• Good Guy

Michal: Osudové (5)


Benufon se z mého každodenního bytí vytratil rychleji, než do něho tenkrát vpadl.


Mělo to nádech zvláštnosti, až prapodivnosti, ale vlastně jeho kompletní podstata byla přesně taková. Absolutně to souznělo se vším kolem něj – překvapení, luxus, šlechtická úroveň, okázalost, soukromé zábavní atrakce...


A právě ty se mi od našeho posledního večera honily hlavou mnohem intenzivněji než on sám.


Nemohl jsem je několik následujících dnů dostat z mysli. Tedy vlastně to nebyly ani tak atrakce, jak spíš ty proklatě hluboké a překrásné oči, které mě na jedné z nich zoufale prosily o pomoc.


Cítil jsem, jak moc mi ten kluk byl tehdy vydán na milost. Že záleželo jenom na mně, jestli bude žít dál, a hlavně jak. Při neřízeném pádu by se minimálně zmrzačil.


Blaženost, která mě ovládla, když to dobře dopadlo, se nedá ani popsat.


Na klinice jsem nikdy nebyl tím jediným, kdo rozhodoval v případech, v nichž šlo o život. Vždy musel být další poradní, nebo dokonce kontrolní hlas.


Asi i proto jsem začal po rozchodu s Benufonem pociťovat prázdnotu. Možná i strach z náhodného setkání s ním na klinice, kde se mohl kdykoliv objevit.


Silněji mně však poháněla touha k větší odpovědnosti. Chtíč, který mi našeptával sám bůh, nebo naopak ďábel. To jsem ani nechtěl řešit. Prostě jsem byl jako na trní, a musel něco změnit.


Emergency stále dokola žadonila o posily. Potřebovali tam nové lékaře ochotné sloužit.


Moc dlouho jsem tedy váhat, ani přemýšlet nemusel. Navíc nespadala pod přímý vliv správní rady kliniky, ta ji pouze provozovala pro veřejnou zdravotnickou síť.


Velmi brzy bylo rozhodnuto, ujednáno, a já fasoval záchranářský mundůr. Průpravu i praxi jsem měl, skočili po mně jako nadržená puberťačka, nebo spíš puberťák.

A dobře jsem tehdy udělal.


Dny, týdny, měsíce plynuly a já byl šťastný, spokojený a hlavně jsem měl pocit, že jsem konečně kompletní. Práce na záchrance byla tím, co mě naplňovalo.


Stejně jako ničím neomezené užívání singl existence. Plné krásných mužů, ochotných sdílet vše, čím je příroda obdařila.


„Hej! Mazej od toho auta!“ zaslechl jsem hlas saniťáka během jednoho výjezdu, ve chvíli, kdy jsme se zrovna sklonil k těžce zraněnému cyklistovi, ležícímu u krajnice.


Náš záchranářský vůz musel nechat na okamžik bez dozoru, protože krátce před tím, než vykřiknul, ke mně akorát přiběhl s akutními nosítky.


Což byla chvilka, kterou asi využil zloděj. V našem rajónu k tomu nedocházelo, ale byli jsme z vedení obeznámeni, že jinde občas ano. Vyhlídnou si záchranáře jedoucí k zásahu, a pak na místě využijí jejich zaneprázdněnosti.


Proto byl řidič ve střehu, a jak zahlédl postavu motající se kolem otevřeného auta, spustil bandurskou na plnou hubu.

Na moment tím odvedl i můj pohled právě tam, ale rychle jsem ho zase musel vrátit ke kolařovi, kterému se věnovaly moje ruce.


„Ztratilo se něco?“ zeptal jsem se během jízdy na kliniku, kam jsme museli onoho sportovce transportovat. Dotaz snad jenom ze zdvořilosti. Víc mě v té situaci ani nezajímalo. Většinou to prý dělali feťáci a stačilo je jenom vyplašit. Interiérové vybavení nevykazovalo známky prohledávání, nebyl tedy důvod cokoliv řešit.


