No paráda, to je zase zadání! Je ten můj chlap vůbec ještě při smyslech? Mám sehnat velikonočního zajíčka. To už jsem jak Maruška a dvanáct měsíčků! Jenže ta by pro jahody v lednu skákla do Alberta a pohádku můžou už nadobro zrušit. Ale co moje story? Kdo napíše o mém hořkém údělu? Zajíček! Na Velikonoce!
Sice chápu, že chlap se má o svátcích jara pořádně vystříkat, aby měl po celý další rok uspokojivý milostný život, ale to jsme přece mohli spolu, bez pomoci mladistvého stimulantu! Nebo se partnerské muchlování již do skóre nepočítá? Já vážně nevím, ono se dneska na nic už nedá spolehnout. Co platilo včera, je dneska minulostí, mění se všechno, i tradice se staví na hlavu.
A tak bloumám po městě, dvě tašky plné svátečního proviantu a zbývá mi už jen ten zajíček.
Mířím tedy ke klukovi, co osamoceně zírá do mobilu na zastávce autobusu.
“Omlouvám se, že ruším, potřebovali bychom s partnerem zajíčka na Velikonoce, nepřišel bys?”
Kluk neochotně vzhlédne od displeje.
“Bylo by to jen na hodinku, na dvě,” věnuji mu omluvný úsměv, “dlouho tě nezdržíme.”
“Kolik za to?” odvětí bez váhání.
Tak to je podpásovka! Chce peníze! Na to jsem nepomyslel.
“Zadarmo nikam nejdu,” chápe rychle moje rozpačité mlčení.
Pokračuji dál ve své strastiplné cestě, abych splnil partnerovu velikonoční touhu. Dávám se parkem k obchoďáku. Třeba tam budu mít větší štěstí. Mé myšlenky jsou pochmurné, myslím, že svou dnešní neschopností zničím naše svátky. A to bych velmi nerad. Moje vnitřní zoufalství se dostává ke hranici snesitelnosti. Hraju vabank a oslovuji mladíka, co venčí psa.
“Promiň prosím, potřebovali bychom s partnerem zajíčka na Velikonoce, nepřišel bys?”
“Možná, že jo, ale musím vrátit domů psa, naši by měli starost.”
Ha, to vypadá hodně dobře. Možná se na mě konečně usmálo štěstí!
“To bys nám udělal radost, klidně tě doprovodím,” ale pak se trochu zarazím, protože v mé mysli vyvstane jedna podstatná otázka.
“Máš s tím nějaké zkušenosti doufám, umíš kouřit a tak?”
“To nemám, nevěděl jsem, že zajíček musí něco umět,” odpovídá kluk a tahá za vodítko, aby přitáhl psa blíž k sobě.
Já věděl, že se to někde zadrhne! Když přivedu domů nezkušené nemehlo, sotva bude partner spokojený. Ach jo. Vteřinu ještě váhám, jestli to má risknout, ale strach z neúspěchu je silnější.
“Tak to raději ne, ale děkuji za ochotu!”
Nevesely truchlivy jsou mé další kroky. Vleču se s taškami, nálada sotva může být sváteční. Kde přijít k zajíčkovi na Velikonoce? Přemítám, zda nebude lepší přijít domů s nepořízenou a přiznat své selhání. Když se omluvím a upeču beránka, třeba se partner obměkčí a nevyvodí důsledky?!
Váhám. Mívám ve zvyku splnit všechna jeho přání, bez ohledu na přinesené oběti. A teď bezmocně přihlížím, jak moje aureola dokonalého manžela dostává povážlivé trhliny. Představuji si, jak přicházím do dveří, partner si mě přeměří nespokojeným pohledem, ale neřekne nic. A já si budu připadat jako školáček, co přišel domů s pětkou. Naprosté selhání!
To zkrátka nesmím dopustit! Burcuji v sobě zbytky energie a s nadpozemským odhodláním vstupuji do obchodního centra.
Na lavičce před toaletami jsou dva. Ano, zaútočím kobercovým náletem, jistě se aspoň jeden z nich chytne.
“Já nemůžu, jedeme k babičce,” hlásí ten menší s příjemným kukučem a modrýma očima.
Můj pohled se stáčí na druhého, který se mezitím zvedl. Štíhlý, vysoký mlaďas, něco kolem dvaceti, inteligentní tvář. Odstupuji o krok, abych se nenápadně přesvědčil, jestli nemá rozkydlý zadek, ale jeho prdelka je perfektní!
Změním obličej v žadonícího buldočka, trpělivě čekajícího, až mu hodí kousek masa od stolu. Možná, že změna není třeba, je klidně možné, že výraz žadonícího buldočka mám již delší dobu, jenom jsem si to neuvědomil.
“Ale tak jo, stejně nemám co dělat,” prohlásí nezaujatě.
Moje nitro tryská radostí a nadšením ve frenetických vlnách, které mě postupně celého zaplavují. Mé štěstí je nevýslovné a nevyslovitelné.
Po cestě dávám úzkostlivě pozor, aby se mi nějak nevyplašil nebo nezaběhl, přece jenom je to zajíček!
“Mám všechno!” hlásím nadšeně ve dveřích našeho bytu, vítězoslavně se ohlížeje na kluka po mém boku.
“Kdo to je?” vychází partner z kuchyně, v ruce utěrku.
“Velikonoční zajíček, přesně jak jsi chtěl,” dmu se pýchou a hrdostí a čekám pochvalu za svůj heroický počin.
Partner mlčí a střídavě se dívá na mě a na kluka. Kluk se tváří nezaujatě. Já počínám nervóznět, protože mi tady přestává něco hrát. Nepříjemný pocit se však ze všech sil ještě snažím přehlušit.
“Jak se vlastně jmenuješ?” obracím se na mlaďocha, snad v naději, že když se seznámíme, situace mezi dveřmi zůstane zachráněna.
“Ale já myslel toho z lega! Pro synovce!” zahřmí do chodby.
Než mi dojde hrůznost tohoto sdělení a zachvátí mě pocit naprostého selhání včetně ztráty důvěry v mou schopnost být vnímavým a pozorným mužem, obrací se na mě zajíček s dotazem.
“Tak to mám jako jít, jo?” táže se opět velmi nezúčastněně až znudeně.
“Jistě, že ne,” usmívá se konečně můj muž, “jen pojď dál.”
Comments