Benel, rodiče i celé rodné město po smrti mámy odnesl čas. Musel jsem za tím vším udělat tlustou čáru. Ne, že bych chtěl zapomenout, ale musel jsem změnit prostředí, lidi kolem sebe a hlavně se dostat do většího města, kde jsem mohl dát volný průchod své přirozenosti, kterou mi El pomohl osvobodit.
Velice rychle a snadno jsem získal práci na prestižní soukromé klinice a prodej veškerého rodinného majetku z rodného města mi dovolil koupit hezký byt nedaleko ní. Život jako z pohádky mohl začít. Tak jsem se do něho vrhl po hlavě.
Až jednoho dne se do té doby nikdy nebrzdící kolotoč krásných chlapů, návštěv klubů a bujarých večírků zastavil. Důvodem byl pohled do očí, které mi byly známé. Tak mocně mě k sobě přitáhly, až jsem tomu sám nechtěl věřit.
Byly to ale jenom ty oči.
Tvář, ze které na mě koukaly, jsem nepoznával. Nemohl jsem se od ní odtrhnout pohledem. Ten muž stál na druhém konci dlouhé nemocniční chodby a očividně byl na odchodu. Rychle si ho ale rozmyslel.
Já měl taky původně v plánu úplně něco jiného, než se zastavit v chodbě, po cestě do ordinace, a konsternovaně na něj civět.
Ale ty jeho oči! I na tu dálku mě uhranuly okamžitě, jak se naše letmé pohledy střetly. Byly to oči Benelovy, a přesto to nebyl on. Tenhle chlapík byl starší, než by mohl být El, a zcela jiný typ. Urostlý, a přesto štíhlý týpek s lehce prošedivělým krátkým sestřihem a dokonale pěstěným strništěm na tvářích.
Naprosto perfektní typ pro reklamu na cigára, kdy se jako kovboj prohání pustou prérií na ztepilém oři a jediné potěšení mu přináší právě ona zapálená cigareta.
A kuřba byla tím jediným, na co jsem při pohledu na něj dokázal myslet.
Opět se mi vybavilo, jak jsem vyděšeně prchal z ošetřovny, když mě vzrušil pohled na obnaženého Benela. Zachvěl jsem se. To se mi do té chvíle už dlouho nestalo.
Naše oční rande, během něhož jsem prožil téměř vše, co při tom reálném, nemohlo trvat ani minutu, ale já ho nemohl dostat z hlavy.
Ani po týdnu, po čtrnácti dnech, ani po dalších týdnech. Pořád jsem ho viděl stojícího tam na konci chodby, jak mě upřeně pozoruje. Jako když lovec zahlídne tu správnou kořist. I po měsíci jsem tam někde hluboko uvnitř cítil ten mrazivý žár, který mnou projížděl.
Ten samý blesk mnou projel během příchodu na vánoční mecheche, které pořádala klinika.
Dorazil jsem až dlouho po oficiálním zahájení. Musel jsem dokončit nějaké chorobopisy, které jsem nestihl přes den.
Stál jsem ve vstupních dveřích a on u protějšího stolu s občerstvením. Já nebyl schopný udělat další krok a on zase dopít skleničku sektu, kterou si zrovna nakláněl do pusy.
Ten večer byl protkaný pronikavými pohledy, vzájemným hlídání pozice toho druhého a neustálým sledováním, s kým se právě baví.
Na nás obou byla znatelná obava ze setkání, po kterém jsme přitom prahli. Energie mezi námi byla ale taková, že blesky z ní šlehající, nás už dávno spojovaly přes celý sál a vázaly nás k sobě čím dál tím silněji. Přitahovali jsem se jako planety, jejichž srážka je nevyhnutelná, jenomže z ní obě mají strach, tak se jí snaží oddálit.
Ke splynutí našich magnetických polí nakonec došlo úplně někde jinde, o několik desítek minut později.
