

No tak to je masakr! Já snad na místě padnu! To je teda samec!
Stačilo zvednout oči od chlaďáku s masem a kousek vedle mě stojí naprosto výstavní kus chlapa. A když říkám kus, tak teda fakt kus. Sám měřím přes sto devadesát, ale tenhle je nejmíň o hlavu větší. Odhaduju, že bude mít přes dva metry.
Jako v transu si ho dál prohlížím a na hovězí v akci jsem okamžitě zapomněl. Tenhle mladej bejček je totiž taky z prvotřídního chovu. Bude mu lehce přes třicet, ale mužnost z něho cáká po celým krámě. Kšiltovka, strniště, potetovaný ruce jako lopaty, krásný svaly lezoucí z rukávů trička. Hrudník jako letiště. Je nejen vysokej, ale k tomu parádně mohutnej.
Právě přestávám dejchat, protože samec se pohnul směrem k salámům. Nemá v ruce košík, asi si jde koupit jenom svačinu, je ráno, něco málo po sedmý. Omráčeně sleduju jeho ležérní, sebevědomou chůzi, zatímco moje nohy vypovídaj službu a odmítají jít. Naštěstí mě vůbec nevnímá a já civím dál na plandavý trenky, ve kterejch se rýsuje nádherně zakulacenej zadek.
A lejtka, úplně božský. Na pravým kérka. Dojem kazí jenom sešmajdaný pantofle, takový ty starý, jak máš přede dveřma a používáš je, jen když jdeš k popelnici nebo převzít balíček od kurýra. Dovozuju, že v nich sednul do auta a přijel sem. A zrovna když i já, jsem se v tomhle krámě objevil prvně snad po půl roce.
Celej se potím a nejsem schopnej ničeho. Zapomínám na nákupní seznam, kterej jsem si připravil. Bezcílně se stavím k regálům, ale nic si nevybírám. Čumím na něho a jdu všude tam, kde si ho můžu pořádně prohlížet. Takovýho výstavního samce jsem neviděl možná snad nikdy.
Má v ruce salám, rohlíky a energeťák. No životospráva krutá, to bude nějakej řemeslník. Automechanik nebo tak něco. Sakra, ten je tak sexy. Rozložitej obr se sympatickým ksichtem, tomu prostě chceš podlehnout. Ač jsem spíš aktiv, tak tenhle se mě může zmocnit kdykoliv si vzpomene. Třeba ve tři ráno ochotně roztáhnu půlky a může si se mnou dělat, co chce až do úsvitu.
Zřetelně cejtím, jak mi cuká v trenkách a dech mi přestává stačit. Možná mi po rtech stejká i slina, stejně lačná jako moje aktuálně roztoužená díra. Kdyby mě tak ty jeho ruce vzaly a otočily si mě a …
Ty vole, on už jde platit! To ne! Co mám dělat? Já nechci, aby zmizel, nechci!
Panikařím. Pohledem těkám ze svýho poloprázdnýho košíku na jeho úžasnej zadek, kterej se řadí k frontě na pokladně. Prakticky v bezvědomí zapomínám na svůj nákup a jdu za ním.
No ale kam mám jít platit? Když si stoupnu za něho, tak mi odjede dřív, než stihnu zaplatit. Do háje!
“Pokladna dvě, prosím.”
Záchrana za pět minut dvanáct. Otevírají novou pokladnu! Předbíhám dědka s narvaným košem a naprosto bezohledně se cpu jako první.
Samec stojí na pětce a zírá do mobilu. Dobrý, mám šanci bejt venku dřív než on! Kde se sakra vleče ta pokladní!
“Aplikaci nemám,” odpovídám podrážděně a chci už rychle vypadnout.
Konečně! Mám zaplaceno a s tlakem 150/100 míjím pětku, kde samec právě pípá kartou na terminálu. Třesu se v kolenou, ale srdnatě kráčím k východu.
Vlastně ale teď pořádně nevím, co jako dělat? Čekat u vlezu a pak ho sledovat k autu? Nebo zalízt k sobě do auta a sledovat ho ze zálohy? A k čemu mi to vlastně všechno bude? Prohlídnu si samce na denním světle, v rozkroku mi ukápnou slzy štěstí a pojedu si ho domů vyhonit?
Nejsem schopný racionální úvahy a nakonec jdu ke svýmu autu, ukládám do kufru, co jsem stihnul nakoupit a roztouženě vyhlížím samce.
Je mi divný, že tu zatím není. Šel přece těsně za mnou. Že by problém s autorizací? Nebo mi snad proklouznul? Tahle úvaha mě k smrti vyděsí. Poplašeně natahuju krk a snažím se pohledem prohledat každý auto na tomhle parkovišti. Jenže je zasraný pondělí a je tu samozřejmě plno, páč maj akci, že jo!
Pomalu mě jímá naprostý zoufalství! Aspoň ještě jednou ho chci vidět. Naposledy polaskat jeho famózní křivky a potěšit se jeho samčí chůzí. Vzrušit se u toho, jak ležérně otevírá dveře auta a chytne volant svou potetovanou prackou. No, neřikej, že mi zmizel?! Při tý představě se mi chce regulérně brečet.
Ne! Nic není ztraceno! Jde!
Vykračuje si to s kafem v kelímku. No jo, tak to už chápu, panáček si šel koupit kafíčko. Šourá se k parkovišti, usrkává a naspěch rozhodně nemá. Zásadní otázka je, kde parkuje. A další, možná kardinálnější, co budu dělat, až odjede.
A navíc mě mate to jeho oblečení. Řemeslník by už na sobě přece měl nějakej pracovní mundúr. Nějaký montérky nebo kalhoty s hodně kapsama nebo tak něco. A on tady je, jak kdyby si jen odskočil z domova z gauče. Třeba má dneska volno? No to je ale píčovina. V pondělí ráno? Fachman? Volno?
No ale … co to … ?!
Koule se mi právě hrůzou scvrkly. On jde k mýmu autu! Vyděšenej k smrti právě teď nevím, kam s očima. V zorným poli mám akorát už jen ty jeho trenky, který se mi promenádujou kolem okýnka. Měl bych zvědavě zkoumat, co se mu pod nima bimbá, ale paralyzovaně propadám děsu, že mě zuřivým gestem vytáhne ze dveří a propleskne mě za to, že po něm už dobrejch dvacet minut nechutným způsobem čumím.
Tak nejde k mýmu autu, ale pokračuje dál. Uff, to jsou stresy, ty vole. Točím se na sedačce jako na korouhvičce a sleduju, jak pípá zámek u auta, který je zaparkovaný ob jedno. Samec parkuje skoro vedle!
On má pravýho džípa! No to mě poser! Tmavě zelenej pickup, no jasně, to je Gladiator. Tomu říkám pořádný auto pro pořádnýho chlapa. To teda perfektně sedí.
Nechává pootevřený dveře, pořád upíjí kafe, v druhý ruce mobil. Nohy roztažený, nařachanej samec v celý svý kráse. Čiší z něho taková klukovitost a taky obrovská důstojnost. To nebude žádnej tydýt, ten to má v hlavě srovnaný. Takovýho jde jenom uctívat.
Znova mi cuká v ocasu, já snad začnu stříkat sám od sebe.
Jenže samec je najednou nějakej akční. Zabouchne a startuje. Vyjíždí.
On odjíždí! Ne! Ještě ne, prosím, ještě ne! Propadám záchvatu, co mám kurva teď rychle dělat? Nejezdi, ne!
Jenže to už to stočil k závoře a já mám jen vteřiny na rozhodnutí. Nechci to vzdát, prostě nemůžu. Startuju, šlapu na plyn a vyrážím za ním. Prostě za ním pojedu klidně až na konec světa a tam mu padnu k rozkroku a poprosím o milosrdenství, abych mu ho mohl aspoň jednou vykouřit.
On se zastavil u závory a čeká na otevření. A mě se tam zprava nacpal nějakej senior. Do prdele! Jestli mě bude brzdit a já svýho samečka ztratím …!
Naštěstí jsou pondělní ranní ulice plný aut a samec se nemá jak ztratit. Všichni se ploužíme ucpanejma silniceme, od kruháče, ke kruháči. Musel jsem se absolutně zbláznit, když tohle podnikám, já vím. Ale nemůžu si pomoct. Ta touha mě žene za ním a i když mozek říká, že jsem naprosto ujetej, protože i kdybychom se nakrásně “náhodou” poznali, je to heterák jako poleno.
Tak heterák snad není diagnóza ne? Na to se neumírá! Moje nadržený já vzdoruje mozku a odmítá přijmout jakýkoliv racionální argument. Tak ať je klidně heterák, každej to chce zkusit. A kdyby ne, klidně mu budu dělat rohožku v předsíni, jen, abych mohl bejt v jeho přítomnosti.
No dobře, to zas trochu přeháním, jasně. Tak třeba můžu bejt aspoň kamarád, co s ním půjde na pivo a on mi bude vykládat, jak klátil nějakou svou bloncku. A já u toho budu v tichosti onanovat pod barovým pultem.
No dobře, ještě dost přeháním. Ach jo, kde se to ve mě bere? Měl jsem se doma udělat, než jsem jel na ten debilní nákup, ale napadlo by to někoho? Že si ho má vyhonit před cestou do Lidlu?
Ha! Seniora jsem se úspěšně zbavil, když z kruháče sjel směrem k nádraží. Samec sjíždí k náměstí. To vypadá, že je místní. Jak to, že jsem ho nikdy ještě nepotkal?
Jsem nalepenej na jeho zadku, bohužel jen obrazně. Suneme se v koloně a já si dělám naděje, že mě tajně pozoruje ve zpětným zrcátku a říká si, jakej že borec to jede v tom golfu za ním. To si určitě neříká, posmutním, ale srdnatě jedu dál, sdíleje aspoň na pár minut jeho cestu.
Z náměstí odbočujeme doleva, do vedlejší, a pak ještě doleva a teď koukám, že dává blinkr doprava, do vjezdu. Jsme tady! Co teď? Ulice je plná, nemám kde zaparkovat. Čekám, až vjede dovnitř a musím dál, v panice, že ho ztratím.
Na konci, před křižovatkou, je jediný místo k zaparkování! Sláva! Vystřelím z auta ven a vracím se, celej roztřesenej, z toho, co bude dál. Nemám nejmenší ponětí, co mám dělat. Pomalu se courám k tomu vjezdu.
Zvědavě nakukuju dovnitř, na dvoře tam stojí pár aut, mezi nima jeho zelenej džíp. On nikde. Chodím ulicí tam a zpátky a netuším, co teď.
Vedle vjezdu je něco jako krámek. Je tam cedule: “Výroba nábytku - Král Josef”
Ještě, že ne druhý nebo tak něco.
V hlavě mi to šrotuje. Že by to byl truhlář? Má tady dílnu? Může se samec jmenovat Josef? Podle mě je to vyloučený. Tohle nebyl Pepa. Ten se jmenuje Richard nebo Viktor nebo něco takovýho, ale ne Josef.
Každopádně mají otevřeno až od 10 hodin a tak dlouho tady tvrdnout nebudu. Nebo budu? Představa, že se od samce musím vzdálit a možná ho navždy ztratit, mě přivádí k šílenství. Radši bych si urval péro a nadosmrti už nestříkal, kdybych ho už neměl nikdy potkat.
No dobře, zase trochu přeháním. Všechno moc prožívám.
Ještě pár minut bloumám okolo. Samec se nejspíš cpe svým salámem a rohlíkama a jsem mu úplně u prdele. Bohužel zase jen obrazně. A já navíc musím domů, protože mám dneska home office a bylo by celkem fajn se do začátku pracovní doby dostavit ke stroji.
S velkým žalem v srdci a ještě větším v koulích nasedám do auta a ještě naposledy, krokem projedu kolem truhlářství, plnej odhodlání objednat si u Krále novou postel. Ať to stojí, co to stojí. Ber kde ber, padni komu padni. Buď jak buď. Třeba mi jí mladej přiveze a skončíme hned v ní!
No já jsem génius! Mladej Král to bude! Josef je táta. Na to vem jed.
***
Doma se řítím k počítači, nákup ponechávám v chodbě jeho osudu. Vůbec mě nezajímá dvacet osm nových mailů, ani tabulky výkonů za poslední kvartál, který jsem měl zkontrolovat a ještě jsem na to neměl náladu. Jdu gůglit!
No jasně! Truhlář Král Josef, Dukelská 54, to je ono. A jedu! Má to na eseróčko. Sjíždím obchodní a živnostenskej rejstřík, jasně - ročník 1960. To bychom měli, ale kde je můj samec?
A tady! Král Josef, společník 50%, Král Jan, společník 50%. Tak Honza! Honzíček miláček! No jistě, to k němu pasuje, teď jen, aby to byl fakt on. Ha! Ročník 1991! Mám tě!
Jsem celej rudej euforií a vítězoslavně se rozhlížím po místnosti. A pomalu a neochotně mi dochází, že můžu bejt vedle, jak ta jedle. Kde mám potvrzeno, že samec fakt patří k tomu truhlářství? Třeba je to jen jejich známej nebo jim jel jen seštelovat hoblík nebo co já vím.
No vopruz! Ta nejistota mě sžírá a veselí rychle opadá. Pohledem bloumám po monitoru a najednou koukám, že Jan bydlí jinde. No hele, stopa! Slunečná 189. No prosím! A už se vrhám na mapy a katastr. Však já tě dostanu, ty můj chlapáku.
Podle satelitu hezká novostavba na kraji města a teď se jen modlím, aby tam nebylo SJM Král a Králová. Děvka jedna! Ta si ho nezaslouží, takovýho borečka. Ovšem záhy přichází úleva, barák je psanej jen na něho. Král Jan, Slunečná 189. Tak teď jen, aby to byl on, ale jak to zjistím?
Neváhám ani chvíli a celej nažhavenej sjíždím fejsbuky a instáče. Jenže Králů je v Česku přes dvacet tisíc a na sítích záplavy. Ať dělám, co dělám, nedokážu ho najít. Třeba žádnej profil nemá, i takoví se dneska najdou. Devadesátý ročníky ještě nejsou tak zblblý, jako ty pozdější. A nebo má nějakou ranařskou přezdívku jako Jeepman nebo BeefyGuy …
Zkouším ještě gůgl fotky, ale na žádný, kdo by se mu podobal. Do háje, to nehraje ani basket nebo florbal nebo tak něco? Aspoň týmová fotka by se hodila.
V každým případě tudy cesta nevede a já jsem opět v koncích. Moje hypotéza je velmi vachrlatá a stojí ne nejistejch základech. Absolutně se z toho zážitku nedokážu vzpamatovat a soustředit na něco jinýho. Jediný co, je moje rozpumprlikovaný péro, který se dožaduje pozornosti.
Líbila se Ti povídka? Dej lajk nebo ji sdílej. Chceš náš blog podpořit? Zvaž dobrovolný příspěvek. Díky!
Comments