• Good Guy

Na statku (3)

Aktualizace: čvn 26


Zdroj: Stockwhip

Chasník

Byla to strašlivá podívaná! Třásl jsem se hrůzou, děs mě svíral a moje vyděšené kulky samy od sebe zajely z pytle hluboko dovnitř těla. Splašená kobyla v ohradě jen o chlup unikla ostrým býčím rohům, ale zakopla! Než se znova postavila na nohy, byl u ní a probodl jí hrdlo. Krev vytryskla proudem a raněné zvíře zoufale zaržálo. Vběhl jsem dovnitř, zcela zbaven rozumu, že býka odlákám. Mával jsem rukama a křičel, až se jeho hlava ke mně otočila. Ten divoký pohled mi podlomil nohy a zbavil mě odvahy. Ještě krátce jsem vykřiknul, ale hned potom z ohrady jsem se pakoval, mezerou v ohradníku.


Býk se ke mně rozeběhl nechav kobylu kobylou, sic se zdálo, že je pro ni už příliš pozdě. Ještě stále se snažila kopat nohama a postavit se, ale život z ní rychle mizel k Pánu. Držel jsem se za ústa, slzy v očích a nemohl jsem se ze sebe vydat ani hlesu. Trpící zvíře mě tolik dojímalo. Jako v mátohách jsem viděl, jak statkář odkudsi běží, kalhoty povolené a ke kobyle se vrhá. Holýma rukama se snažil zacpat díru v krku, ale marně. Ještě jednou trhla nohou, naposledy se z posledních sil vzepjala a pak její hlava klesla. Nadobro.


„To byl on!“ křičel Francek.

Vůbec jsem ho neviděl přicházet. Najednou tam byl a ječel na statkáře ze všech sil. Rozhlížel jsem se kolem sebe divoce, abych zjistil, na koho ukazuje. Kdo je vinen smrtí březí kobyly.


„On za to může! Viděl jsem ho!“ ječel Francek a skákal kolem vyčerpaného statkáře, který nad zřízenou samicí sklesle stál. A ruce od krve si do kalhot otíral.

„Co se stalo, Francku?“ zeptal se pomalu.

„Štěpán! To on!“ halekal jak protržený.


Ztuhl jsem hrůzou! Já? Co to … co to povídá!? A najednou mi došlo, že jsem ztracený. Chtěl jsem křičet, že já přece ne! Já potom přiběhl, až když byla uvnitř, až přeskočila ohradník, jako zběsilá, zbavená smyslů. Hrdlo jsem měl ale sevřené, ani hlásku by ze mě nedostal. A tak jen jsem mohl v děsivé hrůze sledovat strašlivé představení, jak z příběhů na jarmarce.


„Špatně zavřel uličku, ona vyklouzla a jak jí začal honit, splašila se a rovnou pod býčí kopyta vběhla,“ skákal Francek kolem statkáře a chrlil na něho zákeřnou lež.

„Ty….,“ otočil se ke mně a zlostí chroptěl, „ty…..!“


Blížil se ke mně. Celá jeho obrovská postava vypadala ještě ohromnější, než jsem byl zvyklý. Jeho oči, zkalené vztekem, zlem po mě šlehaly. Roztřásl jsem se strachem. Chtěl jsem utéct, ale nohy mi přestaly sloužit, jako vytesaný zůstal jsem na místě.

Chytil mě po krkem a cítil jsem jeho nelidskou sílu, kterou v tu chvíli měl. Kroutil jsem hlavou, že ne, že to já přece ne! Nikdy bych nic tak neopatrného neudělal! Přece Francek měl být u koní, vždyť ho tam sám poslal! Rézi to věděla, přece Rézi ví pravdu! Jenže zůstal jsem němým, bezmocným, ztraceným.


Plesk! Plesk! Padlo pár facek a moje tvář v tu ránu opuchla. Zoufale jsem se snažil vyškubnout, ale držel mě pevně, schopný mě na místě zabít.


„Jen mu jich dejte!“ povzbuzoval Francek už tak zuřivého statkáře.

