• Good Guy

Michal: Pom.láska


Pom.láska


„Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný!“


Tak tuhle říkačku jsem vždycky nesnášel. Od jisté doby ve mně vyvolávala úplně něco jiného, než k čemu byla původně stvořena. A stejně tak celé Velikonoce.


Si představte – je vám čerstvých osmnáct, bydlíte u rodičů, protože prdel máte holou, a to v obou významech tohohle kouzelného slovního spojení, a tudíž musíte poslouchat a realizovat jejich mnohdy i přiblblé nápady a pohybovat se pouze v jimi vyježděných kolejích.


No prostě vopruz až na půdu.


Jo, přesně to bylo jediné místo, kde mi dovolili mít nedotknutelné království, které dokonce i ctili, a respektovali v něm moje soukromí. Bez pozvání tam mohli vstupovat jedině moji kámoši. Na půdu.


Byl z ní hezký výhled na celé naše sousedství. Na všechny zahrádky kolem.

Což mě od určitého věku přitahovalo. Na některých z nich se totiž v letních měsících objevovali sousedi, kteří dost často polonazí sekali trávu.


Ať už synové, nebo občas i zachovalejší fotřík, pohled na některé z nich v takové situaci mě velice rychle ujistil, co jsem zač.


Prkno pod vikýřem se tak velmi rychle stalo mým oblíbeným onanovacím. Bylo dostatečně široké i bezpečně uložené, že se na něm dalo pohodlně sedět, ležet, klečet a vůbec se dostávat do nejrůznějších poloh, v nichž moje orgasmy nabíraly všelijaké podoby.


Fošnu jsem tak v průběhu časů naimpregnoval mnohočetnými cákanci, a její vůně se stala čím dál víc dráždivou.


Ale zpátky na začátek.


Velikonoce!!! Děs, běs, hrůza.


Táta byl v té době majitelem zděděné, rodové a stále velmi úspěšné výrobní firmy, která zaměstnávala a živila hodně lidí z celého okresu už po desítky let.


Dokážete si asi představit tu katastrofu, kdyby se tehdy veřejně zjistilo…?


Ale to už zase uhýbám od tématu!


Takže, coby ctihodný občan za každé situace a u jakékoliv příležitosti trval na tom, že musí udržovat přátelské vztahy se svými obchodními partnery, kolegy, ale dost často i řadovými zaměstnanci.


Jeden z jeho vyšších manažerů se přistěhoval poblíž, na okraj naší čtvrti.


A teď konečně dojde na ty proklaté a několikrát zmíněné Velikonoce.


Mezi jedním z tatíkových společensky udržovacích zvyků byl právě ten velikonoční, v rámci něhož obcházel dcerky všech těch známých, kamarádů, kolegů, otroků a podobně.


No a co si myslíte, že to znamenalo pro mě?!

Peklo!

Ne, to je slabý výraz.


Peklo to pro mě bývalo tak asi do věku deseti let. To jsem se cítil jenom trapně.

Ale potom se z toho stal přímo horor.


Holky pro mě už dávno byly jenom čímsi uječeným, tedy dobrým tak max na pokec a kamarádství.


Od úplně první zkušenosti s pomlázkovým rituálem jsem ho nechápal, ale od jedenácti bych se nejraději zasadil o jeho zákaz.


Každou koledovačku jsem protrpěl jako zvíře. Určitě víc než dotyčná šlehaná.

Studený pot na čele a odpor pokračovat dál pokaždé gradovaly, jak jsme se oba s pomlázkou v ruce loudali k dalšímu z baráků, na jehož zápraží už čekala s vyšpulenou zadnicí některá z potenciálních nevěst.


No, a tak se takhle onoho roku blížíme k vilce našeho čerstvého souseda, tátova nového kolegy a zaměstnance, nastoupvšího manažera v naší firmě.


Táta se chechtá už předem, že prý to bude dobrej fór, protože tahle rodinka je původem zvenku, kde tyhle barbarské zvyky neznají.


Svůj pokus o překvapení ještě znásobil tím, že mě poslal prvního, aby nebylo hned poznat, kdo jim leze na zahradu se spleteným vrbovým proutím v ruce.


