• Good Guy

Na statku (2)

Aktualizace: čvn 26


Chasník

Jeho pevný stisk mě přiváděl k šílenství. Chtěl jsem se mu odevzdat, toužil jsem být jím zcela pohlcený, prahnul jsem po tom, aby ve mně zůstal na věky. Jeho drsné přírazy otřásaly celým mým rozpáleným tělem, pronikal do mě tvrdě, ale přesto nebyl surový. Měl kluzký, žhavý kolík, statných rozměrů a na mě bylo, celý ho pojmout a poskytnout mu tolik rozkoše, aby utišila jeho neutuchající touhu.


Pod naším trtkáním chatrná postel skřípala, vrzala a do trámoví vrážela, až jsem si myslel, že tuhle zapomenutou část chalupy, kde byla moje komůrka, docela zboříme. A on jako smyslů zbavený, chtěv ukojit svůj trýznivý chtíč a konečně pořádně nasytit svůj neustále hrozivě trčící pyj, mrdal můj nateklý otvor, mysliv jen na sebe. A pak to vypadalo na samotný konec světa. Ještě více ztvrdnul, zrychlil svoje bušení a já myslel, že mě snad na místě roztrhne. Ozval se nelidský výkřik a …


„Co tu chrápeš! Snad neslyšíš ten dobytek?!“ zahřmělo mi nad hlavou.

V tu chvíli jsem procitnul ze svého snu, vyskočil z postele, ještě slepý a zmatený. Po tolika týdnech spal jsem prvně na lůžku a tak jsem o sobě nevěděl, jak tvrdě a zhluboka jsem ulpěl ve svém snění. Konečně jsem oči rozlepil a první, co jsem spatřil, byl rozezlený statkář, který si mě nepěkně měřil.


V tu ránu mi došlo, že jsem stále mohutně vzrušený, až spodky odstávají. Zastyděl jsem se velmi, ale neodvážil jsem se poutat jeho pozornost tím, že bych se nějak pokusil zakrýt nebo usednout na okraj lůžka.


„Mají se snad těm kravám cecky potrhat?!“ halekal na mě dál.

„Promiňte mi, spal jsem tuze tvrdě,“ snažil jsem se omluvit svou chybu. Vždyť jsem tady byl sotva den a on si o mě už teď musí myslet, že jsem líné budižkničemu.

„Hm! Padej do chlíva! Je tam Rézina, všechno ti ukáže,“ zamručel o poznání klidněji.

Měl jsem vyjít ven s naběhlým kokotem, ale nedalo se nic dělat. Lepší, než statkáře ještě víc rozhněvat. Vyběhl jsem na dvůr a dal se směrem ke chlívu, ale před tím, jsem se ještě musel po celé noci vychcat na kopu hnoje. Horký proud s úlevou pokropil hromadu a pták tím trochu povolil, ale pořád ho byl v ruce kus.


Otočil jsem se a vidím, že statkář stojí stranou a dívá se na mě. Určitě je nespokojený, že ještě nejsem v chlívě! Hned jsem si ho zandal do gatí a mazal k vratům.

„Hej!“ slyšel jsem zas, „jak se vlastně jmenuješ?“

„Štěpán,“ odpověděl jsem.

„Dobře,“ pokýval hlavou, „až to uděláte, přijď se najíst. Řeknu ti, co dál.“

Vešel jsem do chlíva. Vzadu pěkná holka krávu dojila. Namířil jsem si to k ní, ale vzápětí se za jejími zády objevil chasník. Nevěděl jsem, že je tady další čeledín. Z dálky vypadal moc hezky, urostlý, silný, s pevným postojem a bohatou, rozcuchanou kšticí.


„Naše Rézi tuze spává, zarůstá jí, kudy chcává,“ šklebil se jí za zády známým popěvkem, „bude-li tak dlouho spáti, nebude mít kudy chcáti.“

„Jdi do háje, Francku!“ ohnala se po něm, ale bylo vidět, že jí tím spíš pobavil.

„Myslím, že bych to měl prověřit,“ nedal se odbýt, postavil se za ní a rukama jí mačkal za krkem.

„Co?“ divila se.

„No, jestli jsi už zarostla nebo ne!“

V tom si mě všimli.