Jediné, co jsem měl, byly teď moje oči. Podíval jsem se na něho, pln lítosti a prosby o smilování. Škemral jsem o slitování, žadonil o odpuštění, prosil o jeho soucit. O lásku. Jeho silné ruce, mužný vztek a bezlítostný postoj mě přiváděly k šílenství, ale zároveň jsem cítil tajuplné okouzlení, které se rodilo někde uvnitř mě a zbavovalo mě rozumu.

Strčil do mě tak, že jsem upadl na zem.


„Francek!“ zařval, „vezmi ho do stodoly a vysázej mu tucet ran bičem! Hned!“

„Ne!“ zaječela Rézi, která tu najednou stála a celá vyděšená utírala si uslzené oči do šátku.

Nic horšího jsem ještě nikdy nezažil. Stál jsem úplně nahý ve stodole, ruce připoutané silnými provazy k hrázdění. Francek třímal v ruce krátký bič a já jen čekal, co se bude dít dál.


„Áááááá,“ zařval jsem po první ráně, když se tenká kůže zařízla do mých zad.

„Jen si to užij, zkurvysynu,“ přisadil si Francek a dal mi další.

„Áááááá,“ nejspíš brzo chcípnu bolestí.


A Francek mě řezal a řezal. Po zádech, po zadku, nadskakoval jsem jak kačer za plotem. Bolest se rozlévala celým tělem, horkost stoupala do mé hlavy, až ke mdlobám jsem se přiblížil. Škubal jsem sebou, křičel a naříkal. Po chvíli jsem nevěděl, kolik těch ran vlastně bylo.


„Však ty brzo pomažeš, odkud jsi přišel, vandráku!“

Hrozivým utrpením jsem se přestal ovládat. Z očí tekly slzy proudem, naříkal jsem a křičel na celé kolo. Svíjel jsem se bolestí, snažil jsem se vyhnout ranám, ale byl jsem zcela bezmocný. Nakonec jsem se horečnatě roztřásl a zůstal bezvládně viset.


„Všiváku!“

Cítil jsem už jen, jak po mém stehnu teče teplý potůček. Pochcal jsem se.

„Cos to udělal?“ uslyšel jsem slabě Rézi, „to nebyl tucet, ale nejmíň osm vrhů! Já to viděla!“

„Nic jsi neviděla! Nebo dostaneš taky!“ zarazil ji Francek, „a pomož mi ho dostat do postele.“

Statkář

Kobyly mi bylo líto. Mezi prsty mi tryskala její krev a já se ji marně snažil zastavit. Vypadat jsem musel, jako bych smyslů v tu chvíli zbavený byl a že si myslím, že zvíře takhle zachránit dokážu.


Hříbě už mělo jít každou chvíli ven. Taky proto asi nezkušená kobyla v prvních porodních bolestech zjančila. Bylo to pro ni poprvé, a neznalá věci se vyděsila neznámého. Se šafářem jsme už mnohokrát živá mláďata z mrtvých matek tahali. Proto urputná snaha o vzkříšení zrovna téhle neměla v tu chvíli už žádný rozumný důvod.


Já ale musel. Abych Štěpána na svém statku udržel, bylo zapotřebí povyk řádný ztropit, aby se všichni z okolí seběhli. Rovněž rychtáře u hospody jsem zahlédnul, jak oči i uši natahuje směrem k mému dvoru, aby mu náhodou něco důležitého neuteklo.

A neuteklo. I Štěpánův řev, který z něho při bičování vycházel, musel být i přes zavřená vrata stodoly slyšet až na zámku.


Krok to byl sice zákeřný a vůči Štěpánovi v ten okamžik nespravedlivý i příliš krutý, ale já věděl, že je jediný správný.


Sobecky jsem ho také využil k vlastnímu potěšení. Pohled na ty dva byl v tu chvíli neodolatelný a nabitý smyslností.


Francek si před bičováním svlékl halenu, aby ji snad nepotřísnil Štěpánovou krví, která by mohla odlétávat. Ten už přivázaný k jednomu z nosných trámů stodoly byl a třásl se hrůzou, kterou v něm vyvolávalo očekávání dotyků Franckova trestadla. Statný a urostlý koňák se mocně rozkročil, levou dlaní pomnul švihle z hovězí kůže, aby jej svým potem navlhčil, což jeho krutost vždy umocní, a heroicky jím poprvé prásknul. Svaly na pravačce se mu zatínaly, až z nich přímo sálala síla, do každé rány vložená. Levačkou se zapíral o stehno, a nabíral tak na vzrůstající dominanci i krutosti. Práskal jako o život, až se mu všechny svaly i šlachy vzpínaly slastí. Jeho nahé tělo se začínalo lesknout potem a tepny nabíhat pod tlakem rozohněné krve, která mu říčně kolovala tělem.


Každičké poslání svištícího biče na zkrvavená Štěpánova záda si vychutnával s takovou rozkoší, jakoby nějaké nebohé dívče mrdal a v mysli neměl nic jiného, než jak si na ní s co největší slastí ukojit nahromaděnou samčí energii.


Tak cloumala i s mým rozkrokem. Dlouho jsem neměl dost sil na to, abych se odtrhnul od jedné z děr v zadních prknech stodoly, ale nakonec jsem je v sobě našel. Musel jsem připravit zbytek svého plánu. I proto jsem nechal Francka, aby Štěpánovo tělo zřídil víc, než bylo původně nařízeno.


Konec trestání mi uniknul, abych připravil Štěpánovu komůrku. Pak burácně jsem na dvoře zbytek čeládky rozehnal po její práci a do stodoly vrazil, když už v ní jenom jeho bezvládné tělo osamocené viselo. Podařilo se mi ho opatrně odvázat a vzít do náručí. Byl v mdlobách, bez známek života. Cáry rozervané košile byly nasáklé krví a plandaly po jeho mladém těle. Byl jako pírko, jako bych vůbec nic nenesl, a přesto jsem měl pocit, že držím všechno, úplně všechno, co jsem kdy potřeboval.


Zlehka jsem ho položil na břicho do postele a zbavil ho zbytků oděvu. Nemohl jsem vlastní ruku zastavit, a ta se neubránila několika jemným pohlazením a něžnému dotknutí Štěpánova zadku i kulek, které se mu tlačily mezi stehny.


Hlavou se mi ale velice rychle opět rozeznělo Dořino varování, které mě k onomu šílenství přinutilo:

"Verbíři! Už se zase blíží! Říkal pantáta, když přišel ze zámku," stihla na mě ještě štěknout, když už jsem pelášil zjistit, kdo a proč působí povyk na mém dvoře.

A já, ještě než jsem na něj dorazil, věděl, že Štěpána odvedou, jen ho uvidí. Ledaže by byl zraněný tak, že by práce ani boje nebyl schopný. Jenom pak by ho nechali být. Doufal jsem, že Franckova žárlivost, zuřivost a vzpupnost vůči všemu a každému, kdo by s jeho mužství mohl jen trochu zápasit, ho donutí k potřebné akci.


A Francek nezklamal, až mě děsilo, jak dobře ho znám.

Štěpán ležel bezmocný a já při pohledu na jeho krásné křehké mládí pocítil ve svém nitru výbuch všeho, čemu jsem se léta urputně bránil. Veškerou lásku, touhu, rozkoš i potřebu milovat, ochraňovat, pečovat i dávat naději a budoucnost. Žádnému mladíkovi se zatím nepovedlo probudit ve mně tolik citů a něhy, jako jemu. Vždy jsem to zarazil dřív, než bych něco takového prozradil nebo dokonce podlehnul. Ale on mě překvapil nepřipraveného a vlastně i zoufalého.


Náhle se lehce pohnul, zasténal a jazykem si přejel po rozpraskaných rtech. Nadešla ta správná chvíle přivolat Rézi, aby začala o nemohoucího pečovat a byla tak dalším pravdomluvným svědkem jeho utrpení.


Už brzy ho bude zapotřebí.


Další díly série:

Na statku (1)

Na statku (2)

Na statku (4)

0 zobrazení
Přihlásit se k odběru nových povídek