Pacienta jsem předal na urgentním příjmu a vracel se k záchrance. Řidič stál opřený u otevřených zadních dveří a šibalsky se usmíval.


„Co znamená ta Mona Lisa, co máš na ksichtě?!“ obořil jsem se na něj.


Byl jsem už celkem unavený. Ta noc byla dlouhá a náročná. Cyklista byl pátým výjezdem, což bylo nadstandardní, tudíž únavné. Zůstával jsem profíkem, ale na ostatní mi nezbývaly síly.


Byl to parťák do nepohody, proto věděl, že to tak nemyslím, a usmál se ještě víc.


„Za Lisu tady budeš spíš ty. To nebyl zloděj, ale fanoušek. Na!“ podával mi jakousi kartičku, „leželo to pohozené vzadu, pod lehátkem.“


Vzal jsem ji a sjel očima dolů:


Díky, doktore! Budu Vám navždy vděčný.


Podíval jsem se zpátky na šoféra.


„No, já to nepsal. Na mě se nedívej!“ zachechtal se naposledy a zmizel ve vnitřku auta, aby nepřestávalo být v pohotovosti.


Vzkazu jsem nevěnoval zvýšenou pozornost. Byl jsem v nejlepších letech, pohledný, zajištěný, proto takováhle překvápka nebyla ojedinělá. Ale vždy potěšila a zvedala sebevědomí.


„Doktore! Doktore!“ pelášila za mnou jednoho dne sestra.


Byl jsem zrovna na odchodu ze služby a ona se mě snažila zastavit. Když ke mně doběhla, podala mi úhledně zabalenou krabičku.


„Škoda, že sladký nejím.“ povzdechla si a zmizela ve dveřích sesterny.


Tvar a velikost balíčku skutečně slibovaly bonboniéru, po které se ihned zapráší. Rustikální papír a červená mašle podtrhovaly vřelost, se kterou byl zabalen. Sám jsem konzumaci cukrovinek nikdy moc nepřeháněl, a když to bylo možné, posílal jsem je dál.


U tohohle prezentu jsem se nemusel vůbec snažit a dlouho vymýšlet, koho by potěšil.

Nestihnul jsem se ve dveřích totiž ani otočit a už se v nich na mě natlačil jeden z kolegů, přicházející na směnu. Jak uviděl lákavou krabičku, provokativně mi ji sebral. Rozený šprýmař, dobrý kamarád a hlavně srandista, který nikdy nezkazil žádnou zábavu. Byl tím pravým, kdo si zasloužil trochu toho cukru na povzbuzení. Neprotestoval jsem a jenom mu popřál dobrou chuť.


Ještě jsme se společně zasmáli jeho vtipné průpovídce a já už mazal domů, on zase směrem k ordinaci.


„Hele, frajere, když už někomu nevinnýmu podstrčíš dezert, měl by bejt k jídlu!“ ozval se ještě ten večer z telefonu jeho pobavený hlas.


„Ten fórek ti nechám u holek na sesterně. Dobrou!“ rozloučil se rychle a zavěsil.


Druhý den ráno jsem pochopil. Neúnavný fórista, bavící se často kanadskými žertíky na účet ostatních, musel tohle brát jako odvetu.


Musím říct, že by skutečně byla povedená. Místo čokolády totiž v krabici byla dokonale a do nejmenšího detailu vymodelovaná papírová miniatura horské dráhy a na vnitřní straně víka vepsáno:


Pane doktore,

kdybyste měl chuť na skutečnou čokoládu a projít se, budu čekat venku v pátek večer v osm.

Váš oddaný a navždy vděčný.


Kovaný heterák něco takového musel brát jako uštědřený políček za všechny ty prdící polštářky, gumové dorty, nedobytné půllitry s pivem a spousty dalších pitomostí, které na kolegy ve špitále už mnohokrát nastražil.


Já ale věděl svoje. Zahřála mě vzpomínka na jeho modré oči i ostře řezaný obličej, který se mi vryl do paměti ještě víc než tehdejší samotná záchranná akce.


