• Good Guy

Michal: Osudové (2)


Začátek byl nevinný, ale celá ta zkušenost mi změnila život. Tedy alespoň můj náhled na něj.


K povinnostem lékaře, který sloužil noční službu na naší klinice, patřila i úvodní návštěva lůžkového oddělení. Jeho pacienty sice zkontroloval doktor z odpolední směny před odchodem, přesto se i pohotovostní musel seznámit se stavem veškerého osazenstva, kdyby došlo k nějakým nočním komplikacím, aby hned věděl, co má jaký pacient za problém.


U většiny z nás nebylo něco takového nutné, ale občas pohotovost držel někdo z jiné nemocnice a tehdejší šéf našeho ústavu trval na totální profesionalitě a předcházení jakýmkoliv potížím.


Takže my, co jsme naše pacienty znali z denních služeb, jsme jim vlastně jenom přišli dát dobrou noc a vlastně taky ujištění, že jsou v dobrých rukách, které se o ně postarají.


V tu chvíli něco podobného ode mě asi chtěl zejména El.


Když jsem přišel na jeho jednolůžák bylo už zhasnuto a vypadalo to, že spí. Proto jsem tiše pomalu přistoupil k posteli, abych jenom zkontroloval, že dýchá, a je tedy vše v pořádku.


V tu chvíli jsem lhal sám sobě. Blížil jsem se k němu ovládaný touhou. Chtíčem, který mě samotného děsil. Prahnul jsem po jeho vůni, po výhledu na siluetu krásného mladého těla bezpomocně ležícího na posteli, oddaného mému rozhodování.


I tak jsem ale věděl, že nic z toho nezvítězí a já se neodhodlám ani k tomu, že bych ho pohladil třeba jenom po zápěstí, což by nenápadně vypadalo, že kontroluju tep.

Pootevřenými dveřmi pronikalo do pokoje světlo z chodby a skrz napůl stažené žaluzie pár jeho proužků z venku. V nich se mi zakrátko naskytl pohled na půvabnou tvář.


Zastavil jsem se. Byl jsem přímo u něj a dostal jsem strach. Díval se na mě. Nespal. Nehybně čekal, až přijdu co nejblíž a pozoroval mě. Ztuhlo ve mně úplně všechno. Nečekal jsem, že o mně bude vědět. Zaskočil mě. Nebyl jsem připravený ani na to, že se dotkne mojí ruky, která se mu přirozeně dostala na dosah.


Vzrušený jsem byl už ve chvíli, kdy jsem vstoupil dovnitř. Rozkrok se mi vzdouval čím dál tím víc, jak jsem postupoval k lůžku.


Akce, v níž chytil moji ruku, ale provedla v mém rozkroku takovou paseku, že jsem nebyl schopný se pohnout. Ovládaný jedním z mnoha důvodů, proč lékař nemůže a nechce opustit pacienta. Dával mi jasně najevo, že mě potřebuje.


Nedalo se odolat. Obavy ze všeho možného byly ale silnější. Druhou dlaň jsem mu přiložil na čelo. Nedokázal jsem přestat hrát primární zájem o jeho zdravotní stav.


Jeho pousmání bylo až slyšet. Pochopil. Věděl, že jsem vyděšený, aby nás někdo nenachytal. Nebránil se proto hranému měření teploty a dlaň, za kterou mě chytil hned v úvodu, nenápadně zasunul pod deku.


Nahmatal jsem všechno. Něžně jsem mu polaskal lehce ztopořený ohon, láskyplně promnul varlata, a pak žádostivě mezi prsty nabíral masivní kapky touhy. Ulpívaly mi na nich stále čerstvější.


Vůbec netuším, jak jsem mohl zapomenout na hranice, které v nemocnici nikdy nelze překročit. Omamnost jeho bytosti byla tak mocná, až mě dostala do jiné dimenze, v níž jsem nevnímal vůbec nic jiného. Pouze jeho božskost. Svůj orgasmus jsem snad ani nezaznamenal. Jenom vím, že se mi v kalhotách najednou rozlilo vlhké teplo a on mě stále držel za ruku. Soustředil jsem se jenom na něj.


Jemu to taky netrvalo dlouho. Pár šikovných tahů pod přikrývkou a levou dlaň jsem měl zakrátko plnou semene a do pravé mi posílal sladké sténání a oddychování, aby nebylo tak hlasité a neprozradilo nás.


