• Good Guy

Michal: Osudové (1)


Taky vám připadá, že některé události ve vašem životě prostě nemůžou být jenom náhoda?


1.díl


To je ten okamžik, k němuž všichni míříme. Bod rozuzlení. Někteří na něj přišli už cestou. Jiní si ho uvědomí až na poslední chvíli.


Poznání, že žádný „Velký cíl“ neexistuje a co jsme si neposbírali průběžně, už v žádném „Životě věčném“ nedoženeme.


Jsem proto neskonale vděčný, že jsem sbíral, užíval a hlavně se nenechal nikým zmást. Nedovolil jsem nikomu, aby mi jeho sliby, výhružky nebo dokonce tresty zakalily vlastní uvažování, zdravý rozum a hlavně touhu po svobodě.


Protože jenom ta každému z nás dopřeje nesmrtelnost, uchovanou ve vzpomínkách, které jsou tím jediným skutečným bohatstvím. Pouze svobodný život nám dovolí prožít hodně toho, co v naší paměti zůstane jako dokonalá symfonie, která nás vyprovodí s hezkým pocitem. Moje hlava je plná takových líbezných akordů.


Upřeně zírám na dveře. Nechci prošvihnout moment, kdy se otevřou a v nich se objeví on. Ani mě tak moc nezajímá, jak bude vypadat. Určitě bude urostlý, pohledný a sebevědomý. To se tak nějak na jeho pozici dá předpokládat. Ale jaký bude uvnitř. Snad, možná doufám, že alespoň trochu podobný těm předchozím. Aby osudovost jeho jména byla završena a moje vzpomínky zakončeny tečkou, která je toho hodna.


Nepochybuji o ní. Stejně tak jako o jeho jméně, které zatím neznám. Neznám, ale jsem si naprosto jistý, jaké je.


Jsem zcela přesvědčený, že některé životní události prostě nemůžou být jenom shoda náhod.


+++


Po tom všem...

Ano, po tom všem jsem si nyní jistý snad ještě víc, než byl Ben v den mého narození.


Můj budoucí nejlepší přítel, na život a na smrt odhodlaný chránit moji rodící matku před všemi a vším, o čem si myslel, že by ji mohlo ohrozit.


Život na horách byl složitý a drsný. Otec zdědil ovčí farmu a nedokázal si ani představit, že by v rodinné tradici nepokračoval. Bio produkce byla už tehdy perspektivním a velmi výnosným zdrojem obživy, který mi v budoucnu usnadnil studia.


Přesto takový způsob podnikání přinášel mnohá úskalí. Pro všechny. Hlídat naše stáda paličatých přežvýkavců pomáhali především honáčtí psi.


Benátor, tak jsem největšímu z nich říkal, se velice rychle osvědčil a ukázal jako nejlepší. V čase mého příchodu na svět mu byly asi tři roky. Nebyl tehdy ve smečce zdaleka nejstarší, ale už od samého počátku se něčím vymykal.


Nejenom, že si dokázal bravurně podmanit každé stádo, i to největší, ještě mocněji si získal srdce nás lidí.


Nejdřív samozřejmě ta rodičovská. Maminka se do štěněte hned zamilovala jako do vlastního dítěte. Možná proto, že v té době ještě žádné neměla.


Ben jako by to vycítil, a veškerou lásku jí bezpodmínečně oplácel. Zejména jako tělesný strážce. Stavbou těla i vzrůstem se na takovou roli hodil víc než by bylo zapotřebí.


A stejně tomu tak bylo během porodu. Mého porodu. Na který odmítal v té nejtěžší chvíli pustit i tátu, natož přivolané zdravotníky.


Maminka mi pak nesčetněkrát vyprávěla, že cítila jeho obrovskou láska a starost takovým způsobem, až to bylo nadpozemské. Věřila jeho instinktům tak moc, že tatínka prosila, aby průběh věcí nechal tak, jak byly. Porod nebyl těžký, ani dlouhý, ona to cítila, a možná i proto odmítla jakoukoliv pomoc. V ložnici s ní tak tehdy zůstal jenom Benátor.


Až s prvním dětským zavřískáním a maminčiným spokojeným smíchem se pes totálně uklidnil a vpustil dovnitř tátu i záchranáře, kteří provedli potřebné ošetření.


Po nich se ukázalo, že maminka je v naprostém pořádku a vše proběhlo hladce, odmítla tedy i převoz do nemocnice. Chtěla zůstat doma. Lékař takovou variantu nedoporučoval. I tatínek měl strach, a prosil jí, aby v takové chvíli opustila svoji odhodlanost a svobodnou nezkrotnou vůli.