Zabřednul jsem do jakési nudné konverzace v hloučku kolegů, kterou jsem musel absolvovat. Společensky se to vyžadovalo. Na tu dobu jsem z hledáčku ztratil mého krasavce a ani po dalším několika minutovém očním pátrání po sále nebyl k nalezení.
Blížila se půlnoc, a dost hostů párty už opustilo. Byl asi jedním z nich, a mě tam tím pádem taky už nic nedrželo. Svoji sociální povinnost jsem splnil, bylo tedy na čase změnit lokál. A hlavně způsob zábavy.
Onen překrásný samec z mého rozkroku udělal rozpálené griliště, které potřebovalo nějaký ten materiál na prošpikování a opečení.
Při odchodu jsem si ještě jenom odskočil na toaletu, abych ulevil i dalším potřebám mého ohonu a další zdržování už nebylo v plánu.
Jenomže ten mi zhatila zvláštní událost.
Dvířka kabinky se nečekaně rozlétla. Div mě nepřizabila. Jen tak tak jsem stihnul uskočit a nalepit se zády na stěnu, aby to neschytal obličej. On v nich vypadal asi ještě překvapeněji než já.
Neodvažoval jsem se myslet. Na nic. Jenom mě hloupě napadalo, že je to jako scéna z nějaké béčkové červené knihovny, kdy zrovna v tu chvíli na toaletách není nikdo jiný, kromě nás dvou, a navíc je chodbička od WC, v níž jsem takhle několik sekund stáli, neuvěřitelně šikovně úzká.
Přesně tak akorát, abychom byli tak blízko, že jsem mohl cítit vůni jeho pleti.
Přestože byl ovoněn kvalitním parfémem, nasál jsem aroma chlapa, které se mnou zacloumalo ještě víc než pohled do jeho ďábelských panenek.
Zornice se mu v nich na pár okamžiků stáhly. Jako dravci při zaměření kořisti. Což byl další efekt, který mě odzbrojil a připravil o veškerá slova, sebevědomí i odvahu se pohnout.
„Pardon!“ vypadlo z něho po chvilce, když se asi vzpamatoval. Pak zmizel rychleji, než před tím vyběhnul z hajzlíku.
Lítačky na hlavní chodbu se za ním zhouply, až to švihlo, a do toho tupého zvuku jsem zaslechnul další. Jakoby něco malého kovového spadlo na dlažbu.
Vyklonil jsem se z chodbičky do kabinek a na zemi, v sálku s umyvadly, jsem zahlédl zlatý vizitkář.
Další béčko-romantický detail, který mě snad už ani nepřekvapil.
Směrem od sálu se blížily hlasy dalších močení chtivých chlapíků. Svižně jsem sebral drahocennou rekvizitu, zasunul ji do kapsy a šel vykonat to, proč jsem tam původně přišel.
Takové štěstí jsem snad ani nemohl mít. Ale měl. A nechtěl jsem ztratit jedinou minutu. Byl jsem po něm tak lačný, že myšlenky na párty plnou nádherný polonahý zpocených a sexy týpků mi z hlavy vyhnala jedna jediná. Jak mu vracím vizitkář.
Jenomže jsem si nepředstavoval jenom to, což způsobilo, že jsem se málem nemohl vychcat. Ztvrdnul mi okamžitě a zkrotit ho mi dalo pořádně zabrat.
Navštívenky byly zcela konkrétní a podrobné. Až se mi zatajil dech. Musel bych je vrátit, i kdyby mi ve skutečnosti nešlo o úplně něco jiného.
Zaprvé - jsem se z nich dozvěděl, že jsem měl tu čest s jedním ze členů správní rady naší kliniky.
Zadruhé - předpona „von“ před jeho příjmení z něho rázem udělala ještě šťavnatější trofej, než by jakýkoliv sen umožnil.
Zatřetí - mě uklidňovalo, že ani křestní ani rodinné jméno nepřipomínaly nic, co by se mohlo, třeba i jenom vzdáleně, podobat Benovi.
Po mém návratu do sálu v něm už zbylo jenom pár vytrvalců, anebo spíš těch, kteří nebyli schopní se dopotácet k těm správným dveřím a z nich ven na ulici.
