• Good Guy

Adam Šindler: Seber se a vypadni!

Aktualizace: dub 18



“Seber si svý věci a vypadni!” slyším místo pozdravu, sotva jsem přišel domů.


No to snad nemyslí vážně!? Stojím jako opařený v naší ložnici a nenacházím slov. Zprudka dýchám, v obličeji cítím horkost. Co je zase?!


“Roberte, co se proboha zase stalo?” jdu k němu blíž a snažím se významným pohledem do jeho očí uklidnit jeho i sebe.


“Mám tě už dost, sbal se,” neuhne ani o centimetr. Vypadá rozhodně a rozhodnutě.


“Můžeš mi říct, co se děje?” nerozumím téhle scéně.


“Je konec, nebudu ti nic vysvětlovat, už jsme probrali úplně všechno za ten poslední půl rok,” trvá na svém.


“Přece jsme se dohodli … najdu si práci, už mám něco rozjednanýho,” bráním se.


“Přestaň mě zase oblbovat, nechci nic slyšet,” zvyšuje hlas. Jeho chladné oči mě propichují, je nezvykle tvrdý, tváří se nekompromisně.


“Vážně nelžu, teď opravdu nelžu,” ujišťuji ho. Blížím se k němu, chci ho vzít za ruce.


“Ne!” uskakuje dozadu. Otáčí se, otevírá skříň a hází na zem mou velkou, sportovní tašku.


“Roberte, přestaň už! Kam mám teď jít, je devět večer!” jsem stále zoufalejší. Dochází mi, že můj odchod je vážně realita.


“To je mi úplně jedno, třeba za ním můžeš, určitě tě rád uvidí,” slyším zřetelnou jízlivost a k němu mi vůbec nesedí.



Otevírá šuplíky a vyhazuje na postel moje trička, trenýrky a ponožky. Přejíždím si dlaněmi po obličeji a vůbec nevím, co mám dělat. Usilovně se snažím domyslet, co se stalo. Na co přišel? Nebo mu někdo něco nabulíkoval? No jasně! Určitě ta kráva!


“To ti zase něco nakecala Karolína, že jo?”


“O mojí rodinu se vůbec neotírej, ty sráči. Hlavně, že když si potřeboval prachy, byla ti moje ségra dobrá,” na posteli se dál kupí hromádky, teď jsou na řadě svetry a mikiny.


On mi řekl sráči!?


“Neodejdu dřív, dokud mi neřekneš, co se děje,” chytám ho za ruku.


“Nesahej na mě,” vyškubne se mi a uhýbá pohledem.



Chci ho obejmout, aby se uklidnil. Musí mi přece říct, o co to tady, kurva, jde. Reakce je rychlá a prudká. Flákne mi facku přes celou tvář.


“Vůbec to na mě nezkoušej,” ječí, “už nebudu blbej, už ti na to po stý neskočím.”


“Robi, vzpamatuj se přece!” jsem naprosto v šoku. Otisk dlaně pálí, hlava mi hoří, stresové hormony zaplavují tělo.


“A neříkej mi Robi!”


“Míval jsi to rád,” bráním svojí pozici ze všech sil.


“Jo, tos mě ještě miloval. To jsem ti ještě věřil! To jsem si myslel, že jsem jedinej chlap tvýho života!”



Drží troje džíny a usedá s nimi na kraj postele. Vzápětí se hroutí, z očí tečou slzy, brečí. Schovává si obličej do dlaní, vzlyká. Schoulený až ke kolenům, na klíně pořád ty moje džíny, které kropí svým pláčem. Hromádka neštěstí.


Rve mi to srdce ho takhle vidět. Usedám vedle něj. Hladím ho po vlasech, objímám kolem zad.


“Nech mě,” zafňuká, ale neudělá nic.


“Nemůžeme to nějak vyřešit? Já se klidně odstěhuju hned ráno, jenom mi řekni důvod. Prosím, miláčku.”


“Ne,” huhlá, obličej pořád zakrytý, “zase mě oblbneš, zase mi něco namluvíš a bude to pokračovat.”