Celá moje návštěva nemohla trvat ani pět minut, mě však připadala jako věčnost, a přesto výrazný milník. Cítit v rukách vyvrcholení jiného muže bylo tím, co jsem od oné noci ve svém životě už nechtěl dál postrádat. Přestal jsem z něčeho takového mít strach.


Když se přenádherně udělal a užil si odeznívající orgasmus, přitáhnul si mě za pravačku k sobě a já v tu chvíli dostal svůj první francouzák. Byl dokonalý, intenzivní, emotivní, životodárný a dlouhý. Další věc, kterou jsem si chtěl dopřávat čím dál tím častěji. Tahle ochutnávka byla přesně tím, co jsem potřeboval. Byla kopancem, který jsem měl dostat už dávno.


Když jsme se od sebe odtrhli, vrátil jsem se celou bytostí do bílého pláště a byl rád, že ho na sobě pořád mám. Perfektně skryl můj promáčený rozkrok, a já se tak mohl bezpečně přesunout z lůžkového oddělení do pohotovostní ordinace, kde vždy bylo něco na převlečení.


„Tos podělal!“ hulákal jsem si do myšlenek. Docházelo mi, že kdyby to někdo zjistil, měl bych po práci i kariéře. Ale hlavně bych se musel odstěhovat. A ta ostuda! To rodičům nemůžu udělat. Nedokázal jsem přestat a uklidnit se. Všechno bylo najednou nasvíceno úplně jinak. Přesto jsem věděl, že jsem byl ztracen. Už nebylo cesty zpět.


Jenomže já nevěděl, co dělat. Takovou nejistotu a neschopnost nabrat ten správný směr jsem ještě neřešil.


Dalšího pomyslného pošťouchnutí do chaosu se mi dostalo následující týden.

El byl už dávno pryč. Z nemocnice byl propuštěn hned následující dopoledne po osudové noci a já se horečnatě snažil dostat jeho tvář a tělo z hlavy, z myšlenek, ze všech snů i onanovacích fantazií.


Marně. Viděl jsem ho úplně všude a pořád.


Byla to doba, kdy byl táta ještě naživu, ale už bez farmy. Oba rodiče žili se mnou dole ve městě a máma si volný čas krátila jazykovou přípravkou. Kondiční hodiny v ní dopřávala náruživým turistům nebo zahraničním pracovníkům, kteří měli problémy v klasickém denním studiu. Neformálně, v domácím prostředí jim pomáhala se rozmluvit a zbavit se ostychu.


Občas jsem tam zašel a pomáhal jí předvádět konverzaci, aby její žáci nasáli přirozenou mluvu v našem jazyce.


A právě zhruba týden po tom, co El zmizel z nemocnice, jsem ho v jedné ze svých halucinací uviděl sedět naproti mámě, v jejím jazykovém studiu. Měl jsem ji to odpoledne odvézt do centra, kvůli větším nákupům. Měla zpoždění, tak jsem si ji šel vyzvednout. Ve dveřích její domácí kanceláře jsem ale nabyl dojmu, že už opravdu blázním.


Jenomže On sedící u mojí matky nebyla v tu chvíli pouhá překrásná fata morgana.

Jako pomocný technický člen italské výpravy, která se rozhodla v rámci speleologického výzkumu strávit půl roku v našem regionu, vyhledal místní cenově dostupnou jazykovou pomoc, aby se aspoň trochu domluvil. A to zejména po zkušenosti z nemocnice.


Stál jsem ve dveřích, nevěřícně civěl jejich směrem a nedokázal se rozhodnout. Byla to realita, anebo já cvok? Ani do jednoho se mi nechtělo.


Nikdo, ani rodiče tehdy netušili o mém tajemství a já nevěděl, jak na něj zareagují. Proto byla jeho přítomnost u nás doma nežádoucí. Bylo mi naprosto jasné, že v jeho společnosti bude obtížné skrývat moje pobláznění jeho spanilostí.


Moje váhání ukončil on sám. V rámci probíhajícího rozhovoru se máma, do té chvíle sedící ke mně zády, otočila ke vstupu a podívala se přímo na mně. Jako by vytušila, že tam stojím.

Využil její nepozornosti a vyzývavě na mě mrknul.


Podlomila se mi kolena, mírně jsem si potřísnil spodky a polknul na sucho. Stále jsem neměl dostatek kuráže, ale naše setkání už nebylo možné oddalovat.


