• Good Guy

Adam Šindler: Trapasy

Aktualizováno: 16. 4.


Varování! Podle skutečných událostí, jak je píše sám život. Četba jen na vlastní nebezpečí. Autor varuje všechny, kteří se v textu poznají. Vím o tobě! :-)


Vlak se loudavě sune kupředu, chvíli potom, co jsem si myslel, že už konečně jedeme. Holt zase nějaká výluka, blázen na kolejích nebo kdovíco. Odkládám mobil, protože už mě nebaví věčný sjíždění zpráv, instáče, ani grindru. Snažím se nevnímat rozcapený kvílení dětí ze sedadel přede mnou.


Sleduju domky podél trati, prohlížím si upravený zahrádky a snažím se okem zachytit nějakýho fešnýho sadaře, traktoristu nebo aspoň týpka, co bude do půl těla štípat dříví. Žádnej erotikou a mužstvím nabitej scénář se nekoná, pokud ovšem pominu důchodce, co na terase pije kafe a luští křížovku.


V duchu se pousměju sám nad sebou, jak už zase ujíždím na nadrženejch fantaziích, který maj s realitou jenom málo společnýho. Není tohle marný snění nad mužskými idoly trochu trapný?


“Přeji dobrý den, prosím o vaše jízdenky,” jsem násilím vyrván ze svých úvah příchozím průvodčím. Sahám po mobilu a hledám kód svého jízdního dokladu. Snažím se mu ho nastavit tak, aby mě neoslnil laserem, jako to velmi často dělá většina konduktorů.


Slušně děkuje a než se údaje načtou, prohlížím si ho. Mladší, malej, podsaditej, trochu větší zadek, lehce odbarvený vlasy, ale nějak se mi nezdá jeho tvář, která teď soustředěně hledí do popky a čeká na načtení dat.


No to mě poser! On má udělanej mejkap! A dokonce i vytrhaný obočí, místo něj, linku černou tužkou. Pečlivě vyhlazenej obličej, ani se neleskne. Dělá si to fakt profesionálně.


“Děkuji vám a šťastnou cestu přeji,” operace načtení lístku končí a já ho vlastně obdivuju, že je takhle schopnej vyjít mezi lidi. A vlastně se už dneska ničemu nedivím.


Sleduju, jak odbavuje matku uřvaných dětí. I ta se na něj se zájmem dívá a stejně jako já, dělá, že nic. Takže je to vlastně normálka. Žádnej trapas. Napudrovanej průvodčí nebo zpocenej s umaštěnýma vlasama. Kterej je horší? Tenhle se navíc chová mimořádně mile, tak o co jde vlastně?


Jsou děsivější trapasy, že jo? Já bych mohl vyprávět, jsem na ně expert! V duchu se vracím k těžkým chvílím, ve kterých jsem sám byl za těžkýho trapáka. Dodnes to živě vidím.


Seděli jsme s Robertem, mým spolužákem z gymplu, při tělocviku na střídačce. Hrál se fotbal a bylo nás moc. Robert byl krásnej kluk, měl výraznou tvář s orlím nosem, ledabylým účesem a chytrým projevem. Občas mi dal kousnout ze své svačiny a já to bral jako vyznání. Když ne lásky, tak minimálně náklonnosti. Jeho mohutná postava mě krutě sváděla. Ostatní kluci byli v té době hubení a neduživí, samá noha a ruka. Jen Robert už byl pěkný, statný synek, přirozeně osvalený, s hezkým zadkem.


Povídali jsme si a já se odhodlal k činu.

“Chtěl jsem ti říct, že jsem na kluky,” začal jsem zpříma.

“Fakt?” divil se a věnoval mi lehce vyděšenej pohled.

“Moc se mi líbíš, chtěl bych s tebou začít chodit,” vyznal jsem se hned v druhý větě.

“No to bude trochu problém,” odpověděl, “já na kluky nejsem.”

Můj svět se rázem zhroutil. Akorát, že mi to v tu chvíli naplno nedocházelo.


“Já myslel, že jsi,” pokračoval jsem naivně, snad v touze ho ještě přesvědčit. Přivést na správnou cestu. Naplnit mé sny o klukovi, se kterým se budeme procházet ruku v ruce rozkvetlým parkem a na jedné z laviček se políbíme.


“Nejsem,” trval na svém, “ale nevadí mi, že ty jsi.”


Ozvala se tělocvikářova píštala a Robert vyběhl na hřiště.


Robertovi moje vyznání nevadilo, zato všem ostatním ano. Tím dnem jsem nad sebou podepsal rozsudek smrti. Zatepla to vykecal všem klukům ve třídě a ze mě byl náhle vyděděnec a outsider.


Následovaly měsíce ponižování, ústrků, posmívání a nadávek. Už nikdy jsem nesehnal kluka do dvojice, už nikdy jsem nedostal šanci se s některým z nich zkamarádit. Byl jsem odepsanej.


Často, když jsem přišel do třídy, kluci se šklebili, měli poznámky na teplajzníky a hošany. Veřejná potupa mě provázela tak dlouho, až jsem to dál psychicky nezvládnul a přestal jsem do školy chodit. Ve třeťáku mě nakonec za absence vyrazili.



Dívám se ven z okýnka vlaku a sleduju, jak jsem po těch letech pořád naštvanej. Jo, starý křivdy spolehlivě působěj napříč věky! Jak jsem byl blbej! Proč jsem mu to říkal? Co jsem si jako myslel? Že se mi vrhne nadšeně do náruče?


Uvědomuju si, že bych neměl ten vztek obracet proti sobě. Prostě jsem dělal, co jsem v tu chvíli cejtil a tak se to přece má dělat. Nebo ne?


Okamžitě mi v hlavě naskakuje další zážitek.


Vracel jsem se autobusem z Amsterdamu. Nabitý zážitky ze svobodomyslnýho města, kde každý může být čím chce a nikdo si z toho vrásky nedělá. Cesta tehdy trvala nějakých dvanáct hodin a dnešním pohledem to byl očistec, ale mě to tehdy tak nepřišlo.


Přes uličku seděl krásnej kluk. Byl asi o čtyři roky starší než já, měl krásný oči a zdálo se mi, že se po mě dívá.


Nemohl jsem z něho spustit oči. Často mě přistihl, jak na něj zírám a mě přišlo, že má taky zájem. Byl jsem po týdnu v Amsterdamu naplněnej pocity absolutní svobody a bezprostřednosti. Opojený tím fluidem ztrácel jsem zábrany a povypínal vnitřní kontrolky.


Zastavili jsme na odpočívadle. Kdybys mě rozkrájel, nevím, kde to bylo, ale asi někde v Německu. Byly tam lavičky, stoly, malá stavba se záchody a automatem na pití. Můj krásnej objev se šel vyčůrat a pak, stranou všech ostatních, zašel právě za ty záchody.


V tu chvíli jsem nabyl pocit, že to je znamení. Že mě volá a láká k sobě, vábí na rande. Strašně jsem se rozklepal, protože jsem vůbec nevěděl, jak se mám zachovat. Objekt mé touhy zašel do ústraní, to je přece jasné znamení, abych ho následoval ne?


S rozklepanýma nohama jsem se vydal za boudu. Byl tam sám a procházel se tam a zpátky.


Minuli jsme se. Podíval se na mě a pokračoval ve své pochůzce. Já došel až na konec asfaltky, otočil jsem se a opět jsme šli proti sobě. V tu chvíli jsem sebral veškerou odvahu a když jsme se znova míjeli, vysoukal jsem ze sebe, s bušícím srdcem, nesmělé “ahoj”.


“Co chceš?!”


Řekl to tak hnusně a nasraně, že mi bylo okamžitě jasné, že jsem přestřelil. Moje holandská euforie dostala rázně na prdel, má snaha sbalit kluka opět skončila fiaskem.


Zoufalí buzíci dělají zoufalé věci, to prostě platí univerzálně. Bavíme se o době, kdy nebyly mobily, aplikace, vlastně skoro ani telefony. Možností se seznámit bylo tak málo, najít k sobě chlapa, nedostižnej sen. I když je to dneska, v časech internetových a mobilních seznamek lepší?



Děti přede mnou řvou bez jakýchkoliv zábran a mě je po těle špatně z mých trapasů. Staré vzpomínky otevírají dávné rány, mám chuť tlouct hlavou o okno, určené jako nouzový východ a riskovat rozbití skla.


Ale to už se na povrch neúprosně dere další vzpomínka.


Byl páteční večer a já si s kamarádama vyrazil do klubu. Netrvalo dlouho a po pár drincích se kolem mě začal ochomýtat moc hezkej kluk. Opět byl asi o čtyři roky starší, měl supr oblečení a vypadal k sežrání. Chvíli jsme si povídali u stolu a pak spolu strávili pár písniček při tancování.


Hluboko po půlnoci došlo na lámání chleba a kámoši chtěli jít domů. Já jsem se tohodle nejhezčího kluka večera zeptal, jestli už jde taky. A on, že jo a jestli půjdu s ním, že má poblíž půjčený byt od kamarádky.


“Ty jsi taková svině,” řvali na mě kámoši přes ulici a záviděli, že jsem sbalil to nejlepší, co bylo ten večer k mání.


Já se chechtal, pyšen a hrd, že se mi taky jednou podařilo zabodovat.


Brzo se naše cesty rozešly a já rozechvěle vstupoval do bytu jakési kámošky kluka, u kterýho si nepamatuju ani jméno.


Dali jsme si kafe, líbali se u stolu a osahávali v rozkrocích. On mi něžně štěkal do ucha a mě to ani náhodou nepřišlo ujetý. Spermatická atmosféra visela ve vzduchu, napětí v kalhotách viditelně stoupalo.


Přesunuli jsme se vedle do ložnice. Následovaly vášnivý polibky a erotický dusno by se dalo krájet. Postupně jsem dobyl jeho pozice za poklopcem a odměnou mi bylo nádherný, luxusní péro obřích rozměrů.


Pěkně pravidelnej tvar jeho žaludu jsem s láskou a péči obhospodařoval pusou, až jsem dech popadal. On se svlíknul do naha a spokojeně se rozcapil na posteli. Dopřál mi svůj překrásnej ocas v plný, tvrdý síle. A já kouřil jako o život. Hulil jsem a cucal, sál a olizoval, masíroval a strkal si to nádherný dílo do krku, až jsem se zalykal.


A on usnul! Prostě jsem najednou zvednul hlavu z prostoru mezi nohama a koukám, že spí jako špalek. Utahovák pořád tvrdej, ale sám tuhej, jako žádnej druhej.


Co proboha dělám špatně? To mi to ti kámoši fakt tak nepřáli?


“Následuje stanice Pardubice hlavní nádraží,” slyším jako ze sna a uvědomuju si, že si mám sbalit mobil a láhev s vodou a vypadnout.


A svoje životní trapasy nechávám pro tentokrát, zas na nějakou dobu, ve voze Českých drah, národního dopravce.




246 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše