Ten voprsklej buzík mě vážně už sral. Nechápu, čím jsem přemejšlel, když jsem ho před pár měsícema přijímal do týmu. Koukal jsem se jenom na tu jeho pěkně vyrýsovanou prdel a už jsem neviděl aroganci v očích a líný ruce, dobrý akorát tak k honění čůráka na hajzlu? Já debil se nechal pobláznit tou jeho blonďatou čupřinou a slaďoučkým úsměvem! Na začátku se sice snažil, to jo, ale hned jak skončila zkušebka, začal chodit do kanclu pozdě, na termíny sral a ksicht furt přilepenej u mobilu, nejspíš na nějaký píchací seznamce nebo kde. Aby toho nebylo málo, tak začal lízt do zadku řediteli a vypadá to, že co nevidět půjde po mým fleku. Do prdele práce, to jsem si zas nasral do bot!
Původně jsem si myslel, že bude vděčný za super místo, čistý, teplý, v pěkným prostředí, na úrovni. Že v rámci tý vděčnosti by taky mohl projevit trochu úcty ke svýmu férovýmu šéfovi a taky trochu porozumění pro jeho přirozený potřeby, například, když má po meetingu s našima sexy právníkama, tvrdýho ptáka a nalitý koule. A že když už by se mu nechtělo nastavit mi prdel v úklidový místnosti, mohl by mi přeblafnout brko aspoň večer u kopírky. Ale to ani náhodou. Přehlíží mě jako bezvýznamnýho kokota, kterej je mu akorát tak dobrej, aby mu věčně žehlil ty jeho průsery. Ten zasranej zmrd mě vytáčel do běla. Buzerant!
Ten večer jsem jel z práce, totálně nasranej, autem do centra. Řekl jsem si, že si dám někde nějakýho panáka a pak se projdu domů. Kravatu jsem hodil na sedačku spolujezdce a povolil si košili, hned mi bylo líp. Nevím, kterej úchyl vymyslel obleky a už vůbec, který hovado nařizuje jejich nošení. To snad už i latexová kombinéza bez díry na vocas je příjemnější na nošení, než tyhle hadry pro namachrovaný zoufalce.
Aby toho nebylo málo, místo k parkování mi zabral debil, co mě na poslední křižovatce předjel a to už jsem pěnil. Dneska snad někomu rozbiju držku, protože to jinak už nedávám. Zaparkoval jsem kousek vedle a šel se podívat, co je to za exota. Z druhýho auta vylez ten můj malej zmrd!
To si snad ze mě už dělá prdel, vařilo se to ve mně. Přiskočil jsem k němu, zrovna, když ještě obejdoval u dveří.
„Tys nechodil do autoškoly nebo co?“ vyjel jsem.
„Strč si svý malý péro do huby a vykuř si ho, buzíku!“ vyštěkl a šel proti mně, abych mu uvolnil uličku.
Čapnul jsem ho za košili a vrazil mu facku přes ten jeho drzej ksicht. Otisk dlaně se hned začal vybarvovat. I když už byla docela tma, šla ta červená skvrna dobře vidět. Neuběhla snad ani celá vteřina, ale mě to připadalo, jak kdyby sem hrál v matrixu, všechno bylo takový zpomalený.
„Tak teď ses udělal? Už jsi spokojenej, ty smradlavá kundo?“ díval se na mě s neředěným pohrdáním a takovou drzostí, že jsem mu okamžitě z druhý strany vlepil další.
Ještě chvilku, zlomek vteřiny, jsme tak tak stáli a mě začalo docházet, jak vlastně rajcovní je to situace. Ocas mi v kalhotách ztvrdnul jako na povel a adrenalin lítal po celým těle.
Vytrhl se mi a začal zdrhat. Na nic jsem nečekal a pustil se za nim. Tohle si ke mně můj milej zmrdík dovolovat nebude. Proběhl kolem baru a pak za autobusovou zastávkou směrem k řece. Chodil jsem v tý době dost cvičit a taky docela často běhat, takže jsem byl ve slušný kondici. Věděl jsem, že mi neuteče.