Sanitka i přes jeho naléhání odjela bez nás s tím, že při jakékoliv změně má táta okamžitě volat do porodnice.


Všechno se to odehrálo v půlnoci. Uprostřed typické bláznivé jarní noci, během nichž se na horách počasí mění tak rychle, že i na konci dubna se všechno kolem vás tváří a chová, jako by byl začátek toho nejkrutějšího ledna.


A přesně to se stalo i tehdy. Záchranka přivolaná porodu vyjela na horský vršek po suché silnici, ale do nemocnice se už nikdy nevrátila. Celá její posádka zahynula při pádu vozidla do hluboké horské rokle. Řidič nezvládl jízdu z prudkého kopce po silně zasněžené a místy i namrzlé vozovce.


Mamince v této pasáži vyprávění vždycky vyhrkly gigantické slzy a když byl ještě Benátor naživu, přitiskla ho k sobě, dala mu dlouhou pusu na tu jeho obrovskou láskyplnou hlavu a s knedlíkem v krku u toho šeptla: „Zachránil nám oběma život.“


Dodneška si pamatuju jeho výraz. Jako by říkal: „Oslintáš mi celé čelo. Už toho nech! Vždyť ty bys to pro mě udělala taky.“ A pak se vrhnl na mě a jedním tahem mi olízl celý obličej.


To už jsem chodil do školy. Do údolního nejbližšího městečka. A Benátor chodil se mnou. Tatínek po tom všem usoudil, že na hlídání ovcí má jiné adepty, protože Ben byl absolutní zárukou, že se mi nic nestane a budu spokojený. Což bylo pro moje rodiče po celou dobu jejich života tím nejdůležitějším.


A já si v duchu přísahal, že všechnu tu lásku, starostlivost a zejména obětavost jim jednou vrátím.


Náročné žití v horách mně mimo jiného dalo i schopnost obrnit se a jít si svéhlavě za svým cílem. Z hodně velké části jsem to i podědil. A tak jsem přesně tímhle stylem prokráčel až na vysokou.

Můj Ben se dožil úctyhodného věku a do poslední chvíle nepřestal být tím nejvěrnějším a nejoddanějším, ale především jediným společníkem. Došlo k tomu těsně před tím, než se ze mě oficiálně stal lékař. Brečel jsem tak dlouho, že už si ani neuvědomuji, jak proběhla promoce.


Ale díky ní jsem se mohl v posledních letech jeho života důstojně postarat o tátu, který Benátora přežil o necelé dva roky. Dědičná srdeční vada mu po mých studiích už nedovolovala dál udržovat farmu, a tak se rodiče přestěhovali ke mně do města, kde jsem jim zajistil tu nejlepší péči.


Mámina paličatost neustupovala ani po smrti táty, přestože oceňovala mou snahu, že ji nechci nechat samotnou, a pokračovala s kondičními jazykovými kurzy, které začala poskytovat ještě když tatínek žil.


Vždycky měla ráda různé jazyky, a protože byla od přírody zvídavá a učenlivá, sama se je podomácku velmi dobře učila. Mohla tedy v době, kdy už nebyla farma, pomáhat přistěhovalcům, kteří s naší mateřštinou zápasili v oficiálních jazykovkách, a moc jim to nešlo.


Mámin rodinný a osobní přístup nejednomu z nich pomohl překonat ostych z mluvení i jiné bariéry, a oni pak sklízeli další úspěchy v denním studiu.


S tím neskončila ani, když tatínek umřel. Odmítala se uzavřít do svého smutku a trvala na tom, abych žil svůj vlastní život, abych už přestal být tak zatraceně vzorný syn a občas se taky odvázal s kamarády, kolegy, nebo dokonce s někým milovaným.


Neměl jsem to srdce nechávat ji o samotě. Celý život měla kolem sebe spoustu lidí, zvířat a přírody. V mém bytě ale už ne, což mě trochu trápilo a snažil se jí to vynahrazovat svojí přítomností,. Tedy kromě chvil, kdy jsem sloužil v nemocnici.


Vyčítala mi to. S tvrdohlavostí sobě vlastní mi jasně dávala najevo, že jediné, co chce, je moje štěstí, spokojenost a hlavně budoucnost. Nic jiného pro ni nemělo význam. Možná i proto mi všemožně dokazovala, že je samostatná, veselá a nepotřebuje, abych jí zajišťoval každodenní zábavu a zahrnoval jí svou pozorností.


Ale moje srdce tehdy nebylo stavěné na to, aby se soustředilo na někoho jiného. Studia a následná práce na klinice mě totálně pohltily. Proto jsem se odmítal účastnit jakýchkoliv radovánek s ostatními. Dychtil jsem po co nejlepších výsledcích, abych nezahodil žádnou příležitost a neudělal nějakou osudovou chybu.


Alespoň tak jsem to chtěl vysvětlovat sám sobě. Nedokázal jsem si představit, že bych světu, a zejména rodičům, odhalil svoje touhy a hromady utajených neopětovaných zaláskování.


Nemohl jsem dopustit, abych v jejich očích nebo dokonce srdcích vyvolal stín smutku a zklamání. Tak moc jim záleželo na mojí budoucnosti, což jsem si automaticky promítl i do harmonické rodiny se spoustou krásných vnoučat, která jim budou dělat další a další životní radosti. I proto se mi maska perfektního syna a workoholika náramně hodila. Dalo se pod ni poměrně dlouho schovávat, že se všechno bude vyvíjet asi trochu jinak.


Z pracovního zápalu a svojí ulity jsem byl vytržen až během jedné služby na pohotovosti. V době, kdy ještě žili oba rodiče, ale Ben už ne. Byla noc, asi hodně podobná té, kdy jsem se narodil. Skoro metr sněhu během ní napadl i dole v údolí a všichni jsem na něj skutečně koukali jako zjara vyorané myši.


Se sestřičkou, mojí tehdejší hodně dobrou kamarádkou, jsme až do půlnoci stáli venku a kochali se pohledem na čerstvě nasněžené nadýchané peřiny. Holčičí, přeci jenom emotivnější povaha, ji za nedlouho přinutila vrhnout se k mokrým bílým haldám a laškovně po mně házet nešikovně uplácané sněhové náboje.

I díky poloprázdné nemocnici a opuštěnému akutnímu příjmu jsem i já na chvilku naprosto zapomněl na okolní svět a nechal ji, aby se vyřádila.


Ale jak už jsem řekl, tu noc se hodně okolností v mém životě změnilo.

Naše jarně-zimní radovánky přerušilo kvílení brzd auta, které se náhle vynořilo odkudsi ze tmy a zastavilo se až u vchodu pohotovosti, kousek ode mě. S obrovským hlukem z něho vyskákalo několik kluků a chaotickým máváním rukou a zběsilým pobíháním kolem vozu nás vrátili do reality našeho poslání.


Okamžitě jsme se k rozběhli k nim. Aniž bych se musel na cokoliv ptát, jsem jim za pár sekund pomáhal ze zadní sedačky vytáhnout bezvládné tělo jednoho z nich.


Ještě cestou jsem v běhu odhodil mokrý plášť i triko, abych pacienta nezmáčel a nepodchladil ho. Proto jsem si zakrátko tiskl na holá prsa jeho bezvládnou tvář a nesl ho na nejbližší vozíkové lehátko.


Ten očividně nejstarší se mi hystericky lepil na záda a přes rameno hulákal:

„El! El! Help him! Help him!“ opakoval pořád dokola.

„Turisti. Asi Španěláci nebo Íčka. Nebyla jsem schopná z nich nic dostat. Akorát pochopili, že mají počkat,“ šeptala kolegyňka po cestě do ordinace.


Na ošetřovně se nám povedlo velice rychle dosáhnout stabilizovaného stavu. Ani před tím nebyl pacient v ohrožení života. Jenom omdlel a velice rychle se nám začal pod rukama probouzet.


Ten moment se mi do paměti zaryl tak hluboko, že by se mi nepovedlo ho vymazat, ani kdybych chtěl.


Jeho oči se lehounce a nakrátko opatrně otevřely a on polkl na prázdno. Sestra mu navlhčila rty. On si je olízl a to ve mně zažehlo cosi, co jsem do té chvíle nepocítil. Opět víčka přivřel a tváří se ode mě odvrátil.


Zadíval jsem se na něj ještě upřeněji. Pohledem jsem hltal každičký milimetr jeho hebounké perfektní kůže, která voněla mládím. Nemohl jsem se nabažit dokonalých ostrých rysů ani černých kudrlin.


„Musíme ho svléknout, jestli nemá zranění,“ pronesla, ale jenom proto, abych věděl, co se chystá udělat.


Kývl jsem a zatajil se mi dech.

Pod rukama se mi objevilo nebesky kouzelné stvoření, které svou rozkošností překonalo cokoliv, co jsem do té chvíle spatřil.


Dokonale rostlý kluk, s lehce snědou hebkou a bezchybnou pokožkou, pod kterou se rýsovaly šlachy a žíly prozrazující hodně aktivní způsob života. Jeho božsky tvarované ruce, nohy a svaly v podbřišku mi nahrnuly spousty krve tam, kde bych ji zrovna v ten okamžik neměl mít. Nikde ani škrábanec, či známka jakéhokoli vnitřního poranění.

Zaměřil jsem se mu proto raději na tvář, což bylo i profesionálně správnější. Stále byl omámený. Nic ale nenaznačovalo, že by byl v bezvědomí. Podle všech příznaků a indicií jenom utrpěl lehký šok, možná mírné předávkování alkoholem, spíš podpořené jeho konzumací nalačno a zejména nízkou hladinou ostatních tekutin v jeho organismu.


Prostě a jednoduše byl dehydrovaný, vyčerpaný a zřejmě opilý. Po celém dni bez pořádného jídla a pití si prostě večer na párty dal pár piv a možná i panáků, a neustál to.


Ulevilo se mi. Tak překrásný sameček by měl trpět maximálně zlomeným srdcem.


Moji pozornost upoutalo tetování “Verona” svisle táhnoucí se mu přes pravý bok, doplněné o malinký obrázek srdíčka probodnutého šípem. Pousmál jsem se nad myšlenkou zamilovaného sexy kluka do spanilé Verony a jak ta holka musí být šťastná.


Jemně jsem ho chytil za bradu a otočil si jeho tvář k sobě. A v tom otevřel oči naplno.

Naše pohledy se na kraťoulinký okamžik potkaly s takovou intenzitou, až mi celý tělem projel mrazivý výboj.


Určitě netušil, co se s ním děje, kde je, ani kdo jsem já. Přesto ve mně zatrnulo, na rukou mi vyskočila husí kůže a šíje se stáhla a ztuhla.


„Doktore?“ špitla sestra, čekající na další pokyny.


V jeho stavu nebylo potřeba ordinovat žádné speciální léky, jenom jsem nařídil napíchnout mu kapačku a postupně doplnit tekutiny.


Když jsem zdůraznil, že mají být nealkoholické, zadíval se provinile. Skoro bych řekl až laškovně, jako by říkal, že se mnou by si ještě jednoho prcka klidně dal.


Takové iluze jsem si okamžitě zakázal a chtěl jsem tuhle představu považovat už jenom za výplod mého nadrženého mozku.


Kluk se na mě nepřestával dívat a lehounce se prapodivně usmívat. Rty mu poklesly, až když jsem nakázal jednodenní hospitalizaci, kvůli dalším vyšetřením, a klid na lůžku. Na něco takového nebyl očividně zvyklý.


Ale nechtěl jsem nic zanedbat. Mírnou reakci vykazoval při prohmatávání podbřišku. A taky, něco mi bránilo nechat ho jen tak rychle zmizet. Toužil jsem se na něho aspoň dívat a kochat se jeho nádherností.


Tu jsem si naplno užil následující den.

Už jsme věděli, že klukovi říkají „El“. Posunky a občasným známým slovíčkem jsme se na tom domluvili s jeho bratrem, který byl jedním z těch, co ho v noci přivezli. Ten taky hned následující ráno přinesl peníze, abychom se nezdržovali formalitami s pojišťovnou.


„Když to nebude stačit, doplatím. Co bude navíc, si nechte jako sponzorský dar.“


Něco podobného z něho vypadlo. Sice jsem nerozuměl úplně všemu, ale takhle jsem si to přeložil sám pro sebe. Sestra, která byla u toho, mi moji překladatelskou verzi potvrdila. Nedalo se to prý pochopit jinak. K čemuž přispělo i to, jak moc ledabyle balíček bankovek plácl na recepční pultík. Jako by mu bylo totálně jedno, kolik jich tam je.


V takových případech klinika ctila žádost o soukromí pacienta, a tak u nás tenhle byl veden prostě jenom jako El. Což zejména dovoloval jeho stav, který už na první pohled nevyžadoval žádné medikamenty, a tudíž nebylo třeba se obávat nějaké kontraindikace s jinými léky, které by případně už bral.


V noci dostal jenom běžné prášky, aby si pořádně odpočinul a zbytek noci v klidu prospal. Než ale tvrdě usnul, vypadalo to, že mi naznačuje, jako by ho bolelo břicho.

