Nechtění
Soustředěně nořím tělo do chlorovaný vody, tempo za tempem. Plavání mi neskutečně pomáhá zbavit se napětí. Jakoby ta voda všechno ze mě stáhla a ty chemický sračky v ní to rozpustily. Vyplachuju si zamlžený brejle a koukám, že vedle do dráhy míří pěknej týpek. Svalnatý ruce, pěkný kozy, takovej celej oblej, měkkej na pohled. Střetáváme se pohledem, ale zájem z něho necejtim. Skáče do vody excelentní šipku. Já to neumím, tak jen tiše závidím a v duchu roste moje uznání. Odrážím se od stěny a jdu taky na to. Jsem teď kousek za ním a pozoruju jeho skvělou techniku. Je to borec, má určitě profi základ.
Při dalším kole se odrážíme v podstatě současně. Jsem hned kousek napřed, ale cejtim, že mě dotahuje. Jo tak ty chceš soutěžit? Zabírám víc, ale znova se na mě lepí. No tak jo, kámo, uvidíme, kdo je na tom líp! Nasazuju svoji vymazlenou techniku, kdy maximálně využívám setrvačnosti a dostávám se o půl těla do vedení. Otočka, silnej odraz a jsme zase vedle sebe. Usmívám se, baví mě to s ním. Líbí se mi, že na něj mám. Plavu jako mašina, dobře seřízenej stroj. Svaly zabíraj, jsem maximálně soustředěnej. Zas je o malej kousek přede mnou, ale je to těsný. Další otočka a koukám, je pryč. Zůstal u rantlu. He he, nemůže to udejchat, následuje můj hlubokej výtlem. Jo jo, to maj tyhle frajírci často. Já mám ale výdrž, taky poctivě dřu, nejsem žádnej salónní boreček.
Před odchodem jdu ještě na pár minut do páry. Myslím na Fynna. Měl tu bejt dneska se mnou, ale jen stroze napsal, že má práci. Ani se nezeptal, jak se mi vede, nic. Mám pocit, že se toho rozvodu leknul. Nechce to a neví, jak z toho ven. Možná si myslí, že na něho tlačím. Nevím. Asi by bylo lepší si promluvit, ale jasně dává najevo, že mě teď u sebe nechce. Ta myšlenka ve mně probouzí lítost. Nechce mě. To nechtění sílí, bobtná a roztahuje se celým tělem. No jo, on mě fakt nechce. Slaná vlhkost se vkrádá do očí a není to párou, která právě vytryskla z trubek pod sedáky. Kdyby mě chtěl, kdyby o tom byl přesvědčenej, stavěl by se k tomu přece jinak. Nebo ne?
Už tam nemůžu vydržet a jdu pryč. Ve dveřích do sprch se potkávám s mým plaveckým soupeřem. Usmívám se, trochu vítězně. Ale jen trochu. Co když se mnou vůbec nesoutěžil? Třeba jsem si to jen namluvil. Schválně se cpu hned do vedlejší sprchy, těším se, až stáhne plavky. Chci se jen podívat. Ta věčná zvědavost. Jakýho ho má? Proč je to vlastně tak důležitý vědět? Co to o tom chlapovi vypovídá? Každej ho má nějakýho. Je důležitý, jestli je velkej nebo malej? Proč si po nich všichni chlapi čuměj a je jedno, na co jsou? Je chlap s velkým pérem lepším mužským? Neudělá se ten s malým úplně stejně dobře, jako jinej, třeba s tlustým?
„Promiň, prosim tě,“ ruší mě najednou z mejch hluboce filozofickejch úvah, „nemáš sprcháč? Zapomněl jsem ho doma.“
Dívám se mu do očí a je mi blbý, teď když mě oslovil, čumět mu po něm.
„No jasně, je tam stejně už zbytek, vezmi si to celý.“
„Dík,“ bere si ode mě plastovou tubu.
„Jasně,“ mrkám na něj a můj nenechavej pohled stejně sjede dolů mezi jeho nohy. Velkej!
„Jsem Willy, třeba si zase příště zaplaveme,“ zavěšuje mezi naše sprchy něco jako dotaz, něco jako oznámení.
„OK.“ Tak přece jen soutěžil!
Někam do Plejád
Miluju ten pocit, když jdu z bazénu. Připadám si totálně očištěnej, jsem plnej energie a zalitej spokojeností. Tělo čistý, hlava čistá. Jedinej problém je, že bejvám nadrženej. Hodila by se aspoň rychlovka v autě, ale s Fynnem nemůžu teď počítat a tak zůstanu nejspíš zase na samoodbavení. Než zalezu do auta, všímám si na druhý straně silnice známý postavy. Karin. Jde s Ingrid. Hodinky mi napovídají, že jde vyzvednout děti. Zejtra mám u nich službu já.
