Sklizeň
Kamaráde, já z něho byl hotovej od prvního momentu. To se mi ještě nikdy nestalo a už asi nikdy nestane. Aby mě nějakej chlap takhle dostal a abych se z něho na místě podělal. Ty to pochopíš, tobě to říct můžu. Brácho, jsi dobrej člověk, vždycky jsi stál při mě. Prosím, slib mi, že se nebudeš mstít ani nepodnikneš nic jinýho. Nesmíš mu ublížit! Já to tak chtěl, i když tobě to tak připadat nebude. Dej mi šanci, abych ti to vysvětlil, nemám to komu říct.
Všechno začalo s letošní sklizní. Olivy byly tak akorát, ani moc měkký, ani tvrdý, v ruce šustily a na jazyku chuť, jak to má bejt. Zkoušel jsem je nahoře, tam u rozcestí, stejně jako to vždycky dělal táta. Když jsou akorát tam na tom místě, můžeš začít sklízet. Než se dostaneš dolů, budou akorát i ty dole. Ten náš táta, brácho, to měl dobře vymyšlený.
Tak jsem došel do lisovny, bylo teda děsný vedro, košili jsem měl celou propocenou, a jako vždycky volám Josému, že přišel čas a jestli s ním můžu počítat. A ten, že jo a že zejtra jsou tam, že mi vybere pár chlápků, co uměj máknout. Ujistil jsem ho, že škodnej nebude, na mě je přece spolehnutí. Musím si ho předcházet, že jo, kde bych teď sehnal lidi na sklizeň, každej kdo má dvě ruce, je v sadech a sbírá.
Jak slíbil, přijeli. Na osm týpků byly čtyři bachaři a José. Vítali jsme je jak delegaci svatýho otce, byl to malej zázrak. José byl dobře naladěnej, asi už se těšil na provizi. Vylezli z toho rezatýho Iveca s nápisem Prisión de la Grifos, co s ním jezděj vždycky. Nic, se tu nezměnilo, brácho. No a to jsem ho viděl poprvé.
Slejzal ty schody, jak kdyby zrovna přistál se svým soukromým tryskáčem, přirazily mu k němu pozlacený schůdky a dole mu půl milionu vřískajících ženských házelo k nohám kalhotky. Ta nenucená chůze, to pohrdání v očích. Měl na sobě jen tílko, košili zastrčenou za pasem. Ty jeho potetovaný pracky, vylepaná hlava a ostře řezaný rysy mě okamžitě dostaly. Ta nádherná pusa, kámo, kam se hrabe Jeremy Meeks. Na sucho jsem polknul, ale hned jsem dělal, že nic. Ale nevěděl jsem, kam dřív s očima.
Stáli jsme s Josém opření o stěnu starýho překladiště, víš, jak je hned u silnice, když přijedeš k sadu. Jako malí jsme se tam schovávali před sluníčkem a dělali vevnitř kraviny. Teď jsme s Josém pili pivo a dívali se, jak chlapi nafasovali přepravky, česačky a vozejky a pustili se do práce. Ty čtyři dozorci je nespustili z dohledu.
„Je zase vedro, co?“ řekl jsem.
„Jo, posraný vedro,“ potvrdil José. „Ale s tímhle je svět hned veselejší,“ zaklepal na sklo láhve.
„Jak se daří Celeste?“ zeptal jsem se.
„Má se fajn,“ napil se znova.
Nemohl jsem z něho spustit oči. Ta přezíravost v každým pohybu, ta sebejistota. Každým svým krokem, natažením ruky, záklonem hlavy dával najevo, že je tu on a že se z toho prostě máme všichni posrat. Pták se mi z toho v kalhotách bouřil, nedokázal jsem se dívat jinam, bylo to děsný. Pozorovali jsme, jak postupujou stromek od stromku a jak se pomalu plní přepravky. Bylo mezi nima pár mých lidí, aby dohlídli, že to dělaj pořádně. Náš olej musí bejt letos zase prvotřídní. Z chlapů lilo, rozdali jsme jim aspoň čepice.
„A co tvoje Felícia?“ řekl po dlouhý době José.
„Díky, José, má se dobře. Na jaře mi porodila dalšího kluka,“ pochlubil jsem se.
„A sakra, ty si zvíře,“ plácal mě po ramenou, „tak to moc gratuluju!“
„Díky, José, díky,“ opřel jsem se zase o stěnu a znova se díval tam ke stromkům, na něho. V tu chvíli jsem cítil, že si toho José všimnul.
„Aby mi pak z toho nevyrostlo něco takovýho,“ zavtipkoval jsem rychle ve snaze zamaskovat svoje chtivý pohledy na toho mukla.
„To se tobě stát nemůže, jsi správnej chlap, Rodrigo, věř tomu,“ i jeho oči teď zůstaly na tom nádherným bejkovi.
„Kdo je vlastně tenhle? Byl tu s tebou i vloni?“ prohodil jsem tak bez zájmu, jak jen to šlo.
„Myslíš toho vylepanýho mlaďase?“ nečekal, až kývnu na souhlas, „to je Ángel, dostal dva roky za nějaký krádeže, byly v tom i drogy a kdoví co … ani mě to nezajímá. No není to žádnej beránek tenhle Ángel, kolikrát se na tebe podívá těma svejma modrejma očima, až se ti sevře prdel strachy. Ani bych se nedivil, kdyby toho měl na svědomí víc.“
„Maká dobře, zejtra ho dám s Diegem na lisovnu. Už mu ukáže, co a jak,“ dopil jsem svý pivo.
Pravda byla ale taková, že jsem ho chtěl mít na očích. Chtěl jsem ho mít blízko, chtěl jsem se k němu dostat, chtěl jsem z něho strhat kalhoty. Musí bejt přece nadrženej jak králík. A přeřazení na lehčí práci by mi mohlo pomoc získat u něho body.
Ten večer už se mnou nic nebylo. V hlavě a v nadrženým ptákovi jenom Ángel. Dobrý jméno pro mukla! Já s nim ani snad nechtěl mrdat, mě by stačilo se jen na něj o samotě dívat. Třeba u jídla nebo klidně, i kdyby seděl na hajzlu. Udělal jsem se rychle ve sprše, aby si toho Felícia nevšimla, ale můj nadrbanej čurák mi pořád stál. Strčil jsem ho teda v posteli do ní a festovně jí voprcal, ale v mý hlavě, tam do mě bušil Ángel.
Teď už jsem s ním mrdat chtěl. Vykouřit mu vocas, vyždímat jeho koule, přidusit se lepkavou mrdkou a pak teprve mu nastavit díru k pořádnýmu vojetí, aby mě hodinu mrdal a furt to nebralo konce. Ten chlap mě úplně ničil a to byl teprve jen začátek.