Já se samozřejmě mohl v duchu smíchy potrhat, imaginárně se popadal za břicho… A vůbec všemožně jsem hrál pobaveného, až to vygradovalo pohlavkem s plejádou tradičních a ohraných nadávek, že si ničeho nevážím, nemám k ničemu úctu a jsem „klacek nevychovanej, kterej by potřeboval pořádný galeje, aby poznal, co je tvrdá práce.“


Když se mi podařilo decentně srovnat rozhozený účes, odhodlaně jsem vzal za kliku vstupní branky.


Jenomže zpoza hustého živého plotu, přes který nebylo na jejich zahradu vidět, najednou vyskočil kluk a hnal se do toho samého vstupu. Akorát že opačným směrem.

Ani jeden z nás do toho okamžiku nečekal někoho na druhé straně kliky, které jsme se chytli téměř současně.


On byl ve výhodě.


Za prvé – mnohem větší a očividně i silnější.

Za druhé - branka se otevírala ven.


Asi bych za to měl být rád. Ležel jsem na zádech, ruce rozpažené a na celém těle jsem cítil váhu samečka, který se na mě tisknul a nechápavě mi pár sekund čučel z bezprostřední blízkosti do očí.


Ano. Byl jsem za to rád, vděčný a rozhozený.


Řeknu vám, zakousnul bych se mu do těch jeho nádherných plných smyslných rtů a jazyk mu pak narval tak hluboko do krku, až bych si z toho sám cáknul do slipů.


Byl k sežrání.


„Spratku jeden nevděčnej! Na tu koledu půjdeš, ti povídám! Počkej až se vrátíš domů!“ ozval se najednou řvoucí cizí mužský hlas z okna vilky. Za chvilku vedle nás na dlažbu dopadla pomlázka, a to nás oba přinutilo se konečně pohnout.


Já se zmohl na křečovité pousmání a jakési zaskřehotání, které mělo původně být sebevědomým pozdravem.


On se jenom hbitě zvedl, mlčky popadl proutěnou spleteninu, a zmizel za prvním rohem.


„Jenom ostudu umíš udělat.“ Poslal mi táta další spílání a už jsem vnímal jenom pomlázku, se kterou mi mrskal před obličejem, aby mi ji podal, protože i mně vylétla z ruky.


Dál už nevím. Zřetelně si ze zbytku onoho dopoledne nepamatuji ani bž. Všechno kolem mě bylo jakoby rozmazané a netýkalo se mě. Pořád jsem před sebou viděl jeho rty, oči, pusu, nos, obličej, krásné vlasy a hlavně výraz, kterým mě probodával. Do nosu se mi zaryla jeho vůně a do svalů tíha mohutného těla, špendlícího to moje k chodníku před jejich plotem.


I celé odpoledne jsem byl jako v mrákotách a veškeré okolí se mi jenom vláčně svíjelo kdesi na okraji zorného pole.


V rozkroku jsem měl plno od sekundy, kdy si na mě lehnul. Varlata v jednom ohni a ocas nepřetržitě mírně nalitý.


Byl tak moc sexy, že se to nedalo rozchodit.


Nemohl jsem se dočkat, až naši zalezou k bedně a já se v klidu uvelebím u sebe a dám mu pořádně za uši. Věděl jsem, že ten večer skropím nejenom provoněnou fošnu, ale i všechny přilehlé trámky.


Měl jsem toho v sobě tolik, že by stačilo na uhašení obřího požáru.


Můj ohon i prkno pode mnou se už nemohli dočkat. Seděl jsem na něm obkročmo úplně nahý a stehna silně tisknl na dřevo. Ostré hrany se mi zadíraly do kůže.


Rajcovalo mě to.


Pravou dlaní jsem si zoceleného čůráka a napěchované koule tlačil na fošnu a tvrdě je o ni masíroval, abych to pořádně cítil až v žaludku.

Měl jsem potřebu ochutnat trochu bolesti. Znovu zažít agresivní útisk, který mi on dopřál dopoledne.


Byl jsem ale v tu chvíli už nadrbaný takovým způsobem, že napoprvé to muselo jít ven rychle a bez zbytečných hrátek.


