Parkovištní tyjátr
Fynn je loktama opřenej o horní plochu zídky, břichem ji šmirgluje ze strany a poslušně drží nějakýmu nadrženýmu hovadu. Pud sebezáchovy mi radí zmizet, ale jsem z toho totálka mimo. A chci vědět, kdo to je. Místo, abych šel po rampě nahoru, mizím z dohledu postranním schodištěm, lezu opatrně nahoru a dostávám se jim do zad. Hovado Fynna slušně bere, montérky spadlý pod zadek. Ten svítí do noci jako bílej měsíček a jeho svaly se prudce zatínají při každým přírazu. Je to přesná práce, pravidelný bušení. Fynn poctivě potlačeně heká, kdykoliv ho má zaraženýho uvnitř.
Ty montérky jsou mi povědomý. Měním pozici, abych mu líp viděl do ksichtu.
No jasně! Je to ten sameček od koz. To snad není možný! Teď zrychluje a Fynn je nějak divně zaťatej. To vypadá, že ho je kus a má s ním co dělat. Sameček se proměňuje v mrdací mašinu, pere ho do něj fest. Drží si ho svejma silnejma rukama natěsno u sebe, aby mu snad teď, když je v nejlepším, nikam neutek. Je jasný, že ho začal plnit. Ještě párkrát, vytahuje ho.
Fynn jde do podřepu, zádama se opírá o zídku, tepláky u kotníků. Asi nemůže ani stát na nohou. Několika rychlejma pohybama se sám odbavuje. Opatlanou ruku drží stranou a pořád se nezvedá, levačkou si podpírá čelo a čumí někam pod sebe. Samečka už to nezajímá a jde pryč, Fynn zůstává na bobku, oddechuje.
Dívám se na ten parkovištní tyjátr a teprve teď mi dochází, co se vlastně stalo. Mám horkost v ksichtě a v hrudi bušení. Fynne, ty hajzle, cos to udělal?!
„Ty hajzle, cos to udělal?“ jdu k němu.
Obrátí ke mně nepřítomnej pohled a já v něm nečtu ani náznak překvapení. Pomáhám mu zvednout se. Okamžitě se ale ode mě odvrací, dívá se někam dolů.
„Posloucháš mě?“ snažím se s ním navázat kontakt, beru ho za rameno.
„Jsme vyrovnaný,“ zní jeho chladnej hlas.
„Jak vyrovnaný? Co to meleš?“ třesu se šokem.
„Jdi do prdele, Eriku,“ odchází směrem ke schodům, ruce si utírá do tepláků.
Z parkoviště odjíždí nějaký auto. Prochází starší pár. Mám jít za ním, nebo co? Svírá mě zoufalství, jsem jak v kleci.
„Fynne, počkej na mě!“ dobíhám ho a stavím se mu do cesty. Hladím ho po tváři, chci mu dát pusu, ale odvrací se.
„Co se děje? Řekni mi to,“ škemrám, protože jeho odtažitost ve mně probouzí ještě větší děs a úzkost, než to, co jsem ho viděl dělat před chvílí.
„Táhni do prdele!“ uhybá a dá se do běhu, po schodech dolů.
Něco se ve mně láme, už nemůžu dál. Sedám si na schody a brečím jako želva. Fyzicky cejtím, jak mě to bolí. Je to zrádce! A já za ním ještě běžím, jak nějakej zasranej čokl, do hajzlu! Před očima vidím tu scénu, pořád dokola. Rve mi to srdce, ta bolest je nesnesitelná. Zprudka oddechuju a nejsem k uklidnění.
Proč? Do prdele, proč?!
Ještě víc mě sere, že se mnou nechce mluvit. Jak jako vyrovnaný? Ničemu nerozumím.
Lidi, co se kolem mě vracej domů, divně koukaj, ale sotva to vnímám. A kde je vlastně ten Kire? Co to je za pošuka? Vždycky se záhadně objeví a pak stejně podivně zmizí. V břiše mám snad šutrák, je mi na zvracení. A řvu hořký slzy, a kdybych ztratil poslední zbytky soudnosti, válím se tady po zemi, tluču pěstma do betonu a hlavou do zídky. Jo, zrovna tam, kde právě zasychají pozůstatky jejich udělání. To je přece naše místo! Proč ho znesvětil a zaprasil? Dobytek jeden!
Dotek universa
Přijíždím domů. Automatický vrata se otevírají, ale nějak drhnou, bude to chtít promazat. Fynnovo auto je už pod přístřeškem. Mám radost, že je doma dřív. Vystupuju a nedočkavě vcházím do domu. Před televizí není. Že by v kuchyni?
„Ahoj miláčku,“ slyším dřív, než se stihnu rozkoukat. Fynn stojí u sporáku, něco tu voní.
„Ty vaříš?“ divím se a jdu se s ním pomuchlovat. Objímám ho a pokládám hlavu na rameno, tolik mi celej den chyběl.
„Chtěl jsem, abysme už nic nemuseli. Uděláme si odpočinkovej večer,“ oznamuje mi a jeho oči svítí.
„To zní skvěle,“ jdu si nalejt trochu vína z lahve, kterou si k vaření před tím otevřel.
Sedíme venku na terase, je teplo, sluníčko ještě nezapadlo.
„Povedlo se ti to,“ chválím Fynna a vidličkou namotávám z talíře poslední špagety.
Povídáme si. Je teplo, můžeme tu sedět, jak dlouho budem chtít. On se ale zvedá a jde ke mně. Kleká si před moje křesílko, hlavu pokládá do klína. Hladím ho jemně po vlasech.
„Jsem s tebou strašně rád,“ hučí někam mezi šortky a mý břicho.
Po těch slovech se mi po celým těle rozlejvá blaženost nejvyšší. Beru do dlaní jeho hlavu a obličej směruju k sobě. Dívám se do jeho nádhernejch očí s rozněžnělým pohledem a štěstí ze mě cáká na metry daleko.
„Miluju tě,“ šeptám.
„Já tebe taky…“
Tvrdne mi z toho. Fynn to hned zaznamenává. Otírá se o něj přes látku obličejem a vychutnává si, jak se probouzí k životu. Když je tvrdej jak stanovej kolík, poťouchle se na mě šklebí a dráždí ho pusou. Opírám se a hlavu zakláním dozadu. Prohýbám se v bedrech a jdu mu vstříc. Chci to. On chápe, že mám náladu si bez námahy užít. Osvobodí mě z těsnýho sevření šortek, který už stihly na pár místech zvlhnout.
Nedočkavě jdu vstříc jeho rtům a netrpělivě ho vystrkuju, abych už konečně ucejtil první dotek jeho jazyka. Pak už mizím v hloubce jeho pusy. Slast mnou prostupuje a vypíná úplně všechno okolo. Vnímám jenom jeho citlivý doteky a dráždění. Baví ho mi dělat dobře, užívá si to. Jsem v elektrizujícím napětí, nechci, aby to skončilo, ale zároveň už vím, že to musí ven. Fynn zrychluje a pomáhá mi rukou. Jde to na mě a chci, aby to bylo to nejkrásnější stříkání, který jsem kdy zažil. Je to síla! Nemůžu se už ani nadechnout a čekám na rozhodující vteřinu, která odstartuje explozi mužskýho arzenálu a s ní dotek universa.
Zvoní budík. Neochotně procitám a jediný, co mi zůstává po krátký noci, je tuho v rozkroku. Mozek pomalu nabíhá a do vědomí prostupuje realita střídající iluzi snů. Dochází mi, že jsem nejen bez baráku, ale hlavně bez Fynna. Vzápětí se mi pak vybaví včerejšek na parkovišti a moje ráno je najednou celý zamotaný do černýho hadru. Mechanicky se pouštím do všech těch ranních úkonů. Bez kousku nálady, všechno je jak za sklem. Vnější svět ode mě odděluje depka. Bezmyšlenkovitě v rychlosti kontroluju Amy úkol a najednou je mi celkem jedno, že když sebou nepohnem, přijedem pozdě do školy.
Smutek. Letargii narušuje jen svírání zrady, které se dostaví vždycky, když se hlava vrátí o den zpátky. Ani dědek, co se po okruhu sere padesátkou, mě dneska nevytáčí, spíš mám problém udržet v paměti, kam vlastně jedu. Už jsem sám sobě protivnej s věčně vlhkejma očima podlitýma krví.
„Tati, kdy zas pojedem se strejdou na výlet?“ vybírá si Matti tu nejmíň vhodnou dobu pro svoje nápady.
„Nevim,“ dívám se na něj přes zpětný zrcátko.
„Ale já bych někam chtěl,“ rozvíjí dál, „a zase bez ženskejch, jo tati?“
„To víš, že jo.“
„Třeba k moři,“ dívá se zasněně někam ven.
„Až bude teplo, Matti.“
„Ale mohli bysme bydlet radši v hotelu,“ přemítá dál nahlas, „mohli byste mít s Fynnem pokoj spolu a my s Carlem svůj.“
„Jak jsi na to přišel?“ nedávám pozor a málem zapomínám odbočit.
„No abyste měli soukromí, přece,“ mračí se, jakože nic nechápu.
„Tati zastav!“ vstupuje do diskuze Amy, která pohotově pochopila, že jsem tak mimo, že bych školu minul.
Pěstí na solar
Ochromující bolest mě nepouští celej den, jsem úplně k ničemu. Nic nemá smysl, nikdo mě nezajímá a běžný problémy mi najednou připadaj tak nicotný. Nemůžu se soustředit, myšlenky se pořád dokola točej kolem Fynna a jeho extempore s tím nabouchaným hovadem. Chvíli se pouštím do úvah, jestli by na světě nebylo bez toho zasranýho šukání nakonec líp, ale nestíhám se dobrat žádnýho závěru, protože pořád vidím Fynna, jak mu ochotně drží. A pak ještě trochu sebelítosti ‚co jsem komu udělal‘ a ‚čím jsem si to zasloužil‘.
Potom další kolo výčitek, bolesti, otázek, znova a zase. Den běží pomalu a já vlastně nevím, co budu dělat dál. Připadá mi, že otázka rozvodu je aktuálně vyřešená. Jelikož pominul důvod, odkládám ho. A zrada bolí a trhá vnitřek na malý kusy, jako když se škube výpis z účtu před vyhozením, aby náhodou někdo neviděl těch podělanejch pár tisíc, co se podařilo ulejt stranou. Proč tu vůbec není Kire? Ta jeho drzost mě sere fest, ale nějak má vždycky správnej náhled na všechno. Proč jsem si na něj nevzal mobil, potřebuju si s někým promluvit nebo mě fakt odvezou k Asklepiovi.
Stojím ve vodě u stěny bazénu a vůbec se mi nechce začít plavat. Vlastně jsem se sem donutil jít za neskutečnýho přesvědčování sebe sama, jak mi to pomůže se uvolnit a přijít na jiný myšlenky. Ty ale nepřicházej. Je to pořád dokola. Hovado a Fynn v akci. Vlastně od tý doby, co jsem mu řekl o tom rozvodu, se totálně odtáhnul. Nevím. Myslím, že bysme si měli promluvit. Kdy by asi tak mohl vychladnout?
„Čau, jak se máš?“ slyším vedle sebe. Willy.
„Dobrý,“ pokouším se o úsměv. Je to fakt pěknej chlap.
„Zaplavem?“
„Zase chceš prohrát?“ cukají mi koutky.
„Zase?“
V soutěži na dvacet bazénů vyhrávám s přehledem. Ale dává mi zabrat, to jako jo. Má super techniku, ale prostě to neudejchá. To je moje plus. Willy mě uznale plácá po ramenou a navrhuje společnou saunu. Souhlasím a přemejšlím, jestli se mám o něco pokusit. Fakt mě vzrušuje a to jeho vybavení vypadá královsky. Trochu bych se rozptýlil a pobavil. Tváří se přístupně.
Při pocení se bavíme o normálních věcech, vybavení na plavání, autech a fotbale. Willy se usmívá a připadá mi, že si sedá blíž, než je zvykem. Přejíždím si rukama po straně stehen a mimoděk se dotýkám i jeho nohy. Reakce je neutrální, dělá, že nic. Já se neomlouvám a taky dělám, že nic. Ale atmosféra se mění, je to cejtit. Začíná mi v něm hučet a pořád dokola už myslím jen na to, jak postoupit dál.
„Bayernu fandí každej kokot, to je lacinej pocit vítězství“ rozčiluju se naoko a sleduju, jestli se neurazí, „to já pořád věřím na Hamburgery, i když naposledy byli třetí a pár let to už je.“
Willy se směje, hamburský mužstvo mu připadá jako dinosauři. Titul získali naposledy někdy v osmdesátkách.
V šatně po něm střílím ručníkem. Chytá se. Snaží se mě odzbrojit. Pereme se. Je to sranda, ale chlapský chvaty, svaly a agrese, mě přiváděj do varu. Zřetelně cejtim, že mi trochu houplo. Nevím, jestli si všimnul, ale beru zpátečku. Tady ne.
Ve výtahu jsem už slušně rozjetej a nenapadá mě nic lepšího, než zmáčknout bezpečnostní stopku. Kabina stojí, přepne se do slabýho nouzovýho osvětlení. Někde dole je slyšet zvonek.
„Co je? Cos udělal?“ Willy je překvapenej.
„Myslel jsem, že trochu soukromí by nám prospělo,“ blížím se k němu a sápu se mu mezi nohy.
V tom do mě strká a schytávám pořádnou ránu. Pěstí na solar. Willy je rudej vzteky a něco říká, ale vůbec nevím co. Okamžitě se kroutím bolestí a padám k zemi. Chvíli myslím, že se pochčiju a pobleju najednou, ale nakonec se z nejhoršího vydejchávám. Willy mě pomáhá vstát, asi ho to samotnýho překvapilo.
„Já nejsem teplej, ty vole!“
„Já myslím, že trochu jo,“ oponuju, když zas stojím na nohou. Chci mu dát pusu, ale už je ve střehu. Chytá mě pod krkem, vzduchem letí pár facek.
„Magore!“
„Promiň,“ probírám se konečně z rauše, „prosimtě promiň.“
Runda prázdnoty
Nekonečná depka. Nemám sílu na nic, náladu na nikoho. Smutek dělá všechno pro to, abych zničenej usínal a ještě zničenější se probouzel. Ráno je jak za trest. Nový kolo marnosti, další runda prázdnoty.
„Co ti zase je?“ ptá se Karin u snídaně.
„Jak jako zase?“ nasírá mě hned první větou.
Dál už to nekomentuje a připravuje dětem krabičky. Piju kafe a čumím do blba. Jdu na záchod a při chcaní si uvědomuju, že jsem to už vlastně dlouho neměl. Roste mi v ruce. Jsem nadrženej, vzrušení přichází rychle. Ještě pár přetažení, jde to dobře. Cákám. Úleva asi na dvě vteřiny. Nekonečná depka je zpátky. Sedám si na mísu, ještě mi z něj kape na zem. Potupný honění na hajzlu. To jsou konce. Je mi ze sebe na blití. Už to takhle dlouho nevydržím, musím něco udělat.
„Jak je? Potřebuju s tebou mluvit,“ píšu Fynnovi.
„Jsem v práci,“ odpovídá.
Takovou komunikaci fakt miluju. Takže co jako? Chce se mnou mluvit nebo nechce?
„Bezva, zajedu na chvíli do firmy a pak se stavím,“ oznamuju.
Žádná odpověď. Na chvíli mě to vytáčí, ale najednou se dostávám do bodu, kdy už je mi jasný, že jestli nepřestanu fňukat a utápět se v depkách, nic mi nepomůže. Prostě musím začít něco dělat. I kdybych se měl jenom nasrat a poslat ho prdele. Stejně už není co ztratit, včerejšek už neplatí. Náš vztah je beztak v prdeli a ať se teda ukáže, jestli se s tím dá něco dělat nebo ne.
Vjíždím do servisu. Koukám, že tady maj nějakýho novýho kluka. Pěknej, štíhlej, s rukama od oleje.
„Zdravim, je tu někde Fynn?“
Hodí hlavou beze slova někam dozadu, ale v očích čtu zájem. Na moment mi bleskne hlavou, že to nebude jen tak, že si ho sem Fynn vybral.
Sedí v zadním kanclu, oči upřený do monitoru.
„Ahoj,“ zavírám za sebou.
„Ahoj,“ zvedá studený oči. Cizí člověk. Všechno se ve mně třese, nečekal jsem tolik chladu.
„Fynne, co se děje?“ beru si židli od stěny a sedám si k němu.
„Chceš to skončit?“ ptá se.
„Nechci,“ točí se mi hlava při tom pomyšlení, „ale jestli to tak chceš ty, nezbude mi, než to vzít.“
„Co jsi s nim dělal v tý stodole?“ vznáší se nad náma studenej mrak.
„S kym jako?“
„Vylezls ven, ještě ti stál a pak on, mokro mezi nohama. Tak to do hajzlu řekni na rovinu,“ vidím Fynnův vztek. Konečně mi nabíhá, na co naráží.
„Jo tohle … ty myslíš, že jako … „ začíná mi docházet absurdnost toho všeho.
Nechápavě mě pozoruje.
„Načapal jsem ho, jak si ho tam honí. Vystříkal se a já se zdekoval. Vůbec o mně nevěděl.“
Kanclem se nese nedůvěra, ale chlad mizí. Díváme se do očí. Vidím, že ledová maska dostala prasklinku.
„Nekecáš?“
„Nikdy jsem ti nelhal, sám to víš dobře,“ vydechuju úlevou, protože mi dochází, že to všechno je jen Fynnův trucpodnik. Nic neříká, ale jak se uvolňuje ze zlýho zajetí, uvědomuju si, jak krásnej je to chlap.
„Miluju tě,“ nakláním se k němu přes hranu stolu, ale rozrážejí se dveře a ten pohůnek s rukama od oleje hlásí, že přijela práce.
„Díky, Hansi, hned jsem tam,“ nadskakuje Fynn na židli, celej nervní, že ztratil kontrolu nad situací.
„Slyšíš mě? Miluju tě,“ trvám si na svým.
Jeho výraz se mění, začíná to bejt zase on. Cejtím záblesk naděje, že se všechno spraví. Že prostě na všechny ty hnusný věci zapomeneme, nějak je vymažeme a na čistým plácku si postavíme novej hrad.
„Můžeme na to prostě zapomenout?“ říká mezi dveřma.
„Můžeme,“ přijímám jeho způsob omluvy, „ale chci vědět, jak to bude dál.“
„Promluvíme si zejtra po kině, zajdem na panáka,“ ukazuje, že musí jít.
„Po jakým kině?“
Láska je odpověď! - román o mužích, nejen pro muže. Více o knize na webu laskajeodpoved.eu