Exekuce
Měl jsem dost. Pořád jsem viděl všechny ty tvrdý ocasy, připravený k parádnímu mrdání, macatý koule plný semene a v hlavě jsem spekuloval, že kdybych nebyl srab a hned padnul na kolena a všechny je vykouřil, tak by snad ani nic nenamítali. A můj David! Srdce mi pukalo, když jsem si vzpomněl na to jeho luxusní nářadíčko. On je prostě bůh a jiný pro mě na tomhle světě není. Moje péro teď zas stálo, ale bál jsem se cokoliv začít, protože se mohli kdykoliv vrátit, i když kdo ví. Robert pod parou bývá dost agresivní, asi to s ním nemají lehký. Při tom čekání a smutnění za Davidem jsem vypil zbytek toho pití.
„Ty vole, von nám to všechno vychlastal!“ třásl Igor prázdnou lahví.
„Tak to máme po prdeli přátelé, mejdan končí,“ přidal se David.
„Ty vole, za to někomu nakopu prdel,“ vytočil se Robert.
Všechny jsem je pořád slyšel jako z dálky, nejspíš jsem na chvíli usnul. Než jsem se stihnul probrat, někdo mě pevně chytil za ruce a nohy a shodil z postele.
„Auuuu, co děláte, hovada?“ zařval jsem.
„Hubu drž, teď jsi obžalovanej!“ utnul mě Igor.
Ale to už mě vytáhli na židli a svazovali mi ruce zkroucený za opěradlem obvazem z lékárničky v koupelně. Igor se na to díval a bylo vidět, že se v tý jeho makovici rodí nějaká kravina. Dostal jsem strach.
„Jděte s tím do prdele,“ snažil jsem se celou situaci shodit, ale nedali se.
„Svolávám ctihodný tribunál, prosím, zasedněte,“ ovládnul dění Igor a těm druhým dvěma oči jen svítily. Ještě nikdy se mezi náma nic podobnýho nestalo, nevěděl jsem, co od nich můžu čekat.
„Obžalovaný, co jsi dělal po dobu naší nepřítomnosti?“ zeptal se Igor celkem seriózně.
„Kluci nechte toho, nemám na vaše vtípky náladu. Rozvažte mě!“ snažil jsem se to skončit.
V tom ke mně přiskočil Robert a vlepil mi takovou facku, že jsem hodil hlavou do strany. Po tváři se mi roztékala zvláštní horkost a já zůstal totálně v šoku.
„Odpovídej jenom na otázky,“ procedil Robert. Igor s Davidem vypadali pobaveně a tyjátr pokračoval.
„Určitě si tady honil ptáka,“ dodal Robert.
„Myslíš toho mrňavýho?“ řehtal se David.
Tahle věta mě navždy změnila. Dýka zaražená do srdce, někde uvnitř navždy vyhaslý světlo, hluboký zklamání a nekonečný smutek. Úplně jsem cítil, jak něco ve mně v tu chvíli umřelo, už napořád. Můj Anděl David se proměnil v nechutnýho hajzla. Oči mi zvlhly a hlava poklesla. V tu chvíli jsem si opravdu připadal jako viník hodný trestu.
„Takže to máme dva smrtelný hříchy. Masturbace a zpronevěra vysoce nedostatkového alkoholu,“ prohlásil Igor, „přiznáváš svoji vinu?“
Mlčel jsem.
„Mlčení znamená souhlas,“ pokračoval Igor, „co na to porota?“
„Vinen!“
„Vinen!“
Kluci se stáhli do kouta a tam si něco šuškali. Zřejmě se radili, co mi provedou. Vnímal jsem to jako ve snu, pořád jsem doufal, že už toho nechají. Snažil jsem se uvolnit z toho obvazu, ale nešlo to. Robert je namakaný, však taky ta facka pořád pálila.
„Odsouzený, vyslechni rozsudek! Za neodpustitelné hříchy bude vykonán trest třiceti ran páskem a to na prdel. Holou prdel! Rozsudek bude vykonán ihned.“
„No vy jste snad spadli z Marsu, ne? Dělejte, rozvažte mě, konec srandy,“ postavil jsem se na odpor.
Marně. Robert se rozpřáhl a přilítla mi další zprava. Kluci byli úplně bez sebe, ztratili zbytky sebekontroly. Jakoby vypustili ven nějaký pudy, který nešlo už zahnat zpátky. Vrhli se na mě a sundali mě ze židle. Kroutil jsem se, kousal jsem je a snažil se kopat, ale je to snad o to víc bavilo a rajcovalo. Měli v tu chvíli neskutečnou sílu, kterou jsem neměl šanci překonat.
Položili mě břichem na desku stolu a ruce přivázali k nohám. Hranu stolu jsem měl přesně v pase tak, abych měl nohy na zemi a zadek vystrčený směrem ke klukům. Chvíli se nic nedělo, dohadovali se, kdo začne. Losovačku vyhrál Robert. Proč zrovna musí začít ten největší nabušenec? Rozhodl jsem se trpět tiše jako Indiáni.
Jedním tahem letěly moje tepláky ke kolenům a objevil se můj zatím ještě jemný a hezký zadek. Plesk. Přistála na něm první rána. Cuknul jsem a z úst vyletělo zasyknutí. Zatím to ještě tolik nepálilo, ale Robert mi hned napařil další. Nikdo ani neceknul, omámeně zírali, jak mě řeže. Plesk, prásk, plesk. Robertova silná ruka se mnou neměla slitování, zpráskal mě, jak psa. Zadek jsem měl jako v ohni, ale zatím jsem to snášel s důstojností. Určitě mi jich nasázel víc, než deset, nechtěl se ani vzdát pásku.
„Dej to sem, teď já,“ zastavil ho Igor.
Igor si to užíval. Každá rána sedla celou plochou páskou přesně na místo. Moje do ruda zabarvené půlky pomalu otékaly a klepaly se jako sulc. Pálilo to jako čert, ale tak nějak už rovnoměrně všude, byla to taková svědivá, rozložená bolest. Pak mi Igor podkopl obě nohy tak, abych je měl víc od sebe. Museli teď vidět i moje koule zezadu. Úchylák! Polilo mě horko a teď teprve jsem se cítil nahý a bezbranný. Jestli mě praští přes koule, poseru se bolestí, kňučel jsem uvnitř sebe hrůzou.
„Ty vole hustý, co? Ten jí má zmalovanou, támhle to už trochu modrá!“
„Jen mu jich ještě pár naskládej, ať z toho taky něco má!“
Řehot, adrenalin, vzrušení. Kluci se báječně bavili.
Na řadu přišel David. Tisíckrát jsem si představoval, jak jsme spolu, nazí a v objetí, ale ani jednou tohle. Že mě uvidí poníženýho, se seřezaným zadkem a slzama v očích. Plesk, přistál mi pásek na levý půlce. A další rána, pásek jenom svištěl, kůže na kůži, a zase. Davidovy rány ale nebyly tak silný. Byl v porovnání s těma druhýma dvěma přece jen jemnější a citlivější. Nikdy nepraštil dvakrát na stejný místo. Od Davida mě to vlastně skoro ani nebolelo. Snad jsem se přistihl, že i čekám, až padne další rána. Že se těším, až zase pásek přistane na mý kůži a s bolestí přijde i něco, co mě vlastně působí rozkoš.
Postavil se mi! Nedalo se to ovládnout, nešlo to zastavit, péro mi ztvrdlo, předkožka se srolovala a obnažená špička trčela jak střela.
„Ty kráávo, koukej, von mu stojí čurák!“ všimnul si toho Robert jako první.
„Tak to je hustý,“ přidal se Igor a oba přišli blíž. Nevím kdo mi do něho šťouchal prstem, snad aby se přesvědčil, že je pravý.
„To řikám furt, že je to buzík,“ přisadil si hned Robert.
„Už ho nech,“ houknul Igor na Davida, „nebo se nám tady ještě udělá!“
Teprve teď jsem se rozbrečel jako želva. Všechen ten bol se ze mě vyvalil, nešlo to zastavit. Vzlykal jsem a kňučel. Rozvázali mě a já jsem utekl z pokoje pryč. Běžel jsem někam chodbou, vůbec nevím kam. Skončil jsem někde v umývárce. Tam jsem seděl na zemi a cítil se jako to nejhnusnější stvoření, co kdy tahle planeta nosila.
Zavrzaly staletý panty a otevřely se dveře. Přišel David. Ani podívat jsem se na něho nemohl. Sedl si vedle mě na zem a nic neříkal. Byl tak blízko, že jsme se dotýkali boky, cítil jsem jeho teplo. A přesto tak vzdálený, za hlubokou propastí. Uklidnil jsem se. Seděli jsme tam spolu, ale nebylo to tak, jak jsem vždycky toužil. Přesto jsem byl najednou rád, že přišel a že mě z tý situace vysvobodí.
„Ty mě máš rád, viď?“ zeptal se najednou.
Podíval jsem se na něho svýma uřvanýma očima, oteklýma a nešťastnýma. Neznatelně jsem přikývl.
„Jinak rád, že jo?“ potřeboval se ujistit.
Zase jsem opatrně přikývl a jako opařený jsem čekal, co z něho vypadne.
„Já to takhle nemám, Tome, rozumíš?“ pokračoval dál.
Můj život se zhroutil jako domeček z karet, moje naděje mizely v nekonečnu a srdce umíralo na zoufalství. Neměl jsem ale už sílu nějak reagovat. Vlastně už to bylo stejně všechno jedno. Odevzdaně jsem mu pořád koukal do těch jeho přenádherných očí, jakoby to bylo to poslední, co ve svým životě ještě kdy uvidím.
„Promiň mi to všechno, co jsem ti dneska udělal,“ díval se na mě s takovým citem, byl to zase můj anděl, „nechci přijít o naše přátelství, protože jsi ten nejlepší kámoš, jakýho jsem kdy měl. Promiň, jestli můžeš.“ Zvedl se a odešel.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale když mi začala být zima a na bolavým zadku se už nedalo vůbec sedět, vstal jsem s tím, že dneska už stejně nic nevymyslím. Když jsem přišel do našeho pokoje, všichni už spali, jenom u země svítilo noční světlo. Vlezl jsem si do svý postele, čučel do stropu a netušil, co můžu čekat od zítřka.
Pak se pohnula Davidova peřina a pak moje. David pod ní našel moji dlaň a pevně mě stiskl. Držel mě za ruku tak dlouho, dokud jsem nakonec vyčerpáním neusnul.