Varování! Podle skutečných událostí, jak je píše sám život. Četba jen na vlastní nebezpečí. Autor varuje všechny, kteří se v textu poznají. Vím o tobě! :-)
Chvíli se proplejtám davem, ale už za pár okamžiků se všichni vystupující rozprostřou po okolí, ponejvíce po autobusáku. Zhluboka se nadechuju, snad v nezapomenutelný vzpomínce na mojí babičku, která mi říkala, že když v pardubickým vzduchu ucítím vůni perníku, budu mít celej den štěstí.
Nikdy jsem to od nikoho neslyšel, jenom od ní, ale dělám to prakticky celej život, kdykoliv se odněkud vrátím. Moje zlatá babička.
Rozhlížím se, jestli neuvidím taxík, ale vzápětí bych si nafackoval. Vždycky se rozhlížím po taxíku a přitom bych do něj nikdy nevlezl. Pravověrný taxikáře nesnáším, všichni ty rozkydlý, přechytralý fotrové a jejich kšefty. Brrr, klepu se hnusem.
Spouštím Uber a mám štěstí, za pár minut se dostaví modrej Passat. Řidič podle fotky vypadá jako mladej sympoš, mám štěstí! Dopíjím kafe, který jsem si před chvíli koupil v nádražní hale a přemejšlím kolik existuje erotickejch fantazií na téma taxikář.
Vybavuje se mi prastarej vtip, jak ženská nastoupí do taxíku.
“Prosím, může se tady kouřit?” ptá se.
“Když se vám vejde hlava pod volant,” prohodí taxikář.
Ani se nestačím po stopadesátý podivit nad tím, jak je to trapnej vtip, kategorie čtvrtá cenová, protože ke mě právě přijíždí můj mlaďas. Příjemnej sympaťák, co víc si můžu přát. Pomoc s kufrem odmítám, nejsem přece ještě takovej stařec. Poslušně lezu dozadu. V duchu děkuju mládí, protože mi přijde, že kdekoliv jsou dneska mladý, nemaj už takovej ten otrávenej ksicht svých rodičů a prarodičů. A u některejch mi přijde, že je snad ta práce i baví.
Rozjíždíme se a já s potěšením sleduju, jak má řízení v ruce, působí vyježděně, je to sexy. Obdivuju každýho, kdo dokonale ovládá svou práci, to zaslouží úctu úplně ve všech oborech. A každýho, kdo je perfektní v sexu, vyskočí mi v hlavě s trochou nadsázky. V duchu se na sebe šklebím, že fakt pořád myslím jenom na to jedno! Ale, co to vlastně je bejt “dokonalej milenec?”
Ve vzpomínkách se vracím do dávnejch dob. Pavel byl můj první kluk. Seznámili jsme se na inzerát v rubrice “On hledá jeho”. Tenkrát se psaly dopisy, fotky se do nich většinou nedávaly. Rande tak probíhalo naslepo, podle domluvenýho znamení. Nevím už, jaký bylo to naše, ale měli jsme sraz právě na nádraží, pod hodinama.
Pavel přišel včas a líbil se mi, bylo mu šestnáct, o rok starší než já. Šli jsme se projít a na zapadlým místě v parku jsme se poprvé políbili. Líbal krásně a já se okamžitě zamiloval. To prostě tak je, když ti přijde do života někdo, kdo tam vnese tak krásnou a vzrušující věc jako je vášnivej polibek a udělá ti dobře po těle. Chceš tohle hezký prožívat znova a znova a nic jinýho pro tebe od toho okamžiku nemá smysl.
Z rande jsem odešel naprosto poblázněnej a několik dnů jsem se nehnul z domova, abych náhodou neprošvihnul jeho telefon. Čas jsem trávil nekonečným posloucháním Blacka a jeho Wonderful Life ve svým walkmanu Sony. Ty vole, to je retro! Míchá se ve mě úsměvná trapnost a týpek za volantem si mýho rozpačitýho šklebení určitě všimnul.
Telefon jeden večer konečně zazvonil. Dokonce se mi podařilo vzít ho dřív, než moje matka, tudíž identita volajícího zůstala skrytá. Pavel mi řekl, že bychom mohli dát druhý rande a jestli prej nevím o nějakým bytě. Zachvátila mě naprostá panika! Cože?! To přece znamená jenom to jedno! Budu mít svůj první sex! Přijdu o věneček!
Několik dnů jsem prožil jako ve snách, ale protože jsem chlapec šikovný, zajistil jsem nám soukromí v bytě v domě za rohem, kde bydlela kamarádka Gábina se svou matkou, zvanou Vulva. Rande mělo proběhnout odpoledne po škole, dřív, než se Vulva vrátí z práce. Gábina se po úvodním kafi měla na hodinu vytratit s tím, že musí jít nakoupit. Vysoce profesionální akce!
“Ty celej šustíš,” přejížděl Pavel po mým vysušeným, nahým těle, protože jsem se předtím skoro hodinu drhnul mejdlem, zázrak, že na mě vůbec zůstala nějaká kůže.
Líbali jsme se nahatý na pohovce v obýváku, tělo na tělo, ztopořený všechno, včetně konečků vlasů. Ale já nevěděl, co mám dál dělat. Jedinou mojí sexuální průpravou bylo německý porno - Pozdravy z kožených kalhot, který jsme si o polední pauze pouštěli u spolužáka Martina z véháesky, schovaný v otcově šuplíku s nářadím.
“Zubama ne,” zasyčel Pavel a můj první nesmělý pokus o kouření skončil fiaskem dřív, než vůbec stihnul začít. Trochu jsem tedy vylepšil techniku, ale vzhledem k tomu, že Pavlův jinak pěkný a velký ocas začal měknout, zřejmě ani moje další pokusy nedopadaly podle jeho představ.
Vrátili jsme se k líbání a každý jsme se sám vyhonil. Totální trapas na věky věků. Dá se tomuhle vůbec říct ztráta panictví?
Zastavujeme před hotelem a úsměvem se loučím s řidičem. Ještě než dojdu k recepci, vzpomenu na hořký konec mý první velký lásky. Pavel na našem dalším a posledním rande prohlásil, že nebude zaučovat nováčky. A dost možná, že místo nováčků použil slovo jelita. Už nevím. Radši.
Za recepčním pultem stojí neskutečně sexy vousáč, precizně střiženej účes, mužnej hlas a zpoza košile mu lezou krásný chlupy. Do prdele, to tu nemůže bejt nějaká ženská?! Není možný mít chvíli klid od všech těch chlapů, fantazií a pocitů, že mi v životě uteklo úplně všechno?
“Vaše rezervace je na jméno?” ptá se zdvořile a já sjedu pohledem na jeho snubák. Zatraceně sexy ženáč! Buzní meta! Vrchol všech teplejch tužeb. Pořádně nadrženej chlupatej a zvědavej samec.
Obejít tak ten pult, zakleknout a vyndat mu z černých, oblekových kalhot jeho lehce zapařený ohon a …
Musím se zhluboka nadechnout, protože zvedací zařízení v oblasti pod mým pupkem se dává do pohybu a moje kalhoty mění tvar zahanbujícím způsobem. Zapomínám jak se jmenuju a křečovitě se směju.
Usmívám se na něho ještě z výtahu a myslím, že právě nabyl přesvědčení, že většího pošuka tady už dlouho neměli.
Rozhlížím se po svým hotelovým pokoji a je to celkem normálka. Otevírám okno. Zkouším matraci. Je mi vždycky líto rozhrabat ty úhledně ustlaný postele s naaranžovanejma ručníkama, ale už přemejšlím, jestli si ho mám vyhonit teď a jít se pak osprchovat nebo se jít osprchovat a vyhonit si ho potom, pěkně čistej a voňavej.
