top of page
  • Obrázek autoraGood Guy

Michal: Pro Martina (3)



Část 3: Vlaková láskovna


Halloween, Advent i celé Vánoce Jírovi protekly mezi prsty. Jakoby snad ani nebyly.


Lehoulince a jenom na kraťoučko byl zpátky do šedé reality nuceně vtažen bouchnutím několika silvestrovských rachejtlí…, ale pak už zase výhradně prázdno, nevlídno a plačtivo.


Meteorologická bilance stavu jeho vyláskovaně ztrápené duše hovořila jasně a předpověď na výhledové období neslibovala žádnou tlakovou výši ani blahodárné oteplení.


K mrazivé náladě přispívalo i průběžné lednové pololetní testování a zkoušení.


Učení Jiřík neprožíval už vůbec. Rozevřené sešity, učebnice i poznámky považoval za shluk španělských vesnic, jejichž ulicemi bloumal se zatíženou hlavou, neschopnou zaznamenat jediný údaj. Alespoň ne vědomě.


V rozporu s otupeností veškerých smyslů sbíral jednu výbornou za druhou.

Přesto neměl vyhráno. Denisovo podzimní zjevení se pro něj změnilo v prokletí a už jistojistě věděl, že svoje rozmontované srdce nebude schopný nikdy poskládat zpátky, napořád z něj bude pouhá hromádka rozházených kostiček.


Emocionálně se mu samým neštěstím snad dokonce zastavilo úplně, navěky.

Z letargie bezvýznamnosti ho v závěru pololetních písemek vytrhlo jakési spolužácké hemžení. Opět se vmžiku zkoncentrovalo na nicotnou mizivou událost. Nevnímal, o co v ní přesně šlo, jenom chápal, že cosi jemu vzdáleného se dělo v bezprostřední blízkosti. Krátce na to vysublimovala s příchodem víkendu.


Do plného vědomí ho vrátila až pondělní ranní cesta do školy.


„Pěkný kolo,“ uslyšel za sebou z ničeho nic.


Chtěl se otočit. Podívat se na něj. Konečně. Už hezkých pár desítek minut nemyslel na nic jiného. Měl ale strach. Od začátku. Hned od chvíle, kdy do sebe během nastupování šťouchli. Proto nepřestával zírat ven a pozorovat jednotlivé pražce za vlakem. Mizely krásně jeden za druhým. Přesně tak, jak chtěl i on. Ubíhaly pod vagónem, ztrácely se v dálce...


Jirka si přál jenom, aby mnohem rychleji pádil čas, a mohl se co nejdřív vypařit taky. Zadní dveře vlakové soupravy byly jeho spásou a průzor na koleje záchranným lanem. Stál jako nesvůj a ovládaly ho rozpaky i žár. V oddílu pro kola byli pouze oni dva, a to pro něj bylo stresující. Měl rád osobní klid, vlastní prostor a zavedené jistoty.


To všechno mu nabourával ON. Jírovi se tajil dech. Už zase cítil pnutí jako tehdy poprvé. Ztrácel se v kotrmelcích rozbouřených myšlenek. Diametrálně odlišných od těch, které tu prožíval s Denisem.


„Hej, kámo…, jsem si nikdy nevšimnul, jak hezký kolo máš,“ spolucestující nepřestával dotírat.


A tak se Jíra odhodlal. Konečně. Konečně sebral veškerou odvahu a síly, aby na pitomáka Nováka hodil vražedný pohled.


„A co já s tím?!“ přidal hlasitě, „mám to začít oslavovat, nebo co?!“ 

„Ale, ale…!“ o hlavu vyšší kluk se zvednul a udělal pár kroků, „panáček nám nějak povyrost, ne?!“


Jiříkova vzdorovitost byla najednou ta tam. Její úprk mu dovoloval jenom nečinné zírání na přibližující se špičky bot.


„To né, hošánku!“ ozvalo se mu u zátylku, „to si nezvykej!“


Sklopil obličej ještě víc.


„Já vím, že ten psychouš nad tebou drží ochrannou ruku,“ trýznitel silně chytil jeho tvář, stočil si ji na hrudník a brutálně přitisknul, „ale ten mezi náma teďko není. Viď?“


Vystrašený klučina mlčel. Násilník mu cloumal s hlavou.


„Viď, že tady není nikdo, kdo by tě chránil!“


Ticho pokračovalo.


„Mluvím s tebou, poseroutko! Odpověz!“

„Není,“ špitnutí smutně dopadlo k jejich nohám.

„Nahlas!“ zařval šikanista.

