top of page
Obrázek autoraGood Guy

Na statku (1)

Aktualizováno: 26. 6. 2020


Autor: Allyn Cox

Chasník

Chladné ráno rychle ustupovalo. Slunce se svižně rozehřívalo a bylo už jasné, že zima pro tentokrát končí. Taky bylo na čase. Strávil jsem na cestě už dost nepříjemných dní a práce pořád žádná. Občas trochu jídla ze soucitu, ale nic pořádného. Oblečení na mně volně viselo, musel jsem zhubnout. Šel jsem dál na západ, paprsky mě hřály do zad a já si sliboval, že dneska tu smůlu překonám. Zlomím to zlé kouzlo, vyváznu z neutěšeného života po lesích a podél děravých cest. Cítím to ve všech kostech, dneska večer budu spát pod střechou, břicho pěkně naplněné.


Muselo být k polednímu, když jsem přišel do krásného údolí, z obou stran obklopeného nevysokými kopci. Vzduch byl ještě čerstvý, ale voněl. Dostal jsem se k potoku. Silný, prudký proud, voda bystrá. Mohl by tu být mlýn. Padl jsem do trávy únavou a rozhodl se odpočinout, než se vydám dál. Země studila, proto jsem ze svého skromného uzlíku vyndal vlněnou přikrývku, jediný můj majetek. Nejdřív jsem se napil křišťálové vody a pak ulehl. Natočil jsem se ke slunci. Moje tělo se brzy rozehřálo. Příjemný pocit se rozprostřel po všech jeho částech, zalila mě rozmařilá lenivost. Svlékl jsem si vršek a vystavil svou, po zimě vybledlou, kůži slunci.


Ach to byla slast. Cítil jsem se jako miminko v peřince. Teplo mě hladilo, slunce laskalo a oči, ty byly zavřené, abych se zcela mohl oddat svému lenošení. Šimralo mě ve vousech, asi nějaký brouček, který zabloudil. Přejel jsem si po tváři a zjistil, že už mám statný vous, jak jsem se už dlouho neměl kde oholit. Pak má ruka sjela na hrudník. Mám ještě tak silné paže? Zastanu práci? Jen na chvíli jsem se vystrašil, ale dotek na mých svalech mě uklidnil. Ruce statné, hruď pevná, nemusím se strachovat. Jen to břicho bylo propadlé, ano to bylo.


V tu chvíli mě překvapil mohutný pocit z mého rozkroku. Ach ano, na tebe bych zapomněl. Svlékl jsem si i spodek a zůstal na slunci celý nahý. Mé silné vzrušení nyní zastínilo všechno dění u potoka. Tepalo mi v něm a dožadoval se stále větší pozornosti. Promnul jsem ho a polaskal se s pytlem, nalitým až běda. Je třeba si ulevit, udělat dobře. Je tak krásný den! Začal jsem si s ním hrát, stále vystavený teplému světlu paprsků. Brzy mě zachvátil silný pocit neodbytné touhy. Mačkal jsem ho silněji, přejížděl po něm dlaní stále rychleji. Zvlhnul a zbrunátněl, silný a tlustý.


Příjemné pocity se rozlévaly po mém obnaženém těle a chtíč byl stále naléhavější. Zprudka jsem oddychoval. Cítil jsem krev v jeho žilách, bušení mého srdce a pot, který se mi vyřinul na prsou. Ruka ho nedočkavě zpracovávala stále silněji a rychleji. V mé oblouzněné hlavě se vše soustředilo jen na to jedno. Vystříkat se. Povolit stavidla vášně, udělat si to. Ještě jednou potáhnout a ano … spustil se příboj rozkoše.


Rozestříkal jsem se do všech stran, třesa celým roztouženým tělem. Několik vzdechů vzešlo z mých úst a semeno zkropilo hruď. Ehhh, konečně skutečná úleva.


Ještě dlouho jsem nechal doznít tu nádhernou chvilku, kterou jsem si připravil. A až teprve, když kůži začalo svírat zasychání semene, neochotně jsem se zvedl. Lehký vánek mě pohladil po celé postavě, ptáci zpívali a já se cítil jako vládce světa. A můj kokot, stále naběhlý, dodával mi sebejistotu. Smočil jsem v potoce nejdřív nohy, ale voda byla tak ledová, že jsem musel rychle na břeh. Opláchl jsem se, jak jen to šlo a šel znovu ulehnout do trávy.


