Ten večer se odvíjel celkem standardně. Pozdní jídlo v jedné z restaurací na plážové promenádě a pak váleníčko u krbu s načatou lahví kvalitního sektu.
Měl jsem po službě, druhý den úplně volno, nic tedy nebránilo, abych ponocoval. Jenom mě trochu znervózňovalo, že se Ufon neměl k žádné akci. Občas jenom nějaký ten francouzák, krátké promasírování ramen, když se zrovna po dolití vína ocitnu za mnou. Ale jinak ani ťuk.
Nenormální. Možná prostě neměl náladu, nebo ho něco trápilo. Jsem si vysvětloval.
Nikdy předtím se nestalo, že by se mi do kalhot nedobýval už po příchodu z večeře, ještě před odemknutím vstupních dveří.
Jenomže během onoho večera i nastupující noci dokonce odrážel moje pokusy o nějaké to intimčo.
Zklamaně jsem zvadl a špatnou náladu rozpouštěl v další skleničce. Jenže on, těsně před druhou hodinou ranní, rázně zavelel k odchodu.
Naivita nikdy nebyla mojí slabinou. Už cestou jsem se těšil. Kláda mi pnula v rozkroku, div mi neroztrhala zip, a kapky touhy se pozvolna promáčely až skrz džínovinu.
Jediným tajemstvím zůstávalo, která z atrakcí to měla být. Jenže ten darebák mě protáhl skoro všemi.
Na lochnesce jsem mu málem vycákal pusu. Vytáhnul si z ní mého ptáka ale dřív, než by k tomu došlo.
Další skoro eruptivní vydráždění mi dopřál na houpačkách. S každým zhoupnutím jsem cítil, jak mi v tříslech tlakuje, jak se moje slabiny vzdouvají a pálí v ohonu. Tam jsem se málem udělal a skropil ho první nedočkavou náloží. Ale ani tam k tomu nedošlo.
Hrál si se mnou jako kočka s myší. Nebránil jsem se. Bylo to palčivé a osvěžující souběžně. Pokaždé skončil přesně v tu chvíli, kdy už jsem měl pocit, že nevydržím. Vždy vycítil můj vrchol a zarazil ho.
V lanové dráze, které nikdo neřekl jinak než „Pavučina“, mi ale bylo zcela jasné, že takhle to dál nepůjde. Vydržet déle už nebylo v mých silách. Koule jsem měl stažené, žalud naběhnutý k prasknutí a v klacku mi škubalo, že bych s ním mohl vybílit celý strašidelný zámek.
Ufonovi se povedlo přesně to, co měl od počátku v úmyslu. Byl jsem z něho vydivočený až hanba. Moje spodky by se daly ždímat. Být na holky, tak by některá otěhotněla už jenom pohledem na ně.
Věděl jsem, že tam už ho musím chytnout a nepustit dokud nevysemením.
Jenomže to nemělo být hlavně v mojí režii.
Něco se mě dotklo zezadu zhruba uprostřed lanoví, když to skoro vypadalo, že ho mám na dosah a konečně se mi povede stáhnout mu kalhoty, zabořit se do jeho náruče a pomalu sjet až k napruženému chlapskému ohonu, kde bych uspokojil všechny svoje akutní potřeby.
Leknul jsem se, rychle otočil a nestihl vůbec nic. Ani vykřiknout nebo protestovat. Konsternovaně jsem zíral do obřích očí. Masku pavouka měl oblečenou jeden z najatých kaskadérů, kteří za normální situace bavili návštěvníky poutě a děsili je během zábavy na lanové dráze. Všichni měli odpovídající svalové vybavení i vzrůst, aby jejich pavoučí akce měly pokaždé odpovídající efekt.
Trvalo jenom mikrosekundu, než mi tenhle oblepil hubu izolačkou a kompletně nahého mě přitiskl do jedné z napnutých sítí.
Silná lana se mi zařezávala do kůže a já se nemohl ani pohnout. Hromotluk na mě ležel celou vahou a tlačil moje bezmocné tělo do provazů. Jednou z děr mi dolů trčel pouze ztopořený ohon a naběhlá varlata.
On se nehýbal. Pochopil jsem, že má jediný úkol. Rozhlížel jsem se kolem, co mi pohyb hlavou dovolil. Ufon někam zmizel.
Kousek od lanové atrakce se najednou rozsvítil reflektor. A to tak, abych měl perfektní výhled na velkou káď s vodou, v níž byl naložený mladý polonahý kluk. Díky ploutvi, která koukala přes protilehlý okraj, bylo jasné, jakou pouťovou postavu představuje.
Byl kouzelnější než jakákoliv mořská panna a očividně se nemohl dočkat Ufonova vypruženého klacku, který se záhy vynořil z přítmí.
Podíval se nahoru na mě. V očích mu jiskřilo. Poznal jsem v nich, na co měl od samé začátku onoho večera chuť. Byl jsem hračkou mezi jinými.
Pomalu došel ke kádi, hladce zasunul vztyčený ohon do připravených pohádkových úst a zabořil hluboce až po koule.
Vodní hladina se divoce houpala od jednoho kraje k druhému a gumová ploutev sebou mrskala, jak se její nositel snažil co nejdokonaleji uspokojit všechny Ufonovi tužby. Chvílemi ho hulil tak zběsile, že se málem utopil. Ruce mu občas sklouzly z hladkých držadel, a Ufon se tak v zápalu mrdání sám namočil. Divoká kuřba trvala, přesně tak dlouho, abych se mohl kochat.
Voda šplouchala a cákala všude kolem. Ufon si užíval mladé rty i jejich nenasytnost a já tekl. Z výšky několika metrů, v nichž bylo lanoví i se mnou zavěšeno, z mého ohonu odkapávaly táhlé provazce předmrdky. Vypouštěl jsem je intenzivně a jejich proudy sílily, jak se brutální felace dole pode mnou blížila do finále.
Mladík ve vodě se pomalu přestával ovládat. Nedivil jsem se. Ufon byl ztepilý krásný chlap plný energie i samčího potenciálu, a málokterý pasivák by mu odolal. Zvlášť v takové situaci.
Mladé náruživé svalnaté ruce hladily jeho nahé tělo, kam jen dosáhly, a dožadovaly se tak něčeho víc.
Proto se mořský nestyda zakrátko ocitnul venku z kádě. Ležel na zemi kousek od ní a zoufale se snažil vytáhnout svůj pevně postavený ohon z gumové ploutví imitace.
Z té mu pomohl až Ufon. Jedním rázným škubnutím ji z něho serval a obnažil tak všechny jeho rozkošnosti. Trčící penis a varlata v hebkém šourku, které vyzývaly k zulíbání, i vyšpulenou dokonalou prdelku.
Moje slabiny se ocitly v plamenech. Přívaly nové rozkoše ze mě vytékaly na plno a já nahlas sténal.
Nemohl jsem se ani hnout. Provazy se mi zařezávaly do svalů a na celém těle jsem cítil tíhu pavoučího muže. Bylo to neodolatelné a mučivé zároveň.
Můj věznitel ležel strnule, i když mě do stehen tlačilo jeho vzrušení. Díval se stejně jako já, a nemohl se pohledem odtrhnout.
Mezitím se Ufon dole dotýkal lačného mladého análu a pozvolna v něm smáčel svůj roztoužený tekoucí klacek. Mladík se prohýbal a ze všech sil se snažil přivyknout tloušťce i agresivitě mrdajícího ohonu. Sám se dráždil a sevřenou dlaní sjížděl ten svůj až po kořen.
Pode mnou se odehrávalo impozantní představení. Ufon byl v ráži, až nepříčetný. Jebal mladíka jako o život, a ten se zmítal v extázi, která ve vlnách projížděla jeho pružným nahým mokrým tělem. Kapky vody se na vypnuté kůži mísily s potem a velice záhy i s prudkými výstřiky sladkého nezkušeného mlíčí.
Umělý rybí doplněk se povaloval kousíček od nich a stále dokresloval pohádkovost scény. I na něm přistálo pár mohutných cákanců, které pozvolna stékaly na asfalt. Ten byl za nedlouho v celém jejich okolí zmáčený koktejlem vody, potu a mladíkova semene. Prýštilo z něho i dlouho potom, co ho Ufon naposledy brutálně nabodnul a mocně si do něho vylil koule.
Křečovitě držel úzké boky a zůstával v něm zabořený hluboko. Hodně hluboko, aby veškerá jeho šťáva byla pod tlakem vstřikována tak, že na to zrovna tahle hračka možná nikdy nezapomene.
A to byl přesně on. Majetnický, a přesto hravý, až dětinský. My ostatní v dosahu jeho vlivu pouhé, ale dobře opečovávané hračky.
Imponovalo mi to. Nemohl jsem se vynadívat, a to zejména kvůli vlastní špičce. Stále neukojený jsem se zmítal v lanové síti, v nekončícím útisku pod těžkotonážním pavoučím mužem.
Všechno ve mně pulzovalo a žadonilo o výron. Sérii výronů. Explozivní salvu spermatu, který se mi už doslova a do písmene vařil ve varlatech.
Ufon vytáhnul klacek z odfukujícího mořského mladíka a jako neporazitelný hráč se přísně zadíval nahoru na mě. Bylo v tom úplně všechno. Můj klacek sebou škubnul v dalším z mnoha eruptivních stahů a vypustil novou várku mazadla. Z pronikavého pohledu Ufona jsem se málem udělal samovolně. Nepřestával mě jím probodávat, dokud nedošel přímo pod lanoví, v němž jsem byl uvězněn.
Pár okamžiků si vychutnával mé odkapávající výtoky, které mu přistávaly na obličeji a on si je z něho olizoval.
Pak lehce pokynul rukou, a celá provazová konstrukce se začala pomalinku spouštět. Když se mi trčící ohon dostal až na dosah jeho potřísněných rtů, smáčel si je dál o můj vyburcovaný žalud, pokrytý hustou předmrdkou.
Levačkou mě chytil za koule, a víc nemusel už vůbec nic. Svůj gigantický orgasmus jsem vyhulákal na celý lunapark, až jsem na zádech cítil chvění pavoučího obra a mezi stehny jeho výrony.
Ufon nepřestával nasávat a čerpat z nejhlubších zákoutí mých slabin veškeré semeno. Za krátko měl plnou pusu a přes rty mu vytékalo na bradu, krk a zatnuté prsní svalstvo.
Oči udržoval mírně přivřené a ve výrazu jeho tváře byla rozpoznatelná rozkoš i uspokojení. Nejenom fyzicky si opět dopřál pocit nadvlády.
Já sténal, opakovaně mu přirážel do obličeje a posílal mu do pusy poslední cákance.
Byl jsem blažeností bez sebe. Fascinovala mě vlastní ochota podřídit se bezbrannosti, kterou dokázal v ostatních vyvolat, aniž by měl člověk pocit ponížení.
Hrátky s ním byly vždy na úrovni. Rád jsem se s Ufonem nořil do jinak nepřístupných hlubin rozkoše i společenského života.
To všechno skončilo náhle jednoho večera, opět stráveného v zajetí pouťové zábavy.
Z ní nás vytrhl ruch, křik a lidi kolem nás, kteří se z ničeho nic začali shlukovat do jednoho místa. Někteří spěchali, aby o něco nepřišli. Neviděl jsem nic konkrétního. Místo, k němuž se všichni stahovali, bylo až skoro úplně v zadní části parku.
Když jsme se tam dostali i my dva a prodrali se davem, blíž k horské dráze, naskytl se mi nehezký pohled.
Vláček stál úplně nahoře. Roztržený napůl, a to díky tomu, že se pod ním uvolnila a propadla jedna z kolejnic. Nebyl plně obsazený. Většině cestujících se proto povedlo vylézt z vozíků a po konstrukci se bezpečně dostat na zem. Jeden z nich ale zůstal viset v místě roztržení vláčku.
Pod ním byla asi desetimetrová hloubka a za jeho madlo se zuby nehty držel vyděšený mladík, kterému očividně docházely síly.
Nekřičel, nepanikařil a jenom se zuřivě snažil plandající nohy dostat někam nahoru, kde by se jimi zachytil a mohl se vytáhnout do bezpečí. To se mu ale nedařilo a zpocené ruce mu s každou další sekundou marného zápasu sklouzávaly z držadla víc a víc.
Vteřinu nebo dvě jsem ho jenom pozoroval, abych vyhodnotil situaci a možnosti jeho záchrany. Překvapilo mě, že nikdo z přihlížejících nejevil známky jakékoliv akce.
Já měl v krvi záchranářský instinkt. A to nejenom díky medicíně a kurzům, kterými jsem prošel.
Jako kluk z horské ovčí farmy jsem se opakovaně vydával pro zaběhnutá a vyděšená jehňata, která se zcela nepochopitelně zasekla většinou na neuvěřitelných výstupcích nebo v úzkých skalních štěrbinách.
Šplhání a pokořování zdánlivě nedostupných míst bylo součástí celého mého dětství.
Velice rychle se mě proto zmocnila profesionalita. Do shluku čumilů jsem zařval, aby ustoupili a okamžitě někdo zavolal záchranku. Bylo potřeba uvolnit prostor v místě případného dopadu, aby nebyl zraněn ještě někdo další. A hlavně se mi v mozku už rýsoval vyprošťovací plán, který rovněž vyžadoval volnou přistávací dráhu.
Vyšplhal jsem k nebožákovi, ani nevím jak, a kouknul mu do očí. Byl sice potichu, ale pohledem ječel o pomoc, až se ve mně všechno stáhlo soucitem. Bylo mu asi dvacet a krásou na něm příroda nešetřila.
Sice jeho tělo vykazovalo rysy velké fyzické zdatnosti, jenže ta mu nemohla být příliš nápomocná. Měl dost síly, aby se rukama vytáhnul, ale nebylo kam. Vozík plandal ve vzduchu tak nešikovně, že nebylo kde je uchytit. Navíc další ukotvení kolejnic nebezpečně povolovala. Bylo jasné, že jakýkoliv výraznější pohyb bude destruktivní. Tam nahoře jsem pochopil, že sám neměl šanci, i kdyby byl sebepružnější.
Ani nevím proč, ale mluvil jsem na něho šeptem. Snad, abych nezpůsobil zhroucení celé konstrukce.
Ujistil jsem ho, že přesně vím, co dělám.
„Já vím, doktore,“ bylo to jediné, co jsem od něho ten večer zaslechnul.
Tetelilo se ve mně všechno možné. Hlavně libido. Dělalo mi dobře, že mě znal a věděl, kdo jsem.
V té větě a intonaci bylo hodně. Věděl jsem, že mám jeho plnou důvěru.
Vytrhnul jsem podélný kabel od osvětlení boků dráhy a spustil mu ho k rukám. Po pár pokusech se mu povedlo ho jednou zachytit, a to přesně ve chvíli, kdy mu druhá sklouzla z madla vozíku.
Zespoda se ozvalo několik vyděšených výkřiků, ale to už kluk šupajdil jako pán džungle po liáně dolů. Zhoupnul se přesně tam, kam jsem chtěl. Drát nemohl samozřejmě takové zatížení vydržet, a po pár sekundách se přetrhnul. Přesně ve chvíli, kdy se jeho náklad řítil přímou trajektorií do brány nafukovacího zámku, kam přistál jako do peřin.
Díval jsem se za ním chvíli ze shora a přesně něco takového jsem si představoval. Byl u toho roztomilý a k sežrání.
To se však nedalo říct o výrazu Ufona.
Zahlédnul jsem ho jenom na chviličku v davu dole, kterým se už prodírala posádka přivolané sanitky.
Než jsem se opatrně dostal na zem, byl pryč. Stejně jako většina ostatních snobů.
Létajícího kaskadéra si rychlá odvezla na pohotovost, kvůli vyčerpání a šoku, a já se chvíli bloumal prázdnými ulicemi.
Byl to zážitek, který jsem potřeboval vstřebat a nechat si ho v klidu projít myšlenkami.
Ufon mě nemile překvapil. Proč na mě koukal jako vrah a nepočkal?!
A rozčilených otázek přibývalo. Byly čím dál prudérnější a naštvanější, až jsem si ani nevšiml, že už zase stojím před jeho barákem.
Zazvonil jsem. Otevřela zase sestřenka a ode dveří zavolala dovnitř:
„Bene, máš tady toho záchranáře.“
„Bene?!“ prolétlo mi hlavou.
S největší pravděpodobností jsem to ale musel i vyslovit.
Podívala se na mě celkem pobaveně: „To se ti nepochlubil?“
A tak to za něj rovnou udělala hned v těch dveřích. Kámoška! Než se stihnul přesunout ke vchodu, odvyprávěla mi historku z jeho školních let.
Ufon pocházel z významného, bohatého a prastarého šlechtického rodu. Tomu také odpovídal počet jeho křestních jmen. Byly celkem tři. Parta nejbližších spolužáků a kamarádů si ho proto v oněch dobách dobírala a škádlila tím, že jimi byl oslovován výhradně všemi třemi jmény najednou. On si totiž považoval i oficiálně vždy používal jenom toho prostředního, které zdědil po rytířském pradědečkovi.
Postupem času ale i oni usoudili, že v dospělém životě je takové popichování na překážku, proto na něj volali přezdívkou, která vznikla sloučením iniciálů všech křestních jmen – B.E.N.
Velice rychle se to ujalo, a začala ho tak oslovovat i rodina.
Ufon se od toho momentu stal – Benufonem a přiřítil se ke dveřím. Bylo znát, že je v rozpacích. Dveřnice se nenápadně vytratila a on zase klopil obličej k zemi. Bylo mi jasné, že je definitivní konec. Nemusel to říkat. Jenom jsem potřeboval vědět: „Proč?!“
Naposledy se mi tenkrát podíval upřeně do očí a nahlas přiznal, že nikdy nechtěl nikoho iniciativního. Že touží vlastnit hračku, která bude záviděníhodnou ozdobou a doplňkem.
To jsem byl, než jsem začal řídit záchranu onoho visícího nešťastníka.
Benufona něco takového odradilo natolik, až byl schopný připravit se o další minuty rozkoše, gigantické erupce mrdky i nepřekonatelné dozvuky našich vzájemných orgasmů.
Tenkrát mi před nosem zabouchnul tak rychle, že jsem se s ním ani nestihnul rozloučit a říct, že všechno chápu a nezlobím se.
Za pár týdnů jsem mu proto poslal vánoční přání, kam jsem to vepsal. Jestli ho dostal a přečetl, nevím. Jenom doufám.
Neboť tomuhle Benovi jsem vděčný za luxusní podobu života i sexu, kterou mi dopřál.
Bylo skvostné okusit exklusivní chuť, jakou má role diamantového přívěšku, kterou už nikdy nezapomenu.
Nevděčím mu ale jenom za ni. O tehdejších vánocích jsem však něco takového ještě netušil.