Válím se nahatej na posteli a sjíždím Grindr.
Jsem nebezpečně nadrženej a tak mě pobaví hned druhej nebo třetí profil, kde týpek píše: “Nejdřív si ho vyhoň a pak teprve napiš.”
Svatá pravda! Nadrženost není dobrej rádce, plný koule zamlžujou mozek a člověk se pod tlakem tvrdýho péra dopouští častých neuvážeností a omylů.
A já nadrženej jsem! Chtivej nějakýho pěknýho, sexy borce s hezkým ocasem, co by si se mnou trochu pohrál.
Realita je ovšem trochu jiná. Fotky sexy borců se nekonaj, v okolí starý známý firmy, co snad tuhle aplikaci nikdy nevypínaj. Ty nejděsivější zjevy občas hned bloknu, abych se na ně nemusel dívat, ale jakoby na místo jednoho zablokovanýho ksichtu nastoupily dva nový.
Grindr čistku po chvíli vzdávám a zkouším dál svoje štěstí. Třeba někdo pojede kolem, utěšuju se a vzpomínám na chlapa, co někdy před dvěma rokama právě kolem jel. Prej k tetě s vánočním cukrovím.
Zatímco u ní pil kafe a pozdravoval jí od Jitky i Maruny s přáním hezkých svátků, zvládnul mi poslat svoje hezky tvarovaný, tvrdý péro. Může se u mě stavit, až pojede zpátky, psal.
Byl jsem tenkrát strachy bez sebe. Ještě nikdy jsem si domů cizího chlapa nepustil, ale pudy byly silnější a já to risknul.
Viděl jsem ho přijíždět už z křižovatky, pomale jedoucí auto, co váhavě odbočovalo do naší ulice. To se hned pozná, že je to někdo, kdo sem jede poprvé.
Napětím jsem ani nedýchal, celej jsem se třásl. Co když bude nějakej hroznej? Jak se ho zbavím? Dá se odmítnout chlap po dvou hodinách peprný konverzace na téma, co všechno mi udělá s pérem a jak obšťastní mojí díru? A jestliže ano, jak?
Zaparkoval před chodníkem a vylezl z auta. Už jsem čekal u branky a nedočkavě vyhlížel, kdo vystoupí.
První pohled do očí rozhoduje. Jedna jediná vteřina a máš jasno. Jak je to v tý přírodě zařízený, nevím, ale tohle tak prostě je. Žádný svaly, ani vyboulenej zadek, ale první pohled do očí. A hned v závěsu první slovo.
Vystoupil a řekl pěkně vyladěným hlasem: “Ahoj, tak jsem to nakonec našel.”
A já věděl, že s tímhle to fungovat bude. Měl jsem víc štěstí, než rozumu.
Největší obavy “jak začít” za mě vyřešil on. Vystartoval po mě hned v chodbě, na obligátní kafe nedošlo. Krásně jsme si je vykouřili, vycákali jsme se společně na zem a za půl hodiny už byl na své předvánoční cestě k dalším příbuzným.
Při tý vzpomínce mi začíná tuhnout, ale dneska už bych to neudělal. Fotky lžou, každej na nich ukazuje jen to, co chce, aby druhý viděli a připadá mi, že riziko zklamání převažuje nad neurčitým příslibem suprovýho vycákání. Asi už jsem starej.
Přemejšlím, že si radši pustím porno, ale zvědavost vítězí.
“Mrd na chem, prasení”
“Mrd teď?”
“D1 mrd. Čekám na odpočívadle na 51.km směr Brno”
Na tváři se mi vyloudí rozpačitej úsměv. Fakt by mě zajímalo, jestli tam skutečně někdo v tom autě čeká? Jak dlouhej čas si na svoje čekání vymezil? A jestli nakonec skutečně zasune? Skoro se mi chce tam zajet podívat a jen tak to z dálky pozorovat.
Prohrabuju si svoje koule a pozoruju svý lehce vypružený péro, jak se ležérně válí po stehně. Líbí se mi, mám ho rád. Já a on. Vybaví se mi klasický román Alberta Moravii, rozhovory muže se svým přirozením. Dneska si s ním taky popovídám. Rukou plnou lubrikantu!
“Vánoční mrd”
Co to je? Fotka nahýho, mírně chlupatýho hrudníku, bez hlavy. Jak jinak. Tyhle profily mě nikdy nezajímají, můžeš mít kozy jaký chceš, když jsi nesympatickej debil. A o ocasu to platí stejně.