„A hele, ten novej,“ prohlídnul si mě od hlavy až k patě, „statkář říkal, že tu jsi.“

„Jsem Štěpán.“

„Francek,“ odseknul, „a jestli mi pudeš tady do mý Rézi, jsi mrtvej! Je ti to jasný!“

„Nejsem žádná tvoje,“ postavila se a upravila si svoje dlouhé, kučeravé vlasy. Usmála se na mě. Ukázala na stoličku, abych si sednul.

„Ty proradná poběhlice, já tě varuju!“ vyjel na ní Francek zostra. Rézi se naštvala a jednu mu ubalila, jen to mlasklo.

„No jen počkej, však já si tě zkrotím!“ rozvztekal se Francek. Chytil ji za ruce a snažil se ji přitisknout k sobě. Rézi se bránila, kopala kolem sebe a ječela, ať jí nechá být.

„Co je to tu za randál?!“ zařval statkář od vrat, „Budete už konečně něco dělat? Já vás seřežu všechny na jednu hromadu! Francku, co tu děláš? Kde je tvoje místo?“

Francek se otočil a zmizel, jak pára nad hrncem. Rézi se upravila, omluvně se uklonila směrem k pánovi a šla se věnovat mě. Statkář se ještě chvíli díval, ale dál už nešel. Pak se otočil a zmizel ve dvoře.


„Neboj, on jen tak nadává, ale je to dobrák, nebije nás,“ uklidňovala mě.

Statkář

Hned po ránu musel jsem čeleď ve chlívě porovnat. Ani jednomu se pracovat pořádně nechtělo a dovnitř mě svedlo jejich halasení. Místo toho, aby ke zvířatům se měli, oba chasníci jenom Rézině věnovali pozornost. Pohled na oba statné mladíky to byl náramný a v mysli se mi rodily nejrůznější představy jejich vzájemného pošťuchování. Ale do té chvíle nepodojené krávy se hlasitě dožadovaly Réziných a Štěpánových rukou.


Odehnal jsem proto rychle Francka ke koním, kam patří, a ty dva už jenom mlčky zasedli k vemenům. Prvního dne jeho služby bylo potřeba, aby Štěpán všechny práce na statku udělal a předvedl mi, jak se k nim staví.


Škvírou ve vratech jsem se kochal pohledem na jeho šikovné dlaně. Nedopřál mi u toho klidu fakt, že si jimi ještě před chvíli mnul svůj dobře rostlý ohon, který řádně jsem si prohlédnul, když si ulevoval na hnojiště. A přesně jak si jemně a láskyplně po vymočení přejížděl po svém stříkadle, masíroval i ta dobytčí a nutil je vyměšovat.


Každé z nich přátelsky mnul, hladil a občas špičky prstů smočil do tryskajícího čerstvého teplého mléka. Kráva ho pravidelně šlehala ocasem po vlasech a on si je zmáčenými prsty odhrnoval z čela, aby mu nepadaly do očí. Nádherný kus šťavnatého mládí si tam takhle pohrával s cákajícími žlázami a ty moje na něj reagovaly mohutnými výrony touhy, jak je jim vlastní.


Zdálo se mi, že přidává na dravosti. Nalité cecky ždímal lačněji a lačněji. Každičký vždy pevně uchopil, zmáčknul, stáhnul a užil si jeho výstřik a další a zas a znova, až mu šlachy na rukách nabíhaly a svaly se zatínaly.


Musel jsem se rychle klidit z otevřeného prostranství velkého dvora. Čurák se mi v gatích začal nalévat a pnout do švů. Štěpánův příchod byl příčinou dvou nočních divokých zhřešení, které mohutným vycáknutím semene jsem pokaždé zakončil, a při úprku ze dvora jsem v tříslech cítil, že další taková úleva bude potřeba.


Ustupoval jsem dál a dál až za kurníky a ještě víc dozadu, do ústraní, kde by nebylo zvědavých pohledů a svědků mých hříšných neřestí.


Teplo vlastní dlaně ale nikdy neukojilo hladovou touhu mého ohonu dostatečně natolik, abych za pár hodin opět netoužil. Proto velice snadno do oka mi padla v podřepu sedící postava. Zahlédnul jsem ji skrze plaňky mého plotu, jak plní jarní brázdy.


"Dora," zašeptal jsem si pro sebe úlevně. Jedna z dcer mlynáře Schwarze se na jejich záhumenku snažila alespoň o nějakou vlastní úrodu. Jako každý rok, ale ráda si na podzim přijde do mých sýpek a sklepů. Dobré vztahy našich rodin se tak udržují již po několik desetiletí, kdy ta naše protislužbou semleto má, aniž by úhrady mlynář kdy žádal. Jeho nejmladší, Dorka, pořád ještě sama pro zásoby ke mně dochází. Snad v očekávání spojení našich majetků ji Schwarz posílá, aniž by tušil, že panna ve mně touhy skutečně probouzí, ale z úplně jiného důvodu, než by se mlynářovi líbilo.


Ohnutá byla nad čerstvě oranou hlínou, zabraná do sázení a s písničkou na rtech ji práce šla celkem od ruky. Nevšila si ani, že jsem se k ní zezadu pomalu přiblížil. Levačkou chytil jsem ji za pusu, aby křikem neupozornila, a rychle nás oba strhnul do přilehlého remízku plného vysoko tyčícího se pejru a všelijakých bylin.


Pravou dlaní zajel jsem si mezi stehna a nabral skoro plnou hrst vlhké touhy, kterou jsem si již chvíli trousil do nohavic. Vyprovokován k tomu dojícím Štěpánem, nešetřil můj ohon mazlavým výtokem. Levačkou jsem dál dusil Doru a vlhkou dlaní jí hrábnul pod sukni. Spodničku nikdy nenosila. Věděl jsem to už z dřívějška. Nebylo tomu totiž poprvé, kdy k podobnému mě vyprovokovala. Ona vůbec nebyla jako ostatní děvčata ze vsi. Černé krátké vlasy, úzké boky, ostré rysy ve tváři a ochuzený hrudník jí spíše do podoby drobného chlapce stavěly. Proto už kolikrát neměl jsem zábran ve chvíli touhy největší uchvátit ji, ovládnout její klín ohonem a na závěr vždy zcákat jí břich, prsa i rty mým hojným semenem.


A tak držel jsem ji za rty, pravačkou mezi nohama hladil, aby i ona mazáním přispěla, a šeptal do ucha, že jsem to já. Okamžitě přestala vzdorovat a jako poslušná čubka svezla se po nejbližším hrbolu hlíny víc na bok a nabídla mi klín. Rychle vytáhnul jsem vzpruženého kokota z nohavic a zpočátku opatrně ho zasunul do roztouženého okvětí, mezi stehna, která víc klučičí připomínala. Jako pokaždé držel jsem ji hlavu stočenou k zemi a ohon zasouval čím dál tím intenzivněji i hlouběji. Kňuchtala, přirážela a žadonila o víc. Levačkou, která skoro celou její hruď zakryla, jsem ji chytil víc a pravačkou za břicho jsem jí pomáhal nasedávat si divoce na můj pyj. Tekoucí monstrum, které jí hluboko uvnitř působilo bolest i slast.


Ona po chvilce vysmekla se z mého objetí, otočila se, přitiskla záda k zemi a nastavila se tak, až obě díry jsem spatřil. Tím pohybem však dostala nás oba o kousek dál, do hustého pásu vzrostlých kopřiv. Zakrátko pálila mě lýtka i předloktí, který se jejich žahavé listy dotýkaly, ale nebylo to na závadu, právě naopak. Svrbivá bolest dostávala se mi pozvolna do krve a burcovala mě k větší zuřivosti. Vytáhnul jsem čuráka z pochvy a zneuctil jím i její prdelku, jenž si rovněž lačně říkala o několik zásunů. Bylo to ale jen tak na krajíček, kde se hodně svírá a dokáže mužskému dopřát největší rozkoš.


A ta lezla mi až do hlavy s představou, že Štěpána przním a on je oním nástrojem mého uspokojování. Ohon se mi vypružil ještě víc, vyklouznul z Dořiných dutin a celou prcinu, stehna i kousek břicha ji skropil několika mocnými výrony teplého mlíčí. Ona kroutila se v kopřivách jako had a rozkoší poblázněná si všechno semeno po sobě i dovnitř roztírala.


V tom strhl moji pozornost ohromný zvířecí ryk a povyk chásky, které z býčího výběhu až k záhumenkům přicházely.


Další díly série:

Na statku (1)

Na statku (3)

Na statku (4)

0 zobrazení
Přihlásit se k odběru nových povídek