Pořád koukám, jak jdou, a přemejšlím, co asi řešej. Bylo vůbec dobře, že jsme je seznámili? Že pak Ingrid změnila školu a teď jsou z nich kámošky. Je to velká výhoda pro naše chvilky s Fynnem, ale taky velký riziko. Karin se směje. Najednou si uvědomím, že jsem jí doma neviděl smát se pěkně dlouho.
Stojím dál u otevřenejch dveří a dochází mi, že ani ona se mnou není šťastná. Kde je ta pohodářka, který nevadilo nikdy nic, a dokázala odlišovat nepodstatný věci od podstatnejch? To já jsem z ní udělal zapšklou lovkyni slev, která už má na světě jen jedinou radost - currywursty v akci? Je mi zle. Připadám si jako v kleci, v hlavě mi hučí všechno možný, nejradši bych zmizel na druhou stranu světa, možná radši někam do Plejád a vysral bych se na všechno a všechny.
„Zkurvenej život!“ třískám do volantu a nejvíc mě sere, že vím, že jsem si ho zkurvil sám. Proč jsem to všechno nechal dojít tak daleko? Jak jsem si já debil mohl myslet, že to bude fungovat?
Do prdele! Do prdele! Do očí se mi zas tlačí slzy sebelítosti a to mě vytáčí ještě víc. Snad nebudu nad sebou brečet jak blbá holka, jak nějakej buzerant! Slzy tečou proudem, vždyť jsem přece buzerant! Tak si vlastně můžu zaslzet. Do hlavy se mi tlačí další myšlenky. Musím něco udělat a nesmím se ohlížet na Fynna. Musím to udělat i bez něho. Rozvedu se, a buď se ke mně nastěhuje, nebo ne. Statečnost mě ale okamžitě opouští, když si představím, jak jsem sám v nějakým bytě a Fynn zůstává s Ingrid. Na hrudi těsno, v krku sucho, jsem prostě v prdeli.
„Co tam vyvádíš, je ti dobře?“ slyším zvenku. Otevírám uřvaný oči a mžourám přes sklo dveří. Mladej se psem!
„Přestaň řvát a pojď se projít,“ je zase drzej jako vždycky.
„Ty mě přestaň sledovat nebo na tebe zavolám poldy, fakt už!“ lezu ven a ventiluju svůj vztek.
„Jaký sledování! Chodím tudy celkem často a to tvoje auto se fakt nedá přehlídnout.“
No to je fakt, moje x dvojka s okrovou metalízou se fakt přehlídnout nedá.
„Radši mi řekni, co ti je?“ ukazuje na můj oteklej ksicht.
„Radši mi řekni, jak se vůbec jmenuješ,“ nenechávám se od něj komandovat.
„Je to pro tebe důležitý?“ už je zase v opozici.
„Je! Už ti nechci říkat ‘mladej se psem’,“ nevzdávám se.
„Jsem Kire.“
To je divný jméno, ale zní tak nějak exoticky a k němu vlastně sedí.
„Jenom jestli sis ho zrovna nevymyslel!“ šklebím se.
„Co ti je?“ nedá se odradit, ani když se za chvíli procházíme kolem řeky a já přemejšlím, jestli mě balí nebo co to má jako bejt.
„Nic. A jestli si chceš zašukat, tak ok, můžem se dohodnout,“ snažím se ho odpálkovat.
„Přestaň hrát tu komedii, cítím jak je ti zle,“ nenechává se vyvést z klidu.
„Je mi nanic, to je fakt,“ přiznávám, „všechno jsem podělal a nic z toho nemám.“
Opíráme se o kovový zábrany na molu pro parníky a zíráme do špinavý vody.
„Mám chlapa, ale jsem ženatej. On je taky ženatej. Chci se rozvést, on ne.“
Kire mlčí. Jakoby mi tím naznačoval, že to není všechno. Čeká na pokračování.
„Mám děti,“ hrdlo se stahuje, „moc je miluju a děsí mě představa, že bych je měl opustit.“
Kire se mi dívá do očí. Čte ve mně jako v knize, dochází mi.
„Nechci je ranit, nechci jim zničit domov a nechci, aby byly někde vně mýho života,“ šeptám, protože jasně cejtim ten patos, kterej mě ke všemu dojímá.
„Dobře. Pěkná řeč,“ Kire se nenechává vyvést z konceptu, „a co ty? Kde jsi ty?“
Já? V prdeli. Čumím do boku říční lodi Taurus, kde se právě pár vožralejch týpků s několika blondýnama královsky baví, a připadá mi to všechno absurdní. Zpovídá mě tady mlaďas, co jsme se navzájem viděli stříkat, jednou jsem ho svez autem a jednou s ním byl na vysílači. Přes to všechno mi připadá fajn a nějakým způsobem mu věřím. Sám nevím proč. Možná proto, že někdy je snazší spoustu věcí říct cizímu člověku, než někomu blízkýmu.
„Víš, zaštiťuješ se tady ušlechtilejma pohnutkama, jen abys nemusel říct, co vlastně chceš ty,“ dívá se na mě zas s tou nepsanou drzostí, „myslíš, že pro děti je fajn žít s věčně nasranou mámou a nešťastným tátou? Myslíš, že to nevědí, jak je to doopravdy?“
Mozek mi jede na plný obrátky a všechno vyřčený právě zapadá do nějakejch zdířek, synapse se spojujou, problikávaj mezi nima nervový výboje a dostavuje se pochopení. Pomalu a nejistě, ale přichází.
„Vždycky, když nebudeš vědět, co dělat, uvědom si, že láska je odpověď. Všechno ostatní je lež.“
Nevim. Tomu nerozumim. Co to mele?
„Pojď si večer zaběhat! Počkám na tebe, kde si řekneš,“ navrhuje.
Souhlasím. Loučíme se a já končím ve svým autě. Láska je odpověď. Co tím vlastně myslel? Najednou mám obrovskou chuť zavolat Fynnovi. Musí se mnou přece mluvit. Vytáčím jeho číslo. Chci mu říct, že je ten nejlepší chlap mýho života a že s ním chci žít. Večer s ním usínat, v noci poslouchat jeho chrápání, mít s ním propletený nohy a ráno se vedle něj probouzet. Cejtit jeho dech, vůni zpocenýho těla po běhání, jeho fousy na mým břiše. Chci ho hladit u televize a dát mu pusu, kdykoliv budu mít chuť. Chci mu říct, že jsem se už rozhod. Miluju ho. A telefon zvoní a zvoní.
Endorfíny nikde
Na běhání s Kirem nemám vůbec náladu, nejradši bych zalezl někam do díry. Ale doma se to nedá vydržet, a tak si říkám, že když vyplavím nějakej ten endorfín, nic tím nezkazím.
„Jestli mě chceš balit, tak nejsem moc v náladě,“ vítám ho u vchodu do parku.
„Proč bych tě měl balit?“ nezaváhá ani na vteřinu.
„Nevim, přijde mi to divný, že se najednou tolik kámošíš a tak si říkám, co za tím je.“
„Ne, nechci tě sbalit,“ odpovídá, „tak jdem na to?“
Dáváme kolečko parkem, zadejchaný jsme tak akorát. Endorfíny nikde. Už ani na ty hormony není spolehnutí. Kire je trochu slabší, ale drží se statečně na mý úrovni. Z parku mizíme k vodě, dá se tam pohodlně klusat podél cyklostezky. Jsou to asi dva kiláky, pak se musíme vrátit zpátky. Jsem pořád v pohodě, Kire trochu víc funí, ale maká fest. Endorfíny nikde.
„Zvládneš se ještě se mnou vrátit nebo to rozpustíme?“ sonduju, jak na tom je.
„V pohodě. Vrátíme se přes parkoviště nebo parkem?“
„Klidně přes parkoviště, už jsem tamtudy dlouho neběžel,“ odlepuju od sebe zpocený funkční triko, co nějak zapomnělo na svou funkci. Už abych byl ve sprše, fakt mě to dneska nebaví ani trochu.
Dáváme se do pohybu, v myšlenkách už jsem doma u piva. Míjíme první řady zaparkovanejch aut a míříme nahoru, do dalších pater. Už zbejvá jen jedno, poslední. Otáčím se za sebe a Kire nikde. Kam zmizel? Neudělal si něco? Trochu se vydejchávám a přemejšlím, jestli na něj čekat nebo jak. Chci se kus vrátit a podívat se, ale zarazí mě nějaký funění nebo co. Podívám se nahoru, nad sebe. O zídku posledního patra se opírá nějaká postava, vidím hlavu, chvíli víc, chvíli míň. Ta hlava zprudka oddychuje. Ustupuju kousek stranou. Za hlavou se pravidelně pohybuje někdo další. Naplno mi teď dochází, co se děje.
Někdo šuká na našem místě! Endorfíny nikde, zato adrenalin zafunguje dřív, než mi to vůbec dokáže do hlavy dojít. Srdce se mi skoro zastavuje, začínám se třást smrtelným chladem. Následuje další krok, kterej jasně vizuálně potvrzuje to, co moje tělo už nějakou tu setinu vteřiny ví.
Tam nahoře je Fynn.
Láska je odpověď! - román o mužích, nejen pro muže. Více o knize na webu laskajeodpoved.eu