• Good Guy

Na statku (4)


Killian Belliard - Fotosketcher

Chasník

“Neboj se, není to tak zlé,” těšila mě Rézi a přikládala na bolavá místa dvojí obklady.

Byla pravda, že i já jsem se necítil tolik zle. Tělo sice hořelo jako vatra o filipojakubské noci, ale rány naštěstí nebyly tak hluboké a ničivé, jak se zdálo.

“Já to vím, žes to nebyl ty,” podpírala mě v sedě, abych mohl vypít už druhý odvar z Čertova drápu, “to ten Francek…”

“Nemá mě rád,” otřel jsem si horoucí rty, že už dál pít nebudu, ale Rézi byla neoblomná. Zas mi strčila hrnek pod nos a přísně hlavou kynula, abych se dál lektvarem naléval.

“Už ho nechci ani vidět,” tvářila se odhodlaně a velké zklamání se rozlilo mou komůrkou.

“Ty sis na něho myslela, co?”

Lehce se zarděla, ale rtíky pevně spojila a dlouhým pohledem do prken na podlaze dala jasně najevo, že ano.

“Však nebude tak zle,” bylo mi toho hodného, obětavého děvčete líto, “brzy odejdu a nebudu mu tady už překážet. A on zas bude jako dřív.”

Zadívala se na mne, v očích pohnutí.

“Nebude, Štěpánku … navždycky už uvidím jeho odvrácenou stranu a jen bych se trápila, kdy se zase projeví. Když je něčeho takového schopen, udělá to příště zas.”

“Dojdi mi pro nočník, musím na malou,” poprosil jsem.

Měla pravdu. Ale já odejít prostě musel. Nebyla to jenom Franckova nenávist, která se pro mě stala už nebezpečnou, ale ještě něco jiného. Většího a silnějšího. To statkář je tím pravým důvodem, proč zde klidu nenacházím. On je mým nedostižným snem, on je mojí tajnou touhou. A je také tím, koho objetí nikdy nezakusím. Proto bude lepší odejít, dokud je čas.

“Na! Poslal jsem Rézi do chlíva,” stál ve dveřích s nočníkem.

Leknutím jsem s sebou škubnul. A samotnými rozpaky zrudnul. Mám to tady teď udělat před ním? Třeba odejde, doufal jsem. Natáhnul jsem se, ale neudržel jsem se ani v sedě.

“Počkej, pomůžu ti,” přiskočil ke mně blíž.

Pomohl mi na kraj postele a držel mě, abych si mohl z gatí úd vystrčit.

Co teď? Pořád u mě stál a díval se. Chcaní mě už všemožně tlačilo, ale nic nešlo ven. Chvěl jsem se a čekal na zázrak. Cítil jsem jeho vzrušený dech a došlo mi, že to tak opravdu chce. Chce se na mě dívat.

“Mám odejít?” zeptal se po chvíli. Moje oči křičely ne!

“Zapískejte,” vysoukal jsem ze sebe, “něco zapískejte.”

A z jeho vyšpulených rtů se tiše rozezněl známý popěvek.

Netrvalo dlouho a do nočníku dopadly první kapky, které se rychle změnily v silný proud. Byl jsem po těch Réziných odvarech nafouklý jako žába. Chcal jsem a chcal. Obrovská úleva se rozlévala po těle. Chcal jsem a nebralo to konce, nočník se plnil.

Statkář už nepískal. Se zájmem se díval do nočníku i mezi moje nohy.

“Sakra, ta tě nalila!” zasmál se.

Konečně jsem zůstal prázdný a oklepal jsem i poslední kapku.

Náhle zašeptal: “Počkej, zandám ti ho…”

Nebylo to vůbec nutné, zvládl bych to sám, ale oba jsme věděli, že o to tu nejde.

Jeho teplá dlaň jemně přejela po celé délce mého klacku a ten se v tu ránu stavěl do pozoru. Lehce ho stiskl a znovu pohladil a pak zase. Trčel mi jako snad ještě nikdy. Pak potěžkal můj pytel a mnul kulky v dlani. A znovu mi hladil ohon, až naběhlá špička se zcela ven vystrčila.