Ale vánoční mrd?
Co tím myslí? Jakože k zásunu nalejvá svařák a podává perníčky? Nebo se snad mrdá za zpěvu koled?
Vzápětí si představuju rozsvícený, nastrojený stromeček a před ním to nejhorší možný gay klišé Santy, kterýmu z červenýho kožuchu trčí obří úd, na který s radostí naskakuje hubený klučina a zvesela u přírazů natřásá svou červenou čapkou s bílým lemem a bambulí.
Ne! To snad ne!
Odhodlávám se k akci! Dávám profilu plamínek a píšu.
“Čau, nemusím k tomu vánočnímu mrdu mít nějakou povinnou výbavu? Jako třeba čepici Santa Clause nebo plnovous?”
Jdu hned na věc a snažím se vyhnout obligátnímu “jak se máš”, na což někteří uživatelé reagují podrážděně. Ostatně je celá řada uživatelů, jenž reagují podrážděně na celou řadu věcí.
“Tlustý, starý a debilové nepište!” Potíž je v tom, že debil většinou neví, že je debil. Navíc, kdo někomu připadá jako debil, se může druhýmu zdát jako naprosto okouzlující bytost.
“Tap = block.” Tak promiň pane nafoukaný, že chci vyjádřit sympatie a navázat konverzaci. Že na to neumíš reagovat je tvůj problém a ne můj.
“Na profily bez fotky nereaguji.” To ale možná děláš chybu. Jenom proto, že se za sebe kluk na druhý straně sítě stydí, neznamená, že je to nějaký monstrum. Dost často se z takových profilů vyklubou fajn, hezký kluci, jen jim je třeba dát trochu času.
Ovšem slovy klasika: “Lidé jsou různé. Blbé a pitomé.” Co naděláme že jo?
Ale pozor! Zvuk oznamuje novou zprávu, vánoční mrd odpovídá.
“Jako výbava stačí pěkný péro :)”
Na nic nečekám a posílám svou nejvymazlenější fotku, pěkně zblízka, bez ruky, aby nebylo hned poznat, že není tak velikej, jak by si každej přál. Ukazujeme přece jen to, co ukazovat chceme, že?
“Hezký! Jsi aktiv?”
“Jasně, že jsem,” odpovídám přesně, co chce slyšet, jak usuzuju z položený otázky. Přece mu nebudu vykládat, že jsem versatil a navíc bych si zrovna vánoční mrd představoval ve svý díře, ne v jeho. Ani mu nebudu věšet na nos, že při šukání nemám žádnou výdrž a hned stříkám, protože mě to prostě děsně rajcuje.
“Ukaž svoje,” dodávám v další zprávě.
Teď přichází chvíle napětí. Co mi v mobilu asi přistane? Snad ne taková ta rozmazaná fotka, pořízená ve tmě v ložnici, kde se na pozadí rýsuje nějakej totální bordel, poházený hadry, krabice od pizzy a mezi klávesnicí a monitorem pohozená činka. Navíc z nejhoršího možnýho úhlu, takže není poznat dýlka ani tvar.
Ne, nezklamal. Fotka je krásná, světlá, pěkně zblízka, bez ruky. Chlapec se vyzná. Při pohledu na jeho fešnej ocas mi začíná tvrdnout. Trochu si ho mezi nohama porovnám a naplněnej nadějí pokračuju v konverzaci. Teď nastane to nejhorší.
“Máš nádherný péro, hned bych si ho dal. Ukážeš se mi?”
Přes všechny krásný ohony světa přichází kritickej moment. Jak bude vypadat? Na osmdesát procent vítězí pravděpodobnost, že se mi líbit nebude nebo to bude sympoš, ale typově mi nebude vůbec nic říkat.
A s tím se pojí úhybný manévry typu “nemám teď už moc času, napíšem si později”, nebo prostě rovnou mlčení a ukončení komunikace. Taky jsem se ještě nenaučil říct to na rovinu, prostě proto, že nechci druhýho zklamat svým plytkým rozsudkem. Nechci, aby se kvůli mě cejtil blbě nebo chytil depku, že je hnusnej a nikdo ho nechce a už si nikdy v životě nevrzne.
