Nakládání
„Co se ti proboha stalo?“ užasl José, když jsem ráno připajdal na halu.
„Uklouznul jsem ve sprše,“ snažil jsem se ho obejít, aby si mě moc neprohlížel.
„Rodrigo,“ zvážněl, „to je ta nejpitomější věc, kterou jsem od tebe kdy slyšel. Vždycky, když se muklové pobijou, tak tohle vykládaj!“
„Trochu jsem to včera přehnal s pitím,“ mrkal jsem na něho a snažil jsem se přes roztržený ret vyloudit úsměv.
„Jseš si jistej, kamaráde?“ nevěřil mi ani slovo a jeho bachařskej čumák větřil jako o život.
„Nic to není, jen jsem si natáhnul vazy,“ mlžil jsem dál.
„Jestli ti něco udělal někdo z těch našich grázlů…,“ zalila se mu hlava do ruda, „okamžitě je odvezu do hajzlu!“
„Ne! To ne!“ vyděsil jsem se a poprvé mi došlo, že Ángel za pár dnů zmizí a možná ho už nikdy neuvidím. „Kdo by to dodělal?“ dodal jsem rychle, abych trochu vysvětlil ten svůj nepříčetnej úlek.
„Klid, Rodrigo, klid. Přivez bych ti jiný,“ díval se na mě dost udiveně a vůbec nevěděl, co si má myslet.
„Jen ať to dodělají, jsou dobrý, jsou v pohodě,“ mumlal jsem. Zatáhl jsem ho do kanclu a pár panákama jsme trochu vyladili atmosféru.
Všiml jsem si konečně, že mám na stole první letošní olej, ale brácho, já na to neměl ani trochu náladu. Měl bych jít ven, mezi chlapy, stejně jako to dělal táta a měl bych dělat celej ten tyjátr s ochutnáváním a poklepáváním na láhev, ale já prostě nemohl. Celou noc jsem nespal a myslel jsem jen na něho. Vysnil jsem si, jak ho vyplácím ze zbytku trestu a jak se spolu stěhujeme na jih k moři, kde si otevíráme bar nebo něco takovýho a kde spolu mrdáme až po zbytek života.
Už jsem zase koukal přes to sklo na tu jeho výstavní prdel, oči zabořený do jeho hustýho rozkroku a zpátky byly včerejší živý vzpomínky. Ó Dio, byl tak krutě sexy! Měl bych mu říct, ať začnou naplněný bedny vozit do skladu, ale nedokázal bych se před něj ani postavit, natož mu něco přikázat. Mávnul jsem na Diega a úkoly poslal přes něj. Když se k němu vrátil a řekl mu, co budou dělat, Ángel se otočil a tak dlouho mě deptal svým drzým pohledem, že jsem nevydržel a cuknul. Pohodil hlavou a odplivl si stranou. Byl tak úžasnej!
Konečně jsem zbavil Josého, odešel zkontrolovat sběrače. Dal jsem si sám ještě panáka a vyhlížel, jestli se Ángel i dneska vydá do umývárky. Měl jsem dokonce v autě náhradní oblečení, kdyby to zase dopadlo jako včera. A já v to doufal, protože jsem nikdy nic lepšího v celým svým životě nepoznal. Pták mi v kalhotách tvrdnul, čas ubíhal a já si absolutně nepřipouštěl, že by dneska nemělo k ničemu dojít. Do prdele, za chvíli abych jel pro oběd! To von jako dneska nepůjde ani chcát nebo co? Odmítal jsem přijmout jakoukoliv jinou variantu, než tu plnou stříkajících ocasů.
Ángel nic. Vozil bedny do skladu, nosil se u toho jako páv a snad i potají pozoroval, jestli se na něho pořád obdivně, se zatajeným dechem a rukou mezi nohama, dívám. Hodiny ubíhaly a já už nemohl dál čekat. Počkal jsem, až vezme další bednu a šel jsem na halu. Diega jsem poslal k Sofíi pro oběd naší firemní dodávkou a sám jsem se s bušícím srdcem vydal do skladu.
Přece tady musí bejt, rozčiloval jsem se v duchu, když jsem na něho mezi řadama vyrovnaných beden nenarazil. A pak to přišlo. Rána pěstí do zubů, až jsem odlítl stranou a zřetelný křupnutí, který signalizovalo, že to jeden z nich neustál. Než jsem stačil vyflusat sklovinu a krev, dostal jsem jich pár do břicha. Potichu jsem sténal, už zase se válel ve špíně mezi bednama a snažil jsem se nepozvracet.
„Co zase chceš, ty zasranej buzíku?“ štěknul po mě Ángel.
„Nevěřím tomu, nevěřím,“ sípal jsem.
„Čemu nevěříš?“ zeptal se.
„Že nemáš srdce! Tomu nevěřím. Uvnitř jsi dobrej chlap, Ángeli.“
To ho rozzuřilo. Kopal do mě jak smyslů zbavenej a když ho to přestalo bavit, lámal mi ruce za zádama. Bolest byla nesnesitelná, myslel jsem, že na místě zhebnu, že všechno už skončilo.
„Že mi nepřišili mord, eště neznamená, že jsem nikoho neoddělal,“ plival mi do ucha, aby mi to bylo jasný.
Vysmekl jsem se mu a odplazil se kousek dál. Klečel jsem, hlavu u země a prdel vystrčenou k němu. Stáhnul jsem si kalhoty a vší silou od sebe odtahoval obě půlky, aby co nejvíc vylezla ven moje nadržená díra.
„Vomrdej mě, prosím tě Ángeli, vomrdej mě jako to nejhnusnější prase,“ špulil jsem na něho roztaženou prdel a toužil jsem teď jen po tom jednom. Aby mi ho tam pořádně vrazil.
A Ángel mi ho tam vrazil. Bez jakýhokoliv varování se ke mně přitisknul a naprosto zkušeným pohybem mi ho narval dovnitř. Byl jsem vzrušením tak roztaženej, že jeho čurák zajel do tý díry jako nic. Zařval jsem nevyslovitelnou rozkoší. Měl jsem ho tam, středobodem celýho vesmíru se teď stala moje nadržená prdel a v ní horkej, tvrdej ocas. Mým tělem škubala extáze, protože arogantní krasavec Ángel mě právě bezohledně mrdal jak poslední děvku, co chytil pod krkem někde pod mostem, když šel v čtyři ráno ožralej z pajzlu.
Chtěl jsem ho vevnitř celýho, chtěl jsem ho tam až po koule a chtěl jsem ho tam natvrdo. A to všechno se mi plnilo. Ángel mrdal, jak smyslů zbavenej, na mě kašlal, šel jenom po tom, aby se co nejlíp udělal. Bylo mu jedno, jestli mě to někde bolí nebo jestli zajel moc hluboko, chtěl jen vycákat svoje nadržený koule a zbavit se spousty mrdky, která ho tam tlačila. Moje prdel právě okoušela ráj, jakej nikdy nepoznala, a já už se nemohl udržet a řval jsem jak kurva ve filmu.
A pak zrychlil, a ještě víc a já se zmítal pod jeho chlapskejma nekompromisníma přírazama. Držel mě tak pevně v bocích, až to bolelo, nedovolil mi ani milimetr svobodnýho pohybu. Líbilo se mu to, protože já najednou slyšel, že zasténal a to byla konečně první a jediná emoce, kterou jsem u něj kdy zažil. Mojí prdel prošpikovanou tlustým ocasem nádhernýho mukla zalila horká mrdka a já tou rozkoší řval jak raněný zvíře.
„Ángeli, Ángeli,“ svíjel jsem se v extázi a vřeštěl na celý skladiště.
„Drž hubu ty jeden debilní buzerante, drž hubu!“ praštil mě pěstí do hlavy tak, až jsem vzal druhou o betonovou podlahu, na který mě mezi bednama s olivovým olejem klátil.
Byla tma. Pak světlo, ale pořád nebylo nic vidět. Pohnul jsem se. Oči se snažily dívat a konečně začaly vidět. Vlastně jsem to nebyl já, kdo se pohnul, ale lehátko, na kterým mě akorát někam zasouvali. Viděl jsem nějaký reflexní vesty a k nim chlapy, co někam, telefonovali. Šoupli mě dovnitř a já viděl všechny možný přístroje a taky nějakou holku, co se mi chystala píchnout něco do žíly. Byl jsem v sanitce.
Pořád jsem nevěděl, co se vlastně děje, ale než zavřeli dveře, viděl jsem Josého, jak vede Ángela. V poutech. Ztuhnul jsem hrůzou.
Ne, ne, ne, to nesmíš, Ángel za nic nemůže! Chtěl jsem křičet, ať ho nechají, že nic neudělal, ale nešel ze mě jedinej zvuk. Máchal jsem chvíli rukama, ale pak jsem úplným vyčerpáním propadl znova do tmy.
Brácho, z intenzivní péče mě pustili na standardní oddělení za dva tejdny. Krvácení do mozku. Mám zlomených pár žeber a pár dalších boulí, co se potřebujou trochu zahojit, než mě pustěj domů. Ale tebe prosím o jednu věc. Zachraň Ángela. Řekni jim, že stahuju obvinění nebo jak se to říká a že všechno bylo domluvený, že jsem to chtěl. Brácho, jsi dobrej člověk, vždycky jsi stál při mě. Prosím, slib mi, že se nebudeš mstít ani nepodnikneš nic jinýho. Nesmíš mu ublížit! Já to tak chtěl, vážně!