Když vběhnul do parku, přidal jsem a za chvíli jsem ho měl. Chytil jsem ho a srazil na trávník. Chvíli jsme se tam váleli, snažil se mi vysmeknout a zdrhnout. Pak ležel pak na zádech a já ho celou hranou levý ruky tlačil hrudníkem k zemi.
Prskal trávu, mrskal s sebou a snažil se mě kopnout do koulí, ale neměl šanci.
„Slez ze mě, ty buzerantská mrdko!“ nemohl popadnout dech, jak jsem ho tlačil trupem k zemi.
Snažil se na mě aspoň flusnout, ale neměl tolik vzduchu, tak si jen poslintal bradu. Dostal další facku a hned ještě jednu, aby mu to nebylo líto.
„Nic lepšího neumíš?“ neztrácel čas fňukáním, ale oči mu přesto začaly vlhnout.
Přestal taky tolik kopat, takže jsem mu rozepnul zip a hrábnul do rozkroku. Cítil jsem v dlani jemný, hladký koule, až mi jich bylo líto, když jsem je trochu víc zmáčknul.
„Auu, ses posral ne? Za tohle tě udám fízlům, strávíš zbytek života nastavováním prdele v lochu!“
Možná bych se jindy už lekl, že to zašlo příliš daleko, ale moje ruka mezi jeho nohama zachytila jasnej signál. Postavil se mu klacek.
A tak mu povídám: „Drž hubu zasraná děvko, nastavovat prdel budeš akorát ty a to zrovna teď. Proč ti teda stojí péro? Všichni vědí, že vyprcáváš po nocích s kdekým, tak kdo ti to bude věřit?“
Asi jsem tím proslovem ztratil koncentraci nebo co, pak jsem se zahlídl chlápka se psem, co se blížil k nám a než jsem stihnul zareagovat, zmrd se záhadným způsobem prosmekl a začal zdrhat. Ten blbeček si myslel, že mi zmizí v křoví, jenže já tenhle park dobře znám.
Nadběhl jsem mu a než se stačil zorientovat, znova jsem ho držel. Teď už jsem se s ním nemazal. Odvlekl jsem ho kousek dál od ulice, na místo mezi keře, kam nikdo nepřijde. Přišláp jsem ho hubou k zemi, aby si uvědomil, kde je jeho místo. Vzal jsem si pěknej, koženej pásek od Bosse z jeho kalhot a stáhnul je pod zadek.
Do noci zasvítila krásná, bílá, hladká prdelka ze sametovou kůží, prostě skvost.
„Škoda, že ti jí teď tak zrychtuju, buzíku,“ a mydlil jsem ho, co to dalo, co mi ruka dovolila. Rána za ránou lítala, pásek pleskal a prdel rudla a fialověla. Nejdřív se snažil řvát, ale držel jsem mu tu hubu tak pevně u země, že brzo pochopil, že mu jí napresuju až po drn, jestli bude vyvádět.
Mrskal aspoň půlkama sem a tam a snažil se vyhnout každý další ráně, ale vždycky jsem mu jí vpálil.
Řezal jsem ho jak malýho parchanta: „Tohle měl už dávno udělat tvůj fotr, hajzle!“
Čím víc mu zadek rudnul, tím rychlejc pásek lítal a ruka zrychlovala tempo. Nešlo to zastavit, byl jsem jak v transu.
„To máš za všechno ty zasranej zmrde, teď se čtrnáct dní neposadíš!“
Plesk, prásk, plesk. Jednou víc do strany, podruhý doprostřed, jak se furt mlel tak i přes stehna. Prdel napuchala a některý šrámy se podlévaly krví. Ještě jsem mu jich pár nasázel a prohlížel si to dílo. Mladej vzlykal. Z očí ukáplo pár slz. Konečně se mi ulevilo. Jenže můj čůrák stál jak z kamene, muselo to ven.
Vyndal jsem péro z poklopce, rozmazal mu po rozpálený díře pár slin a začal ho tam ládovat. Nechtěl jsem ho tam rvát přes bolest a krev, tak jsem byl docela opatrnej.
Zkrocenej teplouš párkrát zafuněl a otvor se uvolnil. Mrdal jsem ho festovně, ta jeho díra byla jako ráj, měkoučká a těsná. Projížděl jsem jí, až kam to šlo, přirážel po koule a chtěl bych ještě dál a hlouběji, kdyby mý dlouhý péro nemělo taky svý limity. Nešlo to vydržet, za chvíli jsem se napnul jako struna, v ptákovi začalo hustě cukat a kompletně jsem se do něj vystříkal.
Mrdka z díry vytejkala ještě dlouho potom, co jsem ho vyndal. Až teď mi došlo, že drzej spratek po celou dobu mrdání ani nepípnul a poslušně držel. Určitě se mu to líbilo, zmrdovi. Když viděl, že vstávám, začal se taky sbírat.
„Kdo ti dovolil vstávat, buzerante?“ přišlápl jsem ho zpátky, „koukej tady ležet jak poslušná děvka, ještě jsme neskončili!“
„Mě se chce strašně čůrat,“ popotáhnul, „už to nevydržim.“
Strčil jsem do něj z boku botou.
„Otoč se na záda, dělej.“
Opatrně se otočil, bál se, co přijde. Ležel tam ve zvalchovaným, špinavým obleku, košile zelená od trávy, kalhoty napůl žerdi, s polotvrdým pérem.
„Chčij, dělej!“
Koukal se na mě, jestli jsem se úplně nezbláznil, ale ani nepípnul.
„Řikám ti, vychčij se buzerante, hned.“
Díval se na mě, pak na ptáka a pak zase na mě a pak se mu trochu pohnul a z močový trubice začly téct chcanky. Nejdřív jenom malinko a pak víc a potom to skutečně pustil naplno a chcal nahoru na sebe, jako kdyby v životě nedělal nic jinýho.
Čůrák se mu zvětšoval, asi se mu to líbilo. Mokrá mapa rostla po všem oblečení, proud cákal až ke krku a tekl pod hlavu. Zechcal se kompletně celej. Tak to bylo něco!
Už jsem zažil dost, ale snad ještě nikdy nic tak rajcovního. Teprve teď jsem mu dovolil, aby se posadil a do huby jsem mu strčil ztvrdlý péro. Párkrát poslušně potáhnul, ale pak už ze mě mrdka zase lítala, jemu přímo do tlamy.
Celej jsem se klepal a řval rozkoší. Když jsem ho vytáhnul, cpal jsem mu zpátky všechen ten bílej sajrajt, co vytekl ven. No a pak se otočím a koukám, že si ho mezitím nepozorovaně vyhonil a stříká.
Padnul zpátky na záda, hekal, vzdychal a kňučel, jak stará coura, hustá mrdka stříkala z toho jeho krásnýho, jemnýho, vocasu, až k bradě a zdálo se, že to nemá konce.
„Kdo ti dovolil se udělat?!“ syknul jsem, „tak teď něco uvidíš…“
Stoupnul jsem si nad něj a vychcal jsem se mu přímo do ksichtu. Když byl močák prázdnej, zandal jsem ptáka do kalhot a chvíli jsem se díval, jak je zrychtovanej.
„Podívej se na sebe jak vypadáš, si prase!“ otočil jsem se a šel jsem domů. Teprve až ráno mi docvaklo, co se vlastně všechno předchozí večer stalo a byl jsem docela zvědavej, jak to bude vypadat v práci.
A musím říct, že mladej překvapil.
Vymydlenej, navoněnej, nakráčel včas a s úsměvem od ucha k uchu, až mu koutky cukaly, povídá: „Dobré ráno, šéfe, tak do čeho se dneska pustíme?“