My teplí bratři máme sebevědomí slabý už ze svý podstaty, bejt teplej je celoživotní mindrák, ať si každej říká, co chce. Máme tu méněcennost někde v sobě hluboce uloženou a dává nám zabrat dělat, že ne. Málokdo se skutečně přijal takovej jakej je, málokdo si umí odmítnutí nebrat osobně.
Odmítnutí přitom neznamená, že je se mnou něco špatně, ale prostě jen nefunguje společná frekvence teplýho vlnění. Máme v sobě někde hluboce uložený kódy lidí, kteří se nám líbí a přitahují nás a ti, co nás nepřitahujou, do těch se musíme zamilovat. A do toho se nikdo na Grindru nehrne.
Chvíle pravdy nastává, zvuk oznamuje novou zprávu. Je mi špatně od žaludku, tak se ukaž, frajere.
Vydechuju úlevou. Na fotce je sympoš, sportovní týpek u bazénu, veselej kukuč.
Konečně někdo, kdo si umí vybrat hezkou fotku. Často se divím, jaký děsivý fotky jsou lidi schopný na tom profilu vystavit. A téměř stoprocentní jistota je, že ze tří, čtyř fotek si jako hlavní dají tu nejhnusnější. Tolik mi chybí úsměvy ve tvářích! Úsměv přece pomůže i nejšerednějšímu ksichtu, proč na to ještě nikdo nepřišel? Vždycky mám pocit, že ty kamenné výrazy odkoukali od Evy Herzigové z přehlídkového mola. Chyba pánové, slepá ulička!
“Jsi moc hezkej chlap a sexy,” přidávám oplzlý smajlík, jak říkám takovýmu tomu s vyplazeným jazykem.
“Ty taky,” zní rychlá odpověď, “tak přijedeš na ty svátky?”
“Jak jako na svátky,” nějak jsem se zrovna ztratil.
“No na ten vánoční mrd, na Štědrej den.”
Cože? Jo takhle on to myslí! Jako fakt vánoční na vánoce?
“Tos mě zaskočil, to má bejt vážně přímo o vánocích?”
“No jasně, co sis myslel? Že vánoční mrd bude v létě?”
Teď trochu nevím, jak reagovat. Přece šukat na vánoce je takový nepatřičný ne? Taková jakože posvátná atmosféra, plná ducha a takovejch věcí. A snad taky s někým bude. Nebo nebude?
“Ty nejsi na štědrej den s rodinou?”
“Žádnou nemám.”
A sakra tady jsme na tenkým ledě, začíná mi z toho být trochu úzko.
“Vůbec nikoho? Svátky trávíš sám?”
“Jo.”
Erotický napětí opadá, najednou je mi zima a svý nahý tělo schovávám pod peřinu. Co mu na to mám říct? Opuštěnej týpek, co nemá nikoho s kým by trávil vánoce, najednou ztrácí svůj sexapeal. Dostavuje se lítost a ta se k sobě se sexem ale ani trochu nehodí.
“To je mi líto, já myslel, že to píšeš jen tak, obecně, jakože je teď to vánoční období.”
“Takže nedorazíš?”
Ta otázka mi zní jako volání o pomoc, zoufalství v šestnácti znacích včetně mezer.
“Můžu přijít jindy,” uhybám.
“To mi nepomůže.”
Okouzlení je pryč, ani vydařená fotka jeho ocasu už to teď nezachrání. Panikařím. Cejtím, že se dotýkám něčeho, čeho zaboha nechci. Tam na tý druhý straně je totálně nešťastnej člověk. Proč mám jen pocit, že ho mám zachraňovat?!
“Na vánoce si musíš najít přítele, to se ti tady asi nepodaří,” radím chytře, ale jen co to odešlu vím, že je to ještě horší, než bylo. Ale už s tím nejde nic dělat. Džin z láhve vypuštěn, z Pandořiny skříňky se právě vyvalil první obláček.
“Měl jsem.”
“Umřel.”
“Vloni.”
Ten nejhorší sen se právě zhmotnil. Klepou se mi ruce, co mám proboha teď dělat?
“To je mi líto,” píšu a absolutně nevím, co si dál počít.
“Takže nepřijedeš? Já to tady sám letos nedám.”
Tajemství vánočního mrdu odhaleno v celý svý nahotě. Je to jen pokus smutnýho, osamělýho chlapa získat náplast na svou bolest. To nechceš. Sorry, kámo. Jsem zbabělec a mám svýho dost. Nemůžu ti pomoct.
“Are you sure you want to block this user?”
“Yes.”