Mokré tělo mě ale studilo a hladový žaludek se začal hlásit o slovo. Moje chvilka u potoka je u konce, musím pokračovat ve své cestě. Jen neochotně jsem se oblékl, sbalil deku a ze dna uzlíku vytáhl zmrzlé jablko, které jako zázrakem přečkalo celou zimu na stromě, kolem kterého jsem včera šel. Bylo blemcavé a skelné, ale nedalo se nic dělat. Nic jiného k jídlu už jsem neměl. Ještě naposledy jsem se otočil ke svému místu u potoka. Polehlá tráva se pomalu rovnala a já to místo s velkou vděčností opouštěl. Tolik hezkého jsem dneska zažil a to den ještě nekončí. Avšak mojí hlavou mihla se neklidná myšlenka. Aby s večerem se vše ve zlé neobrátilo!


Na dohled se objevila vesnice, pár kroků přede mnou první stavení. Břicho se mi sevřelo. Zase další vrata, další prošení, naděje a zklamání. Váhal jsem, jestli začít bouchat nebo jít raděj jinam, ale dobře jsem věděl, že jinde se budu cítit úplně stejně. Žaludek řval hlady, odpoledne se rychle překlápělo do večera, nebylo zbytí. Odhodlal jsem se, povzbudil svou sklíčenou mysl a přidal do kroku.


Měl jsem štěstí, vrata statku byla otevřená. Odpadlo tak marné bouchání, mohl jsem vejít přímo do dvora.

„Dobrý den, je tu někdo?!“ volal jsem a dával pozor, abych nehamtnul do bláta.

„Co tu chceš?“ zadunělo z potemnělé stodoly.


Rázem se objevil statný chlap. Obrovský chlap! Já sám jsem pěkně stavěný synek, ale tenhle snad musel přijít z říše obrů. V silných pazourech vidle, v očích zvědavost. Nezdál se mi zlý, ani protivný. Vlastně se mi líbil. Ale jak hrdě kráčel dvorem, šel z něj strach. Chtěl jsem vzít nohy na ramena a bez vytáček zmizet. Však naráz byl na těsno u mě. Voněl koňmi a mě se zamotala hlava. V tu chvíli jsem věděl, že udělám všechno pro to, abych u něj mohl zůstat.


Statkář

„Kde se zase fláká ten darmošlap?!“ burácel jsem si sám pro sebe a prohledával maštal. Bylo už skoro k polednímu a já nikde nemohl najít pacholka. Chodil na výpomoc sice už přes týden, a já za tu dobu zjistil, že z něho sedlák nikdy nebude, ale byla taková nouze o mladé silné muže, že jsme si i ty příliš nevýkonné museli téměř hýčkat. Přeci jenom občas ruku k nějaké té práci přiložil, a to se počítalo. Dřiny je na statku tolik, že se i jenom občasná pomoc vyvažovala zlatem.


„Zatracená vojna!“ láteřil jsem dál, a proklínal tak polohlasně důvod mých nesnází. Než totiž do našeho kraje přišli verbíři, bylo zde mladých zdatných synků jako máku. Vlastních potomků nemám, a tak se musím spoléhat na svaly z cizí krve. Francek byl v té době jediným zdejším mladíkem, který nemusel narukovat. Našla v něm zalíbení naše paní hraběnka, a vymohla pro něho milost za službu na jejím panství. Moje stáje byly už od dob dědových výhradním dodavatelem veškerého dvorního koňstva, včetně plemenných hřebců, a tak Francek občas vypomohl i u nás.


Prošel jsem celou stáj a zamířil k seníku. Už ve vratech mi bylo jasné, kde ho mám hledat. Popadnul jsem vidle a vydal se do zadní části, až skoro ke špejcharu, odkud byly slyšet známé zvuky.


Ne, nechtěl jsem ho hned vyrušit. Už jednou jsem ho tu načapal s naší děvečkou Rézinou a byl to tuze pěkný pohled.


Tak moc, až se mi ohon postavil dřív, než jsem ho při stejném teď přistihnul podruhé. Opatrně jsem se přitisknul ke zdi, schoval se za naskládané seno a upřeně se díval, jak se jeho nádherná zadnice nadzvedává. Nadoraz zasouval veškerou svoji mužnost do jedné ze sousedovic holek. Svíral jsem násadu vidlí a tlačil si ji do rozkroku, abych tam působil bolest a ta mě ochránila od neuváženého. Pnutí mezi mými stehny ale nepolevovalo. Ba naopak, sílilo a žalud mi začal vlhnout. Do nohavice mi vyteklo několik mazlavých výronů a já se nemohl odtrhnout od lákavého představení, které se odehrávalo jenom kousíček od mého ztvrdlého ohonu.


Franckova svalnatá záda se leskla potem, od něhož se odráželo těch pár slunečních paprsků, které na ně dopadaly skrz malé větrací okénko. Jeho svaly a šlachy se vzpínaly v extázi, Dora hekala jako o život a on přirážel silou mladého býčka. Vypracovanými stehny se zapíral, nadzvedával pánev, aby byl co nejvýš, a seshora rval svého macatého ptáka do rozrajcované pičky, až z ní mazání vystřikovalo. Jeho namakané pracky si holku občas porovnaly, aby se mu co nejpohodlněji mrdalo, a občas zase zašmátraly po jejích kozičkách. Francek byl sameček, jak se patří a uměl si užít. Vytahoval čuráka chvílemi úplně ven, aby ho pak za chvíli mohl naplno zasunout a pomnout si koule o její prdelku. Muchlal a šukal ji tak divoce, až se mi z toho dělalo černo před očima, horko v rozkroku a vidle jsem málem naštípnul, jak se mi dlaně samovolně svíraly rozkoší. Ta se mi velice rychle přesunula do podbřišku, třísel, varlat a pak už jsem jenom cítil mohutné záškuby v ohonu, který se mi bez mého přičinění vycákal do kalhot. Stejně tak, jako každičký večer před usnutím od toho dne, kdy jsem tu takhle Francka nachytal poprvé. Ve stejnou chvíli se ze sena začalo ozývat Franckovo roztoužené hekání a Dořino podřízené kňuchtání. Všechno semeno bejček nacákal do stébel pod sebou.


„Jedeš, zmetku líná! Práci pořádně nezastaneš a ještě kvůli tobě budu mít zle u sousedů!“ zařval jsem na ně a bouchnul vidlemi o nejbližší trám. Věděl jsem, že utečou, aniž by se jedinkrát ohlédli. Nemohl jsem se jim ukázat s prosemeněnými nohavicemi, které jsem měl upatlané až ke kolenům.


Za chvilku jsem zaslechl jakési volání ze dvora. Cizí mužský hlas. Francek pelášil tak rychle, že za sebou určitě ani vrata nezavřel, a někdo nezvaný mi do nich vlezl.

Popadnul jsem staré gatě, které jsem tam nechal sušit po včerejším lijáku, prohodil je s těmi procákanými a s vidlemi v ruce se obořil na cizince, kterého jsem zahlédnul ve vjezdu. Došel jsem pomalu až k němu. Nedokázal jsem se ubránit nasátí jeho vůně a ta mě odzbrojila. Voněl sluníčkem, vodou, mládím a semenem.


Násadu vidlí jsem si opřel o špičku boty, abych mu naznačil, že mám zbraň připravenou, ale nehodlám ihned útočit, a pokračoval jsem ve výslechu: „A kdo vůbec jsi?!“

Netrvalo dlouho a už jsme seděli v sednici, on zasunutý v rohu na lavici a já naproti němu za stolem. Prý tulák, který krajem prochází, aby práci a nocleh sobě našel. Tetelilo se ve mně všechno, a to nejenom z radosti, že jsem nového pacholka našel. Byl rozkošný, něžný až nesmělý, což trochu nepokoje vzbuzovalo, zda-li těžkou robotu zastane. Ale ruce svalnaté a hrudník široký měl, i ve tváři se zdál, že práce se nebojí, a tak jsme si plácli. Nedostatek chasníků mi ani nedovoloval pátrat po pravých důvodech jeho harcování. Dostal krajíc chleba a džbán čerstvého mléka i komůrku, kde bude ke spánku se ukládat, jsem mu záhy ukázal.


Nadšení mi dodalo, že hned potom pustil se do štípání špalků, které po Franckovi na dvorku zůstaly. A to nejenom proto, že práci udělá, ale že se u toho svlékl do půli těla, které bylo k pomilování. Paže osvalené, břicho ploché a po úzkých bocích mu volné gatě každou chvilku sjely, až se objevilo chmýří jeho mužské chlouby. V rozkroku už se mi zase pnulo a ohon se vzdouval.


Nemohl jsem od něho odtrhnout oči. Máchal sekyrkou, půlil kulány až to hvízdalo a šlachy na celém jeho těle se vzpínaly námahou. Po pevných zádech se mu začaly spouštět drobné krůpěje potu, které mizely v kalhotách, kam se vpíjely i mé oči. Nemohl jsem je z něho odpoutat, ač jsem se snažil a dělal si svou práci v maštali. Z ní bylo ale vidět až na dvůr, na něj a jeho silácký výkon. Měl jsem tak obrovskou chuť ho popadnout, proniknout do něj a vystříkat se, protože toho se mi už hodně dlouho nedostalo. Samovolné výrony, ani rozkoš přivozená vlastní rukou nemůžou nahradit teplo a odezvu druhého těla. Nemluvě o blízkém pohledu a příležitosti sáhnout si na cákající ohon jiného chlapa.


Nesměl jsem ho ale vyděsit a ztratit. Chod statku a stájí byl důležitější.



Další díly série:

1 235 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page