„Není, pane! Není, pane.“

„No, vidíš, jak ti to jde.“


Mírně odtáhnul Jirkovy vlasy a zadíval se upřeně do vyděšených panenek.


„Ale neboj, já si tě ohlídám sám.“


A zuřivě se zakousnul do hebkých sporťákových rtů. Znehybněnou kořist bolela celá pusa i od toho, jak mu ji divoce a násilnicky dobýval mrštný jazyk. Když skončil, zase se Jírova tvář ocitla v těsném natlačení na široká tyranova prsa.


„Tenhle mimoň si myslí, jak je chytrej. Dával mi přednášku, že prej mám udělat coming out. Že se mi prej pak uleví, že nebudu tak zlostnej a že prej snad i najdu někoho do páru. Ha!“ vyštěknul nečekaně, „Blbeček namachrovanej. Já mu ukážu, koho jsem si našel.“


A uzurpátorsky hladil Jíru po krku. Bezbrannému se asi zdálo, že je vhodná příležitost, a ucuknul.


„Počkeeej!“ přitáhnul si ho Novák zpátky, „ještě neznáš pointu,“ a opět mu nepříjemně laskal kštici, „já opravdu šel do sebe, jak mi radil. A uvědomil si, že díky těm jeho kecům, jsem našel novou škálu zpestření našeho dlouholetýho kamaráds… Stůj klidně a necukej se! Budou se ti líbit. Slibuju, drobku!“


To už pravačkou zajížděl do Jírova rozkroku a necitlivě mačkal. Druhou rukou zvyšoval tlak na zátylek a nezapomínal na úchylné hekání ...Zastavilo ho až škubnutí vlaku, poskočení vagónu na výhybce a brzdění soupravy.


„Fajnově jsme si zalaškovali,“ houknul za sebe, když vystupoval, „brzy budem pokračovat, neboj!“



„Stalo se něco?!“ vyděšeně Jirku vítala mamka ve dveřích, kde se srazili během jejího odchodu do práce, „co tady děláš?!“


„Ve vlaku…, po cestě…, udělalo se mi šoufl.“


Přiložila mu dlaň na čelo.


„Celý hoříš!“


Herecký výkon hodný nominace na Oscara, včetně doprovodných zvláštních efektů, se zkroušenému simulantovi povedl úplně poprvé v životě.


„Zavolám do školy a omluvím tě,“ tlačila ho dál chodbou, „běž si lehnout!“


Víc Jíra nepotřeboval. Přehřátí se začalo programově korigovat, jakmile se za ní zabouchlo a on věděl, že dostal minimálně týdenní limit na vymyšlení způsobu, jak se tupákovi Novákovi vyhýbat. Denis se možná už ani nevrátí a Marek navzdory jeho nezpochybnitelným zvláštním schopnostem nedokáže tyrana hromotluka přeprat. Na řadu proto musejí přijít logika a důvtip.


Snadno se řekne, hůř udělá. Tak krátký týden pseudo-pacient snad ještě nezažil. Jako zázrakem řádila chřipková epidemie, čekárny ordinací byly napěchované přenašeči, a tak moudrá matka usoudila, že se bez neschopenky raději obejdou. Obešli a naštěstí pro Jiřího i ona pár virů nakoupila, přinesla domů a podělila se.


Takže původně předstírané ochoření se proměnilo v reálné, a expirace lůžkové úpravy jeho existence se tím pádem prodlužovala o dalších sedm dnů.


Na scéně - tedy u branky se objevil spasitel, zachránce a obránce nevinných, hyper-blesk Fléééš Marek.


„Klíííd!“ zajuchal hned od zvonku, „já to už prodělal, mám super-protilátky,“ do okna k vykloněnému marodovi.


„Nepotřebujete doplnit zásoby?“

„Jenom záminka,“ špitnul pak na zápraží, kde mu Jíra podával peníze, tašku a nákupní seznam.


„Čeho? Záminka.“

„Co máš s Novákem?“

„Já?! S hovadákem?! To nemyslíš vážně!“

„Já jen…, že se po tobě celej tejden vyptává… Jako kdyby.“


Mára se bez většího anebo dokonce dalšího nátlaku šeptaně dozvěděl podrobnosti.


„Ale nikomu ani muk!“ pohrozil obouruč Jirka, „Já to s ním nějak skoulím. Nechci, aby se tím kdokoliv zabejval, a zhoršoval. Znáš ho přece vypatlance?“


„Znám,“ kývnul Mára, „chápu a přísahám – nepustím slovo!“


Popadnul nákupku a vyhopsal ven na ulici směrem k marketu.


„Čtrnáct nocí a taky svítání, neméně bylo i těžkých vstávání,“ rýmoval si Jiříček v duchu, ale vesele mu nebylo.


Víc prodlužovat domácí lazaret nešlo, a návrat do studijní lavice se nezadržitelně i neúprosně blížil. Jenomže příliš mnoho variant, jak proklouznout neandrtálským pazourám primitiva Nováka, se v hlavě šprtíka neurodilo.


Snad rýmovačky byly na vinně, či neustálé fantazírování o Denisově náruči.Nezáleží, co zapříčinilo, že logika i důvtip si pauzu daly, a Jirku krutě odzbrojily. Připadal si jako nahý, jen s baťohem na zádech a jízdním kolem v ruce, když soukal se neochotně zase do pravidelného školního expresu.


Uzdravený, však nezvykle s obavou, že v prostoru s věšáky pro bicykly bude sám. Sám s Novákem! Ano! Mohl pro tentokrát jízdní vehikl nechat doma, vyrazit o hodinu dřív a pak v rychlíku zabrat sedačku v místenkové části. Mezi ostatními… Spolužáky…


„K čemu by to bylo?!“ obratem si niterně vynadal. Nikdy mu žádný z nich nepomohl. Naopak. Aby sami unikli ponižování, se přidávali. Ze strachu. Kterého se Jíra de facto už ani nebál. Vadila mu jenom bezmoc a neférovost. A právě tyhle dvě veličiny ho netrápily pří jízdě na kole. Nezbytném módním doplňku, pokud bydlíte v odlehlejších civilizačních destinacích.


Zrovinka jako rodina Pěkných. Jiřík s matkou, která mu od malička vštěpovala důležitost svobody. Volného pohybu, jemuž dávalo nový rozměr překonávání vlastních limitů. Nepříznivé počasí bylo příhodným nástrojem, jak si je osobně navyšovat. Proto ani v zimním období se nevzdával a každé všední ráno naskakoval do šlapek.


Mára by určitě rád i ono strachuplné pondělí vykonával odborný záchranný doprovod čerstvě vyléčenému. Jako už hodněkrát předtím. Ale… Ale! Pod tíhou školních změn nemohl.


S příchodem nového roku se ve studentských řadách zvedla a postupně během ledna vygradovala protestní vlna, která vyvolala mimořádnou volbu nového třídního vedení. Bounty by záviděla. Nenormální, kdyby Marek aktualizované předsednictví nevyhrál. Již krátce po jeho přestupu na Jirkovo gymnázium ovládnul srdíčka i myslírny většiny tamní populace.


Nejedna kolena se podlamovala…, a to nejenom ta pubertální. Není se čemu divit. Při pohledu na vzorově rostlou postavu ozdobenou reklamním ksichtíkem ve stylu – COOL PRAGUE a to vše navíc okořeněné o dobrosrdečnou, kamarádskou a ochotnou povahu, se prostě nedalo příliš dlouho vzdorovat samovolně dominantnímu charisma.


Dívčí sekce hlásila 100% úspěšnost.V chlapecké volební preference kolísaly na variabilní škále zahrnující – mužný vzor, chybějícího bráchu, motivačního sportovního parťáka, přes nedostižný zbožňovaný idol, až po závěrečnou onanovací chiméru, která kluky pronásledovala po nocích v jejich pokojíčkách anebo o velké přestávce na záchodku.


Dobojováno bylo rychle a jednomyslně, samozvaný Fléééš se rychle ujal pozice lídra, a tak na potřeby kámošů nezaviněně nezbývalo tolik času, kolik by si přál.


Jíra se z marodky vracel s touhle novinkou, se kterou se mu věrný přítel svěřil během předešlého nedělního odpoledne, když se u něj tradičně zastavil po cestě z tréninku. K sobě domů, na starý Pazderkův mlýn to měl sice z ruky, ale Fléééš nikdy nezapomněl ani se neopozdil.


Natož ve chvílích, když Jírovi musel vysvětlit, „proč odteďka budeme mít náš duový vztah lehce komplikovanější.“ I když posmutněl, rychle se však vzpamatoval a zahřměl na celý pokojík: „Duový neplést s duhový! Ten si budeš muset vytvořit s někým jiným!“

Roztlemeně zůstával civět na opařeného Jirku.


Tuhle fórkovou hlášku sice slyšel už asi milionkrát, jenomže v danou situaci nemohla...


„Jasná páka!“ po chvilce přesto vyhrkl.


Žertík sice nemohl, ale on ano. Musel se zapřít a podpořit kámoše v jeho radosti z úspěchu. A jako stvrzenku přihodil holywoodský úsměv.


„Mise splněna, kapitáne! Atmoška obnovena,“ zasalutoval Mára.


I proto se Jiřík ono inkriminované následné pondělní ráno tlačil s kolem do vlaku osamocený alespoň s utěšujícím vědomím, že Mára je příslibem svěžího vánku do zatuchlých, zpráchnivělých, starých plachet, kterým od začátku gymnazijních roků udával nekompromisní kurz pazdrát Novák a jeho banda tupounů, jimž se každý jiný neodvážil postavit. Pouze díky tomu se všechna ta pololetí drželi křečovitě u kormidla.


Markovi k vítězství ihned poblahopřál, sobě ale gratulovat nedokázal, i když by rád. Chtěl si říct, že to bez Fleše zmákne, že se ubrání, že není zas až takový třasořitka, aby neuměl někomu fláknout. Jenomže to nešlo. Měl nahnáno ze slibovaných inovativních podob šikany debiláka Nováka. O to vzteklejšího, že ztratil vůdčí postavení.


A jak si tak přemítal o nespravedlnosti či nesmyslné krutosti svého bytí a navíc upínal kompletní soustředění na zdolání nástupních schůdků, jenom okrajově, přes nejodvrácenější hranici periferního vidění, postřehnul, že vlak se nezvykle plní.


Zejména vůz na chvostu, do kterého musel i on, neboť pouze tam kolaři měli vyčleněné oddělení.


„Asi nějaká exkurze?“ požvatlával si v duchu, když fixoval příruční dopravní prostředek na zavěšení. Výpravčí mávnul, průvodčí hvízdnul, automatizované dveře futuristicky zaklaply, lokomotiva houkla a hromadný dopravní prostředek se dal s moderní elegancí do pohybu.


„Příští stanic…“ zoufale a marně se informační hlasový systém uvnitř snažil dělat svoji práci. Tentokrát byl vagón maximálně obsazený a vlastí slovo by kdo těžko v tom hlaholivém mumraji našel.


I na to byl samotářek připravený. Nasadil sluchátka kapesní MP3 přehrávačky, naladil oblíbený playlist, do zornic si vtisknul pelášící krajinu a už nevnímal okolí.


Jenom snad úlevný pocit, že aspoň teď a tady se Novák neopováží.


Vyrušilo ho až klepání na rameno. Rychle se otočil a pohledem narazil do známé tváře sympatického revizora.


Ještě svižněji si vytrhnul muziku z uší, „já…, já…, já mám lítačku…, někde…,“ a zuřivě si začal šacovat kapsy.

„To je dobrý!“ zavelel chlapík, „já vás jenom hned nepoznal. Ty sluchátka jsou neobvyklý, ale seknou!“ burácel už z otevřeného vstupu do sedačkárny.


A teprve v ten okamžik si Jíra uvědomil, že všichni ostatní jsou pryč. Separé pro cyklisty se vylidnilo.


„Následuje stanice – Horská pole,“ naprosto zřetelně se rozkecala hlasatelka z repoduktorku u stropnice. Za dvě minuty jí vlak poslušně vyhověl a zastavil.


Venku, na dlouhém nástupišti se ale odehrávalo něco prazvláštního. Jirka nechápavě lepil obličej na sklo, aby sledoval, jak všechny cestující palubní personál lifruje vpřed, blíž k mašinfírovi. Nikomu z nich nebylo umožněno nastoupit do koncového.


„Sakra!“ zaklel nahlas a už už by se skoro natlačil do šoupaček a potom dál rozběhnul uličkou do železničních útrob, aby ověřil, že nebudou odpojovat…


„Příští..., chrrr, chrrr ...“ v jakémkoliv pohybu ho ale zastavilo nedokončené hlášení, vystřídané podezřelým rachocením v interním rozhlase. Nastražil sluch. Nemohl si dovolit cokoliv přeslechnout. Dovolit?! Nedokázal by cokoliv přeslechnout! Každé další slovo…, písmeno…, hláska… i pouhé nadechnutí mu připadalo jako živá voda.


Elixír radostí, blažeností a extází, které ovládaly každičký jeho milimetr. Pozvolna a nedůvěřivě se posunul o pidikrůček blíž ke dvířkám do místenkárny. Už tušil, že vzácné zvuky mají zdroj právě tam:„Vlaková láskovna když je tichá víc než myš, pak slůvka moje srdcová najdou si tě bez obav…“


Zanedlouho se vpíjel zornicemi do Denisových a nemohl se nabažit ani jeho hlasu:

„…Já dlouho mimo bylo chvílích s tebou pouze snil, proto nyní třeba celý svět chci Jiříkovi vyprávět…“


Stál ve vší přirozené spanilosti i mužnosti v rozhrnutých zašupovačkách, recitoval a za jeho zády se u stropu třepotaly červená balónková srdíčka.


„…Kdyby naším byl jen tenhle vlak už nedovolím, abys chřad a láskovna vlaková v jeho těle bude nám věčností až do postele.“


O pár minut už Jiříček našlapoval mezi sedačkami a nedokázal uvěřit. Uvěřit vlastním očím. Vlastním smyslům. Smyslu toho, co viděl – interiér vozu přeplněný Valentýnskou výzdobou.


Všude se pohupovaly nafouknuté balónky, na sedačkách trůnily plyšáci s milostnými hesly, stínidla okének byla zatažená a ošpendlená papírovými růžemi, tudíž lásková červeň neznala limitů, až oslepovala.


Denis ho pomaloučku následoval, přidržoval zezadu přes rameno a romanticky navigoval k první sedací čtyřce. Už z dálky Jirkovi nemohlo uniknout, že na jejím stolku je váza s živou červánkovou růží a pod ní malinká ostužkovaná krabička.


Všechno měl ale zamlžené. Výhled, uvažování i touhy. Nedokázal jim prozatím dát volný průchod. Až, když si zcela uvědomil, že jsou úplně sami a Denis mu do ucha šeptnul, aby se posadil. Teprve v ty chvíle se přestával bránit slzám štěstí.


Do nich se mu Denis omlouval, proč musel čekat tak dlouho, a vysvětloval, že v Holandsku měl zůstat dokonce ještě o týden déle v rámci přednáškového turné.


„Zejtra je ale Valentýn. Pro mě nejzazší termín, tak jsem se vymluvil na závažné rodinné povinnosti.“


Pak sesunul zrak, po chvilce ho zase zvednul a polknul.


„Teda…, jestli je chceš mít se mnou tak moc jako já s tebou.“


S dalším prázdným nádechem táhle vysypal:„O Vánocích jsem do Čech udělal jenom takovou miniotočku. Nejradši bych tě naháněl aspoň telefonem, ale nevím, jak moc jsi přiznanej, tak jsem se ovládnul, abych třeba nezpůsobil nějakej malér. Ale tak příšerně jsi mi chyběl. Víš?“


Přes nezkrotitelný pláč kombinovaný smíchem se Jírovi značnou dobu nedařilo vyjádřit nadšený souhlas, k němuž ho přinutil až pohled na Denise - v ruce žmoulal pěvecký mikrofon a tišeně do něho broukal:„Následuje stanice milostné nádraží.“


Když se pak trochu uchechtnul, pokračoval už bez zesilovače. „Kámoš ajťák a občasnej dýdžej je kouzelník.“ A zapůjčenou zvukařskou hračičku okukoval.


„Následuje stanice Hlavní zastávka,“ ozvalo se z reproduktorů opět už profesionální hlášení.

„Málem jsem přejeli,“ zvedl se rychle a mrknul na Jirku, „ve škole můžeš poděkovat hodně spolužákům a hlavně novopečenému veliteli Markovi, že pomohli všechno zorganizovat. Rezervacema zablokovali tenhle kočár jenom pro nás. Sami to navrhli, že prej chtějí otevřeně a hromadně demonstrovat nesouhlas a zákaz jakýmukoliv dalšímu šikanování a diskriminaci.“


Při vystupování signalizoval zvednutým palcem na druhou stranu soupravy pískajícímu vlakvedoucímu kladný výsledek společně nastraženého překvapení.


„Seznámili jsem se hned na první jízdě. Je taky náš,“ zamumlal Jiříkovi do ouška, vzal mu batoh a vyrazili ruku v ruce směrem ke gymnáziu. Vstříc poslednímu půlroku Jírovy středoškolské docházky. Nejenom nad jeho třídou si Mára získal respektovanou nadvládu a ta se od nevšedních Valentýnských oslav až po definitivní konečné zvonění nesla v duchu tolerance, porozumění a přiznané lásky bez výjimek.


Pomyslnou a opět originální třešinkou na hodovním dortu jeho sice krátkého, ale o to víc mimořádného panování, byl maturitní ples. Nezapomenutelná tečka za Jirkovým ročníkem. Užili si ji všichni. Pobavil se každý.


I naši dva přední hrdinové. Spolu, veřejně, bok po boku. Zamilovaní až po uši. Nerozluční parťáci na dlouhé budoucí roky, obklopeni heslem:„Když rozum vládne, lásce nebrání žádné, neb zjistil už dávno, že bez ní je prázdno!“

   


221 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page