Vleču se ze školy domů pomalým krokem a přemýšlím, co bude, jestli už mu volali. Pořád ještě existuje naděje, že si to nakonec ta naše hysterická ředitelka rozmyslela, nechá mého otce doma v klidu pracovat a mě ušetří tříhodinové výchovné přednášky. No, ale jestli dál trvala na tom, že pár sáhnutí na Veroničiny kozy je přinejmenším teroristický čin mezinárodního dopadu a zaslouží si odsouzení tribunálem v Haagu, tak to abych si šel ještě cestou koupit hamburgera, protože mě otec nenechá se v klidu ani najíst.
Ještě cestou po schodišti přemítám, jestli nebude lepší domů vůbec nechodit a vzít to rovnou k Erikovi. Můžu se vrátit až večer. To už bude matka doma a on se před ní krotí, protože vždycky, když nasadí ten svůj karatelský tón, ona se potají uculuje, asi jí připadá směšný. Nakonec ale stojím u našich dveří a říkám si, že když budu dostatečně potichu, otec zabraný do práce si mě, jako už tolikrát, ani nevšimne.
„Maxi, jsi to ty?“ ozývá se z otcovy pracovny, ani se nestíhám zout, natož proklouznout do svého pokoje.
„Jo,“ houknu. Kdo by to asi tak mohl být? Matka má směnu do šesti a dřív, než před sedmou nepřijde. A nikdo jiný, pokud vím, se s námi doma nevyskytuje.
„Pojď sem, prosím tě,“ ve dveřích pracovny se objeví jeho mohutná postava, snad obrovštější, než kdy jindy.
Ten jeho tón se mi ani trochu nelíbí. Vypadá to, že už mu volali.
„Co je? Děje se něco?“ tvářím se tak nezúčastněně, jak jen to jde, „šel bych se najíst.“
„Maxi,“ nasadí tón naštvanosti na stupni čtyři, přičemž nejvyšší je pětka, "domníváš se, že jsme tě dostatečně nevedli k úctě k dívkám? Viděl si snad někdy doma, že bych se choval k tvé matce majetnicky nebo snad dokonce s jistým násilnickým podtextem? Neučili jsme tě, že ženy primárně neslouží k uspokojení mužských potřeb, ale že přinášejí rovnováhu a harmonii do vztahů, rodin a společnosti?“
A je to v řiti vážení, protože přesně toho jsem se obával. Ta kravka už mu volala! Proč zrovna já musím mít takovou smůlu?
„Ale tati, o nic nešlo, nech si to vysvětlit,“ snažím se zastavit jeho přednášku, která hrozí vyústit společensko-vědním monologem končícím někde u obhajoby Šárky a její role v dívčí válce.
„Jak jako o nic nešlo? Pro tebe o nic nejde, ale co to nevinné děvče? Jak se asi cítí? Ponížená, potupená, zraněná? S psychickým traumatem se lidský organismus vyrovnává obtížněji, než s fyzickým zraněním, věděl jsi to?“ ta jeho naučná naštvanost vůbec nepolevuje, nijak se mi to nelíbí.
V duchu jsem viděl Konvičkovou. Se sukýnkou končící někde v půli zadku, topíkem co nebyl rozeznat od podprsenky, obříma kozičkama, co jdou vždycky napřed a siláckými řečmi o tom, cože jí to jako s kamarády ukážeme o polední pauze na záchodech. Ponížená! Potupená! Zraněná! Konvičková? Vyprsknu smíchy a rozřehtám se, to prostě nejde jinak.
„Jo tak pánovi je to k smíchu!“ bouchne otec jak papiňák s fazolemi.
„Ale tati…“
„Maxi neser mě!“ nasadí stupeň deset a mě začíná být zle. Takhle ho vůbec neznám, sprostě nemluví! Stalo se mu něco? Nestihl termín? Je v přechodu?
Najednou koukám a krev mi tuhne v žilách. Rozepíná si řemen a vytahuje ho z poutek. No to si snad dělá …
„Stáhni kalhoty!“ zavelí bez stopy pochybnosti.
„Ježiš tati…“ nevycházím z šoku, on mě nikdy nebil a bez kalhot mě viděl naposledy na základce při očkování u doktora.
„Nedovolávej se Ježíše, ten ti teď nepomůže. Na hrubý pytel, hrubá záplata. Dělej, kalhoty dolů.“
Neochotně si rozepínám knoflíky. To přece nemyslí vážně!
Otec ztrácí trpělivost a hrábne po mě. Sakra, to ragby, co hraje po víkendech je na úchopu mého krku dost znát.
„Auuu, nech toho prosím, já už to neudělám,“ snažím se odvrátit katastrofu.
„Buď zticha a trp za své viny!“ pronáší, jak někde na jevišti národního. Ohýbá mě přes opěradlo svého křesla, za krk mě tlačí do sedáku a kalhoty končí u kolen.
A za nimi hned slipy! No to snad ne! Se snad úplně zbláznil!
Nemůžu nic. Chci protestovat, ale na mém holém zadku přistává první rána. První rána v celém mém dosavadním životě. Čekám, že bude následovat příkladné odůvodnění a závěr, ale ne. Otcova silná ruka třímající kožený řemen se bez přestání napřahuje a mydlí můj krásný, hebký zadek.
„Auuu, auuu to bolí, tati!“ škubu s sebou na křesle ve snaze vyhnout se bolestivým ranám. Vůbec mě nešetří, bolí to. Děsně to bolí. Řemen lítá vzduchem a pleská o moje půlky tak nahlas, že to zní celým bytem.
„Má-lo jsem tě bil, tak to teď do-že-nu. Aspoň vidíš, jaké to je cítit po-tu-pu a po-ní-žení,“ slabikuje za neustávajícího bití, dává si záležet na každé ráně. Můj zadek pálí, hoří a svědí. Řvu a naříkám, ale není mi to nic platné, rytmus se zrychluje, řeže mě jak psa. Určitě už mi naskakují první jelita!
„Tati, prosím tě, nech už toho,“ škubu s sebou a snažím se rukama vykrývat rány. On se ale ve chvatech vyzná, nemám šanci. Pásek dál sviští a mrská mojí rudou, opuchlou prdelku. Řemen už z toho měkne a otcova ruka umdlévá, prodlevy mezi ranami se zvětšují. Můj zmalovaný zadek opuchá a jeho rudá barva přechází do fialova. Chce se mi brečet, slzy se mi vkrádají do očí.
„Ne, už dost! Prosím, už dost!“ volám z posledních sil a otec skutečně přestává. Pouští mě a odchází. Ještě chce něco pronést, ale nakonec zmizí beze slova v chodbě. Stojím a hladím si seřezaný zadek. Otáčím se, abych zahlédl dílo zkázy, ale moc toho nevidím. Zapínám si kalhoty, setřu z tváře tu jedinou slzu, kterou jsem neudržel v očích a bouchnu dveřmi od bytu. Dneska spím u Erika.
***
„Cože?“ žasne Erik, „tvůj dokonalej, vysoce akademicky vzdělanej fotr? Ve volnym čase ragbista a dobrovolnej hasič? Že tě seřezal?“
„Jo, přesně ten,“ přecházím po Erikově pokoji a nedovedu se představit, že bych se měl posadit. „Seřezal mě řemenem na holou a mluvil sprostě,“ dodávám.
„Děláš si ze mě prdel, Maxi, to ti prostě nevěřim,“ doplňuje Erik svůj nesouhlas gestem pro totálního vola, kterého mám dělat z někoho jiného.
„No tak se podívej!“ rozepínám si kalhoty a stahuji zároveň se slipy dolů.
Erik chvíli kouká a pak hvízdne.
„No to je nářez Maxi, ty už jsi to viděl? Máš prdel na sračky!“ naklání se blíž, až si nakonec klekne a má jí přesně před obličejem.
„Co tam mám? Jak to vypadá? Nemáš tady zrcadlo?“ propadám zděšení.
„Bolí to?“ cítím, jak se mě Erik lehce dotýká prsty,“ je to celý červený, jeden krvavej šrám, a pár fialovejch fleků.“
Sykám bolestí.
Ten otec se prostě musel zbláznit! Co mu ta blbá ředitelka navykládala? Zatímco se mi hlavou točí spousty myšlenek, Erik divně mlčí. Jeho dlaně přejíždějí po mých půlkách…on mě snad hladí…
„Co děláš, Eriku?“
„Ten tě teda zrychtoval,“ konstatuje Erik a jeho ruce dál hladí můj zadek.
Jsem z toho zmatený. Ustupuji o krok dopředu a chci se ohnout, abych si zpátky natáhnul kalhoty, ale mám před sebou akorát psací stůl, kde má otevřenou nějakou chemii nebo co.
„Eriku nech toho, já přece nejsem …“
„Ale já jo,“ skáče mi do toho Erik, „chceš mě snad diskriminovat?“
„No to nechci,“ zarazím se a zkoumám, co mi tím vlastně chce říct, „ale…“
„Pšššt,“ přeruší mě a zdá se mi, že na mé zmasakrované zadnici přistávají něžné polibky. Než se stihnu vzpamatovat, roztáhne mi půlky od sebe a já cítím přímo na análu něco mokrého, horkého a neskutečně příjemného.
„Co to děláš?“ polknu na sucho.
„Lížu ti díru,“ odpovídá a mě se podlamují nohy.
„Eriku, radši to už nedělej. Necháme toho. Vážně!“ říkám, ale z mých úst vzápětí vycházejí vzdechy vzrušení. Je to tak příjemné, že chci víc. Lámu se v pase a opírám se lokty o desku stolu a zároveň dávám nohy od sebe.
„No vidíš, hezky se uvolni, pofoukáme bebíčka,“ říká Erik a zní to dost úchylně.
Mezi půlkami cítím jeho prst, jak jím uprostřed roztírá sliny. Je mi trapně a stydím se, ale nemám vůli to zastavit. Je to tak hezký, příjemný a jemný. Tolik dojemného citu můj zadek ještě nikdy nepoznal. Nakonec sám nevěřím vlastním uším, když zašeptám: „Udělej mi ještě tamto.“
Odkopu ze sebe kalhoty a slipy, co mám u kotníků a Erikův jazyk se znovu boří doprostřed otvoru. Zahekám a prohýbám se v bedrech jako paragraf. Vystrkuji zadnici, co nejvíc vstříc jeho jazyku, zalévá mě vlna nepředstavitelné rozkoše.
Zřetelně cítím, že mi tvrdne přirození. Erik mě stále dělá dobře jazykem, ale protáhne ruku mezi stehny a chytí mě zespodu za kulky a něžně za ně zatahá. Sjede mi kůžička a obnaží se vlhký žalud. Vzdychám a vzrušené napětí v rozkroku mě úplně ovládá. Bolest zadku je pryč, teď jí střídá extáze.
Než se stihnu dotknout svého malého maxe, udělá to za mě Erik. Láskyplně ho vezme a začíná mi ho jemně honit. Nezapomíná přitom nádherně kmitat jazykem zabořeným mezi půlkami. Kamarádova ruka na mém údu je nečekaně příjemná a já žasnu, jak přesně ví, co s ním má dělat, aby vzrušení bylo co nejsilnější. Ta dokonalá souhra mě fascinuje a děsí zároveň. Odevzdávám se Erikově zázračné ruce, propínám se a nechávám volný průběh vyvrcholení, které přichází velmi rychle.
Erik naposledy přejede přes můj naběhlý žalud a od kořene postupně propuká orgastická rozkoš. Špička žaludu se roztáhne a ven v rychlém sledu tryskají proudy bílého semene, které velkým obloukem dopadají na Erikovy knihy a sešity na stole. Zmítám s sebou, s tichými výkřiky prožívám ty vteřiny, kdy mnou projíždějí vlny slasti, až jsou varlata prázdná a cukání přirození pomalu ustává. Ještě nikdy jsem nic tak úžasného nezažil.
Chvíli to v tom opojení chci Erikovi dojatě sdělit, než mi dojde, co se vlastně stalo. Nechal jsem se od kámoše vylízat a vyhonit! Bývalo by se rozhostilo trapné ticho, při kterém bych nevěděl, jestli se rychle oblíkat nebo, nedej bože, udělat něco podobného Erikovi, ale osud rozhodl jinak. U dveří se rozdrnčí zvonek.
„To bude sousedka, asi nám vzala ňákej dopis,“ tvrdí Erik, „počkej tady, hned jsem zpátky.“ Zavírá za sebou dveře, aby skryl tajemství svého studentského pokoje, ale já mám zlé tušení. To se naplňuje vteřinu nato. Slyším hulákat svého otce.
„Je tady? Ať jde ten násilník okamžitě domů!“
Mám pocit, že zešílím. Panikařím a nevím co rychle dělat, otec dusá v chodbě. Než se rozrazí dveře pokoje, stíhám jenom zalézt pod deku v Erikově posteli.
„Maxi, bacha!“ slyším ještě Erikův zoufalý pokus mě varovat. Do místnosti vtrhne otec, řemen v ruce!
„Kde se schováváš, zbabělče?“ hřímá tónem pět a natahuje pro mě ruku. Snažím se schovat pod dekou, ale nemilosrdně jí ze mě seškubne.
„Kdo ti dovolil opustit domov? Co? Jak si to představuješ, dělat si co chceš?“ deka mizí někde na podlaze a definitivně odkrývá mojí nahou dolní polovinu. Silným chvatem jsem obrácen na břicho a moje nebohá zadní část je opět vydána všanc tomu šílenci.
Řemen zasviští dusnem pokoje a já jsem zase trestán výpraskem na holou. Rána padá za ranou, můj rudý zadek mu asi připadá málo rozšmelcovaný. Zuřivě se bráním, a daří se mi alespoň částečně tvrdému bití unikat. Otec nemá na měkké posteli úplně výhodnou pozici a nedaří se mu zcela mě zpacifikovat.
„Eriku, pojď mi ho podržet,“ zařve na zkoprnělého kamaráda, který jen vyděšeně sleduje a nevěří tomu.
„Ale to přece nemůžu…“ snaží se Erik zabránit zradě.
„Dělej nebo tě taky zflákám!“ jde otcův hlas do dunivé tóniny, pod kterou by se otřásl i Olymp.
Erik si mi kleká na ruku a mám pocit, že slyším tichý vzlykot. Můj nahý zadek je teď vydán napospas otcovu zuřivému řemenu, který se ze mě snaží vymlátit duši. Rány pleskají, půlky se otřásají, já řvu bolestí a pořád nevzdávám boj za vymanění. Otec mě řeže jako malého spratka a prdelka natéká a opuchá. Nakonec se ale přece unaví. Vstane, zasune pásek do poutek, rozhlédne se po pokoji a spokojeně pokývá hlavou.
„Za deset minut ať si doma,“ práskne za sebou dveřmi.
***
Dilema. Jít domů a riskovat, že mě otec umlátí k smrti nebo zůstat, muset se odvděčit Erikovi a nechat se následně po příchodu domů umlátit otcem k smrti. Volím blízkou smrt, protože si nedovedu představit, že bych měl s Erikem recipročně navázat, kde jsme před tím skončili. Erik je zklamaný, že odcházím, ale když ho v předsíni obejmu a řeknu mu, že je můj nejlepší kamarád, trochu pookřeje.
Vleču se domů pomalým krokem a přemýšlím, jestli stařec už vychladl. Tím nemyslím provždy. Snad už bude doma máma a ten jeho amok už konečně přejde. Vážně se takhle nikdy nechoval, vůbec tomu nerozumím. Potichu odemykám a je ve mně jen malá dušička. Poslední mojí nadějí je, že by mohl vyčerpáním usnout, ale tu skepticky zaháním, když si ho představím, jak celé víkendy tráví na ragbyovém hřišti. Ten se jen tak neunaví!
Otvírám dveře a moje noční můra se naplňuje. Otec se v chodbě tyčí jako Ještěd. Než stihnu cokoliv udělat, přiskakuje ke mně, zapráskne dveře a já vidím, jak je v obličeji zsinalý vzteky.
Co zas je?!!
„Co jste tam s tím Erikem dělali?“ udeří na mě.
Vytřeštím oči hrůzou.
„Proč jsi byl nahý v jeho posteli?“ chytá mě zase za krk v neomylném sevření jeho obří dlaně.
„Šli jsme už spát, neměl jsem s sebou pyžamo,“ skučím a soukám ze sebe pohotovou výmluvu.
„A co ty poskvrněné učební pomůcky, to se stalo jak?“ hučí zase jak niagarské vodopády.
„Tati, ne, prosím už ne,“ volám naprosto zoufale, protože ze mě ty kalhoty znova rve, až utržené knoflíky lítají, ohýbá mě přes koleno a zase zaměřuje můj nahý zadek.
Bere do ruky plastovou lžíci na boty, takovou tu dlouhou a hned mě s ní řeže, až se modrorudé půlky třesou. Tak strašně to štípe a bolí. Ječím, prosím, zmítám se, ale rány na mé zvalchované pozadí dopadají s pravidelnou neúprosností. To už nezachrání ani Erik! Otec mě opět bezhlavě mydlí, pleskání doprovází mé marné snahy se osvobodit z jeho sevření.
„To máš za to, že jsi buzerant!“ mrská mě takovou rychlostí, že mě fakt už rozseká na kusy.
Brečím jako malý kluk, slzy tečou proudem, obličej plný křivdy a nespravedlivého utrpení. Zatínám palčivou bolestí půlky a doufám, že mě to zachrání od modrých jelit a krvavých podlitin.
„Ale to já přece nejsem…!“ volám na něj z posledních sil, pusu zkroucenou od brekotu.
„A ještě máš tu drzost mi lhát!“ konstatuje otec a rozpřáhne se k další ráně.