Ten pátek se nevšedně vlekl. Jako by neměl mít konce.


Ale povedlo se.


Byl jsem nervózní mnohem víc, než když jsem před oním blokem domů stál poprvé. Všechno bylo jinak. Vzduch byl nasycený zvláštní atmosférou. Já ale věděl, že patří jenom mně. Nám.


Já už čekal na místě a on se zpoza rohu vynořil přesně v osm. Pohledný a sexy už na dálku.


Pomalinku a nesměle došel až ke mně: „Pane doktore!“


„Vykašli se už konečně na toho doktora! Říkej mi jménem!“


Polknul na prázdno, jako by se mu právě splnil jeho největší životní sen, a zbožně mě oslovil.


„No, vidíš. To je mnohem lepší. A ty jsi?“


„Moc vděčný. Chtěl jsem ti hlavně poděkovat.“


Byl chudáček očividně nervózní a možná i vyděšený. Strkal mi úhledně opentlenou bonboniéru a bojácně na střídačku klopil oči do asfaltu, a pak mi je zase rval tak hluboko do těch mých, až se to skoro nedalo vydržet.


„Já spíš myslel, jak se jmenuješ.“


Musel jsem po chvíli přerušit tu dramatickou pauzu.


„Bernhardt!“ vyštěknul, aby náhodou něco neprošvihnul, „ale všichni mi říkají prostě jenom Ben.“


A bylo vymalováno. Ztuhnul jsem. Prožitek zhmotněného doteku osudu se jen tak někomu nepovede, a nedá se na něj zapomenout.


Bylo potřeba to zpečetit něčím trochu víc pozemským, a tak jsem ho chtěl rovnou políbit.


Naklonil jsem se k němu. Byl jsem u toho rozhodný, nekompromisní a odhodlaný ukázat mu, že cukrovinky mi stačit nebudou.


V tom ale přišla reakce, která mě dostala do kolen, a nejen tam.


Doposud zakřiknutý zajda se mi najednou srdceryvně zabodnul pohledem do očí a udělal drobounký krůček vzad.


„Ztratil odvahu koloušek,“ pomyslel jsem si, a povzbudilo mě to k důraznější akci. Tak jsem se k němu nahnul ještě víc.


Jenže ten rošťák zase o kousek couvnul.


To už jsem v jeho panenkách pozoroval milióny skotačících mrňavých ďáblíků, kteří se mi vysmívaly. Anebo lépe řečeno, se mnou laškovaly na plný kotel.


Bylo to intenzivní, sexy a kouzelné. V ten moment byl celý k sežrání, a já se do něho okamžitě zamiloval. Navždy.


Imponovala mi jeho rafinovaná celoživotní rozmanitost. Do onoho triku bych nikdy neřekl, že je schopný takhle s chlapem koketovat, ale hlavně zamávat s jeho libidem a machistickou podstatou.


Ale on byl a šlo mu to vždycky skvěle.


Tenkrát poprvé mě tím uchvátil, což mě nikdy neopustilo. Vybudil ve mně dominantní a majetnické sklony v jejich nejsilnější podobě. Tak jsem ho silně chytnul a přitáhnul k sobě.


V mém sevření se už nemohl hnout, a já mu dal konečně pusu. Silnou, hlubokou, procítěnou a dlouhou. Byla prozatím nejsladší, jakou jsem ochutnal. On se chvěl. Já taky. A nemohli jsme se od sebe odtrhnout.


Nad všechna slunce, jaká se vůbec dají v celém kosmu najít, bylo jasnější, že je tím pravým. On byl mojí hvězdou, galaxií i vesmírem. Celý dosavadní život jsem hledal zrovna jeho.


To a spoustu dalšího mi řeklo ono první políbení, které zdaleka nezůstalo posledním.


Zbožňoval je, a tak jsem mu jich dával, kolik byl schopný vydržet.

Užili jsem si miliardy něžných doteků, mileneckých pohlazení, vášnivých polibků i extrémních orgasmů.


Nejvíc ale miloval, když jsem ho chytil a celého zlíbal. Tak jako poprvé, tam před branami ukrytého zábavního parku. A přesně takové bylo i soužití s ním. Jako jízda na veselé pouťové atrakci.


Podobně začínala i většina našich promilovaných minut, hodin a někdy i celých dnů.


Opusinkoval jsem ho až k patám a pak zase hezky pomalu zpátky nahoru. Nemohl jsem si pomoct, byl prostě božský. Jeho mistrovsky vymodelované tělo se mnou dlouhá léta dělalo divy. Nedalo se jinak, než mu totálně propadnout. A to nejenom tělesně.


Byl milující, spolehlivý a hlavně věrný. Víc jsem si ani nedokázal přát a každou sekundu jsem v duchu děkoval Ufonovi, že mě tehdy do snobáckého lunaparku vodil, a já tam díky tomu mohl mého Beníka zachránit.


On byl v té době jedním z techniků a údržbářů atrakcí. Nováčkem, a tak na něj padaly nepříliš pohodlné úkoly. Proto se musel během provozu posadit doprostřed vláčku horské dráhy, aby za jízdy prověřil podivné zvuky, které nahlásila nějaká návštěvnice poutě. Nikdo jiný o nich do té doby nemluvil, proto je všichni považovali za falešný poplach a sváděli je na pitomost té stěžovatelky.


Ta ale podle všeho zachránila zdraví a možná i životy spoustě dalších. Následný vláček byl totiž kvůli revizi obsazený jenom několika návštěvníky, kteří se nenechali odradit, to víte, pracháči, a právě mým Beníkem, který měl horskou dráhu za jízdy prověřit.


Únava materiálu byla tak ošidná, že zmátla i zkušené revizáky, a málem stála Bena zdraví, nebo dokonce život.


Jenom díky jeho síle a pružnosti se tak nestalo, dokázal se udržet a na vykolejeném vozíku viset tak dlouho, dokud jsem mu tam nespustil kabel jako záchranné lano.


Ostatně tělesné dokonalosti, kterými disponoval, nám zpříjemnily společnou cestu životem nesčetněkrát. Výborně se totiž hodily nejen v nebezpečných situacích.


Když jsem skončil s líbáním jeho nahého těla, pustil jsem se do uspokojování dalších jeho sexuálních tužeb. Nebyl náročný, ale já mu chtěl pokaždé přivodit takové vyvrcholení, aby překonalo to předchozí.


Dařilo se. Řekl bych, že jeho ohon se trénoval, a moje olizování a dráždění jazykem byl schopný vydržet čím dál tím déle.


Tryskající výrony rozpáleného semene pak chutnaly jako ta nejluxusnější vanilková zmrzka.


Miloval jsem ji, miloval jsem jeho.


Zbožňoval jsem, když po takovéhle erupci stačilo počkat zhruba půl hodinky, a pak jsem se znovu mohl pustit do olizování jeho zmáčeného klacku, šourku a půlek.


Propínal se, vrněl, vzdychal a žadonil, abych si ho vzal se vším všudy. V tu chvíli byly jeho kapky touhy ještě toužebnější a šťavnatější. Tisknul se mi na tělo. Tlačil se zadečkem na můj ztvrdlý ohon a provokoval ho k akci. Divoké a romantické zároveň. Chytal se mých zatnutých paží, hladil mi svaly na nich a nemohl se nabažit mužské esence, která naplňovala naši ložnici.


Každé proniknutí si vychutnával celou duší. Nasouval se na mě a debužíroval na každém vzedmutí mých slabin, které do něho pouštěly další a další přívaly předorgasmických výtoků.


Byl jsem z něho nepřetržitě nadržený, vyrajcovaný, vybuzený a rozhicovaný jako nezkrotná šelma v zápalu lovu.


Beník oplýval vděčností za každý cákanec. Ty, které neskončily v něm, hltal a nedokázal přestat, dokud mi z klacku nevysál poslední kapku. V jeho objetí mrdka stříkala proudem, až jsem byl kolikrát sám u vytržení, jak moc. Jak moc byl pro mě můj partner inspirací a motivací k heroickým výkonům. A to nejen v posteli, při sexu.


Celý náš společný život byl jedna obrovská dokonalá jízdy na té nesprestižnější horské dráze.


Pamatuju si z ní každičký detail, všechny zatáčky i objížďky, které jsem dohromady zvládli bravurně. Včetně karambolů.


Až na ten závěrečný.

Poslední, co si zřetelně pamatuju, je obrovský hrůzostrašný žlutý nápis – pivo BEN je váš nejlepší přítel, a pak už jenom děsivá rána, tma a probuzení na jipce.


Nad postelí stál můj bývalý kolega a poslední přímý nadřízený. S úcty se stal mým ošetřujícím lékařem, a chtěl být u toho, až se proberu. Nic mě nebolelo, byl jsem nadopovaný, ale nemohl jsem se pohnout.


Pochopil jsem, kde jsem, i co se stalo a zmocnil se mě děs.


Co mi oči dovolily, jsem se rozhlížel po pokoji a snažil se zahlédnout Bena. Marně.


Po chvíli se mi vrátil sluch. Z mých uší se pozvolna vytrácelo hučení, šum i vzdálené kvílení brzd a já slyšel jenom šéfův hlas, který se postupně měnil v hororový jekot.


Oči se mi zalily a brečet jsem nepřestal dodnes. Moje slzy sice nejsou vidět, ale jsou tam. Svět mám kvůli nim od těch časů rozmazaný, rozostřený a zalitý smutkem.


Náklaďák s pivem nám nedal přednost, a přesně do té chvíle jsme to s Beníkem měli vyměřené.


On přímo tam na místě a mně už dlouhé týdny života také nečekají.

Přesto jsem vděčný. Byly to nádherné společné roky, skoro padesát.


Všechny ošklivosti v paměti obrousí a nakonec z ní i odnese proud času, a zůstane tam jenom to krásné, což se pak třpytí jako perly náhodně pohozené v písku.


A přesně tak mám zapsané i všechny moje Beny. Byli mi osudem, a bez nich by se události odvíjely jinak. Jsem si jistý, že hůř.


Benátor hned na začátku můj život zachránil. Benel mi pomohl objevit svět nádherného chlapského sex. Benufon ho povýšil na noblesní úroveň, a zavedl mě do jeho nejluxusnějších zákoutí. A zbytek mého bytí byl díky Beníkovi pozemským rájem.


Miloval jsem způsob jeho chůze, jak mluvil, co oblékal a jednal s ostatními. Propadnul jsem mu víc, než se dá peklu.


Další už nepotřebuju. Odcházím s vědomím, že svoji věčnost jsem si probrázdil naplno už za života, díky němu.


Čekám proto už jenom na posledního lodivoda, který mou unavenou bárku zavede do finálního přístavu, kde zreziví.


Dveře mého nemocničního pokoje se otevírají a v nich se objevuje krásně rostlý týpek.


Opatrně nakukuje dovnitř, jestli třeba zrovna nespím, a pak jde rovnou ke mně.


„Zdravím. Já jsem váš nový ošetřovatel. Jmenuju se Richard.“


Síly mi sice docházejí, ale musím se v duchu usmát. Tak přece jenom si osud už dal pokoj.


Jenomže on pokračuje: „Richard Ben. Ale říkejte mi Hard, jako všichni!“


A to je přesně ten okamžik. Ta chvíle, která prostě musela přijít, aby to bylo kompletní, dokončené a uzavřené.


Před očima se mi najednou rozjasňuje. Slzný filtr se rozpouští, a já zase vidím jasně. Vím, že jenom proto, abych se mohl opět naplno zadívat do těch nádherných modrých očí. Beník už mě vítá a já jsem šťastný. Osud si zahrával, ale nakonec byl milosrdný.


„Halo! Pane doktore, slyšíte mě?! Halo! Co je vám?! Neusínejte! Já jsem Hard, váš nový ošetřo...“


129 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše