# Okna nad kavárnou
Tomáš nervózně přešlapoval před kavárnou Modrá růže. Déšť bubnoval do střechy markýzy nad jeho hlavou a kapky stékaly po výloze, za kterou seděli lidé v teple při svých kávách a dortech. Měl přijít ve tři, ale jako vždycky dorazil o čtvrt hodiny dřív. Taková už byla jeho povaha – precizní, možná až úzkostlivá.
Jen častý a trochu zasněný pohled do oken nad kavárnou ho vždycky na chvíli příjemně rozptýlil při tom dlouhém čekání.
V kapse mu zavibroval telefon. Zpráva od Adama: "10 minut zpoždění, zasekl jsem se v práci. Promiň!"
Tomáš se pousmál, ale úsměv byl hořký. Vzpomněl si, jak to všechno začalo – Adam zářící nadšením na architektonické konferenci, jejich první schůzka právě v téhle kavárně, společné sny o vlastním studiu. A pak přišel ten telefonát před třemi měsíci.
"Tomáši, on... on ukradl všechno," vzlykal tehdy Adam do telefonu. "Petr... vybral firemní účet do nuly a zmizel. A ta velká zakázka pro město... přepsal ji celou na sebe. Jak mi to mohl udělat? Vždyť jsme spolu studovali, byli jsme přátelé..."
Petr byl Adamův spolužák z fakulty a menšinový společník v jejich architektonické kanceláři. Adam mu bezmezně věřil – což se ukázalo jako osudová chyba. Zatímco Adam trávil čas nad projekty a s klienty, Petr nenápadně připravoval svůj plán.
Nejdřív postupně vyváděl peníze z účtu pod záminkou různých výdajů. A pak, když získali velkou městskou zakázku na revitalizaci náměstí, využil toho, že měl přístup ke všem dokumentům, a celý projekt přepsal na svou nově založenou firmu.
Když to Adam zjistil, bylo už pozdě. Petr byl pryč i s penězi a zakázkou, zanechávaje za sebou jen dluhy a zničené přátelství. Adam se musel vypořádat nejen s finančním krachem, ale i se zradou člověka, kterému tolik věřil.
A pak přišla ta noc před týdnem. Tomáš seděl doma a čekal. Hodiny ubíhaly, venku se setmělo. Adam nebral telefon. V devět večer poslal první vyděšenou zprávu. V deset už volal všem jejich společným přátelům. O půlnoci seděl na pohovce, kolena přitažená k bradě, a snažil se potlačit narůstající paniku.
V jednu myslel, že vyletí z kůže. Přecházel po pokoji a třásl se jak drahý pes. Dala se do něj zima, emoce hrůzy ho zcela pohltily. Znova a znova zkoušel volat, ale dobře věděl, že je to k ničemu. Co bude dělat ráno? Kam má jít? Co má dělat?
Ve dvě už Adama prakticky pohřbil. Představoval si, co bez něho bude dělat a srdce se mu svíralo steskem a zoufalstvím. Snažil se uklidnit všemožným způsobem, ale nic nepomáhalo. Věděl, že se něco muselo stát, protože tohle není normální situace.
Hlavou mu vířily ty nejhorší scénáře. Rozbolelo ho břicho a rozhodl se začít pít slivovici od strýce z Moravy. Occamova břitva! Vzpomněl si. To nejjednodušší řešení je pravdivé. Co když je prostě jen s někým jiným?
Poslední dobou byl Adam tak vzdálený, tak uzavřený do sebe. Možná našel útěchu někde jinde, u někoho jiného… I tyto myšlenky byly trýznivé, ale ne tolik, jako ty předchozí. Tomáš přemýšlel, zda by mu to dokázal odpustit a cítil, že opravdu ne. Nesnesl by to pomyšlení, že by Adamovi bylo hezky s nějakým jiným mužem.
Když se ve čtyři ráno ozvalo škrtání klíče v zámku, Tomáš už byl na pokraji zhroucení a šokem málem omdlel. Adam vešel dovnitř, promočený deštěm, se zarudlýma očima a roztřesenýma rukama.
Tomáš se k němu vrhnul a rozplakal se radostí a úlevou.
"Kde jsi byl?" zeptal se Tomáš tiše, hlas změněný prožitou hrůzou. "Myslel jsem... myslel jsem..."
"Že jsem s někým jiným?" dokončil Adam hořce. Sáhl do promočené tašky a vytáhl pomačkaný papír. Byl to výpis z účtu – poslední splátka dluhu, který zůstal po Petrově zradě. "Byl jsem v bance. A pak... pak jsem prostě chodil městem. Nemohl jsem... nemohl jsem se vrátit domů a říct ti, že jsem selhal. Že jsem přišel o všechno, o naše sny..."
Vytáhl telefon – vybitý. A pak ještě něco – promočený blok plný náčrtků a poznámek. Celou noc procházel městem a kreslil, jako kdysi na škole. Staré domy, nároží, detaily fasád. Jako by se snažil najít zpátky svou ztracenou vášeň pro architekturu.
"Já už nemůžu," zašeptal tehdy ve dveřích. "Nemůžu takhle žít dál, jsem v koncích. Vím, že jsem měl dát o sobě vědět, ale prostě jsem nemohl."
Tomáš ho pevně objal. "Zvládneme to, jsem s tebou. Hlavně, že jsi v pořádku."
“Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.”
A teď tu stál před kavárnou, kde všechno začalo, a čekal. V aktovce měl složku s papíry – pronájem malého prostoru právě nahoře, nad tou kavárnou, předběžné kalkulace, první náčrty možných projektů. Věřil, že spolu dokážou začít znovu. Menší, skromněji, ale svobodně.
Konečně ho uviděl, jak běží ulicí v promočeném kabátě. Bez deštníku, jako vždycky.
"Promiň," vydechl Adam udýchaně, když dorazil pod markýzu. Pak si všiml Tomášova výrazu. "Co se děje? Nejdu zas tak úplně pozdě?"
Tomáš mlčky vytáhl z aktovky složku a podal mu ji. Adam začal listovat papíry, jeho oči se rozzářily překvapením.
"Ale... jak... my přece nemáme..."
"Prodal jsem auto," přerušil ho Tomáš. "A vzal si půjčku. Je to risk, ale..." odmlčel se a chytil Adama za ruku. "Věřím nám. Věřím tobě. Nic neděláš špatně, jen sis vybral špatného člověka. Tím nemyslím sebe, samozřejmě."
Adam zíral na papíry, pak na jejich spojené ruce. A najednou se usmál – tím starým, zářivým úsměvem, který Tomáš tak dlouho neviděl.
"Ty ses úplně zbláznil," řekl Adam v euforii.
"Jo, do tebe."
Adam se rozesmál a přitáhl si Tomáše k sobě. Jeho kabát byl promočený a studený, ale Tomášovi to nevadilo. Protože v tom objetí cítil teplo naděje a příslib nových začátků.
Déšť bubnoval dál do markýzy nad jejich hlavami, ale jim to bylo jedno. Protože věděli, že lásce déšť nijak nevadí. Pak se spolu zadívali do oken nad kavárnou a ještě než se tam vydali podívat, věnovali si dlouhý polibek.
Líbila se Ti povídka? Dej lajk nebo ji sdílej. Chceš náš blog podpořit? Zvaž dobrovolný příspěvek. Díky moc!
Comments