Část 2: LázKoVna
Ke srážce jejich očí došlo pouze jednou a kratince.
Když Denis vstrčil hlavu mezi pootevřené třídní dveře, aby si vyžádal dalšího adepta na psychoanalytický pohovor.
Jirka už seděl v lavici. Musel. Přestože by se nejraději samou radostí rozběhnul s křikem a rozpaženýma rukama rozlehlým parkem, na jehož okraji si před chvilkou přečetl vzkaz od… Od něho.
Od nádherného mladého muže, u kterého by si ještě před chvílí nedokázal ani pomyslet, že on by na něj ano.
A nejenom pomyslet. Denisova básnička slibovala víc.
Jirku sice oslnila ta poslední, ale v hlavě se mu točily jiné verše.
„Až moře nás zaplaví,
hrůzy se ztratí, pak
vše se zas vrátí,
nebude zbytí,
jen starých kolejí,
nebo snad nadějí,
co život nezhatí,“ odříkával si v duchu předchozí.
Celou. Ale nemohl se nabažit do ní vložených rýmů. Už věděl, že nebyly od Marka:
„Hrůzy se ztratí, pak
nebude zbytí,
nebo i nadějí,
co životem svítí. …“ pořád dokola je proháněl mozkovnou v nejrůznějších modifikacích.
Zamilovaných obměnách a úpravách a už se nemohl dočkat, až se jimi autorovi pochlubí. Aby ho trumfnul, ohromil, získal jeho věčný obdiv … Jíra byl niterně uchvácený prazvláštní neznámou tenzí, kterou sám sobě nedokázal vysvětlit ani pojmenovat.
Něco takového ale nechtěl do svého pohledu vkládat. Toužil udržet napětí mezi nim ještě o chvilku déle. Pohledem proto velice rychle sjel od futra, přes tabuli až do rozevřené učebnice před ním. Víc Denisovi nedopřál.
„Paní učitelko, mohu si prosím vypůjčit Nováka?“ rozezněl se učebnou doktorantův dominantní hlas.
Jiříkovi se zachvělo celé tělo. Rezonance mužnosti jím projela jako studený blesk a zastavila se až u třísel. Stehna šla k sobě zoufale marně. Jejich majitel zůstával strnule zaražený i zrakem do vzdělávacích stránek, které intenzivně nevnímal. Po celou dobu, než se vyvolaný spolužák klackovitě doploužil k východu a zmizel na chodbě.
„Blbeček Novák! Proč si vzal zrovna jeho a hned po mně?!“ rozčilovaly se Jirkovy myšlenky.
Ano, sice to byla cyklická nenávist vůči neúnavnému a věrnému trýzniteli Novákovi. Šikanistovi, pro něhož byl od samého počátku školní docházky přirozeným a neopomíjeným cílem. Sadistovi, jenž inicioval veškeré útoky. Okatě, až to bylo okaté! Jirka už dávno tušil…, ne věděl, že jde o prachobyčejné maskování Novákovy vlastní menšinové orientace.
Jenomže aktuálně prožívaná zášť proti němu byla jinačí. Navíc zvyšovala svoji prazvláštnost, která se dál a dál stupňovala. Nabírala nových a nových podob i rozměrů. Jiříkovi hořela kompletní bytost, což si neuměl racionálně vysvětlit.
Úmornost ohnivého pekla byla podpořena faktem, že, „hajzl Novák,“ se nevracel.
Vynechal celou, „češtinu, fýzu, matiku i děják.“ Během něj se už Jíra téměř neovládal.
„Já idiot! Měl jsem to přečíst hned v kabinetu, před ním!“ už se nezlobil na nikoho jiného než sám na sebe.
Proklínaný Novák se do konce vyučovacího dne neukázal.
„Normálně jsi žárlil,“ rozchechtaně přidával do kroku Marek, „to je fór! Zrovna na hovadáka Nováka!“ A nepřestával celou cestu.
Ze školy šli spolu a jako obvykle se loučili až na začátku cyklostezky k nádraží.
„Já…, nežárlil!“ ošíval se Jirka, „Jak si na tohle přišel?! Já nejsem…, to…, tam to…“
„Nejsem slepej ani blbej. V Praze jsem měl několik teplejch spolužáků a dodneška většina z nich patří mezi moje nejlepší kámoše.“
Mára se vítězně postavil čelem k němu a upřímnost jeho zadívání neznala hranic.
„Tak jo!“ po chvilce Jíra povolil, „ale nikomu ani muk!“
„Já myslím, že to fakt není potřeba. A proto jsem tu já!“ vykřiknul Marek a zaujal superhrdinovskou rozkročenou pózu.
„Jsem…“ uhrančivě se zahleděl vpřed, „Fléééš,“ a tajemným signálním šeptem posílal k Jírovi.
„Jakej…, Fléééš?! Nejsi…, žádnej Fléééš!“
„Ale jooo! Ochránce slabých a bezbranných. Fléééš - hyperblesk, spása, osvoboditel.“ nevzdával se Mára.
Jirka po chvilce vyprsknul: „a to jako funguje, jo?“
„Jasan! A letěj na to holky.“
„Takže to děláš jenom proto…, abys nějakou sbalil?!“ Popadnul svoje kolo a točil se směrem k železnici: „Ubohý!“
„Jurdo, počkej!“ chytil ho Marek za řídítko, „Fakt nedělám! Ale sbalený kočky vítám jako vymazlenej bonus.“
„Nejhorší na tom všem je, že ti věřím,“ zaševelil si Jirka přes rameno, ale už se nemohl dál zdržovat. Ujel by mu poslední přímý spoj.
„Bezva!“ houknul za ním jeho soukromý akčňák, „Zejtra doladíme systematickej postup. Na ty jsem taky machr.“
Druhý den se Markova pusa během celého vyučovaní nezastavovala. Strategie z ní padaly jako déšť za jarní bouřky, ale Jirkovi osvěžení nepřinášel.
Nic, kromě zmáčeného a schlíplého dojmu. V hlavě měl jediné – výjev Denisova mileneckého objetí, ve kterém se rozvaluje a naplno si ho užívá, „ten zpropadenec Novák!“
Před očima se mu odehrávaly nejmučivější scenérie, až nebyl schopný registrovat okolí. Žádný z Márových návrhů nedával smysl. Zoufalství jeho utrpení dosahovalo obludné velikosti.
Musel se k Denisovi dostat. Říct mu, že si kabinetovou básničku přečetl. Rozbalil a přečetl. Přečetl, a tudíž ho chce. Chce a touží po něm.
Jenomže výzkumníkova pracovna zůstala až do posledního zvonění opuštěná.
Větší bolest a trápení Jiřík snad ještě nezažil, a netušil, co má dělat. Kámošovy hlasivky sice nezastavovaly ani po cestě domů, ale jemu v uších znělo úplně něco jiného. Lákavé vábení táhlo Jiřího jinam než k vlaku.
Možná neměl jít sám. Márova přítomnost by třeba nevadila. Ale Jíra jí nechtěl. Nedokázal čelit případné potupě za účasti jediného kamaráda. Věděl, kam ho vnitřní hlas naviguje. Cítil Denisovy vibrace i na dálku. Nedokázal byť jen připustit, že by neznamenaly…Ale neznamenaly!
Přenádherný zdroj všech jeho pnutí si to kliďánko vykračoval přes hráz, vedl kolo a neutuchavě se řehnil.
Možná trapným vtipům vedle jdoucího Nováka, jehož bicykl se pyšnil luxusní krosovou konstrukcí i výbavou.
„Najednou!“ zaburácel si Jirka do myšlenek při výhledu na ty dva. Zlost jím cloumala.
Donedávna všichni místní vlastním pohonem výhradně opovrhovali…, a najednou…
„Najed…“ polknul plačtivě na sucho, až ho v krku zaškrábalo.
Nechápal. Nevěřil, že by mu to Denis udělal. Jenom proto, že si básničku nepřečetl hned, jak ji dostal. Že mu doteď neřekl, že je nádherná a že se do něho zamiloval.
„Proč to musí tak moc bolet?!“ zašeptal do vznikajících plnohodnotných slz a vyskočil na sedlo.
Šlapky protáčel, jako by je chtěl ulomit.
Cesta ani netrvala, odhozená řídítka se rachotivě skácela na stěnu garáže a Jíra přes samovolný brekot skoro netrefil domovní vstup.
„Kdes byl tak dlouho!?“ vylétl z obyváku mámin hlas, „Co ve škole?“
Odpovědí bylo jenom prásknutí pokojíčkovými dveřmi.
„Co je, broučku?“ opatrně nakoukla dovnitř.
I když synátor už oslavil plnoletost, ona nepřestávala být maminkou a nedokázala zapomenout na jeho první krůčky, mléčné zuby ani nesrozumitelné žvatlání. Pořád, vlastně napořád, to bude její brouček.
„Nic!“ odbroučkoval brouček.
„Ale, no taaak…!“ přišla blíž k posteli, „mně přece může říct všechno.“
„Nemů… Nemůžu.“
„Tak mi aspoň prozraď, jak se jmenuje!“
„Kdo?!“
„No, tvoje láska, kvůli které tady vyplavuješ náš barák.“
„Proč myslíš, že…?“
„Taky jsem byla mladá a zamilovaná.“
Podívala se mu přímo do očí, odhrnula ofinku a pohladila po čele: „Je to Marek?“
Jirka se odtáhnul.
„No, co? Je to hodný i hezký kluk a dobře se znáte,“ pokrčila rameny, „nebylo by to vůbec nic divného.“
Jiřík si vlastní coming out představoval, trénoval a opakovaně zavrhoval snad už milionkrát, ale nikdy ne takhle.
„Jak víš, že…?“ neschopnost dokončovat věty a možná dokonce ani úvahy ho neopouštěla.
„Jsem přece tvoje máma!“ slzy už tekly na obou frontách, „A snad dobrá.“
„Ta nejlepší!“ pověsil se jí kolem krku.
Jakmile zvládla neplakat a osušit si obličej, špitla:„Kakao?“ Sama si ho odkývla.
„Něco u něho vymyslíme.“
Básničku pro Denise měli sesumírovanou celkem rychle. Poetiku zdědil Jirka po ní, a tak jim společné veršování šlo jako po másle.
Stejně jako plán, že způsob doručení vyladí s Márou. Jiříkovi se ulevilo, ačkoliv to nejtěžší a vlastně nejdůležitější ho teprve čekalo.
Ale objekt jeho tužeb se několik dlouhatánských a nekonečných dnů neukázal. Nebyl ve škole, žádného ze spolužáků si nevyžádal a odpolední projíždění známých cyklostezek rovněž nepřinášelo kýžené ovoce. Nejsmutnější byl pro Jirku pohled na sklopené sedačky vagónové části pro kola, v níž do školy cestoval už po několikáté opět sám.
„Už se na ten tvůj protáhlej obličej fakt nevydržím dál koukat,“ pronesl rezolutně Marek.
Na Denise měl přichystanou naprosto bezkonkurenční a originální fintu, která ho musela dát s Jurdou zákonitě dohromady, i kdyby sami nechtěli.
Zbývalo už jen…, aby se doktorant ukázal!
„Když nepřijde…,“ ztraceně luskal prsty do prázdna. „…hmmm, to…, no…, ten…, nepřijde k hoře…“
„Prorok!“ doplnil ho pohotově Jirka.
„Třeba i ten!“ ušklíbl se Mára, „Pak my dva musíme za ním.“
„Co?!“
„Máš snad jiný řešení?“ nastavil se mu tváří v tvář, „A pak taky, Prágl dost postrádám a stejská se mi. Uděláme si vejlet!“
„Pan Fensej?“ zajódlovala vrátná v přízemí fakulty s pohledem zaraženým do monitoru, „tak ten odjel na konferenci do Amsterodamu. Musel tam neplánovaně zaskočit za marodícího docenta.“
„A vrátí se…?“ nedočkavě strčil Marek hlavu téměř skrz okénko.
„Někdy určitě!“ nekompromisní odpověď přilétla s předstihem.
„Já myslel – kdy?“
„To netuším, mladíku, to tady nemám. Ale můžete mu nechat vzkaz a on se vám ozve, až tu bude.“
„Jenomže…, ono je to celkem dost osobní…“ nedůvěřivě se vrtěl Jíra a střídavě pohlížel na ní a na svůj doprovod.
„Tady má každý vyhrazenou schránku, kam nikdo jiný nemůže,“ znova razantně zaburácela z kukaně a už už se natahovala pro nastrkovanou písemnost.
V ten okamžik byl Jiřík vděčný vnuknutí, které mu zavelelo, aby odpovědní rýmovačku pro Denise zalepil do pevné obálky, a díky tomu byl před ostatními skryt úvod nadepsaný na svrchní části přeloženého papíru:
Jestli chceš znát odpověď,
přečti tohle! Zde a teď!
LÁZKOVNA Ti napoví,
co vím už dlouho, potají.
A poezie uvnitř zůstávala soukromou o to víc:
Modrá jako vodní LÁZeň,
cos pozoroval nejen včera,
zčervenal si jako KOtel,
rozpálený z mého těla,
a VNAdné háro blondýna
mi svůdně halil do klína.
Hladit chci jej život dlouhý,
neztratit už ani okamžik pouhý.