No tak je to jasné, to nemá ze své hlavy, ale od té svině. Jakoby nestačilo, že ho rozeštvala s bráchou a tátou. Teď jede dál. Ta se nezastaví před ničím. Paní chytrá, na všechno názor! Odbornice na životy druhých. Hlavně těch druhých, protože se svým si zas tolik rady neví! Ono je to jednodušší řešit jiné, namísto sebe.


“Slibuju, že ti řeknu pravdu. Slibuju, že si rozumně a v klidu promluvíme. A když budeš dál trvat na mým odchodu, odejdu.”


Nic neříká, vzlykání ustává, obrací ke mě oteklý, zarudlý obličej.


“Chápu, že máš důvod se na mě zlobit. Jestli to skutečně chceš, odejdu z tvýho života. Sbalím se a už mě neuvidíš, budeš mít ode mě pokoj.”



Jeho tvář se znova křiví pláčem, odhazuje džíny a svalí se do hromádek mého oblečení. Choulí se a brečí a brečí.


Nedá se na to koukat. Mám co dělat, abych se nerozbulel taky. Je mi jasné, co sil ho to rozhodnutí stálo, jak dlouho se na to musel připravovat, co všechno u toho prožíval. Robert je citlivý a mírumilovný kluk, takhle problémy neřeší.


“Nebul,” lehám si k němu zezadu a objímám svým tělem to schoulené klubíčko, které právě prožívá peklo na zemi.


“Když ... já … tě pořád … miluju,” leze z něho mezi vzlyky.


“Já tě taky miluju, odpusť mi, jestli ti ubližuju. Fakt si tu práci hledám, ale víš, jak to teď je. Jsem ti vděčnej, že se o mě staráš. Vynahradím ti to, slibuju.”



Líbám ho na krku, pomalu se uklidňuje. Otírám mu slzy. Otáčí se ke mě, naše rty se dotýkají, ale k polibku dochází až za okamžik. Jako kdyby probíhal nějaký test kompatibility, jako kdyby těla zkoumala, zda mají spolu ještě něco společného. Jestli k sobě ještě pasují. Jestli mezi nimi ještě teče energie.


Líbáme se do hloubky, vášnivě. On se mi odevzdává, touha se po pár chvílích zhmotňuje pod našimi poklopci. Stojí nám oběma. Robert chutná sladce, nepřestávám ho líbat. Naše jazyky si teď mezi sebou řeknou víc, než za celých pět let, co jsme spolu.


Rozepínám mu zip a zajíždím dovnitř. Je tvrdý a žhavý, tak tvrdý. Nezdržuji se stahováním nohavic, beru si do pusy jeho špičku, vykukující zpoza horního lemu trenýrek. Ještě kousek látky jde stáhnout a můžu ochutnat celý žalud. A mazlit ho, olizovat a sát.


Robert je uvolněný, vzdychá. Pak se nečekaně obrací, stáhne si kalhoty pod zadek a vystrčí na mě díru.


“Vyšukej mě!”



Rozmazávám po otvoru trochu slin a rychle se tlačím dovnitř. Ta chvíle je tak vzrušující, že jí nechci zkazit hledáním lubrikantu. Z výšky pouštím ještě jednu dávku a rozmazávám špičkou po otvoru. Pak zatlačím a díra ochotně povoluje.


Robert se nedočkavě vrtí, vzdychá. Jsem uvnitř a dávám se do pohybu. Má ji skvěle těsnou, můj silně ztopořený ocas je tam jako v bavlnce. Zaplavuje mě vzrušení, trochu si upravuji výšku Robertova zadku a dávám se do práce. Poctivě ho projíždím a užívám si slasti, střídám razantní přirážení s jemným pronikáním, protože bych brzy byl.


On heká a honí. Díra se roztahuje, spojení je dokonalé, vejdu se tam nadoraz. Šukám ho a najednou si připadám, že je všechno jako dřív, že se před čtvrt hodinou nic nestalo.


“Mrdej, už budu,” pobízí mě.



Zvyšuji výkon na maximum, přirážím tvrdě, až se s postelí třesou i skříně, těsně přiléhající k pelesti. Robert se třese extází, naše chvíle se blíží. Zapírám se silně nohama o zem a drtivými přírazy se přivádím ke stříkání. Pumpuji to do něj, vlny slasti mě zbavují vnímání všeho okolo. Do toho Robert vykřikne a z jeho naběhlého péra lítají bílé stříkance do hromádky mých ponožek.


Svalí se do zmuchlané změti mého oblečení, připraveného k evakuaci.


“To jsem potřeboval, takhle si tě chci pamatovat,” říká s ledovým klidem.


Jak pamatovat? Co to zase mele? Na tyto otázky však znám odpověď moc dobře. Ono ho to nepřešlo.


“Počkej, co to znamená?”


“Chtěl jsem, abys mě ještě naposledy vojel, to ti vždycky šlo dobře.”


Nechápu! Jemu fakt už hráblo? V každým případě toho začínám mít dost.


“Co to tady na mě zkoušíš?”, ptám se ho a beru si ze skříně čistý ručník, “na co si to hraješ?”


“Chci abys vypad,” natahuje si přes zadek zpátky kalhoty a vrací se k vyndavání mých věcí.


“Dobře, vypadnu ráno,” přestává mě to bavit. Jdu se sprchovat a nechávám ho, ať si dělá, co chce.



Stojím pod proudem horké vody a snažím se pochopit, co se stalo. Smývám z péra zbytky semene. Čůrám, přestože vím, že to ve sprše nesnáší. Možná právě pro to. Připadám si, že si se mnou hraje, že mě jenom použil k uspokojení své nadržené díry. Mydlím si žalud a krásné pocity po vystříkání jsou ty tam.


“Knížky ti dám do krabice a odvezeš si je potom,” hlásí, když jsem zpátky v ložnici.


Moje věci zmizely v tašce, hledám mezi nimi tričko na spaní.


“Co to děláš? Snad si nemyslíš, že tu dneska budeš spát? Nesnesu tě tady,” staví se přede mě a tváří se neústupně.


“Přestaň už, Roberte. Nedělej ze mě idiota!” začínám pěnit. Takhle se mnou mluvit nebude.


“Idiota děláš ty ze mě!”, odsekne a na chvíli mizí v předsíni. Sahá po mým telefonu. Aktivuje displej.


“Kdo je “Aleš - Karlín”?” mává mi před očima otevřeným whatsappem.


“Ty mi projíždíš telefon? Kdes vzal PIN?” dává se do mě vztek.


“Kdo je “Tomáš - Úvaly”? pokračuje a tváří se jak Poirot v díle o mrtvé služce.


“Roberte přestaň! Vrať mi ten telefon,” přiskakuji k němu a snažím se mu ho vzít.



Uhýbá, snaží se mě odstrčit. Fixuji mu volnou ruku, aby na mě nemohl a jdu po telefonu. Strkáme se, přepadá přes okraj postele a svalí se na ni. Jsem už brunátný zlostí, tohle fakt už přehnal.


“Už to přeháníš, dej mi ten telefon, ti řikám,” zalehám ho.


“Si ho sežer,” zasyčí a hodí s ním na zem. Telefon letí do rohu a zastaví se až o skříň. Je slyšet prasknutí skla.


“Ty debile!” jsem vzteky bez sebe, on se škodolibě pochechtává.


Plesk! Neudržím se a jednu mu vrazím.


“Jen do toho,” ječí, “klidně mě zabij, ty zasranej čuráku!”


Plesk! Přistává mu druhá zprava.


Brečí.



Já se celý třesu, ještě nikdy jsem na nikoho nevztáhnul ruku. Je mi zle. Slezu z něho, vytáhnu první tričko, které vykukuje z tašky. Nemůžu v tom bordelu najít trenky, tak to po chvilce vzdávám. Jdu si pro cigarety a otevírám balkón. Zapaluji si.


Už je tma. Rozpálený vzduch po celém dni ještě nestihl vychladnout, cítím ho na holým zadku, je to příjemné. Zhluboka vdechuji kouř a snažím se namluvit si, že mě to uklidní. Zatímco se drbu na koulích, dochází mi, že je konec. I když se k němu za poslední rok schylovalo několikrát, nemyslel jsem si, že to bude vypadat takhle.


Scény, jak mezi dvěma hysterickýma buznama. Přece to takhle nemůže skončit. Mexická telenovela hadr. Musím se mu omluvit. A musí se mnou mluvit, jsme přece dospělí chlapi, sakra.


Nakukuji oknem, přes zhasnutý obývák, co se děje uvnitř. Robert v ložnici telefonuje. Vracím se dovnitř a on kvapně hovor končí.


“Roberte, prosimtě …” začínám s omluvou, ale nenechává mě dokončit větu.


“Zavolal jsem policajty, máš pět minut na to, abys vypadnul. Jinak tě seberou.”



To je přece absurdní! Zbláznil se!? Volal policajty? Znovu si vybavuji, jak jsem ho před pár minutami viděl mluvit do telefonu, přecházet po místnosti, tvářit se. Ne, to si prostě vymyslel.


“Lhaní ti nikdy nešlo, kámo. Tos mluvil s ní, viď? Tvojí věrnou rádkyní, co?”


Mlčí. Tak mám pravdu.


“Ještě ti pořád nedošlo, že tebou akorát manipuluje, co? Že skáčeš, jak ona píská? Že nemáš na nic svůj názor … to s těma policajtama ti taky poradila ona, co?”


“Do toho ti nic není. Můj názor je, že tě mám plný zuby a že chci, abys už konečně zmizel.”


Je jako kolovrátek. Otevírám lednici a vytahuji láhev bílého. Beru dvě skleničky a nesu to za ním, do ložnice.


“Pojď se napít,” nalévám a podávám mu jednu skleničku.


“Nechci!”


“Omlouvám se, že jsem tě praštil. Promiň, mrzí mě to.”



Beze slova si ode mě bere skleničku. On sedí na kraji postele, já na zemi, opírám se o matraci. Pomalu upíjíme a mlčíme. Nevím, jak začít.


“Jestli máme spolu skončit, tak ne takhle, prosím, Robi. Mluv o tom, co ti vážně vadí,” snažím se působit, co nejklidněji.


“Podvádíš mě! Přece jsme si řekli, že trojka je v pohodě, ale sám nikdo nic.”


“Nepodvádím. S těma klukama v telefonu si jen povídáme, už sis to mohl přečíst všechno, o čem se bavíme. Jako pošleme si fotky a videa, jasně něco k vyhonění, ale nikdy jsem se s nikým nesetkal.”


“Honíš si s cizejma chlapama a to ti připadá normální?”


“A ty snad nehoníš? Jakej je rozdíl, když se uděláš u amatérskýho videa na pornhubu a u toho samýho videa, co ti pošle ten samej amatér jako známej?”


“Na pornhubu ho neznáš, v telefonu jo, můžete si domluvit rande,” trvá na svým.


“Můžeme, ale nedomluvili jsme. Jsem dospělej člověk, vím, kde jsou hranice,” dolévám další rundu.


Bere si skleničku a sedá si s nohama křížem ke mě na zem.


“Vážně si s nikým nic neměl?”


“Ne, neměl,” uklidňuji ho a hladím po zádech.


“Ale Kar ….,” spolkne větu, protože tohle vlastně říct nechtěl.



Pozdě. Do mě se zas dostává zlost. Ta mrcha je prostě všude. Její neviditelná chapadla a sítě, co trpělivě spřádá, aby zlomyslně dělala druhým peklo ze života.


“No, co říkala Karolína?” snažím se mluvit, co nejklidněji.


Mlčí.


“Víš co ti řeknu? Když máš nějaký obavy, potíže nebo ti něco vadí, měl bys hlavně a nejdřív přijít za mnou a řešit to se mnou. Nenechat v sobě bublat domněnky a výmysly, divoký konstrukce, ale prostě mi to hned večer říct. A nerozebírat to s člověkem, kterej o životě nás dvou vůbec nic neví.”


Mlčí.


“Já jsem tvůj partner, já s tebou žiju a jestli je problém, kterej se mě týká, musíš to říct mě. Takhle se akorát tejráš a ubližuješ si.”


Mlčí. Skleničku už má zase skoro prázdnou.


“Jak je to dlouho, cos mi projel ten mobil?”


“Tři tejdny,” podívá se na mě provinile, “promiň, já vím, že je to strašný, ale nemohl jsem si pomoct.”


“Tři tejdny spekulací, domněnek, katastrofickejch scénářů. To všechno sis mohl ušetřit, kdybys mi to prostě řekl hned. A já bych ti hned odpověděl, že s nima nic nemám a ani nic mít neplánuju.”


“Asi máš pravdu,” připouští neochotně.


“Jasně, že mám. Co dál tě trápí?”


“Chčiješ ve sprše!”


Vyprsknu smíchy. On se na mě chvíli pobouřeně dívá, ale pak se směje taky.


“Nesměj se, je to nechutný,” kárá mě.


“Tak to je vážně problém existenciálních rozměrů,” jsem mrtvý smíchy, “dyť se to hned spláchne, ty naděláš.”


“Je to nechutný,” opakuje, ale směje se taky.


“Miluju tě, když se takhle hezky směješ,” dívám se mu do rozzářených očí a je cítit, že všechno zlý je pryč.


“Já tebe miluju,” přibližuje se k mým rtům.



Líbáme se divoce a vášnivě. Jako bychom všechno utrpení posledních hodin chtěli slízat našimi jazyky, udusit objetím našich rtů. Hladíme se po vlasech, tiskneme k sobě hlavy a sotva popadáme dech, jak se k sobě silně tiskneme našimi ústy. Je to silné, mocné, vzrušující.


Stojí mi. Robert si toho vzápětí všímá a jemně mi ho mne v dlani. Pak se sklání a bere ho do pusy. Nejdřív ho jen tak cumlá, ale pak pomocí rtů stáhne předkožku a obnaží žalud. Celý se zachvěji, protože ten první moment po stáhnutí kůžičky je ten nejlepší.


“Ehhh, ty tak krásně hulíš,” jsem v sedmým nebi. Vážně je v tom hodně dobrý.



Robert saje a cumlá, olizuje a líže, dráždí špičkou jazyka a zasouvá hluboko do krku. On jediný mě umí udělat jenom čistým kouřením, bez dalšího přihoňování. Hekám a jemně přirážím, nechci ho dusit.


Mám ho celého naběhlého, žíly zřetelně vystupují, krev v nich pumpuje vzrušením. Zaplavuje mě rozkoš, cuká mi v něm. Už to dlouho nevydržím.


“Už budu,” oznamuji polohlasem.


“Já vím,” odpovídá a zarejdí jazykem tak, že je dokonáno.



Vzpínám se jak splašený kůň a pár přírazy se dostávám do konečného rauše. Zůstávám v něm a cákám rovnou do krku. Exploze semene nebere konce, tohle se mi už dlouho nestalo. Řvu a pomalu snad ztrácím i vědomí, jak mě extáze udržuje v nějaké jiné dimenzi. Stříkám a nevím, kde se to ve mě bere.


Odpadám, naprosto vyčerpaný, tep sto osmdesát.


Robert se směje. Líbáme se. Sahám mu mezi nohy, ale nechce. V tuhle chvíli jsem fakt rád, mám totiž dost.


“Děkuju, jsi miláček,” zpracovávám ten zážitek.


“Miluju tě,” švitoří Robert a jde se sprchovat.



Zalézám do postele, ale vzpomenu si na svůj mobil. Jdu ke skříni, beru ho do ruky a zkoumám, jak hodně je rozbitý. Malá prasklina v rohu, jinak je v pořádku. Vracím se pod peřinu. Na zamčeném displeji se na pár vteřin objeví whatsapp notifikace.


“Aleš - Karlín: Šukáš fakt dobře, kdy to zopakujeme?”


***

Čtení je pro moje čtenáře zdarma, bez reklam, za svou práci nedostávám nic jiného, než Vaši přízeň. Provoz webu mě ročně stojí přes 5.000 Kč, povídky píšu bez nároku na honorář. Budu rád, za jakýkoliv příspěvek na provoz webu (1015905261/6100 - dole QR kód). Díky za Vaše ocenění mé práce :-)

A pokud nechcete poslat pár korun, aspoň sdílejte povídky, řekněte o webu svým kámošům a známým. Šiřte jeho věhlas a slávu :-)


400 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Call boy (4)