Zavřel jsem oči, levou ruku zapřel nataženou za sebe a opřel se o ni, abych byl co nejvíc zakloněný, a trčící kládu tak měl pořádně vytasenou vpřed i trochu nahoru.


Namazáno bylo bohatě. Proudy předmrdky ze mě začaly vytékat ještě než jsem se stihnul úplně svléknout.


Vzal jsem pulzujícího macka do dlaně, nohy ještě víc narazil na dřevo a táhlým krouživým pohybem si po žaludu roztíral všechno, co z něho vytékalo.


Do zavřených víček se mi automaticky začala promítat jeho tvář, pohled i dominantní výraz, který při našem karambolovém setkání měl.


Nemohl jsem se těchhle výjevů zbavit. Pořád jsem ho viděl, cítil a toužil po něm.


Celým propínajícím se tělem mi projížděly vlny rozkoše. Vnímal jsem, jak samovolně začínám sténat a vzdychat. V podbřišku rozhicováno a nachystáno k brutálnímu stříkání.


V uších i celé hlavě mi hučelo, až jsem slyšel, jak moje srdce bije a krev proudí všude tam, kde to zrovna v tu chvíli bylo nejvíc třeba.


Jenomže najednou i cosi zvláštního a cizího. Něco, co by se nemělo dít.

Ale dělo.


Bylo to příjemné, dráždivé a já nechtěl, aby přestalo.


Bradavky mi na střídačku něco lechtalo a vzrušovalo. Ostrým způsobem mi po nich přejíždělo dokola, až jsem cítil, jak mi ztvrdly.


Téměř na vrcholu extáze jsem musel otevřít oči, ale nechtěl jim věřit. Na okamžik se proto zase zavřely.


Ani potom se však moc nezměnilo. Koukal jsem přímo na něj, jak stojí na posledním stupínku žebříku, levačkou se zapírá o trám nade mnou a v pravé ruce drží pomlázku, jejíž špičkou si pohrává s mými bradavkami.


Odpovídající akce na sebe nenechala dlouho čekat, dostavila se okamžitě a samovolně.


Z mojí štěrbinky vylétl první nečekaný a snad i nechtěný výstřik a v mohutném cákanci mi přistál na břiše až to plesklo.


„Hezký!“ vypadlo z něho pochvalně a koukal nedočkavě, jako by chtěl vidět další.

„Já… Co tady…? Kdo…?“ zablekotal jsem. Se stále pevně ztopořeným penisem v ruce a neschopný se pohnout.


„Vaši mě sem poslali.“


Reagoval bleskově a ještě rychleji u toho shodil ohadření.


„Ráno jsme si vyměnili pomlázky.“


A to už si pozvolna sedal naproti mně.


„Tak ti ji vracím.“


Vrbové proutky spletené do copu a ozdobené máminou mašlí zasunul mezi naše postavené ohony.


„Můj fotřík nakázal, že v rámci dobrých sousedských vztahů…“


Každý z ocasů se jí dotýkal z jedné strany a on je o ní obouruč pomalu otíral. Mocným flusancem přidal na promazanosti celé operace, i když i v jeho případě vůbec nemusel.


Byl jsem jako v tranzu, nechápal a nechtěl uvěřit, že je to skutečnost.


Mlčel jsem a nechal ho, aby si dopřával.


Honil naše ohony o pomlázku vzpříčenou uprostřed, až to bolelo. Vrbové proutky začínaly vonět. Předkožky i oba žaludy kmitaly v rytmu kopulující blaženosti a jemná kůžička na nich se třela o drsnou kůru.


Pálení, bolest i trýzeň z toho pramenící byla pro mě neznámá, ale neskutečně sexy a impulzivní.


Nahoru. Dolu. Další dávka jeho slin do sepjatých jezdících pěstí. Nové a nové přívaly předmrdky. Nahoru a dolu, nahoru a dolu… Palčivé utrpení mě za nedlouho pohltilo celého, až jsem pozvolna ztrácel kontrolu. Opět jsem se hluboce zaklonil, zavřel oči a celou pánev mu nastrčil blíž i výš…


Už nešlo vnímat cokoliv jiného, jenom nepopsatelnou neutuchající slast.