Krásnějšího laskání jsem ještě nepoznal. Proto jsem zprudka dýchal a zlehka hekal. Statkář byl jak u vytržení, zdálo se mi, že vlastně není duchem tady. Můj chtíč vzrůstal s každým dalším pohlazením, poposedl jsem ještě kousek, abych ho mohl víc vystrčit vstříc statkářově dráždění. Ten pochopil. Chci, aby to udělal.

Stiskl silněji a zrychlil. Zachvátila mě čirá rozkoš, která se z ohonu rozlévala celým tělem, až na má zranění dávala zapomenout. Rozbušilo se mi srdce, vrchol se blížil velmi rychle. On velmi zkušeně podráždil mne u žaludu a silný výstřik na sebe nenechal dlouho čekat. Propnul jsem se, cloumán vyvrcholením až k závrati. Mocné cákance lítaly z mého nalitého ohonu. Chtělo se mi křičet, ale pevně jsem držel ústa semknutá, abych snad naší chvilku neprozradil. Na konci jsem málem odpadl a musel mě znova přichytit, abych snad z postele se nezřítil.

Statkář se náhle tvářil velmi vlídně, že jsem ho tak ještě nikdy nespatřil. Pořád mě hladil a laskal, snad se vůbec nechtěl s mým pořád tuhým pepíkem rozloučit. Ale já zůstal zemdlelý a vyčerpaný, musel jsem na lůžku spočinout. A on bez přestání na ohanbí se mě různě se zájmem dotýkal, až na konec mého povadlého šulina jemně políbil. Blaženost znova vháněla život do mého zjihlého údu a já najednou cítil ke statkáři něco krásného.

“Za tu kobylu nemůžu, neudělal jsem to,” špitl jsem v rozpacích.

“Já vím, pusť to z hlavy,” pohladil mě po vlasech, “však s tím prolhaným syčákem jsem ještě nezúčtoval!”

V tom se rozrazily dveře a dovnitř vtrhla Rézi. Jak mě uviděla rozcapeného na lůžku se statkářovou dlaní na mém ohonu, ztuhla hrůzou. Zakryla si oči a zaječela. Chtěla se na místě otočit, ale pak si vzpomněla, proč vlastně přišla.

“Francek! Francek je namol a vede verbíře!”

Statkář

Ve vlastních rukách držel jsem najednou všecičko, po čem má duše už dlouho prahla. A přesto mi bylo jasné, že tak vzdálené, jako v ten okamžik, to ještě nikdy nebylo.

Byli jsme sice ve Štěpánově komůrce sami, jenom my dva, ale já měl pocit, že je tam s námi úplně celý široširý svět a civí na nás upřeným zlostným pohledem.

Což umocňoval přibližující se zvuk vojenských bagančat, která venku udusávala hlínu před mým statkem. A stejně drtivě i mé srdce.

"Verbíři," zašeptal jsem si vyděšeně v duchu sám pro sebe. Jako bych se bál vyslovit to nahlas, protože teprve pak by se rekrutová garda stala skutečností. Jenomže Rézi ve dveřích moji snahu o zakrytí kruté pravdy překazila, a onu hrůzostrašnou zvěst vykřikla nahlas.

Otočil jsem se na ni. Klopila zrak a klepala se. Hlavou mi proběhlo několik nejrůznějších důvodů, proč. Nebyl však čas cokoliv vysvětlovat, nebo se snad dokonce omlouvat či vymlouvat. Štěpán musel nepozorovaně zmizet.

Tu jsem ale na ruce ucítil něžný dotek. Zadíval jsem se zpátky do jeho nádherných, hlubokých očí a pochopil, že už nechce utíkat. Že by rád konečně někam patřil a pokud jsou mu souzena jenom kasárna, je připravený splnit svoji povinnost.

Ve vstupu se náhle objevil vrávorající Francek. Vrazil do Rézi, až ji odhodil pod okénko, kde dopadla na podlahu. Za ním se futra naplnila několika vojáky, včele s jejich kapitánem.

Přiskočil jsem k děvečce a pomohl ji vstát.

"To je on!" řval Francek a ukazovákem šermoval směrem k posteli.

Hrobové ticho, náhle rozprostřené po místnosti, přerušoval jenom klapot oficírských jezdeckých holin. Pomalu se blížil k ležícímu Štěpánovi, který se hrdinně vzpřímeně posadil. Upřeně si koukali do očí, až do chvíle, kdy se důstojník postavil přímo nad něj.

Na chvilku jakoby se zastavil veškerý život. Snad i ptáci venku přestali štěbetat. Smutek a hrůza mnou lomcovaly, protože bylo jasné, že můj miláček nadobro zmizí a mě zbude jen srdce puklé od stesku.

Velitel ale nějak zvláštně váhal a ke Štěpánovu odvedení ne a ne zavelet. Přísně si nás všechny přeměřoval, stále na poraněného jinocha hledíc. Přece jen do své jednotky nechtěl mrzáka, který je v boji k ničemu?

Dělo se tu něco prazvláštního, tušil jsem.

Urostlý černovlasý chlapík, který ve své velitelské uniformě vypadal o poznání ohromněji, uchopil Štěpánovu bradu tak opatrně, že bych v jeho případě něco takového nečekal. Jemně natočil celý čeledínův obličej, aby si mohl důkladně prohlédnout veškerou spanilost, která z něho nepřestávala čišet i přes znatelnou únavu a bolest.

A pak to přišlo.

Kapitán se pustil Štěpánovy tváře, aniž by dovolil, aby ta se jakkoliv cizím přičiněním pohnula, a střelhbitě u lůžka pokleknul s jediným hlasitým projevem:

"Vaše Milosti!"

Ostatní vojáci chvilinku váhajíc nevěřili vlastním očím, však vzápětí následovali i na svých místech velitelovo počínání. Všichni zaklekli, i ti na dvoře, co se k nám dovnitř nevešli.

Zkameněl jsem hrůzou. S Rézi jsem po sobě nechápajíc ničeho hodili pohledy a zpátky je vrátili na Štěpána, od něhož tím mlčky žádali vysvětlení. Však z vytřeštěného výrazu bylo jasně rozpoznatelné, že něčeho takového by se i on rád u někoho domáhal.

Kapitán se zakrátko zpříma postavil a mocným hlasem chasníkovi oznámil:

"Pane hrabě, mám přímý rozkaz neprodleně Vás na zámek doprovodit. Prosím, následujte mě!"

Pak ukázkovým "vpravo v bok" obořil se na nás dva, postávající u okna:

"Mladý pan hrabě potřebuje ošacení, které neurazí paní hraběnku. A to bez zbytečného otálení!"

Rozprchli jsme se jako slípky, do jejichž výběhu liška se vloudila.

Já se vrhnul na starou almaru v chodbě. Pantáta zanechal mi nějaké mundůry, když sám za mlada u dragounů sloužil. Snad do ní jsem je kdysi pověsil, už ani nevím. V rozčilení nebyl jsem schopný rozumně, ani klidně uvažovat.

Rézi myslím do světnice letěla, aby truhlu, do které mi vyprané sváteční ukládá, prohledala.

Štěpánovu dokonalou postavu nakonec nejlépe zvýraznila jedna z dragounských uniforem, která smyslně zvýraznila všechny jeho mužné přednosti.

A dokonale se vyjímala i v bohatě zdobeném kočáře, jenž ze zámku záhy dorazil. Jelikož kapitán prve úkoloval nejenom mě s Rézi, ale i jednoho z vojáků, z něhož se stal rychlý posel, který tryskem koně hnal za naší paní hraběnkou.

Celá vojenská družina, doprovázející kočár s vyjukaným Štěpánem, rázem zmizela za první zatáčkou a na statku zavládlo truchlivo. Myslel jsem, že srdce mé se vedví rozskočí a najednou neměl jsem do ničeho chuti, ani nálady. Bloumal jsem dvorem, pak zas chalupou, nikde jsem neměl stání. Tak teskno, tak smutno. A prázdno! Marně bránil jsem slzám, aby nestékaly po mé ztrápené tváři. Nepěkně si osud se mnou hreje!

Až v podvečer příštího pondělí se vojenská stráž u mých vrat znovu objevila a s ní i mladý pan hrabě Štěpán do mého domova opět vstoupil.

O samotě usedli jsme v sednici ke stolu. Radostí jsem nemohl ani dýchat, natož poslouchat čehož mi vypráví. Přesto nakonec jsem se uklidnil a se zájmem poslouchal jeho vyprávění.

Před devatenácti lety bylo naše hrabství spolu s dalšími pěti součástí nelítostného boje o nadvládu nad celým krajem. Hrabě v bojích přišel o život a hraběnka musela uprchnout i s malým synem. Bohužel se jí útěk nezdařil a skončila v rukou únosců, kteří si slibovali tučné výkupné.

V nestřeženém okamžiku svěřila dítě staré ženě, aby syna zachránila, neboť nebylo jisté, zda je ještě šance přežít. Nakonec ji spojenci osvobodili, ale po stařeně i chlapci se slehla zem. Začalo se dlouhé, předlouhé hledání, které konce nebralo. Pátrání, jenž trvalo málem celé pokolení.

„Nejde mi do hlavy, jak tě mohli poznat?“ tajil se mi dech nad tím příběhem.

„Mám mateřské znaménko na klíční kosti a po porodu mi uštípli kousíček levého ucha,“ prozradil mi Štěpán, co mu zachránilo život.

Pak vstal a řekl: „Sbohem statkáři.“

Znovu stesk a lítost rozlily se mi po duši. Znovu slzy musel jsem přemáhat.

I on ztěžka dýchal. Dlouze se na mě díval, ale neříkal nic.

„Musí to tak být, já vím,“ hlesl jsem nešťastně a celá moje mužská síla, statečnost a rozhodnost se náhle rozprchly do širého světa a mě zůstala jen rozklepaná kolena.

Přistoupil ke mně, objal mě a políbil má ústa. Potom mě pohladil po tváři a se smutkem v očích řekl: „Sbohem, lásko.“

Otočil se a navždy odešel.

Mladý hrabě

Těžká dřevěná vrata práskla o futro a mohutná kovaná závora je zajistila proti otevření.

Podzemními chodbami se nesl řev rozjařených strážců a zoufalé úpění. Šel jsem dál a bylo jasné, kam mé kroky směřovat. Do hladomorny, kde se vykonával podle všeho strašlivý trest.

„Jen mu dej co pro to!“ halasili polonazí strážní, kteří se na Franckově roztažené díře právě střídali. Ten se v poutech zmítal, ale nic mu to nebylo platné. Chtíčem nalité údy do něho divoce pronikaly, ukazujíc, kdo je tady pánem.

Dva ho přitom navíc drželi a tloukli, kdykoliv se pokusil o odpor. Třetí v něm zprudka rajtoval a ukájel svoje temné touhy. Když byl hotov, nastoupil další. Ostatní ho křikem povzbuzovali a dodávali mu jadrnými slovy nelidskou sílu pro další, trýznivé zásuny.

Po Franckově zadnici stékalo sémě, lesknoucí se ve svitu plápolajících ohňů.

Prošel jsem mřížovým a strážní postupně utichli. Viděl jsem pot na jejich tělech, neukojený chtíč ve tvářích a nezřízenost v očích. Některým z jejich vadnoucích mužství ještě odkapávalo, jiní vzrušením trčeli daleko před sebe. Francek zprudka oddychoval a jeho rozpálená díra divoce pracovala.

„Pusťte ho!“ rozkázal jsem po chvíli váhání.

Pochopili, že zábava skončila. Jen neochotně odstoupili a někteří začali s rozvazováním spoutaného vězně.

„Pusťte ho, ať jde! Už si užil dost!“

„Děkuju ti Štěpáne,“ zasípal Francek, „odpusť mi, prosím, odpusť mi.“

„Už se stalo, jdi s Pánembohem,“ otočil jsem se k odchodu.

A mé zvědavé oči nakrátko ulpěly na statné postavě jednoho ze strážců, na kterého se ještě nedostalo. A který jen velmi nerad právě zpátky do kalhot ládoval svou stále nabuzenou mužnost. Pohodil jsem na něho hlavou na znamení, ať jde se mnou.

KONEC



Další díly série:

Na statku (1)

Na statku (2)

Na statku (3)

319 zobrazení
Přihlásit se k odběru nových povídek