top of page
  • Obrázek autoraGood Guy

Michal: Pro Martina (1)

Aktualizováno: 12. 12. 2023



Část 1: VlaKoBá


„Pěkný kolo, kámo“ uslyšel za sebou z ničeho nic.

Chtěl se otočit. Podívat se na něj. Konečně. Už hezkých pár desítek minut nemyslel na nic jiného.


Měl ale strach. Od začátku. Hned od chvíle, kdy do sebe během nastupování šťouchli.

Proto nepřestával zírat ven a pozorovat jednotlivé pražce za vlakem. Mizely krásně jeden za druhým. Přesně tak, jak chtěl zmizet i on. Ubíhaly pod vagónem, ztrácely se v dálce... Jirka si přál jenom, aby čas pádil mnohem rychleji a on se co nejdřív mohl taky vypařit.

Zadní dveře vlakové soupravy byly jeho spásou a průzor na koleje záchranným lanem. Byl nesvůj. Cítil rozpaky i žár. V oddílu pro kola byli pouze oni dva, a to pro něj bylo stresující. Měl rád svůj klid, vlastní prostor a zavedené jistoty.


To všechno mu nabourával ON.

Mladík, asi o pět let starší, který se do vozu tlačil se svým bicyklem hned po něm, okamžitě upoutal jeho pozornost. Nedalo se jinak. Splňoval do puntíku veškeré požadavky na post dokonalého kluka. A navíc, přesně Jiříkův typ. Včetně hlasu.

„Hej! Máš dost dobrej stroj.“


Bylo už jasné, že konverzaci a pohledu na něj jenom tak neunikne. A přehlížením teprve ne.


„Děkuju. Vy taky,“ nesměle si šeptnul přes rameno.

„Já jsem Denis a prosím tě, netykej mi! Jo?“

„Jo,“ nebylo o moc hlasitější.

„Ty mi asi poradíš nejlíp..., kam se tady dá vyjet na kole, aby si člověk udělal hezkej průzkumovej vejšlap? Jsem tu na opožděnejch prázdninách, neznám to tu.“


Nedalo se víc vzdorovat. Jiří se nesměle otočil, opatrně zrakem pokračoval přes jeho chodidla, roztažená kolena, na svalnatá stehna, mocně vyplněný rozkrok ..., až k dotěrnému pohledu, kantorsky zaraženému do jeho očí.


„Já... Já jezdím jenom do školy.“

„To je škoda, ne?!“

„Nemám...,“


Větší úlevu snad ještě nikdy nezažil a železniční brzdění neslyšel tak rád jako teď. Nachystaný u výstupu jenom prstem naznačil, že se musí soustředit jinam a celou bytostí se snad i s kolem natlačil na schůdky.


Řvoucí dav ostatních spolužáků, kteří se pokaždé na poslední chvíli vyhrnuli z místenkové části, tentokrát nenáviděl míň, než kdykoliv předtím.


A to dokonce i pravidelně se opakující skutečnost, že do něho všichni strkali, tlačili se na něj a téměř ho na zámkovou dlažbu nástupiště vyhodili. Byl to přece cringe a loser, se kterými se jinak nezachází.


Když tradičně sbíral svoje věci z betonu, kam dopadly, jak se mu batoh v zápalu strkanice otevřel, všimnul si cizích rukou. Pomáhaly mu zbytek školních věcí naskládat do ruksaku. Na to zvyklý nebyl. Naopak. Nezřídka se některá z nich stala nedobrovolným majetkem jednoho z uzurpátorů.


Za ty roky ústrků si už zvyknul. Věděl, že tihle ho ponížit nemůžou, i kdyby se snažili sebevíc. Jeho studijní výsledky pro ně byly něčím nedostižným, což Jírovi ke spokojenosti stačilo. Byl si jistý vlastní budoucností mimo jejich montážní linky, vysedávání v hospodě, anebo s plechovkou piva doma u fotbalové televize.


Nevěřícně a paralyzovaně pozoroval, jak s ním Denis klečí u jeho rozsypané aktovky a pomáhá mu ji sbalit.


Probralo ho až vítězné: „Oukej, máš to zpátky! Můžeš se hejbnout do třídy.“


A on na nic nečekal. Jel rychleji, než kdy předtím. Gymnázium bylo k nádraží celkem daleko, ale on ten den předjel i autobus se zbytkem dojíždějících.

Z nich byl sice nejstarší, ale nikoliv vzhledem.


Závist a nenávist ke všemu výjimečnému z něho už na základce učinily přirozený terč pro všechny ostatní. Ty průměrné. Svůj úděl přijal a nebránil se. Nevěděl jak.

Ale ten zvláštní zážitek... Podivný kluk... Denis... V něm probudil něco... Nerozuměl, nechápal, nedovedl si vysvětlit, kde se v něm bere tolik elánu a radosti.


Všechna euforie se postupně zmírňovala, jak se blížil k budově školy.

První září bylo vždy nejnáročnější. Na jeho gymnáziu nebylo neobvyklé, že s novým rokem přišli i noví spolužáci. Bez výjimky ochotní se rychle začlenit do koloritu třídu. Se vším všudy. Aby rychle zapadli a sami se nestali cílem posměchu nebo dokonce šikany.


„Letos tu máme jediný nový přírůstek,“ prohlásila fádně třídní, jen co provedla uvítací kontrolu docházky, „jmenuje se Marek. Přestoupil k nám z Prahy. Čímž si vysloužil moji upřímnou soustrast a zároveň obdiv za odvahu!“


Přísně sjela celou učebnu pohledem, vytáhla kapesník, mocně zatroubila a pak laxně pokračovala: „Tak na něj buďte hodní, zatím není zvyklý na ty vaše necivilizovanosti!“


Nato natáhla pravačku a ukazovala na jediné volné místo. Úplně vzadu. V Jirkově lavici.


„Zatím se posaď k Hezkému,“ znova hlasitě zasmrkala, „třeba si dokonce budete rozumět. Taky má rád básničky.“


Okamžitě musela začít mlátit dlaní do stolu.


„Ticho! Ticho! Klid! Řekla jsem, abyste byli zticha.“


To už nováček došel až k poslední řadě, zaplul na židli a zaraženě se podíval do smutně pozvednutých Jírových očí.


„Čau!“ poslal mu do nich a přidal náznak mrknutí.

„Jooo!“ rozeznělo se ihned posluchárnou, „je tam. Je to láska na první pohled. Viděli jste to?! Mrkli na sebe teplouši.“

„Koukej se posadit, Nováku, a přestaň tady hulákat!“ okřikla učitelka vyrušitele, aniž by zvedla zrak od třídnice.


Jiří už nevnímal nic z toho a vlastně ani zbytek zahajovací části školního roku. Všechno bylo až moc velká rutina. Včetně opětovně vysypaného batohu v šatnách, strkanice na schodech i hanlivého povykování venku, k němuž se bezostyšně přidával i Marek.


„Kdo by odolal,“ pošeptával si Jiřík, když odcházel s kolem k nábřeží, po kterém se dalo k železniční stanici bez problému a celkem rychle dojet. Nemohl se dočkat, až přijde na cyklostezku, vyhoupne se do sedla a vyrazí. Bicykl mu dával hmatatelný pocit volnosti a bezpečí. Kdykoliv na něm ujel trýznitelům, kteří se k něčemu takového, čím je nožní pohon, nesnižovali. Tedy alespoň tak svoji neochotu sportovat vysvětlovali. Vesměs po cestě do bistra s rychlým občerstvením.


Ten den ale bylo něco jinak…


Poslední zatáčka, konec zámkové dlažby chodníku a už už se pneumatiky dotýkaly hladkého asfaltu v uzoučkém jízdním pruhu nábřežní promenády. Než by Jirka stihnul nasednout, zahlédnul na nejbližší lavičce Marka.


Seděl, upřeně zíral a pak se postavil. Jiří věděl, že než se mu povede kolo obrátit, aby mohl ujet opačným směrem, Mára ho doběhne a srazí ze šlapek.


Zůstával na místě, až se nový spolužák dostal do bezprostřední blízkosti.


„Neboj,“ řekl okamžitě, „v klidu, kámo.“

„Před gymplem to vypadalo jinak,“ Jíra sebral všechnu odvahu.

„Promiň! To byl reflex. Nechal jsem jima strhnout.“


Divnej reflex, pomyslel si Jirka, ale víc ho zaráželo, jak se tak rychle dostal k řece, že ho i předběhnul.

„Dostal ses k řece nějak rychle na to, že seš tu novej.“


Marek mu hloubavě zarazil pohled do očí. „Já to tady znám. Pocházím odsud. Chodili jsme spolu do školky.“


A dal si dětinsky ruce v bok: „A ta kačka blátotlačka, ta si poradí. V bahně sedá, vodou pluje, nic jí nevadí...“

Jíra nechápavě zíral do modrozelených, doširoka roztažených panenek a samotný nechtěl uvěřit. Jak na něho mohl zapomenout?! Nebo spíš..., jak to, že ho už dávno nepoznal?!

„Máro?!“ vypadlo z něho jenom, „seš to opravdu ty?“

„A kdo jinej by si tu naši pitomou říkačku pamatoval?“ řehtal se na celé kolo.

„Já... Já...“

„Já taky,“ spiklenecky mu do blekotání skočil Marek, „ale teď už musím běžet, naši mě vyzvednou autem. Zdědili mlýn po babičce. Jenom jsem chtěl, abys už dneska věděl, že máš zpátky spřízněnou duši. Pochopil jsem, že ji potřebuješ.“


Mezitím se courem posunul až na roh postranní uličky.


„Tak ahoj zejtra,” zmizel za prvním domem.



Cestu domu Jiří nevnímal už vůbec. Nebyl schopný.


„No, jasně! Vtipálek,“ musel pronést polohlasně, když ho v pokojíku probralo zjištění, že se mu z ruksaku vytratil zápisníček, který vždy bral s sebou, aby do něho mohl bezodkladně zaznamenávat spontánní verše.


„Tak už máš pro mě nějaký tip na vejlet?“ rozezněl se mu Denisův hlas přímo u hlavy.


Otočil se, skoro leknul a přišel o dech.


Koukal mu do očí a nemohl se na nic víc než: „Musíme nastoupit.“


A už tlačil svoje kolo po schůdkách do vagónu.


Nevítaný spolucestující mu byl v patách. Cítil jeho zkoumavý pohled v zádech. Věděl, že ačkoliv i Denis musí nejprve svůj bicykl dopravit do vozu a zavěsit ho na příslušný věšák, nepřestává se na něho dívat. Vnímal každé mrknutí, všechny nápadně náhodné doteky i zrychlené dýchání. Nečekal jejich znovupotkání. Doufal, že minule vyklouzl z rozhovoru, ze kterého měl strach.


Nyní ale věděl, že se mu nevyhne. Celá trasa byla teprve před nimi. Moře času, které jenom tak neustoupí.


„Tak...? Nějaké návrhy?“ Denis byl očekávaně neodbytný.

„Já... Já... Nevím. Snad objížďka přehrady. Ale já opravdu na kole jenom do školy a zpátky.“

Denis se k němu lehce naklonil a zašeptal: „Jsi jedinej kolař, kterýho jsem zatím potkal, už mi neunikneš.“


Pak se společensky odtáhnul, narovnal a podíval z okénka.


„Takže na vyjížďku vytáhnu já tebe a ukážu, co jsem včera objevil.“


"Ani na krok s cizími lid...," rozeznělo se Jirkovou hlavou matčino kázání, ale nestihlo se ani dokončit přes Denisovo: „Neboj! Tohle necháš doma vašim, aby věděli, s kým seš.“

Školák se nestačil ani vzpamatovat a Denis už vystupoval na perón, o stanici dřív než minule.


Až do cílové Jiří překvapeně studoval poklad ve svých rukách a nemohl se nabažit občanky, kterou nechápavě vytáhnul ze své náprsní kapsy. Na fotce to Denisovi slušelo ještě víc než v reálu, ale uchvacující byl hlavně věkem. Mladý muž v plné síle, která slibovala vyzrálost, snad už i nějakou tu zkušenost a především samčí dovednosti.



Nemohl se dočkat závěrečného zvonění. Nedokázal se soustředit. Nevnímal okolí.

Až do chvíle, kdy o velké přestávce popadnul bágl, odtáhnul gumičkový lem hluboké boční kapsy a sáhnul pro svačinu. S ní nahmatal i něco, co by tam nemělo být. Několikrát přeložený list papíru.

Opatrně ho vyndal a nepozorovaně pod lavicí rozbalil. Překvapením bylo zejména, že jeho podstatou nebyla obvyklá šikanistická zlomyslnost. Nedůvěřivě přejížděl po jednotlivých řádcích rukou psaného textu a zprvu mu nedocházelo... Až za několik promarněných minut se jeho myslí prohnal elektrizující výboj rozkoše. Znova a pořád dokola si pak četl:


„hrůzy se ztratí, pak

nebude zbytí,

nebo snad nadějí,

co život nezhatí.“


Verše, které byly reakcí na jeho vlastní básničku vepsanou jenom do ztraceného poznámkovače.


"Mára," vykřiknul v myšlenkách, "já to věděl."


Hlavou se mu proháněly vzpomínky ne jejich společné dětství. Všechny ty klukovské zápasy, v nichž se po sobě váleli a on už tehdy cítil podivné vzrušení, jaké při hrách s jinými dětmi nezažíval.


„Promiň!... Denisi, prosím, promiň!“ křičel na dálku.


V ní pozoroval postavu sedící na břehu, jízdní kolo opřené o strom a zklamaný obličej pomalu se otáčející jeho směrem.


Kvůli probouzející minulosti s Markem úplně zapomněl na domluvenou a slíbenou vyjížďku s Denisem, kterému v první řadě musel vrátit občankovou zástavu.


Totálně uřícený a propocený dopadnul na trávu, těsně vedle, když sesednul z rámu. Udýchaný a vyděšený z vlastního selhání.


„Pro... Promiň! Měl jsem fofry ve škole.“

„Hmm! Tak ve škole, jo?“ Denis se nepřestával šklebit, „A není v tom náhodou nějaká lejdy?“

„Kdybych byl na holky, tak vůbec nedorazi...“ umlčel se vzápětí.


Sám sebe vyděsil. Ještě nikomu o svém tajemství neřekl a zaskočilo ho, že na Denise ho vysypal takřka bez rozmyslu. Aniž by se znali. Ale co nejvíc, že velice rád, beze strachu i beze studu. Jako kdyby právě ten nádherný urostlý boreček měl mít pro něco takového pochopení.


„Teda... Jsem chtěl říct... Že kdyby holka, ne že jsem... Teda, že nejsem na holky...“

„Klídek, sporťáku,“ pronesl Denis a nepřestával zadumaně vyhlížet odraz zapadajícího Slunce na hladině.


Nastalé několika minutové zvukoprázdno rozbilo až jeho: „Vrátíš mi občanku?! Doufám, žes ji fakt nenechal doma mamce. Nebo snad zapomněl..., jako teď mluvit.“


Jirka mluvit nezapomněl, ale nemohl. Denis mu vzal dech i veškerá slova. I proto on byl tím, kdo hovořil několik dlouhých následných desítek minut, aniž by zrak odpoutal od tmavnoucí vodní plochy. Jiří se tak čím dál tím hlouběji nořil do mužného vyzrálého hlasu, plejády zkušeností a mouder, ale i Denisova charisma, které ho okouzlilo.


Stejně jako dlouhý vášnivý polibek na rozloučenou.


Jírovi se zastavilo srdce. Cítil horkost Denisových rtů. Oddával se dobyvačnému stisku dlaní, které se něžně dotýkaly jeho ramen. Stejně jako vášnivému jazyku. Přivřená víčka pomáhala, skrývat vlhkost v očích a zkřížená stehna zase tu v rozkroku. Měli je oba přeplněné a touha z nich přímo odkapávala.


Jirka se neodvážil ani vydechnout, aby náhodou všechny ty přenádherné chvilky nevyplašil. Poprvé. První pusa klukovi nemohla být krásnější.


„Jeď domu, ať vaši nemaj strach!“ rozkázal najednou jeho uchvatitel.


Vstal, popadnul svoje kolo a bez dalšího na něj nasednul.


„Tak pojeď,“ znovu musel paralyzovaného Jíru popohnat, „samotného tě tady nenechám.“


Dojeli na křižovatku jejich ulice.


„Tady už jsi v bezpečí. Dál už nepojedu, abych...“ šeptnul Denis, šlápnul do pedálu a zmizel ve tmě.

„Ahoj,“ bázlivě za ním pípnul Jirka.

Tak sladce a zároveň ztraceně ještě nikdy neusínal. Naprosto netušil, jak naložit a zpracovat vzpomínky na okamžiky prožité s Denisem a to všechno, co se v nich odehrálo. Mladické tělo se zmítalo v rozpacích a přívalových vlnách rozkoše, která pozvolna a neochotně přecházela ve spánek.



Další školní den. Další hodiny strávené v nepřátelském prostředí. Neoddiskutovatelně ho dotvářely kulisy tělocvičny. Nenáviděný prostor, který v rámci sportovních aktivit dovoloval beztrestné útoky každodenních trýznitelů.


Jinak tomu nebylo ani tentokrát. Několikanásobný úder letícím míčem, záměrné odstrčení na stěnu i srážlivé faulování.


I přes nepopíratelnou fyzičku, získanou pravidelným bicyklováním, opět skončil Jirka v leže přimáčknutý k palubovce jedním svalnatějším členem útočící smečky, proti níž jedinec nemá nikdy šanci.

Tlačil se k němu zpocenými svaly a do tváře mu posílal nenávistné výkřiky, které Jíra už ani nevnímal. Opakovaly se. Znal je do posledního, a proto jenom s křečovitě přivřenými víčky čekal, až skončí.


Trvalo to neobvykle krátce. Jirka ucítil, jak se mu ulevuje, šikanistova tíha ho náhle přestala drtit, jako by z něho odletěl, a kolem něho se rozprostřelo prapodivné ticho.


Opatrně otevřel oči. V prvních sekundách rozpoznával jenom chodidla přihlížejícího hloučku, který ještě před chvilkou hecoval spolužáka, co ho připlácnul k zemi. V ten moment ale všichni stáli nehnutě a potichu opodál.


Jirka srovnal hlavu a nevěřícně zíral do přenádherných Denisových očí a na mohutnou dlaň, kterou mu nastavoval. Než by se jí stihnul chytit, periferně zahlédnul nedávného mučitele, jak se v bolestech svíjí o několik metrů dál. Očividně odchozený tam někým silnějším, mocnějším, odvážnějším, úchvatnějším…


Zástup superlativů, vystihujících Denisovo zjevení, přerušil on sám, když Jirku pevně, až brutálně chytil za ramena a začal s ním třást.


„Vzbuď se! Jíro! Vstávej!“


Místo tělocvičny záhy rozpoznal strop svého pokojíčku i Markův obličej. Ještě chvíli s ním spolužák třásl, jako by nechtěl uvěřit, že se Jirka už probudil.


„Co... Co tady děláš?!“ až tahle Jiříkova otázka ho definitivně přesvědčila.

„Tvoje mamka mě pustila. Byla ráda, že mě po letech zase vidí,“ posadil se Mára na postel. „Dělej! Zaspals. Máme laborky. Zapomněls?!“


Zapomněl. Ano, zapomněl. Jirka od polibku s Denisem vymazal úplně celý svět, a nejenom v záchranných snech viděl pouze jeho. Na každém rohu, na všech místech.


Z deliria ho vytrhnul až pohled na domovní poštovní schránku během návratu ze školy. Přes dírkování bylo vidět, že v ní něco je.


V pokojíku obezřetně rozbalil precizně smotané psaní. Znovu básnička. Další veršovaná doplňovačka k jeho poznámkám ze ztraceného notýsku.


"Mára," opět mu prolétlo hlavou.


„Musel ji tam vhodit ráno, než přišel nahoru,“ pomumlával si polohlasně a přemýšlel, jak Markovi naznačit, že není jeho typ. Že se bláznivě zamiloval do staršího kluka, včera večer, tam u přehrady, kde ho pohltily city, o nichž ani netušil, že se v něm ukrývají.

„Udělám to jako on. Básničkou.“ spásně si pomyslel a ihned usedl ke stolu, aby ji co nejdřív vymyslel, napsal a nazítří mohl nenápadně vsunout do Markovy aktovky.


Povedlo se. Mára přišel do třídy o trochu později, hodil tašku do lavice a prohodil:

„Jdu se nejdřív vychcat. Kdyby něco, omluv mě!“

Příhodnější šanci na zasunutí motáku s odpovědní veršovačkou Jirka asi už mít nebude.

Než se mu ale povedlo jenom vytáhnout papírek z kapsy kalhot, rozlétly se dveře a do učebny vešla třídní. Dřív než obvykle. Všichni ztichli, ztuhli a překvapeně zírali k tabuli, kde se zastavila.


Nikdo z nich ale ne tak jako Jirka. Zastavil se mu tep, přestal skoro dýchat a možná taky myslet.


Nedokázal to pochopit! Proč tam s ní stojí i jeho Denis!?


Jejich pohledy se vzájemně bičovaly neutuchající smrští pohlazení, pozdravů, ale i otázek, které ukončilo až přísné pedagogické zvolání.


„Vážení! Tohle je pan Fensej, který v naší škole provádí výzkum, a bude proto přítomen v hodinách, nebo si vás může jednotlivě volat do svého provizorního kabinetu. Buďte mu tedy k dispozici!“


Nekompromisním zrakem přejela celou místnost.


„Prosím, pane Fenseji,“ a pak rukou naznačila Denisovi, aby se posadil na jednu z odstavených židlí u zadní stěny.


Chichotající se puberťačky ho žádostivě sledovaly. Nedokázaly se očima odtrhnout od jeho vypracovaného zadku, svalnatých stehen a šmrcovně vypasovanému zipu v rozkroku.

Jíra se nedíval. Upřeně pozoroval lavici. Ani se neodvažoval zvednout hlavu. Jenom cítil, jak se Denis přibližuje a sedá těsně za ním.


Zvonění bylo v nedohlednu. Tedy alespoň tak to Jiřímu připadalo. Drobnou spásou byl Markův příchod z toalety. Aniž by musel cokoliv vysvětlovat, začala kantorka okamžitě s výukou.


Jíra vnímal jenom Márovo: „Co je to za exota?“

„De... Nějakej výzkumník,“ odseknul mu Jiřík.

„Vypadá spíš jak dřevorubec,“ chechtal se Marek

„Máme mu bejt k ruce, tak se netlem, ať tě nenaštíp...!“ nedokončil Jíra pod tlakem drtivého pohledu učitelky od tabule.


Zbytek hodiny se tak nesl v duchu žákovského hrobového ticha.


Až se závěrečným zvonkem přistála zezadu Jirkovi na rameni široká Denisova dlaň. „Pane Hezký, pojďte se mnou do pracovny, prosím!“

Mára se na něj provokativně zadíval, „první oběť“ a zvednul povzbudivě zatnuté pěsti, „drže se!“


Cesta dlouhou táhlou školní chodbou trvala celou nekonečnost. Jirka sledoval robustní záda před sebou. Ztrácel se v pohledu na dokonale tvarovaná ramena, bicepsy nacpané v kraťoučkých rukávech sportovního trička i štíhlý Denisův pas.

Přesto byl nesvůj. Nevěděl, co si o tom všem má myslet.

„Co...?!“ povedlo se mu ze sebe vysypat, když se jejich rty konečně oddělily po vášnivém, dlouhotrvajícím polibku, v němž si Jíra užíval nepopsatelnou rozkoš i Denisův hbitý jazyk.

„Překvapení!“ dostalo se mu ale jenom jediného slova.

„To teda. Co tady děláš?“ nepřestával se divit a vyzvídat. Stále nechtěl uvěřit, že se mu to jenom nezdá.

„Slyšels. Výzkum,“ zůstával Denis záhadným.

„Jakej... A čeh..?!“

„Vás,“ rychle ho zastavil krasavec naproti němu, „vašeho pubertálního chování. Dokončuju doktorát na filozofický fakultě ohledně sociálních struktur dospívajících a tu vaši sleduju už od minulého roku. Prozatím to bylo z povzdálí.“

„Co?!“ vyčítavě mu do řeči skočil Jiřík. Jejich setkání nebyla náhoda.

„Vím o tobě všechno,“ Denis k němu náhle přistoupil, chytil ho něžně za prsty a zabořil se mu upřímně do zornic, „všechno. To jaký jsi, co jsi zač i jak nezapadáš mezi ostatní.“

„To je nefér!“ vytrhnul se mu Jirka.

„Já původně nechtěl, protože bych ani neměl,“ doktorand stydlivě sklopil pohled k podlaze, „ale jak jsem tě začal objevovat, tak...“ Na delší dobu se umlčel.

„Tak co?!“


Až po tom ho odhodlaně zvednul na Jíru: „Zamiloval jsem se do tebe.“

„Takže v tom vlaku... S kolem... To byla jenom kamufláž?!“ ten se zlobil čím dál tím víc.

„Já... Já... Nevěděl, jak se k tobě dostat mimo školu. A na kole opravdu jezdím rád a často. Tak mi to přišlo jako dobrej způsob.“


Na chvilku se zase zadíval do země.


„Myslím, že máme spoustu věcí spol...,“ hrdinsky se postavil Jirkovi tváří v tvář.

„Něco tady pro tebe mám. Třeba to hodně napoví.“


A ze zadní kapsy kalhot vytáhnul složený papír, který mu nastrčil k ruce.

„Jestli mě chceš taky, rozbal to a přečti!“



Dveře Denisovy pracovny se nestihly ani dovřít a Jíra už pelášil koridorem k východu z gymplu.


Vzkaz od doktoranta svíral v pěsti a vnímal, jak se do něho vpíjí pot. Nemohl popadnout dech. Stejně tak Denisovi na místě prozradit, že po něm jeho mladé tělo i duše prahnou a touží od prvního setkání.


Tehdy se nemohl ubíhajících pražců za vlakem dopočítat, protože se úplně poprvé za jízdy nesoustředil na ně.


Podobně jako v tu chvíli, kdy se opíral o stěnu školy natočenou do parku, který byl v době vyučování okupovaný pouze několika pejskaři. Měl tak spoustu soukromí na Denisovu depeši. Stále dokola a opakovaně přejížděl očima po textu a tiše si ho přeříkával:

„Jsi pro mě vášní útrpnou,

světly, co hrůzy zaženou,

zázrakem náhodným,

i bolem srdcovým.

Na první pohled láska VlaKo,

kdy vlak, kolo a básnička

spojují nás oba.

Trikolóra v barvách duhy,

nemáme k ní žádné dluhy,

modrá – jako české vlaky,

žlutá – jako kolo tvoje,

na konci milostná rudá

v mojí básni k Tobě pluje.“


266 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page