Z mých úvah mě vyruší zaklepání na dveře.
“Zapomněl jste si dole mobil,” usmívá se na mě ženáč z recepce.
“Ehh, díky moc, jsem dneska nějak mimo,” stojím ve dveřích jako opařenej a prostě si myslím, že přišel za mnou, “dáte si se mnou panáka?”
Ukazuju mu, ať jde dovnitř.
Co?! WTF co to dělám? Zbláznil jsem se? Přemejšlím čím jako?
“Děkuju za pozvání, ale mám službu, musím dolů,” pousměje se a nevypadá to, že by se cejtil naštvaně nebo zpruzele, “navíc, u nás na pokojích minibary nemáme.”
“Aha, ha ha ha, to mi nedošlo, no. Jak jsem říkal, nemám dneska svůj den, omlouvám se.” Kvapně přicházím se snůškou frází a omluvných úsměvů. Prostě jsem vyrobil další trapas, jsem v tom dobrej. Měli by to někam zapsat. Do nějaký tý knihy rekordů. Trapas maker roku 2022.
Teď by se slušelo, aby řekl něco jako, že končí v sedm a ať přijdu na bar, ale nic z toho se neděje. Už je dávno pryč, jenom já zírám mezi dveřma do prázdný chodby, držím v ruce mobil a opět zapomínám, co jsem to vlastně chtěl.
Jo, sprcha!
V proudech na mě padá horká voda, minibar tu není, ale koupelna je obstojná, čistá a po rekonstrukci. Pořád se mě drží trapasoidní atmoška a moje myšlenky se stáčej hluboko do minulosti.
Od Pavla jsem chytil infekční mononukleózu, nemoc milenců. Dorostová lékařka mě nejdřív léčila na virózu, následně na angínu a když nezabraly ani druhý antibiotika, odvezli mě v zuboženým stavu do špitálu. Na infekční.
Po injekcích, píchaných do mýho hezkýho, juvenilního zadečku, se mi po pár dnech konečně ulevilo. Akorát dost na to, abych mohl pozornost věnovat nově příchozímu pacientovi, klukovi se spálovou angínou, kterýho přeložili z jinýho pokoje.
Už si nepamatuju, jak se jmenoval, ale byl asi o dva roky starší a moc se mi líbil. Nejvíc se mi zamlouvalo, že pod nemocničním pyžamem nenosil slipy. Na infekčním byly zakázaný vlastní věci a tyhle erární mundúry oplývaly tou hezkou výhodou, že sice měly poklopec, ale nebyly tam knoflíky, ani zip. Prostě v rozkroku zela díra.
A touhle dírou mu věčně lezlo ven jeho hezky tvarovaný péro. A když nelezlo, bylo aspoň hezky vidět i s koulema. Moje pozornost se rázem od zdravotního utrpení přenesla do světa erotiky, jak se v mém permanentně nadrženým věku dalo očekávat.
Sledoval jsem ho při snídani, při procházkách po pokoji, při povídání se mnou, kdy seděl na kraji mý postele. Jeho péro na mě zíralo od rána do večera a já zíral na něj. Byl jsem tím fascinovanej, posedlej, neschopnej se soustředit. Fantazie pracovala naplno a mojí jedinou touhou bylo dostat se k němu tak blízko, jak jen mi můj ústní otvor dovolí.
A tak jsem opět pozbyl soudnosti a jednoho večera jsem podruhé a naposledy ve svým zoufalým, teplým životě použil techniku, která mi doposud přinesla vždycky jen utrpení.
“Já holku nemám,” svěřil jsem se při jedný z našich debat, “jsem přihřátej.”
Takhle doslova jsem to řekl.
“Aha,” zarazil se, “a kluka máš?”
“Ne, ale líbíš se mi ty.”
A ráno koukám, že mám po ptákovi. Pod nemocničním pyžamem prosvítaly bílý slipy.