Nevím jak dlouho to celé trvalo. K sobě jsem přišel až ve chvíli vlastního orgasmu, kdy boreček naproti mně pustil pomlázku i můj cákající klacek a na břicho mi vysázel masivní výrony samčího pokladu.


Prožíval jsem jeho úlevu i extázi. Chytil jsem ho za záda a přitisknul na sebe. Prahnul jsem po tom, aby mě zkropil úplně celého, aby mi jeho sperma stékalo po kůži až na prkno pod námi.


„Já,“ zašeptal mi do pravého ucha, „jsem,“ pak do levého „Artur.“


Ta tři slůvka byla v tu sekundu jako super silné afrodiziakum.

„Ar… tur…,“ v hlubokém výdechu ze mě vylezlo polohlasně.


Spolu s další mohutnou náloží semene, kterou jsou ani sám už nečekal.

Artur si ji vychutnal nejdřív pohledem, pak si špičkami prstů nanesl velkou dávku na rty a zeptal se: „A ty?“


Kdyby mě okamžitě hluboce nepolíbil a naše jazyky se u toho nepopraly o kapky mojí mrdky, řekl bych mu hned, že jsem Denis.


Takhle jsem to mohl udělat, až když se naše pusy od sebe konečně odpoutaly.

„Taky hezký!“ pronesl tiše a dostal jsem další pusu.


„Kluci, nedáte si s námi kafe?“ ozvala se zpoza dveří máma. V souladu s ustálenou zvyklostí nikdy neotevřela dokořán, aby nenarušila moje soukromí.


Artur se potichu chechtal, až jsem ho musel krotit.


„Zatím ne! Díky! Ještě tady dohrajeme poslední level,“ snažil jsem se o neudýchanou odpověď.


Artur se konečně zklidnil a pak s vážnou tváří řekl: „Bezvadná střílečka. Máš úžasnou herní výbavu a dokonalej joystick. Můžu si třeba hned zejtra přijít znovu pohrát?“


„Kdykoliv.“


Ještě pár minut jsme se k sobě mlčky tiskli a užívali si veškerou mužnost, chlapáctví a samčí energii kolem nás. Jako by na něco podobného každý z nás čekal celých osmnáct let.


Nedokázali jsme se od sebe odtrhnout. Spermatický elixír mezi námi se stal poutem na úrovni sekundového lepidla, které nás spojilo asi už na věky. Měl jsem takový pocit.


A tak jsme se kvůli utužování sousedských a zaměstnavatelsko-zaměstnaneckých vztahů našich tatíků takhle kamarádili hodně dlouho.


Rodičové byli nadšeni.


Později náš vztah přerostl v mnohem víc.


I nějaká ta vnoučata časem přibyla. Artur má totiž ségru, kterou jsem to osudné velikonoční ráno vyšlehal, i když si to kvůli srážce s jejím bráchou nepamatuji. Ale ona mě jo a už v to dotčené pondělí mě shledala natolik atraktivním i perspektivním adeptem na roli otce jejích dětí, že se z ní s postupujícími léty nakonec stala svobodná matka za vydatné podpory všech zúčastněných.


Tudíž zachování našeho rodu je zajištěno, a my dva s Arturem i dneska můžeme trávit nekonečné hodiny v zápalu odvěké, prastaré a té nejkrásnější hry, a to třeba i na osvědčené půdní fošně.

Protože kluci se musejí bavit, jinak začnou zlobit.

Snad možná dokonce jsem tenkrát začal mít Velikonoce i rád.

Protože pom.LÁSKA


[POMalá, POMatená, POMerančová, POMěrná, POMilováníhodná, POMíchaná, POMíjivá, POMinutá, POMotaná, POMuchlaná, POMýlená, POMluvená, POMněnková, POMnožná… Jak je komu libo], která během nich může vykvést, není vůbec k zahození.


Právě naopak.


Navždycky totiž i taková všemožná nebo originální bude mnohem cennější a trvalejší než cokoliv neupřímného.


528 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše