„Tomy, Randy, Filip, Justin,“ povídám doprava, ale hned se pohledem přesouvám vlevo a pokračuju, „tohle jsou Howie, Ron, Kerky.“
Na konci výčtu jmen mých spoluřádičů už upřeně zírám přímo do hladových očí barmana Deana, který stojí naproti mně. Představil se nám jako první. Hned, co jsme zabrali místa u jeho baru.
A tak dodávám to poslední:
„A mně říkají Larsen.“
„A nechtějí s tím přestat? Já bych ti říkal kotě,“ slyším, jak povídá, a zůstávám v tranzu.
Bože, nejradši bych přeskočil ten bar a...
Jenom kdyby to nebyla pouhá fantazie.
Ten krasavec totiž ve skutečnosti řekl:
„Fajn, kluci, těší mě. Co si dáte?“
„Něco na zahřátí!“ burácí několik z nás téměř souběžně.
„Míříte na Icenight?“ vyzvídá Dean a už už sahá po flašce tequily, kterou má po pravé ruce na regále za sebou. Očividně nepochopil, jaké zahřátí měli někteří z nás na mysli. Předpokládá, že jsem dorazili na světově vyhlášenou místní ledovou párty, jako většina podobných partiček.
„Kdepak. Dej nám osmkrát čaj!“ abych nebyl za úplného trapáka, protože přesně tak musím teď v očích Deana vypadat, zapínám své humorné já, natahuju kapuci, narážím si ji skoro až do očí, a hlubokým hlasem upřesňuju objednávku: „Mátovej, frajere!“
Bohužel krásný barman nemá takový smysl pro humor jako naše parta, protože se smějou jenom její členové.
On se otráveně kaboní, „hmmm, tak to je teda odvaz.“
„Sorry, ale my jsme přijeli na Ďáblův jazyk. Musíme zůstat střízliví,“ snažím se ho vrátit do předchozího přítulného rozpoložení.
A povedlo se. Tedy alespoň co se týká jeho upřímného zájmu o naši snowboarďáckou osmičku.
„Neblbněte!“ je ovšem to jediné, co z něho na pár následujících minut vylézá.
„Ale my blbneme hrozně rádi.“
Rozjíždím znova konverzaci, když těch promlčených minut je už příliš a ještě jsou okořeněné plejádou nechápavých pohledů, kterými každého z nás několikrát na střídačku obdaroval.
Už od prvních okamžiků existence naší smečky, která si říká Snowriders, jsem se díky přirozenému výběru stal jakýmsi velitelem a hlavně jejím mluvčím. Huba se mi vždycky spouští pohotověji a jede rychleji než ostatním, a ti se nikdy ani nesnažili s ní zápasit.
Proto se teď všichni jenom přihlouple culí a čekají, co přijde. Ďáblův jazyk je jenom pro otrlé a hodně zkušené jezdce, takže je jasné, že Dean bude machrovat.
A taky že jo:
„Kravina! Teď, v lavinový sezóně, vás sežere všechny zaživa, že z vás nenajdou ani boty. Neblázněte! Už se pokoušeli větší frajeři.“
Během toho nám postupně servíruje hrnky s čajem na bar hezky do lajny, ze které se synchronizovaně páří.
Když má hotovo, pokračuje: „Tady si hezky vylemtejte ty svoje čajíčky a pak si běžte zatrsat na dízu! Tam se vám stane maximálně to, že si z nějaký číčy scákáte spoďáry!“
A už se věnuje těm , co se posadili na bar kousek od nás.
„To je vůl!“ ne moc nahlas komentuje jeho výkon Kerky. Sedí hned vedle mě a pro jistotu to posílá do hrnku, který si naklání do obličeje.
Nejsme žádná ořezávátka. Podobných adrenalinovek jsme už sjeli tolik, že si je ani všechny nepamatujeme. Deanovu narážku proto Snowriders považují za drzost. A basta!
Ale hezký týpek to je, což musím uznat. Samozřejmě jenom sám pro sebe, ostatní to nesmějí ani tušit.
Mrzí mě to. Zejména u Justina. On je totiž naprosto výstavní exemplář. Nejednou jsem si ho málem utrhnul, když jsem honil a představoval si jeho dokonalé tělo, krásné svalnaté ruce, čisťounkou hebkou kůži a bouli v rozkroku, která se nikdy nezmenšuje.
Zbylí parťáci jsou taky sexy, Justin ale jednoznačně vede.
Už jsem zase nadržený. O to víc se těším do hor, kde se zchladím a hlavně se budu muset soustředit na úplně jiné reálie. S těmahle klukama se scházíme občas. Vždy na nějaký výjimečný sjezd. který z pravidla vyžaduje veškerou naši pozornost. Soukromý život členů smečky proto zůstává v pozadí. Jde prostě výhradně o sněžné dobrodružství a pořádný odvaz.
Tábor jsem rozbili na závětrné straně. Poryvy tak přehazují sníh přes vrchol hory daleko za naši základnu.
Ďáblův jazyk se nám tyčí nad hlavami. Všichni už hoříme nedočkavostí, až se přes něj přehoupneme, svezeme se po proslulém a věčně zasněženém skalním převisu, který vypadá jako dlouhý vypláznutý jazyk, a pak se v divokém, skoro půlkilometrovém a téměř nekontrolovatelném sešupu spustíme volným pádem do skalního průsmyku.
Světlice, které plánujeme před tím na hřebenu odpálit, na nás upozorní, a my tak budeme při dojezdu u všech účastníků ledové párty za hvězdy zítřejšího večera. Celá ta sláva se koná v otevřené sportovní aréně dole v údolí, do něhož průsmyk ústí.
Bude to bomba, paráda, senzace. Stejně jako skutečnost, že jsme z logistických důvodů pobrali jenom arktické dvojstany a já ho sdílím s Justinem.
Vyšlápnout sem byl pěkný záhul, proto všichni celkem rychle usínáme, a to i díky tequile, kterou do nás po jednom panáku Dean přeci jenom dostal.
Vichr se uklidnil, noc je tak tichá a klidná. Ještě, než mi samovolně padnout víčka únavou, se kochám pohledem na siluetu už dávno odfukujícího Justina. Nasávám jeho vůni a s hezky ztopořeným ohonem se propadám...
„Chladno, chladno, chladno. Lechtá, lechtá lechtá. Dráždí, dráždí, dráž...“
Myšlenky se mi v hlavě míchají v prapodivných výkřicích a do toho se probouzím z nádherného snu, na jehož konci jsem málem pocákal ruku nádhernému samečkovi, který se mazlil s mými kulkami a dráždil mi ztvrdlý klacek.
Neochotně proto otevírám oči, abych konečně zjistil, proč na prsou a břiše cítím chlad.
Ten se rázem mění v zášleh zběsilého žáru, který sálá z divokrásných Justinových očí. Mám je těsně u těch mých.
Než bych stihnul cokoliv, povídá:
„Copak tam děláš?“
A jen tak lehce hozeným pohledem odvádí pozornost na vzedmutý předek mého spacáku.
Teprve teď mě onen žár začíná pekelně pálit po celém těle. A to studem. Neochotně a s hrůzou si uvědomuju, že od krku až k pupku je na něm rozepnutý zip, já mám levačku položenou v tříslech a pravou si podebírám koule a ztopořené péro. Jak jsem se asi celkem žádostivě ve spánku hladil, rozhalil jsem se a málem i vystříkal za dohledu mého idolu. Tohle je ale ta nejhorší varianta našeho společného sexování, jakou bych ani v té nejhorší noční můře nevymyslel.
Opatrně a pomalu vracím pohled k němu a chvilinku nevím, jak zareagovat. On si to očividně vychutnává. Rychle se proto vracím do svého obvyklého pohodového naladění:
„Sorry! Ale většinou ráno musím vylejt koule.“
„V pohodě. Já občas taky. Akorát problém, že už není ráno.“
Naplno mě probouzí zabušení na střechu našeho stanu a zvenku vřískající Kerky:
„Stávat, buzny! Ostatní jsou už dávno nahoře.“
To oslovení je naprosto v richtiku a vůbec nic neznamená. Kerky jím častuje úplně každého a skoro při jakékoliv příležitosti. Z pelechu mě vytahuje jeho druhá věta. Vyskakuju, ještě lehce nalitý ohon se snažím dostat za gumu podvlíkaček a vystrkuju hlavu ze stanu, abych za ním mohl zahulákat: “Co blbnete?! Bude to natátý. Počkejte na večer!“
Marně. Moje výkřiky se ztrácejí v dotěrném a všudypřítomném větru, který víří čerstvý prašan, v jehož chomáčích se mi daří rozpoznat už pouze mizející Kerkyho záda.
Vracím se do stanu k Justinovi a už jen tak pro formu pokračuju:
„Vždyť pokaždé chodíme až večer.“
A nechápavě po něm házím otázku: „Co je to napadlo?“
Justin jenom na chvilku krčí rameny a pak povídá: „Jazyk je až moc lákavá výzva. Kerky se nemůže dočkat.“
A z toho, jak rychle se i on souká do kombinézy, je jasné, že Kerky všechny svou nedočkavostí nakazil.
„Já jdu taky, ať tady máš klid.“
Míjíme se během toho v uličce mezi lehátky a přísahal bych, že se mě snaží lehce pohladit po rozkroku.
„Jasně. Díky! Já to tady vybílím, a přijdu za váma,“ posílám za ním ze stanu, přesto doufám, že už to neslyšel.
Jak moc si přeju, aby zůstal a vylil si svoje určitě překrásné a zulíbáníhodné koule na mě, stejně tak mě rajcuje jeho odstup.
Termoprádlo, ve které spal, zůstalo jen tak ledabyle pohozené v jeho rozprostřeném spacáku, a to je až příliš lákavý fetiš. Nedokážu odolat. Ostatně celý vnitřek stanu je tak moc nasycený jeho smyslnou vůní, že nevystříknout by dokázal jenom málokdo.
S roznošenými spacími spoďáry na obličeji si pravačkou promačkávám šourek a masíruju varlata, jako bych je chtěl skutečně vyždímat. Předchozí přítomnost možná nadrženého Justina s nimi dělá divy. Mám je přitlačené k tělu a cítím, jak se potřebují zuřivě vyprázdnit.
Bříškem levého palce si po štěrbince, přes celý žalud, i po uzdičce, roztírám první výtoky předmrdky, a to mi klacek zoceluje na maximum. Do dlaně nabírám vydatný flusanec, abych přidal mazadlo, a jdu na to. Už se to nedá moc dlouho vydržet. Sjíždím si ohon od špičky až po kořen a dopřávám mu veškeré teplo rozhizované dlaně.
Přirážím pánví čím dál tím hlouběji a agresivněji. Další dávka slin se na žaludu mísí s novým výronem touhy. Jdu do finiše. V koulích se mi vaří sperma a já cítím, jak se probojovává do trubice a dál do ohonu a už láduju prudké cákance nedočkavé mrdky do svého včerejšího trička. Zhluboka nasávám Justinovo pižmo a nemůžu se ho nabažit. Celý jsem jím už zfetovaný natolik, až mám pocit, že mi praskne kebule.
Díky extázi mi několik výstřiku uniká. Skrápím si spacák i nohy a ruce, kterými si vycákanou šťávu v dozvucích blaha roztírám po klacku, tříslech a šourku.
„Počkat!“ velím si najednou tiše sám pro sebe. Něco mě vytrhlo z ejakulačního rauše, upoutalo moje soustředění, a teď mě to nutí stáhnout si Justinovy spodky s hlavy.
K mým uším se tak nerušeně přibližuje prapodivný zvuk.
Zesilující hřmění.
Nepotřebuju víc než dvě, tři sekundy.
„Do prdele!“ stíhám vykřiknout a převalit na sebe svoje prkno. Zapírám ho nohama i rukama, a snažím se držet tělo co nejdál od něj. Se zaťatým ksichtem se modlím, aby se stan nezačal kutálet.
Pekelný rámus se zvětšuje a rozprostírá všude kolem mě.
Drtivý náraz se ale přiřítil rychlejc, než by se podle zvuku dalo předvídat. Okamžitě se rozjíždí peklo. Extrémně odolná skořápka se zmítá a já uvnitř ní zápasím o každičký milimetr prostoru mezi mnou a snowboardem.
Naprosto netuším, jak dlouho to celé může trvat. Mám pocit, že věčnost.
Ostatně na ní jsem se asi právě ocitnul. Vnímám jenom neproniknutelnou tmu, hrůzostrašné ticho a svírající mráz, který se mi bleskurychle zažírá do svalů.
Potlučenou hlavou mi sviští všechno možné. Snažím se nepanikařit. Ale nejde mi to. Zmocňuje se mě děs. Nemám u sebe žádnou výstroj. Jsem téměř nahý. A jediné, co mě na chvilku udrží při životě, je těch pár krychlových centimetrů prostoru mezi mnou a mým prknem, kde jsem vytvořil alespoň nějakou vzduchovou kapsu.
Její kapacita ale začíná být znatelně nedostatečná. Snažím se pohnout. Marně. Jsem komplet zasypaný a kyslík ubývá.
Cítím únavu. Devastující zima se mi zabodává do každičké buňky. Neskutečně to bolí. Přemáhá mě slabost a před očima mi poskakují malé černé tečky, které se zvětšují a zvětšují a zvět...
+++
Špatně se mi dýchá. Na prsou, a vlastně po celém těle cítím obrovský tlak. Jako by na mně leželo pět náklaďáků plně naložených mokrým sněhem a každý navíc řídil urostlý chlap s ještě urostlejším závozníkem.
„Ježiš! To je kravina. Co to meleš za blbosti?!“ hádají se mi myšlenky v hlavě. Nechápu je. Pravdou však zůstává, že mám skutečně pocit, jako kdyby...
První na řadu ale přichází třeskutá bolest hlavy. Po ní si začínám uvědomovat zbytek mého já, jehož stav nedokážu úplně přesně identifikovat. Je to tak asi přibližně zhruba něco jako netající kostka ledu v rozpálené troubě.
A nastupuje zimnice. Začínám se samovolně třást jako ratlík. Čím dál naléhavěji si uvědomuji, že musím otevřít oči. Zejména proto, že to, co na mě od začátku tlačí, přidalo.
Kolem celého trupu cítím intenzivnější sevření čehosi hřejícího, příjemného a voňavého.
Ztěžka zvedám víčka a zprvu vidím jenom nekonečné strniště. Tvář oholenou nedávno. Rozkoukávám se a otáčím pohled lehce vzhůru. Na vousky navazuje dokonale tvarovaný nos, krásné velké hnědé oči a hustá kudrnatá kštice. Zírá na mě a mlčí. Nádherný chlap, který se na mě tiskne.
Na chvilinku posílám pohled pro změnu dolů. Jsme nacpaní v jednom spacáku a nedá se necítit, že jsem oba úplně nazí.
„Dobrý?“ fouká mi do obličeje něžné slůvko, a já o to víc nasávám jeho vůni okořeněnou rumem. Nenechává mě reagovat. Zřejmě přesně ví, jak na tom jsem, a že žádné reakce ani nejsem schopný.
„Tamto neřeš! Teď se hlavně potřebuješ co nejrychlejc a co nejvíc zahřát. Bolí tě něco?“
„Co nemám řešit?“ letí mi hlavou, ale z pusy leze něco asi jako:
„C... má... šit?“
A jsem u toho schopný jenom náznakově zavrtět hlavou, jakože mě nic nebolí.
V tom cítím jeho ruku, která mi od koulí přejíždí po totálně ztopořeném ohonu a končí na žaludu, po němž roztírá zbytky masivního výronu. Vycákal jsem se, aniž bych o tom věděl! Ležíme tu takhle už asi hezky dlouho, a moje libido nikdy neusíná. Teda vlastně spíš - neupadá do bezvědomí. Tahle vydatné poluce jsem ještě nikdy neměl.
„To je v pohodě. Já taky nedokážu neustát lidský teplo.“
Což je info, které ani nemusel sdělovat. Cítím to.
Stejně tak si i začínám uvědomovat dozvuky svého orgasmu i dávku mrdky, kterou má ten borec na stehně a já si ji rozmatlávám po koulích, jak se o něj opírám.
Jemu se to snad i líbí, a nepřestává se ke mně vinout.
„Když dovolíš,“ něžně mi zase promlouvá do tváře a přidává na tulení. Zejména v oblasti mých semknutých stehen, kam zasouvá tlustý a dlouhý ohon. Krásně ztopořený a značně zvlhčený, pravděpodobně jeho předmrdkou.
Rukou mi tře ještě trochu tekoucí klacek a do stejného rytmu začíná lehce mručet, sténat a hekat. Dráždí si o mě čůráka, a očividně mu to dělá takové blaho, že nepotřebuje moc dlouho.
S dokonale smyslným tlumeným výkřikem přichází jeho vrchol. Vyrajcovaná kláda pumpuje masivní dávky rozžhavené šťávy mezi moje nohy, až na zadek a s občasným masivnějším záškubem mi jí trochu vystřikuje i na podbřišek.
To už jsem naprosto plně při vědomí a vnímám všechno. Především slast, kterou přináší spacák naplněný naším semenem. Je nepopsatelná. Tisknu se mu na vzdouvající se obrovský hrudník a užívám si vůni i dominantní energii aktivního samce. Nikdy před tím jsem si podobné okamžiky nemohl v klidu vychutnat.
Vždycky to byla rychlovka někde v darkrumu. Náhodná kuřba v průjezdu, když se na mě zazubil některý s kolem projíždějících rollerů. Nebo příležitostně-impulsivní vzájemná honička v sauně. Pokaždé s visící hrozbou, že se někdo vynoří zpoza nějakého rohu a nachytá nás. Že se to o mně provalí i mezi kamarády, známými, kolegy nebo dokonce rodinou.
S tímhle dokonale tvarovaným hřebečkem je to ale úplně jiné. Tulím se k němu a rád bych, aby to nikdy neskončilo.
Udělal bych se klidně znovu, ale opět mi dochází pára. Ztrácím vládu nad svým tělem i uvažováním. Přemáhá mě nezkrotitelná únava, a znova se propadám kamsi daleko a hluboko...
+++
Černá tma najednou šedne, místy se natrhává a skrz ony díry se mi do očí tlačí světlo. Otevírám je a zírám do dřeveného stropu z masivních obrovských trámů.
Trochu natáčím hlavu a rozhlížím se po místnosti, ve které jsem se probudil.
Je to srub. Uprostřed stojí kamna s komínem vytaženým středem střechy. Interiér je skromně zařízený a jak tak cítím na tváři, ani s teplem se to tady nepřehání. Nechce se mi proto ani vylézat ze spacáku.
A v tom mi to dochází. Vybavuju si chlapa, který v něm byl se mnou. Nasávám vůni, co tu po něm zůstala, což mě utvrzuje, že se mi to nezdálo.
Dalším důkazem je můj upatlaný rozkrok, v němž si rovnám koule a protahuju stojící ohon, abych se ujistil, že je všechno na svém místě.
Ale nejde to úplně přesně, jak bych očekával. Pohyb rukou uvnitř spacáku mi něco komplikuje. Můžu si tam maximálně hrábnout mezi nohy. Nic víc. Trochu sebou škubu, ale ani to moc nejde.
Cosi šramotí za stěnou, vzápětí slyším dupot, jak někdo zbavuje boty sněhu, a rovnou se otevírají malé a jediné dveře. V nich se objevuje on a je mnohem pohlednější, než si pamatuju. Nese velký proutěný koš s naštípaným dřívím, pečlivě za sebou zavírá a hned se žene ke kamnům. Rukou opatrně zkouší, jestli je konvice na nich už dostatečně ohřátá, a už do nich láduje další špalky. Něco si pobrukuje a ještě ani nezaznamenal, že ho vnímám.
„Čau!“ posílám proto tiše do prostoru.
On se mlčky staví, otáčí od topeniště a upřeně mi civí do očí. Ty jeho jsou...
Jak to jenom popsat?
Božsky dokonalé. Na pár okamžiků se v nich nekontrolovatelně ztrácím s pocitem, že už nikdy nenajdu cestu zpátky.
„Dobrý?“ stačí jenom jedno jeho slovo, abych byl opět zachráněný. Spolu s ním mírně přikyvuje hlavou na souhlas, jako by jinou odpověď nechtěl slyšet.
Omámeně sleduju ostře řezaný vousatý obličej a mohutný krk, přecházející do širokých ramen. Límeček flanelové košile vykukuje z pleteného svetru, přes který je přehozená ještě mikina s kapucí, a ta překrývá záchranářské kalhoty s několika kapsami a přehršlí nejrůznějších reflexních prvků.
Zírám, zírám, on přikyvuje a přikyvuje, až se konečně dočká mého nesmělého:
„Dobrý.“
„No, fajn! To jsem rád.“ Úlevně vykřikuje a sedá si ke mně na okraj postele.
„Jak se jmenuješ?“
„Larsen.“
„Já jsem Robert, ale říkají mi Bif.“
Zdobí to nádherným širokým úsměvem, který zase hned mizí.
„Což znamená big foot.“
Teď nasazuje dramatickou minipauzu. Což nemusel. Moc dobře si pamatuju, a tedy i uvědomuju, proč má zrovna tuhle přezdívku.
Myšlenky se mi ale nezadržitelně začínají stáčet k vnějším okolnostem.
„Kde to jsem? Co je s ostatníma?“
„No, potěš pánbůh! Vás bylo víc?“ Do jeho výrazu se promítá smutek.
„Nevím. Našel jsem jenom tebe. Ti ostatní už tím pádem nejsou.“
„Co?!“
„S největší pravděpodobností jste strhli lavinu. Na Ďáblově jazyku je přežije málokdo. Hlavně kvůli bouřím. Tady nahoře se objevují rychleji než kdekoliv jinde a trvají i několik týdnů. Jazyk není žádná čtyřtisícovka, ale chová se někdy hůř než Himaláje. Kdo tady v bouři skončí pod sněhem, nemá šan...“
Jeho povídání přerušuje můj kručící žaludek.
„No vidíš!“ vyskakuje jako čertík z krabičky, „Málem bych zapomněl. Musíš mít hroznej hlad.“
Jen, jak to dořekl, mě okamžitě začíná ukrutně bolet pajšl a vnitřnosti se mi kroutí jako na kolotoči.
Vysvětlení mi Bif v mžiku doručuje:
„Štěstí, žes byl zrovna ve stanu. Našel jsem tě jenom díky troskám tábora. Vždycky se prohledávaj jako první. Rozdejchal jsem tě, ale tys okamžitě usnul a tvrdě spal několik desítek hodin. Tedy až na jednu krátkou přestávku.“
„Jo. Tu si pamatuju. Ale víc nic...“
Povídám si vlastně sám pro sebe, protože on se u toho šmrdolí kolem plotny, a asi mě už neposlouchá. Vyrábí čaj a na talíře servíruje cosi jako podrážky do bot, které vyndává z uzavíratelných pytlíků.
Hned po tom na malinkatou dřevěnou stoličku, která u postele plní funkci nočního stolku, staví sklenici s čímsi zakaleným a na první pohled nevábným.
S nedůvěrou koukám chvíli na ni, pak na něj a povídám:
„Ale...“
„Já vím. Já vím,“ hned mě zastavuje, „Cola to není, ale jsi i dost dehydrovanej a tohle je ten nejlepší vyprošťovák. Musíš to do sebe po malejch dávkách nasoukat celý. Tak dělej!“
„Ale já nemůžu.“ Bráním se.
„Ale můžeš. Každej může.“
„Nevyndám ruce!“
Už mu to servíruju polopatě, protože očividně zapomněl, že ten spacák i se mnou omotal silným lanem.
„Ježiš, promiň!“ přiskakuje a vysvobozuje moje nahé tělo z hřejícího pytle, „Já měl strach, že se probereš, když budu zrovna pryč, a kvůli šoku odsud bez rozmyslu vyletíš. Venku zuří bouře.“
Snažím se zaměřit jedno z malinkatých okének. Přes sklo není vidět nic víc, než bílou tmu, a rozpoznatelné jsou jenom poryvy vichru, který přehazuje kvanta sněhu sem a tam. Jeho hvízdání mi do uší naskakuje až s prvním douškem toho onoho vyprošťováka, který mám ve sklenici.
„Fuj!“ rovnou ho vyplivuju, „Proboha, co je to?!“
„Nemel, a postupně to cucej! Uvidíš, že ti za chvíli bude líp.“
A má pravdu. S ubíhajícím časem se dostávám do stavu, v němž mi fyzicky celkem nic moc nechybí. Vnitřek hlavy mám ale pořád jako v ohni. Nedokážu pobrat, že zbylí Snowriders jsou asi všichni mrtví. Snažím se mého zachránce přemluvit, aby něco...
„To opravdu nejde,“ rezolutně kroutí hlavou, „Jestli se jim nepovedlo před lavinou ujet do údolí, je s nimi ámen. Zachranáří sem nahoru v bouřích nevyrážejí.“
Upíjí trochu čaje. Snad mi dává prostor, abych to vstřebal.
„A my dva odsud taky jen tak hned nevylezeme. Zimní bouře můžou trvat klidně i...“ Koulí u toho očima od stěny ke stěně. A přesně takovýhle časový údaj jsem si přál slyšet.
I to, že během zimních měsíců je on jediným záchranářem z údolí, který dobrovolně žije v tomhle srubu. Je to sice většinou zbytečné, ale občas alespoň ještě před začátkem bouřkové sezóny vyžene podobné pitomce, jako byli Snowriders. Bif je tu každou zimu sám a rád. Nikdy do údolního společenstva moc nezapadal, a tímhle ochotnictvím se jeho separovanost vysvětluje jako totální oddanost záchranářskému poslání.
Tahle bouře a celá zima tvá ještě o něco déle, než Bif vykoulel očima. Ve srubu má sice zásoby, ze kterých by i pět lidí vydrželo skoro celý rok, přesto s nimi šetříme. Jak mi už několikrát jeho dokonale vytuněným mužným hlasem vysvětlil:
„Vždycky buď připravenej na tu nejhorší variantu!“
Všechny ty dny trávíme většinou v posteli, pod třívrstvou přikrývkou, do které se nejednou hned po probuzení potápím, abych se nabažil. Nechávám se zlákat slastnou testosteronovou vůní mého zachránce. Ranní esencí jeho ztopořeného ohonu, který je po vydatném spánku plný touhy.
Dokonale tvarovaný zvlhlý žalud si pak vychutnávám až do poslední kapky předmrdky, kterou vždy velice rychle následují vydatné cákance mužského mlíčí. Občas už nepotřebuju další snídani. Krmím se semenem, které mi Bif ochotně věnuje a s veškerou chlapskou vervou stříká hluboko do krku.
Všude kolem nás je zima, nevlídno a ponuro. Stav, v němž je postel tím jediným místem pro smysluplný výdej energie. Tím se také aktivně řídíme.
Většinu těch společných chvil ležíme v objetí. Bif se ke mně tiskne zezadu, já mám nohy lehce pokrčené a rozkročené, aby se prsty dostal zespoda k mým koulím. Rád mi masíruje šourek a varlata v něm i dráždí neustále lehce nalitý ohon u kořene. Šátrající konečky jeho prstů se nezřídka nezdráhají promnout ho celý až po uzdičku. Po celém žaludu mi pak pomalým kroužením roztírají drobounké krůpěje vlhké touhy, které ze mě kontinuálně vytékají.
Na mírně roztažené zadnici nepřetržitě cítím jeho zocelený klacek. Sám předmrdkou nešetří, proto výjimkou není občasné hladké vklouznutí nadrženého Bifova žaludu do mých roztoužených zákoutí. Při takových zážitkových rozkošnostech se na něho tlačím o něco víc, aby samovolně zajel hlouběji, a vychutnávám si pak slastné sténání nadrženého samce za mnou.
Dost často nevydrží a divoce by si zajezdil. Chytá mě pevněji kolem pasu a snaží si mě narážet na čuráka víc a víc. Užívám si jeho nádherné velké koule, které se mi u toho tlačí na stehna.
Přesto se mu občas vysmekávám z objetí a uhýbám zabořenému ztvrdlému ohonu. Ten se mi pak tiskne na kůži a já se tetelím blahem nad masivními výrony touhy, kterou mi v podobě hlubokého vzdychání posílá i do ucha.
Samozřejmě, že něco takového oba dlouho nevydržíme, a celé to končí hlasitými vzdechy i brutálním projížděním mého análu, při kterém se hebká kůžička Bifákova klacku něžně tře o tu mojí. Vydráždění jsem tak šíleně, že následné cákance neřešíme. Moje končí na prostěradle, v dekách i nám oběma na rukách, jak se během souběžných orgasmů zuřivě hladíme, a Bifovo semeno konzumuju já, celým svým tělem.
Všechny podobné jízdy jistí i dostatečná zásoba čistého povlečení. Z našeho vyhřátého pelechu se stává semeniště animálních vášní a eruptivních extází.
Podle vývoje situace za oknem to vypadá, že dveře tohohle srubu otevře až jaro. Zůstávám proto klidný a dál blažený. Tady nahoře se konce zimy jen tak nedočkáme...
***
Čtení je pro moje čtenáře zdarma, bez reklam, za svou práci nedostávám nic jiného, než Vaši přízeň. Provoz webu mě ročně stojí přes 5.000 Kč, povídky píšu bez nároku na honorář. Budu rád, za jakýkoliv příspěvek na provoz webu (1015905261/6100 - dole QR kód). Díky za Vaše ocenění mé práce :-)
A pokud nechcete poslat pár korun, aspoň sdílejte povídky, řekněte o webu svým kámošům a známým. Šiřte jeho věhlas a slávu :-)