Hezoun zmizel asi hned po našem setkání, a tak jsem měl jasno. Sžíral mě pocit, že mi uniká cosi výjimečného.
Ten mě opustil hned, jak se otevřely dveře jeho domu.
Stála v nich přenádherná blondýna. Jako bych koukal na titulní stránku toho nejnoblesnějšího módního časáku, jehož výtisk se dodává jenom s posledním modelem soukromého tryskáče nebo ke kabrioletu s křídly na kapotě.
A přesně v téhle atmosféře jsem si je taky okamžitě představil.
Jak spolu uhánějí po vinoucí se silničce mezi vinicemi někde na francouzském venkově, střecha stažená, blond háro vlaje skoro až do Paříže a on se na ní zubí, jako by jí chtěl na místě sežrat, nebo opíchat.
Polkl jsem naprázdno, pravačka s vizitkářem mi vystřelila jejím směrem a z pusy mi vypadlo jenom: „To jsem našel.“
Rychleji jsem snad odnikud ještě nezmizel. Musel za mnou zůstat obláček zvířeného prachu. Tak moc jsem počítal s tím, že se na něho hned ve dveřích vrhu, povalím ho na podlahu za nimi a nechám ho, aby se mnou dělal, co chce. Krasavice v nich mě ale vyvedla tak moc z konceptu, až to nebylo hezké.
Celou cestu domů jsem šel pěšky a hlavu měl jako papiňák. Neřešil jsem vůbec nic. Jenom jsem co nejrychleji mazal domů. Před očima temno, v hlavě ještě větší a jako slepec jsem se držel bílé čáry uprostřed silnice.
Z deliria totálního ztracence mě vytrhlo zatroubení auta, které se možná už delší dobu ploužilo za mnou. Asi nechtěl troubit z dálky. Přeci jenom jsme byli uprostřed vilkové čtvrti a byla půlnoc.
Nevím. Jak říkám, neřešil jsem, nepátral, neohlížel se a jen popošel na krajnici. Rukou jsem mu laxně naznačil, aby si teda jel, když po tom tak moc touží, a pohledem jsem dál brousil asfalt pod unavenýma nohama.
Jenomže on nejel. Posunul se jenom na moji úroveň. Podíval jsem se na řidiče a...
Ten mi najednou zmizel z očí, protože jsem se na místě zastavil a on to prostě nestihl tak rychle. Vůz pokračoval ještě asi pět metrů, kde zůstal stát.
Brzdovky snobácky zářily na celou ulici a v okénku se objevila jeho tvář.
„Nebolí tě nohy?“
V nitru se mi spustil vodopád, vybuchla sopka a před očima se mi začaly mihotat motýli. Sice blbost, během hluboké noci, ale přesně takový jsem měl pocit. Zmocnila se mě monstrózní pýcha, až to nebylo slušné.
Stál jsem mu za to, aby hned skočil do fára a jel mě hledat.
Odrzle jsem zůstával na místě a jenom kývnul hlavou, jakože odvoz by se hodil.
Rudá světla se změnila v ostré bílé a já ho měl v tu ránu přistavený. Jen nastoupit.
Cítil jsem se povznešeně a bláhově. Chtěl jsem ho provokovat dál.
A vycházelo to.
Viditelným odmítáním jakéhokoliv zbytečného pohybu jsem ho donutil vylézt, pohladit mě po zadku, otevřít mi dveře a zase je za mnou hezky dovřít.
Jeho návrat za volant jsem pozoroval ve zpětném zrcátku. I přes hlubokou noc bylo vidět, že se mu to líbí. Usmíval se jak měsíček nad hnojem, až tím zastínil i ten skutečný, pověšený vysoko na obloze.
Bylo to úžasné, skvostné a majetnické. Mnohem víc než interiér jeho super káry. Pravačku mi po rozjezdu ihned hodil na levé stehno a celou cestu mi po něm jezdil dlaní až k rozkroku. Neodvážil se víc, ale dělalo mu to problémy. Chtěl si hrábnout, zajet tam a podráždit.
Ale nezajel a nepodráždil, a já byl rozhicovaný čím dál tím víc.
Na výjezdu z vilové čtvrti jsme byli už blízko k mému bytu.
Zastavil se, přestože měl zelenou.
„Víš,“ sklopil hlavu a byl opravdu k sežrání, „pozval bych tě k sobě, ale mám na návštěvě sestřenku. Dlouho jsem jí sliboval, že jí vezmu k nám kliniku a na dnešní párty...“
„V pohodě. Bydlím nedaleko.“
„Já vím,“ pronesl bleskově a stejným tempem se rozjel směrem k mojí ulici.
U baráku jsme byli coby dup. Dlaň z mého stehna za celou dobu nesundal. Rajcovní. Naše fyzické spojení slibovalo vášnivou noc. Nebylo třeba cokoliv vysvětlovat. I beze slov jsme oba věděli, co přesně chceme a jak. Díky erotické atmosféře vzduch v kabině auta zhoustnul, že by se dal krájet. Nemohl jsem se dočkat, až vyskočím a vtáhnu ho do bytu.
Zaparkoval hned u vchodu. Podíval se na mě, až jsem si málem roztrhnul spoďáry. Tak rychle a průbojně mi ztvrdnul.
Záškub v rozkroku musel být i přes kalhoty a noční přítmí vidět. Dominantně celou dlaní obejmul moje vyburcované nářadí, včetně koulí, a zadíval se na mě ještě uhrančivěji.
„Díky za ten vizitkář. Bylo to sladký.“
Zhluboka jsem vydechnul, porovnal se v sedačce, abych si víc užil stisk jeho ruky, a zakoktal: „Ne... Není zač. Za co. Teda... Rádo se stalo.“
Čekal jsem víc. Dychtil jsem po vášnivém polibku. Mučilo mě, že se aktivněji nevěnuje mému ohonu.
„Rád bych se ti revanšoval.“
Přitlačil jsem se mu rozkrokem do ruky. On ji ale stáhnul a zase sklopil hlavu.
Nechápal jsem.
„Nelíbím se ti? Já měl pocit...“
„Moc,“ skočil mi do řeči.
„Tak v čem je problém?!“
„Víš já nejdřív potřebuju...“ divně se odmlčel.
„Co? Zdravotní průkaz?! Tak to tě ujišťuju...“
„Ten už mám.“
Teprve v tu chvíli se naše pohledy opět spojily a on se lehce uchechtnul.
Tím mě nepřekvapil. Bylo mi jasné už delší dobu, že si mě coby de facto můj šéf už dávno prolustroval. Jakoukoliv zdravotní bezúhonnost jsem musel doložit všemožnými i nemožnými testy při nástupu na „jeho“ kliniku. On k mým záznamů měl samozřejmě volný přístup.
Což mě v ten okamžik rajclo ještě víc.
Marně.
On jenom z náprsní kapsy u saka vyndal jakousi plastovou kartu a zastrčil mi ji do kapsičky na košili.
„Buď tam zítra večer v osm, jestli chceš víc.“
Ze zbytku večera se stal zrychlený film, který jsem nebyl schopný vnímat a možná ani pochopit. Reakce hezouna mě vykolejila a rozhodila, že jsem se do své vlastní kůže dostal až druhý den ráno s příchodem do práce.
A to jenom proto, že jsem musel. V ordinaci nebylo možné se nesoustředit výhradně na pacoše.
I tak jsem byl jako na trní. Večer se kvapem blížil, přesto jsem měl pocit, že se ho nikdy nedočkám. Jako bych ho měl na dosah, ale on se pořád a pořád vzdaloval. Bylo to zvláštní, neznámé, ale neskutečně vzrušující. Netušil jsem, co ani proč mě večer čeká. Něco takového pro mě bylo novou neznámou zkušeností, která se stávala s postupujícími hodinami přitažlivější a přitažlivější...
Na oné kartě byla zlatým písmem uvedená adresa a pod ní heslo.
Odvaha povznáší a otevírá nové světy
Žmoulal jsem jí mezi prsty a stál na prahu honosných velkých dřevěných dveří jednoho z domů na okraji průmyslové části města.
Byl jsem tam přesně. Všude ale bylo mrtvo. Jako by ten dům a vlastně celý blok byly už dávno vybydlené. Přesto tak nevypadal. Byl krásně opravený a očividně udržovaný.
Všechny moje obavy s očekáváním nějakého špatného kanadského žertíku se rozplynuly spolu se zahlídnutím portálu pro vstupní kartu. Zasunul jsem ji a zakrátko se dveře otevřely.
Zíral jsem do táhlé prázdné chodby. Luxus a nebývalá okázalost doslova odkapávala z každičké kachle, lišty, nástěnné lampičky, zrcadla i secesního štukování.
Chápal jsem, přesto se mi někde v zátylku honily myšlenky na okamžitou otočku vzad a urychlený odchod. Jenomže se mi do něj nechtělo. Ovládala mě odvaha, která mě povznášela nad všechny opatrnosti i obvyklou pragmatičnost.
Zbytky těchhle přízemních vlastností z mého mozku začaly pomalu vyhánět i vstupní dveře, které se pozvolna samovolně daly opět do pohybu.
Rychle jsem se protáhl zmenšující se skulinou a ony za mnou těžce zapadly do futra.
Koridorem přede mnou se rozlétl jejich dunivý zvuk, jako by říkal:
„Následuj mě!“
Všechno ve mně pulzovalo vzrušením. Po pár minutách jsem minul poslední výklenek se zrcadlem a po překonání ostré zatáčky vpravo narazil na těžký červený závěs.
Opět bylo zcela zřetelné, co je potřeba udělat.
Jen tak tak jsem uskočil před vozíkem, který se přiřítil odkudsi a zastavil se přímo u mých nohou. Nešlo se ubránit širokému úsměvu. Celým tělem mi projel výboj dětské radosti, jakou jsem už dlouho nezažil, a málem zapomněl, jak chutně je opojná.
„Nastupovat! Na nikoho se nečeká,“ ozvalo se mi nad hlavou vřískání, které se snažilo znít strašidelně a hrůzostrašně. Taky jaké jiné by mělo být, když před vámi stojí pojízdná otevřená rakev a vyzývá k jízdě strašidelným hradem.
Nepřestával jsem se křenit. To jsem opravdu nečekal. Ani ve snu by mě nenapadlo, že svoji odvahu a kuráž budu dokazovat na pouťové atrakci. Ale bavilo mě to. S každým drkocavě ujetým metrem jsem se vracel čím dál tím hlouběji do klukovských let i nálady.
Bylo to roztomilé a kouzelné. Všechny kulisy, rekvizity, efekty i strašidla vypadala přesně tak, jak měla.
Až na jedno. Vynořilo se ze tmy nečekaně a vlastně ani nevím odkud. U levého ucha jsem zčistajasna ucítil něčí dech a slastné šeptání:
„Už máš strach?“
Hlas se pořád dokola opakoval a onen neznámý se mi točil kolem hlavy a zcela neskrývaně tím dráždil všechny moje smysly.
Všechny!
Jeho hlas byl sexy, nádherně chlapsky voněl a jeho drzost i blízkost byly agresivní.
Přesto se mě ani jednou nedotkl a po chvíli zmizel stejně tak rychle a záhadně, jako se objevil.
Posunovadlo sebou dvakrát škublo a strašidelnický tunel náhle skončil v oslepující záři, která se ale velice rychle vyprofilovala do podoby velké nástěnné světelné tabule. Měl jsem jí přímo před sebou a po dalším zaostření si na ní mohl přečíst:
Kdo má pro strach uděláno, nechť vstoupí, je vítán!
Byl jsem u vytržení a chvilku nechápal. Na okamžik mě napadlo, že spím.
Ale nespal. Důkazem byl můj krásný neznámý, který se ke mně blížil s tak širokým úsměvem, jaký jsem snad ještě nikdy neviděl. Stejně na tom byla i špejle s velkou bambulí cukrové vaty. Nesl dvě a jednu z nich mi rovnou strčil do ruky. Byla obří, voňavá a sladká. Na něj ale neměla. Sežral bych ho i s botami.
Nenechal mě říct ani slovo. Chytil moji ruku, vytáhl mě z vozíku a už jsme mířili dál, mezi další pouťové atrakce.
Rozhlížel jsem se jako malé dítě a nevěřil vlastním očím. Naprosto jsem netušil, že něco takového se v tomhle městě dá najít, a už vůbec ne v útrobách obrovského bloku historických domů. Ty se totiž navenek tvářily jako opravdové plnohodnotné činžáky, a přesto byly jenom dokonalým maskováním, pouhou skořápkou luxusního zábavního parku pro V.I.P. klientelu.
V tu chvíli jsem si v duchu hezouna pojmenoval.
Sice jsem z vizitky znal jeho křestní jméno. Od toho okamžiku jsem mu ale neřekl jinak než Ufon. Přispělo k tomu hlavně šlechtické „von“ před jeho příjmením. Především ale pocit, který jsem z něho od začátku měl. Jako by skutečně vypadl z nějakého létajícího talíře, když se mu nepovedl hladký přelet nad naší domovskou planetou.
A to, že se naše první rande odehrávalo právě na tak fantastickém místě, tuhle domněnku jenom potvrdilo.
On i všechno kolem něj bylo jako z jiné galaxie a já se tak v jeho společnosti i cítil.
Podobných večerů, nocí a nezvyklostí jsme si užívali plnými hrstmi.
Zbývající části našich těl si také přišly na své. Sex s ním byl nadpozemský, tudíž dalším důkazem, že Ufon nemohl být z naší sluneční soustavy, anebo byl alespoň z její jiné dimenze.
Ač byl o dost starší než já, měl pořád moc hezké tělo i postavu, ale především nevídaný smysl pro empatii. Čímž myslím zejména tu pro tělesné potřeby toho druhého. Jeho dotyky, polibky, způsoby dráždění a hlavně umění pronikání jsem s nikým jiným do té doby nezažil.
Romantika se v jeho náručí mísila se zvířecí brutalitou, která ale nikdy nepřerostla v nic násilného. Mohl jsem se mu bez obav oddat naplno a nikdy neřešit, co všechno se mnou bude provádět, aby se uspokojil.
Nejvíc mě bavily naše hrátky v nejrůznějších zákoutích onoho lunaparku. Tam to měl nejradši. Zavítali jsme tam nesčetněkrát. Bylo to rovněž oblíbené místo setkávání s jeho přáteli, s nimiž mě tam postupně seznámil. Uvedl mě tím do světa smetánky, jejíž vliv přesahoval až daleko za hranice státu a možná ještě dál, kam jsem ani nebyl schopný dohlédnout.
Spousta z nich, většinou pohledných sympaťáků, se netajila zájmem o mou osobu. Ufon však dával jasně a zřetelně najevo, že na jeho majetek se bez dovolení nesahá.
A jak jsem tak pochopil, k němu patřila i pouť. Přinejmenším v ní byl podílníkem.
Hodněkrát jsme si díky tomu jízdu strašidelným zámkem užili jako málokdo z ostatních návštěvníků.
Naše semenné cákance na trůnu samotného vládce pekel jsou určitě dodnes a řekl bych, že rohatý osobně se červenal víc než obvykle, když nás u toho pozoroval.
Nejvýrazněji se mi do paměti zarylo naše „popáté“. Ne snad kvůli pořadí, že by pětka byla nějak výjimečná, ale především pro jeho provedení.
Bylo to krátce po seznámení a já ještě netušil, co všechno se dá provádět v lunaparku po zavíračce, když od něho máte klíče.