Tři páry nasranejch očí
V pizerii na mě čekají tři páry nasranejch očí. A je asi úplně jedno, že každej z jinýho důvodu. Karin je pobouřená, že jsem zapomněl na společenskou událost. Ingrid mě nesnáší odjakživa a teď je na koni. A Fynn? Proč ten není na mý straně?
„Zůstal jsem v zácpě, omlouvám se,“ usmívám se zeširoka.
„Potom mi uniká smysl mobilního telefonu,“ reaguje Karin a to jsou ty momenty, kdy si říkám, proč jsem si jenom bral učitelku.
„Měl jsem ho v bundě v kufru,“ lžu pohotově.
Přichází číšník a konečně nejsem středem pozornosti. Chci jen kafe a vodu, na jídlo nemám ani pomyšlení. Ani by mi s nima nechutnalo. Připadám si, jako ten největší průserář na světě. Dívám se Fynnovi do očí a volám o pomoc. Tváří se netečně, nechce dát cokoliv najevo.
„A víš, co mi odpověděli ze zákaznické linky?“ zaslechnu Karin, „prý, je to kvůli ochraně osobních údajů! No takový nesmysl.“
„Jdu na záchod,“ zvedám se od stolu. Já to tady dneska prostě nevydržím.
„Jdu taky,“ následuje mě Fynn.
Od mušle mě strká rovnou na kabinky, nacpe mě dovnitř a zamyká za náma. Líbá mě, rukama šmátrá pod tričkem. Hladí mě po svalech, rozepíná si poklopec. Chce, abych ho kouřil.
„Nech toho,“ odstrkuju ho.
Nechápe. Chce se naštvat, ale zvědavost nakonec vítězí.
„Co je?“ ptá se.
„Nemám na to náladu, jdeme zpátky.“
„Co je?“ ptá se znova.
„Nechci to takhle,“ dívám se někam k roli toaleťáku a pak zas na něho, „už takhle nemůžu, chápeš to?“
„Jak takhle?“ v očích zmatek a trochu i strach. Hladí mě po vlasech.
Nejradši bych se mu schoulil do náruče a rozbrečel se. Vlastně nevím. Nevím, jak takhle. Proč mi vadí něco, co mi vždycky přišlo skvěle rajcovní… nevím.
„Už nechci bejt jen rychlovka někde na hajzlu nebo na parkovišti,“ vyslovuju pomalu a dlouho každý slovo, „desetiminutovka mezi dětma, prací a Ingrid.“
„Já myslel, že ti to nevadí,“ přechází do šepotu.
„Vadí mi, že ji šukáš!“ padá ze mě bez rozmyslu.
Dívám se do jeho očí a chtěl bych v nich vidět pochopení a souhlas, ale je tam jen velkej otazník. Otevírám kabinku, už tam s ním nevydržím. Nikde a s nikým. Je to přesně ten moment, kdy mám všeho akorát tak dost. Musím vypadnout.
„Řekni ženskejm, že je mi blbě,“ otáčím se ještě za ním a ze záchodu mizím rovnou ven.
Konečně se dostávám z města. Jedu rychle. To je jediný, čím se mi vždycky uleví. Řežu to v levým pruhu sto šedesát, sto sedmdesát. Odmítám se řadit vpravo, chci jet. Srdce mi buší, ale hlava je prázdná, absolutně soustředěná na jízdu. Zařvu, abych ulevil tlaku na prsou. Problikávám chlápka, co jsem ho dojel. Sto devadesát. Zdá se mi, že nejsem ani v autě, ani v těle. Řvu a sleduju, jak napěchovaná energie plní prostor kolem mě a rozpouští se. Je mi o moc líp, ale vlastně stejně mizerně.
Sjíždím z dálnice a beru to rovnou do centra. Večer se už tady za parkování neplatí. Stojím u rozpálený kapoty a nevím, co dál. To je jedno, někam prostě dojdu. Beru to přes náměstí, kde už spousta kaváren obnovila zahrádky.
Váhám, jestli si sednout na kafe, ale jdu dál. Už je to dlouho, co jsem tu byl naposledy, ale vzpomínám si, že je tu pěkný nábřeží. U stánku si beru bratwurst a sedám si s ním na lavičku, kousek od nábřežního korza.
Je dobrej, olizuju si prsty a otírám do ubrousku, ale nemůžu se zbavit ulepenýho pocitu. Zvedám se, jestli tu není někde pítko nebo záchody. Po pár metrech, za mírnou zatáčkou, narazím na podnik s vyvěšenou duhovou vlajkou. Nějakej buzinec. Nepamatuju si, že by tady byl. Jsem zvědavej, šel bych dovnitř, ale po pár nerozhodnejch krocích to vzdávám. Chci bejt na vzduchu a nemám vlastně na nikoho a na nic náladu.
Pokračuju kolem vody. Šourám se a sleduju šplouchající vlnky. Pak ale pocítím nějakej pohyb nebo co. Zadívám se kousek dopředu. Je tam kontejner, asi na nějakej bordel. Připadá mi, že tam někdo je. Jdu blíž a rozeznávám před ním dvě postavy. No to snad…
Jedna je opřená zády o kovovou stěnu a druhá klečí před ním. Teď už je jasný, že se tady venčí něco úplně jinýho, než pes. Tiše jdu blíž a držím se ve stínu. No fakt, že jo. Dva chlapi. Ten co hulí, má na hlavě obrácenou bejsbolku. Ten druhej je v pase prohnutej a hladí ho po hlavě. Nikdy jsem nic podobnýho naživo neviděl. Ani nedejchám. Vidím, jak se hlava pravidelně přibližuje a pak zase vzdaluje a připadá mi, že teda dost daleko od těla. To musí bejt kus. Ještě pár kroků stínem, chci vidět víc.
Tvrdne mi. Jsem tak blízko, že slyším mlaskání, hlava zrychluje. Ten opřenej tiše funí. Pak to vypadá, že po mě čumí. Tuhnu hrůzou z prozrazení a zároveň si vlastně přeju, abych se mohl přidat. Tak to přece je v každým filmu, ne? Ale vypadá to, že mě nevidí, nebo už má jiný starosti. Ozve se heknutí a pár tahů rukou jasně naznačuje, co se děje. Toho dole právě pěkně krmí. Je vyvenčíno.
Ten, co klečel, se zvedá. Trhám sebou leknutím. Co teď? Na vteřinu mám nutkání začít zdrhat, ale hulič má naštěstí ještě dost práce s vyplivováním. Pomalu, potichu couvám a za chvíli jsem pryč. Neuvěřitelný! Co když budou pokračovat a já o to přijdu? Chvíli váhám, jestli by nebylo dobrý je sledovat, ale to už mi přijde vůbec ujetý. Vracím se na náměstí a v hlavě mi pořád běží ta scénka. Nechápu, že jsem něco takovýho viděl, třeba se mi to jen zdá a já se za chvíli probudím na lavičce, hořčici s bratwurstem v klíně. Mám nutkání zavolat to Fynnovi, ale hned mi dochází, že s ním vlastně nechci mluvit.
Vševidoucí majáky
Stojím ve věži vysílače a dívám se na přístav pod sebou. Jsem tu sám, už se blíží zavíračka. Světla majáků se pravidelně otáčejí a vrhají soustředěnej kužel vždycky jen na jednu část moře. Všechny ty jeřáby, tankery a remorkéry se spořádaně pohybujou po jasně vytyčenejch trasách a trajektoriích. Občas se ozve troubení, ale jinak to působí jako tichý divadlo bez herců. Jako nezávislej organismus, kde si každej dělá, co chce, ale zároveň to do sebe všechno zapadá. Jen já to narušuju svým čuměním, hlavou plnou bordelu a bezradností.
Zvoní mobil. Karin. No jistě, že mě shání. Doma mě nenašla, má strach. Nad přístav padá tma a mě dochází, že se musím vrátit. Výlet je u konce, řešení nepřines. Je mi stejně na hovno, jako když jsem sem přijel. Píšu jí krátkou zprávu, jsem na cestě. Kolem mě se najednou něco míhá. Zvedám hlavu od displeje a něco se mi nelíbí. Někdo tady je? Nikoho jsem přicházet neslyšel. Asi už mi hrabe. Nebo ne?
Procházím po ochozu a fakt tady někdo stojí. Dívá se k těm novejm skleněnejm palácům. Mladej kluk. Je mi povědomej. No jasně! Jdu trochu blíž, je to ten se psem! Je mi docela zle. Kde se tady vzal? Co mi chce? Není to divný?
„Ty mě stalkuješ nebo co?“ útočím na něho.
Otočí ke mně svůj pěknej ksichtík a usmívá se.
„Já?“ fakt se diví, “to bych se spíš měl ptát tebe.“
„Jak jako mě?“ jsem vytočenej, i když mě to vlastně začíná bavit, protože je fakt hezkej, „nejdřív mě tajně pozoruješ v lese, pak se ode mě necháš odvézt a teď jsi zase tady, nejmíň hodinu cesty.“
„No já nevím, kdo koho sleduje nebo vlastně šmíruje,“ usmívá se dál a tváří se, že ví všechno nejlíp, „kdo mě před chvílí pozoroval na nábřeží?“
Chvíli na něho zírám a nechápu. Pak zas nechápu a zírám. Tvářím se asi jako retard, protože mladej se královsky baví. Konečně se mi nějaký ty integrovaný obvody zapínaj a mě dojde celá pravda.
„Co?!“
Směje se už úplně naplno.
„U toho kontejneru?“
Přikyvuje, hubu vytlemenou.
„Nechal ses tam… to?“ ošívám se, „tím druhým?“
„Nechal,“ vychutnává si mě, „chtěl ses přidat?“
„Ne, nechtěl,“ lžu, „mám svýho chlapa“. Vůbec nic nechápu. Kde se tady vzal a jak je to všechno možný?
„Jo?“ zatváří se překvapeně, „a kde ho máš?“
„Asi doma. S rodinou.“
„Aha.“
To jeho „aha“ znělo nějak, že je mu tím všechno jasný. Že už vlastně víc slyšet nepotřebuje. Provokuje mě. Vytáčí mě. Ne, sere mě.
Mobil. Fynn.
„Nezvedneš to? To je on?“ vyzvídá a já cítím trochu ironie.
„Hele, připadáš mi dost přidrzlej,“ útočím. Vůbec se mi ten rozhovor nelíbí.
„Proč mu to nebereš? Pohádali jste se?“ vůbec nic si ze mě nedělá. Vytáčí mě to, ale zároveň je to rajcovní.
Chechtám se. Už nevím, co dál.
„Nebudu se ti zpovídat!“
„No jak myslíš,“ říká zase, jako kdybych právě dělal největší chybu svýho života. Je na pár facek!
„Přestaň mě srát,“ směju se dál.
Jde blíž. Cítím jeho teplo. Bere mě kolem ramen. Líbá mě. Není to francouzák, ani mezidveřní pusa od Karin, když přijdu z práce. Ale líbá tak zvláštně. Hezky. Příjemně. Sice intimně, ale ne oplzle. Vzrušuje mě a zároveň rozněžňuje.
„Asi takhle?“ ptá se a ustupuje zase zpátky ke svýmu místu před sklem.
„Co takhle?“
„Líbá tě tak Fynn?“
„Ne, takhle ne,“ přiznávám.
„A chtěl bys to tak?“
„Chtěl,“ přemejšlím, odkud tenhle kluk spadnul, „ale myslím, že to tak nikdy nebude.“
„Proč si to myslíš?“ hned zná další otázku.
„Jsme spolu a vlastně nejsme. Všechno je to fajn, je sexy, je to skvělej kámoš, baví mě s nim všechno...,“ dívám se průhledem kamsi k vševidoucím majákům a nevnímám pravidelný záblesky, který mě oslňujou.
„Ale?“
„Žádný ALE není,“ jsem zas vytočenej, „a přestaň mě tu vyslýchat!“
„Fajn! Měj se!“ kráčí směrem ke schodišti. Sestupuje dolů, kroky postupně utichají, až je občas slyšet jen zavrzání kovu. Zírám chvíli do díry a najednou mi vadí, že mizí pryč.
„Počkej přece!“ volám za ním a dávám se taky do pohybu, ale je už pryč. Jsem venku. Nikde nikdo, jen o kus dál, směrem k překladišti vidím odcházet postavu. Nasadím sprint a hned ho dobíhám.
„Počkej přece,“ funím a chytám ho za rameno, “jak se jmenuješ?“
„Otto,“ otáčí se ke mě úplně cizí chlap.
Snažím se svlíknout, co nejtišejc, ale všechno je marný. Karin nespí. Začíná obvyklá tázací sekvence, útočná sekvence a domlouvací sekvence. Nechci nic řešit, nechci nic rozebírat, setrvávám v módu pasivní rezistence. Jsem unavenej. Chápe to, ale nezapomíná dodat, že si o tom ještě promluvíme. Má mě přece ráda a nechce, abych se trápil. A kdo jinej mě má chápat, než vlastní žena? Máš pravdu, Karin, ale skutečně si myslíš, že bys všechno pochopila?
Jdu se ještě vychcat. Cestou ze záchoda míjím pootevřený dveře do dětskýho pokoje. Chci je zavřít, ale vlastně mám chuť jít se na ně podívat. Tiše oddychují, je tu takovej klid a mír. Uvědomuju si, jak moc jsem za ně rád. Pomalu procházím pokojem, Amy se na posteli otáčí, ale spí klidně dál. Mattimu čouhají nohy zpod deky, má obě chodidla ledový. Opatrně ho přikrejvám, ale stejně se probírá.
„Tatínku,“ zabrblá a spí dál. Nohy znova venku.
Dojímá mě to. Pomalu si k němu lehám a přikrejvám nás. Okamžitě se ke mně choulí a tvrdě usíná.
Láska je odpověď! - román o mužích, nejen pro muže. Více o knize na webu laskajeodpoved.eu