Exhibice
„Jedéém, ty píčo!“ ječel Robert na celý autobus, když jsme se konečně odpíchli od chodníku před naší školou a na jeden úžasný týden jí tam nechali svému osudu. Celá naše parta na zadních sedačkách se okamžitě začala chechtat na celý kolo. Dlouho nám to nevydrželo, protože vzápětí zepředu dorazila ohromná postava našeho tělocvikáře.
„Bacha jde sem,“ šťouchnul jsem do Roberta, který mezitím stihl dát do placu kolu, vydatně obohacenou vodkou.
„Co to pijete? Dej to sem,“ natáhl tělocvikář Havránek ruku pro flašku a napil se.
„Ale pane profesore, snad taky ňáká ta hygiena, ne?“ odporoval Robert a my všichni okolo jsme jen s obtížema zadržovali smích.
„Pánové, varuju vás a speciálně tebe Roberte, jestli za celý lyžák uděláte jediný průser, budete mít se mnou velký potíže,“ pohrozil nám a pak mu vrátil láhev, „a tohle si nechte na večer, nechci to tady teď vidět!“
Jako opařený jsme se dívali za jeho širokými zády a hned, jak zmizel z doslechu, začali jsme to řešit.
„Ty vole, von nám to vrátil,“ strkal Igor loktem do Roberta, jakoby snad teprve teď odněkud přišel.
„To vidim taky, seš retard nebo co?“ prohodil Robert a řekl mi, ať se tam s Davidem nechichotáme jako dva teploušové a schováme tu flašku.
No takže jsme jeli na hory. Naše nerozlučná čtyřka, nejsilnější parta ve třídě, ke který každý chtěl. Gauner Robert. Kápo a rajcovní týpek. Kdysi, ještě loni v prváku, jsem ho zbožňoval, ale je vážně dost primitivní. Igor mu zdatně sekunduje ve vymýšlení blbostí a ovládání dění ve třídě. Igor je taková šedá eminence a má tu nejrajcovnější prdel ze všech kluků. Pak David. Moje velká láska David. Krásný sportovní plavec a lamač nejen dívčích srdcí. V partě jsem vlastně jenom kvůli němu. V podstatě do ní nepatřím, ale dělám všechno pro to, abych se v ní udržel. Snáším všechny ty kecy, řežu se smíchy u stupidit, mluvím tak, jak bych nikdy nemluvil a dělám to, co bych nikdy nedělal. Kvůli Davidovi.
Abych mohl sedět vedle něj, poslouchat se zatajeným dechem každý jeho slovo a tlemit se úplně všemu, co z Davida vypadne. Dívám se na něj jak na svatý obrázek, ale zároveň mám hrůzu, že si toho někdo všimne. Sedíme spolu v jedný lavici, ale bojím se byť hřbetem ruky zavadit o tu jeho, když si děláme zápisky. A úplně nejhorší je, když spolu zůstaneme sami. Na obědě, v šatně, v autobuse. Rozklepu se jako drahý pes a mozek mi přestane vysílat do pusy jakýkoliv myšlenky, se kterýma bych nepůsobil jako totální dement, prostě jako zabouchnutý, utajený teplouš. Proto si připravuju témata. Vždycky mám po ruce dvě, tři témata, který začnu, když jsme s Davidem sami a kdy bych ho místo žvanění hovadin nejradši objal, držel a už nikdy nepustil.
Nevím, jak se to podařilo, ale dostali jsme ten nejhezčí a největší pokoj na patře. Jen jsem tam vstoupil, bylo jasné, že trapas je na cestě. Čtyři postele, ale dvě sražený k sobě.
„Koukám, že tady někomu připravili hnízdečko lásky,“ nezůstal Robert pozadu se svým věčným komentářem kdykoliv a ke všemu. S Igorem se na sebe podívali a rozeběhli se k těm druhým, odděleným postelím. Každý si zabral jednu a s řehotem čekali, co budeme dělat my s Davidem. Mě bylo úzko, ale dělal jsem, že nic. Ostatně jako vždycky. Vybral jsem si tu blíž oknu a navrhl jsem Davidovi, že je můžeme posunout od sebe, místa je tam dost. David řekl, že je mu to jedno, klidně je můžeme nechat, jak jsou. V tu chvíli bych nejradši na místě omdlel štěstím! My budeme celý týden spát s Davidem vedle sebe!
„OK, mě je to taky jedno,“ řekl jsem jako by to bylo to poslední v celým vesmíru, co mě právě teď zajímá.
„Poďte se trochu vobčerstvit vy volové, máme skoro celý to pitíčko,“ vytáhnul Robert naší obohacenou kolu.
Ani jsme se nestačili napít a dole před jídelnou zahvízdala Havránkova píšťalka. Dostali jsme instrukce k zítřejšímu výcviku a taky dneska po večeři volno. Nezapomněl dodat, že jakmile budeme dělat kraviny, tak zažijeme vojnu. Havránek byl férový chlap a taky vážně kus. Tričko plné svalů, široký, pevný postoj, překrásný zadek. Taky se holky z něho mohly zbláznit. Natřásaly se jak koroptvičky a otráveně komentovaly, proč zrovna ony musejí mít na tělák tu děsnou Šmídovou.
„Ty pičo, viděli jste tu Novotnou, co měla při večeři na sobě?“ řešil Igor večer na pokoji, když jsme se konečně dneska dostali k tomu pití.
„Myslíš tu fialovou blůzku s flitrama?“ nechal jsem se zase nachytat jako největší mimoň.
„Ty vole, blůzku!“ rozřehtali se s Robertem, „Ty si vážně imbecil! Podprdu neměla! Kozičky se jí tam hezky třásly, jen je čapnout a pomuchlovat se s nima.“
„Tak co se ptáš tak blbě,“ bránil jsem se, „měl ses zeptat, co neměla na sobě, to bych ti hned řek.“
„No jo, ty náš češtináři, abys nás hned neopravoval!“
„Serte na češtinu, držte se tématu,“ byl už Robert celkem dobře rozjetý, „vona je fakt má nejhezčí z celý třídy. Hele, jen si představte, jak se s nima pomazlíte a pak ho mezi ně strčíte a protáhnete je, až se jí mrdka rozstříkne po krku a po ksichtě.“
Kluci hltali každý jeho slovo, v obličejích rudí vzrušením, pod teplákama rostoucí boule. Předháněli se v nejrůznějších scénářích a hecovali se navzájem, každý byl v tu chvíli mistrem světa v šukání. Já jsem se jen smál, jak neskutečně kecají, a koukal se, jak se u toho Robert pořád hrabe v rozkroku, až už bylo dobře vidět, že mu trochu stojí. Na Igora jsem pořádně neviděl, ale za to na Davida jo. Měl přes klín pohozený svetr. Málem mi vypadly oči, ani nadechnout jsem se nemohl. Určitě mu trčí a snaží se to schovat. Z divokých úvah mě ale vytrhnul řev.
„No tak to je snad jasný, že jí může mít jen jeden, ne?“ vztekal se Robert na Igora.
„Zase chceš všechno jen pro sebe, ti na to seru, chci taky zasunout,“ supěl Igor.
„Hádáte se o holku, která by si o vás dva neopřela ani kolo?“ smál jsem se jim, ale veselí mě záhy přešlo.
„Drž hubu Tome,“ zarazil mě Igor.
„Novotnou bude mít ten, kdo má největší péro,“ rozhodl Robert.
Pokoj rázem ztichnul.
„Co, cože?“ křenil se David, „si děláš prdel ne? To si je jako budeme měřit?“
„Ses posral, Roberte,“ odtušil jsem a polívalo mě horko.
„Držte huby všichni.“ Robert se postavil, navztekaný a rozhodnutý. V pravý nohavici se zřetelně rýsoval jeho pták, musel být naostro.
„Zhasnu. Každej si ho trochu pohoní a až pak zase rozsvítim, všichni si je najednou ukážeme. Kdo ho bude mít největšího, má jedinej právo na Novotnou.“
Vypínač cvaknul a v pokoji zavládla nejen tma, ale i rozpačité ticho.
„Dělejte, tepláky dolů a honit,“ nařídil Robert.
Co mám sakra dělat? Srdce mi bušilo až v krku, nejradši bych utekl. Nikdo se už neodvážil mu odporovat a tak bylo slyšet, jak jdou dolů jedny tepláky, pak druhý a další. Musel jsem je stáhnout taky. Napínal jsem oči, ale neviděl jsem nic. Do ticha znělo těžké oddechování a za chvíli mlaskání předkožek přetahovaných přes rostoucí žaludy. Okamžitě mi z toho ztvrdnul jako kámen. Nic tak rajcovního jsem ještě nezažil. Ocasy už asi trčely všem, protože bylo slyšet šustění dlaní o tvrdý kolíky. Pokojem se táhla vůně rozkroků.
Usilovné honění přerušil Robert.
„Končíme, pánové. Napočítám do tří a rozsvítim. Poďte všichni sem.“
Pořád jsem čekal, že to utne. Že se rozchechtá, jak jsme mu naletěli a že řekne něco hodně nevybíravýho a skončíme to. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by si dělal srandu. Přece fakt nechce teď rozsvítit?
„…dva, tři!“
Stáli jsme uprostřed pokoje, mžourali očima a snažili se zase přivyknout světlu. Ale naše pohledy okamžitě mířily dolů, na čtyři tvrdý čuráky s pěknýma, nadrženýma koulema, jeden vedle druhýho. Polknul jsem na sucho. Byli nádherný, bělostný a hladký, lehce ochmýřený. Jenom Igor měl o dost víc chlupů. Všichni jsme si je se zaujetím prohlíželi a porovnávali. Robert ho měl tlustýho jako bejk a trochu víc zahnutýho, ale nejdelšího ho měl David. Bože, David měl tak krásný péro … a já? Sklouznul jsem pohledem na sebe. Pravda byla neúprosná, byl nejmenší. Okamžitě jsem se začal stydět, do tváří se mi nalila horkost a pták se snad zmenšoval ještě víc, vteřinu za vteřinou.
„Tady je jasně vidět, že největšího ho mám já,“ prohlásil Robert.
„Na to zapomeň kámo,“ zarazil ho Igor, „největšího ho má David, to snad všichni vidíme, ne?“
„Největším se myslí nejtlustší a to mám já,“ nepřipouštěl Robert absolutně žádný jiný výsledek.
„No to ne, největším se myslí nejdelší ty vole, to je snad jasný!“
„Poďte se radši napít, idioti,“ snažil se David odvrátit nekončící hádku, která hrozila v to, že se tady s těma trčícíma ptákama a nahejma prdelema ještě poperou.
My dva jsme si natáhli zpátky tepláky, ale ještě pořád byl přes tenkou látku vidět ten Davidův obří ocas a nabouchaný koule. Snažil jsem se vrýt a vytesat si ten pohled do paměti, protože nic podobnýho už asi nikdy neuvidím. Pak jsem zvedl hlavu a očima jsme se s Davidem střetli. On si všimnul, jak mu zírám na ptáka! Trapas!
„Seru na vás, kreténi! Jdu za Novotnou, ať mi ho aspoň vykouří, dyť ty vole mě v něm hučí, že to nevydržim!“ blekotal Robert a teprve teď začalo být zřetelný, že se nalil jako dobytek. Sebral se a vyšel z pokoje, tak jak byl. S vystrčeným ptákem a holým zadkem.
„Ty vole, to je debil, akorát udělá průser“ kroutil Igor očima a s Davidem se za ním pustili, aby ho zastavili.