Odběry krve nevykázaly žádné akutní hodnoty, proto jsem věděl, že půjde maximálně jenom o nějaký drobný důsledek propitého večera.


Vyšetření, která se mimo jiných u takových potíží provádějí, aby se vyloučily úplně všechny problémy v dané tělesné oblasti, mi v jeho případě připadaly víc než lákavá.


Ležel úplně nahý na vyšetřovacím lehátku, s pokrčenými koleny a zadečkem vyšpuleným tak, abych se do něho pohodlně dostal prstem, který měl pohmatem zjistit, zda je v pořádku vše kolem konečníku a prostaty.


Nedíval se na mě, andělskou tvář měl zabořenou do potahu a rukama se křečovitě držel za kolena. Přišlo mi to až legrační, bylo na něm poznat, že moc dobře ví, co ho čeká a co u toho bude cítit. I přes hranou strnulost bylo vidět, že se těší. Přesto měl asi nehezké zkušenosti s doktory, kteří neměli pro chlapecký anál takové pochopení.


Na ošetřovně jsme byli sami. U podobných intimních úkonů, u nichž není zapotřebí žádných nástrojů, se nevyžaduje přítomnost sestry.

Natáhl jsem rukavici, až to plesklo, aby věděl, že se to blíží. Nabral jsem na ni pořádnou dávku gelu a zeptal se ho, jestli je připravený.


Souhlasně pokýval hlavou a zatnul rty.


Už při jeho ranním příchodu do ordinace jsem se tak nějak posunky domluvili, že trochu rozumí a případně můžeme některá slovíčka doplnit v angličtině, kterou taky trochu ovládal.

V tuhle chvíli ale žádných slov nebylo třeba.


Jemně jsem mu špičkou ukazováku kroužil po dírce a něžně ji masíroval. Bylo na něm znát jisté uvolnění. Pochopil, že se mnou nic brutálního ani bolestivého nezažije.


Šel mému prstu naproti. Skoro by se dalo říct, že se mi na něj nasunul. Mírně se prohnul v pase a chviličku čekal, až se dostanu, kam bylo potřeba. Když jsem se jal vyšetřovat prostatu, on si to vyloženě užíval a drobnými krouživými pohyb pánví si ji ode mě nechal dráždit.

Líbilo se mu to tak moc, až začal tiše sténat. Neubránil jsem se touze, a nenápadně jsem se nad něj naklonil. Co jsem uviděl, se zase líbilo mně. A hodně.


Mezi předloktími, která měl sepjatá, jak se držel za kolena, jsem byl schopný zahlédnout nádherný ztopořený ohon. Nečekaných rozměrů, s ohledem na jeho vzrůst i věk. Byl dokonalý a neuvěřitelně sexy. Celý v tu chvíli k sežrání.


A to mě vyděsilo. Opatrně jsem z něho vytáhl prst a pokusil se mu naznačit, že jsem skončil, aby se vrátil na pokoj, že si ho tu necháme do dalšího rána, kdy dorazí všechny výsledky z laboratoře.


Možná to znělo nesrozumitelně. Sám naprosto netuším, co a jak jsem mu říkal. Zůstával ležet a vypadal, že se nechystá vstát.


V tu chvíli se mi poprvé zadíval přímo do očí, aniž bych z něho měl pocit, že mě nevnímá, jako doposud. Zamrazilo mi z toho až v šourku a určitě jsem vypustil několik kapek vlhké touhy.


Jako by to vycítil. Mrkl a sladce se usmál.


A to jsem věděl, že musím urychleně pryč. Zavolal jsem sestru, aby mu pomohla, ale hlavně, aby věděla, že jsme skončili.


Sex s mužem pro mě v té době byl něčím tak dosažitelným. Na menším městě jsem nemohl riskovat pověst lékaře. Někteří pacienti by pak mohli odmítat, abych o ně nebo jejich syny pečoval.


Bylo to kruté peklo. Kvůli rodičům, které jsem nechtěl úplně vytrhnout z jejich prostředí, jsem ho ale musel i chtěl podstupovat.

Celý ten den mi totálně zmizel. Naprosto netuším, kolik dalších pacientů mě navštívilo ani jaké měli potíže. Vůbec nevím, jak jsem se dostal z kliniky domů a za pár hodin zase zpátky na noční pohotovostní službu.


Výrazně si však pamatuji, k čemu na ní došlo.



485 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše