top of page

Romantika: Láska v policejní uniformě

Obrázek autora: Good GuyGood Guy

Tři policisté v policejním klubu
Romantická gay povídka "Láska v policejní uniformě"

Policejní klub v Hannoveru zářil slavnostní výzdobou. Modrobílé stuhy - barvy policejního znaku - se vinuly po stěnách a na stolech svítily čerstvé květiny. Oddělení slavilo nejúspěšnější protidrogovou razii za poslední desetiletí. Šest policistů mělo být vyznamenáno za mimořádnou službu.


Thomas Weber, zkušený třiačtyřicetiletý kriminalista, si upravil uniformu a zkontroloval vyznamenání na hrudi. Po dvaceti letech služby tohle nebyla jeho první medaile, ale stále v něm vyvolávala hrdost. Jeho pohled se zastavil na mladém Markusi Schmidtovi, který nervózně postával u baru.


"Tak první velké vyznamenání, co?" přistoupil k němu Thomas.


Markus se pousmál, ale úsměv nedosáhl jeho očí. "Jo. Jen jsem doufal, že s tím přijde i to povýšení."


"Však ono to přijde," položil mu Thomas ruku na rameno. "Já čekal na svého poručíka pět let. Zatím si užij tu odměnu - slyšel jsem, že to jsou slušný peníze."


"Díky, Thomasi. Ty vždycky víš, jak člověka povzbudit," odpověděl Markus a konečně se upřímně usmál.


Večer postupoval a místnost se plnila hlasitým smíchem a cinkáním sklenic. Thomas pozoroval, jak se Markus baví s kolegy, ale držel se stranou divočejšího veselí. Všiml si také, jak někteří starší policisté po mladíkovi vrhají podezřívavé pohledy.


"Ten mladej Schmidt," zamumlal poručík Hartmann, když se motal kolem Thomasova stolu, "něco s ním není v pořádku. Moc jemnej na naši práci."


"Je to dobrej polda," odpověděl Thomas ostře. "V terénu odvede dvojnásobek práce co ty."


Hartmann se zakymácel. "Já ti řeknu, co je zač. Je to bu-"


"Doporučuju ti zavřít klapačku," přerušil ho Thomas ledově.


Ale bylo pozdě. Hartmann se již potácel směrem k Markusovi. "Hej, ty buzerantskej hajzle!" zařval přes celou místnost. "Myslíš, že to nevíme? Že si nevšímáme, jak se díváš na chlapy?"


Místnost ztichla. Markus zbledl.


"Takový jako ty by měli zavřít někam na léčení!" pokračoval Hartmann. "Policie není místo pro teplouše!"


Thomas byl u nich dřív, než stačil Hartmann dokončit větu. "Dost!" postavil se mezi ně. "Okamžitě vypadni!"


"Nech ho, Thomasi," ozval se major Klein od vedlejšího stolu. "Hartmann má pravdu. Nemůžeme mít v jednotce..."


"Co přesně nemůžeme mít v jednotce?" přerušila ho komisařka Brandt. "Policistu, který má nejlepší výsledky z celého oddělení? Který nasazuje život stejně jako my všichni?"


"Je to nepřirozené," přidal se další hlas.


"Nepřirozené je být zaslepenej homofob v jednadvacátém století!" odsekla Brandt.


Místnost se rozdělila. Na jedné straně stáli ti, kteří křičeli urážky a požadovali Markusovo propuštění, na druhé ti, kteří ho bránili. Thomas si všiml, že Markus využil zmatku a vyšel ven.


Našel ho na parkovišti, třásl se a na tváři měl rudý otisk Hartmannovy pěsti - konflikt musel být fyzický dřív, než Thomas zasáhl.


"Musíme to nahlásit," řekl Thomas jemně a dotkl se Markusovy tváře.


"Ne," zavrtěl Markus hlavou. "Tím by se to jen zhoršilo." Jeho hlas se zlomil. "Nemůžu se vrátit na ubytovnu. Co když se vrátí... když budou opilí..."


Thomas zaváhal jen na vteřinu. "Půjdeš ke mně," řekl rozhodně. "Mám druhý pokoj po dceři - odstěhovala se na univerzitu."



Thomasův byt byl útulný, zařízený v jednoduchém skandinávském stylu. Na stěnách visely fotografie z policejních akcí i soukromé snímky s dcerou. Thomas vytáhl dvě piva z lednice a posadili se na pohovku.


"Měl pravdu," prolomil Markus ticho po dlouhé chvíli. "Jsem gay. Vždycky jsem byl." Hlas se mu třásl. "Myslel jsem, že to zvládnu skrývat. Že když budu dost dobrej policista..."


"Nemusíš nic skrývat," přerušil ho Thomas jemně. "Jsi skvělý policista. A to, že jsi gay, z tebe nedělá horšího člověka nebo muže."


Jejich pohledy se střetly. Thomas si uvědomil, že se dívá do nejmodřejších očí, jaké kdy viděl. Natáhl ruku a něžně setřel slzu z Markusovy tváře.


"Víš," řekl tiše, "po rozvodu jsem si myslel, že už nikdy... že některé věci jsou už navždy ztracené." Odmlčel se. "A pak jsi přišel ty."


Markus zadržel dech. "Thomasi..."


"Zůstaň," zašeptal Thomas. "Aspoň pro dnešek. Zůstaň tu se mnou."


Ticho mezi nimi bylo elektrické. Po emotivním vyznání seděli na pohovce, jejich ruce se téměř dotýkaly. Markus cítil, jak mu srdce buší až v krku. Thomas se k němu naklonil blíž a jemně mu odhrnul pramen vlasů z čela.


"Jsi krásný," zašeptal Thomas a jeho prsty se zlehka dotkly Markusovy tváře. "Od prvního dne, co jsem tě viděl..."


Markus se zachvěl pod jeho dotykem. Jejich rty se setkaly v něžném polibku, který postupně nabýval na intenzitě. Thomas přitáhl Markuse blíž, jejich těla se propletla v těsném objetí.


"Jsem do tebe zamilovaný," vydechl Markus mezi polibky. "Už měsíce..."


Thomasovy rty se přesunuly na Markusův krk, zatímco jeho ruce pomalu rozepínaly knoflíky Markusovy košile. Každý dotek byl jako elektrický výboj, každý polibek jako požehnání. V měkkém světle lampy se jejich těla spojila v něžném tanci vášně a lásky.

Vzájemné doteky třásly jejich vyprahlými těly, která se toužebně vzpínala, aby byla laskána a hýčkána. Střídali se v něžnostech projevených vášnivými pohyby úst i rukou. 


Markus se nemohl nabažit Thomasova mužného těla pokrytého jemnými chlupy podtrhujíc jeho chlapského vzezření. Thomas zase vášnivými polibky ocenil Markusovo takřka holý, mladický hrudník, který v něm vzbuzoval vlny dalšího a dalšího chtíče.


Ani nečekali, že se vzájemně budou tak skvěle doplňovat a navzájem přitahovat. Napětí rostlo spolu s dalším následujícím dotekem, spolu s další vlnou slasti, kterou si společně působili.


Exploze jejich roztouženého bytí na sebe nenechala dlouho čekat. Při vášnivých polibcích postoupili k vrcholu a naplněné touhy právě tryskaly do všech směrů. Oba cítili mocné spojení, naplnění a sounáležitost.  


Nyní už věděli, že není cesty zpět - ani jeden z nich si to nepřál. Tato noc změnila jejich životy navždy, spojila je poutem silnějším než všechny předsudky světa.


“Vlastně jsem rád, že ten blbec Hartmann byl dneska tak agresivní,” usmíval se Markus, “jinak bychom nebyli tady a teď, spolu.”


“Přesně tak, nikdy nevím, kam nás nepříjemné věci posunou,” přitakal Thomas.


"Někdy musíme projít bouří, abychom našli svůj přístav."


“Můžu s tebou zůstat?” zeptal se Markus s velkou dávkou strachu.


“Prosím tě o to!” Thomas ho chytl za ruce.


Líbila se Ti povídka? Dej lajk nebo ji sdílej. Chceš náš blog podpořit? Zvaž dobrovolný příspěvek. Díky moc!

260 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


Přihlásit se k odběru nových povídek

Díky za sledování webu Good Guy!

bottom of page