Máma mi ho nacpala i do auta, protože směr našich nákupů byl shodný s oblastí, v níž se nacházelo ubytování italské expedice.


Ten hajzlík na mě celou dobu zíral do zpětného zrcátka. Málem jsem dvakrát projel na červenou a srazil vedle jedoucího cyklistu. Máma se na mě několikrát přísně podívala, a pak už nevydržela mlčet.


Obtížně jsem se vymlouval na únavu po noční a svoji roztržitost vysvětloval tím, že jsem si zapomněl sluneční brýle, bez nichž většinou neřídím.


Když vystoupil, ulevilo se mi.


Jenomže opakovaně se mi přitěžovalo, jakmile jsem ze své ložnice zaslechnul zvonek a věděl, že přišel na hodinu za mámou.


Vyhýbal jsem se mu jako čert kříži, což bylo víc než peklo. Litry spermatu jsem vycákal v přebujelých představách o rozžhaveném sexu s ním. Desítky minut jsem strávil přilepený na zavřených dveřích od mámina kanclu, přes jejichž tenké dřevo byl slyšet jeho ostrý hlas.

Nejednou jsem si u toho několik výronů mrdky poslal do nohavice domácích gatí, když se náhodou nahlas zasmál, když se mu nepovedlo říct něco správně.


I přes svůj zralý věk jsem si připadal jako ten nejpitomější puberťák. Bylo to boží a nevýslovně osvobozující. De facto jsem si s ním užíval, aniž by hrozilo prozrazení.


Máma nikdy o svých žácích nemluvila. Byl to její svět a nás s tátou do něj nezatahovala.

Až do jednoho večera, kdy se venku strhla bouře. Já si v ložnici leštil kládu a myslel na jeho výstřiky, které mi v nemocnici poslal do dlaně. To všechno bylo násilně přerušeno zaklepáním.


„Moment!“ zařval jsem hystericky a snažil se rychle obléknout.

Zpoza dveří se ozval mámin hlas. Že prý se jde jenom zeptat, jestli u nás může jeden z jejích studentů přespat, aby nemusel v bouři dolů do města, protože i autem by to mohlo být nebezpečné.


Bylo na čase sejít dolů a oficiálně se jako poznat. Dokonce jsem i přiznal, že už jsme se potkali v nemocnici.


Uvítala, že nás nemusí představovat a nebude zas tak velký problém, aby El spal na pohovce v mém pokoji, protože kožená sedačka v obýváku není na spaní vhodná.


Ani jeden jsme nebyli schopni nesouhlasit, protestovat nebo navrhnout jiné řešení.

Koukali jsme na sebe a nechtěli nějakou nevhodnou, podezřelou nebo rušivou poznámkou zhatit to, čeho jsme se oba očividně nemohli dočkat.


Pečlivě ustlaná pohovka zůstala tu noc prázdná.

Hned, jak jsme si byli jisti, že rodiče spí, se ke mně přitulil. Bylo to něžné, nevinné, přesto nepopsatelně impulzivní. Srdce nám oběma cválala v rytmu našich nadržených těl a neukojených tužeb.


Desítky minut jsme se jenom dotýkali, hladili a líbali, při čemž jsme poctivě nevynechávali jediný kousíček rozpálené kůže. Voněl ještě víc, než jsem si pamatoval, a to mě dohánělo k šílenství.


Ač plně dospělý muž, jindy schopný zkrotit noční poluce i předčasnou ejakulaci, jsem to v jeho objetí nezvládnul.


V jednom z okamžiků, kdy se hebkými smyslnými rty věnoval mým varlatům a dopřával si mohutnost kořenu mého ohonu, jsem nevydržel, a samovolně začal skrápět jeho tvář mrdkou.


Neváhal ani vteřinu a hltal každý výron i cákanec. Olizoval mi klacek po celé jeho délce a vysával všechno. Polykal tak hladově, až mě to nutilo k dalším vzedmutím ve slabinách a novým přívalům semene.


Byl žádostivý, nedočkavý a dával najevo, že pořád nemá dost. Stříkal jsem jako o život. Chtěl jsem mu dát co nejvíc. Přál jsem si uspokojit jeho hlad. Toužil jsem, aby se moje sperma vpilo do jeho těla tak hluboko a všude, že chuť jiného už nebude chtít nikdy přijímat.


Extáze byla extrémní. Jeho mladé pružné tělo se mi v návalech rozkoše zmítalo mezi stehny a já na chodidlech, o která se mi celou dobu třel, za nedlouho cítil, jak si na ně vylévá koule.

Z počátku jsme se oba drželi zpátky. Nevěděl jsem, co má rád. Co všechno si můžu dovolit. A hlavně jak.


Chvilku jsme odpočívali. Ležel mi na břiše a já ho objímal. Pevně, hrdě a odhodlaně. Připravený dát mu všechno, po čem jsem oba dlouho prahli.


Jeho přítulnost a neskrývaná připravenost užít si tu noc naplno ve mně s postupujícími hodinami probudily samce. Inseminátora. Plemenného býka, který přirozeně přišel na to, co a jak má dělat, aby uspokojení obou bylo dokonalé.


Ohon upatlaný od předchozího vysemenění nepřestával trčet do prostoru a on se mi na něho tlačil zadečkem. I on byl stále vzrušený a zcela zjevně nebyly jeho potřeby ještě dostatečně ukojeny.


Jemná kůžička na jeho prdelce se nenásilně třela o špičku mého tekoucího žaludu. Divoce jsme se líbali a já ho k sobě tisknul tak pevně, až jsem cítil, jak mu buší srdce. Užíval jsem si jeho submisivitu. Mohl jsem si s ním dělat, co jsem chtěl.


Zcela zřetelně jsme oba chtěli to samé. Už nám nestačili jenom dotyky, hlazení, ani žhavé polibky či spolykané výrony.


Vůně zpocených těl i vycákaného semene v nás probouzely živočišnost nezkrotných divokých zvířat ženoucích se za jedním jediným cílem.


V jedné chvíli se prohnul v zádech a nasunul se mi na kládu. Nečekal na nic. Neztrácel čas a zasunul si ji do sebe, až mi sednul na koule. Na chviličku se nadzvednul, ale ne tak, abych z něho vyklouzl. Zatnutými svaly mi dráždil ráfek, uzdičku i vyburcovaný žalud, a pak si zase nasednul úplně. Zoceleným ohonem se mi třel o břicho a vlhčil mi ho výtoky, které jsem mu vydatně oplácel dovnitř.


Byl totálně vydrážděný, maximálně vzrušený a připravený na brutální jízdu. Přidával na tempu a zarážel si mě čím dám tím agresivněji do sebe. Snad možná i hlouběji a hlouběji, i když mi přišlo, že víc už to nejde. S každým dosednutím mi zmáčknul varlata, až jsem cítil, jak ze mě ždímal veškerou předmrdku.


Závěrečná erupce překonala tu předchozí. Stříkance mrdky mi přistávaly na obličeji a já hltal každý, kterým se mi trefil do pusy. Intenzita jeho druhého orgasmu překonala všechny moje dosavadní fantazie. Vzápětí jsem ho začal naplňovat tím svým a nepřestával jsem přirážet.


Cítil jsem vlastní našlehané semeno, jak z něho vytéká a končí na mých stehnech. On nechtěl skončit, dosedával a dosedával, jako by z nás obou chtěl vydolovat i to, co v nás nebylo. Jeho prsty se mi zatínaly do prsou a zuby zakusovaly do rtů.


Byl v takovém rauši, že možná i zapomínal, kde je a že bychom se měli krotit. Na štěstí jsem s podobnou vervou ochutnával já jeho, a tlumil tak jeho sténání, vzdychání i prosby, abych ještě nepřestával, abych mu dal víc, abych ho nepouštěl a ještě chvíli mrdal.


A já mu to splnil. Za chvilku jsme oba odpadli a jen tak oddychujíc leželi vedle sebe. Až v tu chvíli jsem měl dostatečně prokrvený mozek, aby mi něco došlo:

„Kdo je Verona?“


S touhou po mužském těle, jakou právě předvedl, mi jeho tetování totiž nedávalo smysl.


„No, my stupid!“ zašeptal.

Což bylo to jediné, co uměl srozumitelně v cizí řečí vyslovit, tak si to velice často vychutnával. Pak se nade mě naklonil a dal mi něžný polibek na čelo.

„Romeo e Juliette. I love it,“ dodal neurčitou jazykovou směskou a lehnul si zpátky na záda.


Byl v tu chvíli romantičtější, rozkošnější a něžnější než všechny Julie světa.


A to jsou jedny z mnoha okamžiků, které mi nikdo nikdy nevzal. Už ani nevezme, a já si je s sebou odnáším jako ty nejvzácnější klenoty. Vzpomínky na život. Protože tohle byl život.


Do něhož ale naneštěstí patřilo i něco jiného.


Byl to den jako každý jiný. Sloužil jsem na klinice ranní směnu, když tu se najednou na urgentní příjem přiřítil záchranka. Neměl jsem pohotovost na ambulanci, proto jsem tomu nevěnoval pozornost. Byl tam jiný lékař a já se musel starat o pacienty na lůžkovém.

Jenom do chvíle, než se na jeho chodbě objevila sestra a vyděšeně běžela rovnou ke mně. Chytla mě za rukáv a do ucha mi šeptla:

„Rychlá přivezla tvoje rodiče.“


Všechno ostatní mám v mlze. Jenom vím, že jsem se přiřítil na urgentní příjem akorát ve chvíli, kdy z jedné ze záchranek vytahovali nosítka s mámou. Měla zakrvácenou ruku, která jí bezvládně plandala ve vzduchu. Vrhnul jsem se k ní. Byla při vědomí. Ulevilo se mi.


Bylo poznat, že je jenom v šoku. Krve nepřibývalo, proto bylo jasné, že nemá žádnou otevřenou vážnou ránu. Podívala se na mě, oběma rukama se chytla mojí a šeptla:

„Ben... Ben nás zachránil.“

Pak omdlela.


Vyhrkly mi slzy. Muselo se stát něco velice ošklivého, když si vzpomněla na Benátora a na to, jak nám oběma tehdy zachránil život. Od jeho skonu o tom už nikdy nemluvila.


Máma byla v pořádku. Měla akorát pořádnou bouli na hlavě. Hned si ji převzal kolega, který mi pak vzkázal, že jí nic vážného není. Byla především v šoku. Jak zmizela nosítka s ní, začal jsem se shánět po tátovi. Bylo mi řečeno, že záchranáři přivezli oba.


Tátu ale mnohem dřív. Než jsem stihl doběhnout z lůžkového, z urgentní ordinace s ním chvátali rovnou na operační sál.


Bohužel pozdě. Několikátý infarkt už tentokrát nepřežil.


Seděl jsem v čekárně před operačním oddělením a nemohl tu informaci vstřebat, pochopit, ale hlavně jsem ji odmítal považovat za realitu. Ráno u snídaně byli oba veselí, v pohodě a ještě plánovali odpolední túru.


Za prosklenými dveřmi čekárny jsem najednou zahlédl známou a chtěnou tvář. Koukal na mě a bylo poznat, že netuší, jak se má chovat. Pomalu jsem se zvednul a šel k němu, Ani já nevěděl. Nebyl jsem si jistý, jestli ho můžu obejmout a chvíli cítit jeho uklidňující vůni. Tak moc jsem to v tu chvíli potřeboval.


Co kdyby nás ale někdo z kolegů viděl. Vysvětloval by si to jenom tak, že prostě mám strach o mámu a truchlím pro tátu, a zrovna v objetí kamaráda?


Anebo by na nás bylo poznat to všechno, čemu jsme se po té první noci už mnohokrát oddávali a postupem času nechávali víc a víc probouzet naše emoce, čímž se naše společně strávené noci stávaly gigantičtějšími. Až jsem měl obavy, že to na nás musí být poznat na první pohled. Což teprve, když se k němu budu tisknout.


El vydedukoval všechno, co se ve mně v tu chvíli odehrávalo, a jenom mě chlapácky poplácal po rameni. Hořce jsem se usmál a nadechnul se, abych mu řekl, co se stalo. Jenže on mi do toho skočil:

„Nic neříkej! To bude v pohodě. Máma je silná, ona to zvládne. Když jsem je tam našel, byla ztracená, ale věřím, že to byl jenom šok.“


Nechápavě jsem na něj civěl. Nerozuměl jsem. A v tu chvíli mi došlo, že vlastně nevím, co se stalo a proč tam byla krev, když táta umřel na infarkt.


„Pojď! Půjdeme za ní. Myslím, že to potřebuje a bude ráda,“ pokračoval El a už mě táhnul k výtahu, kterým jsme se přesunuli na lůžkovou část.


Mámu tam převezli, aby se zjistilo, jestli není potřeba delší hospitalizace.

V tu chvíli ještě nevěděla, že táta už není. Já zase netušil, o čem mluví on. Všechno bylo zmatené a nesrozumitelné.


Stejně jako náš příchod na její pokoj. Tedy aspoň pro mě. Podívala se nás hned ve dveřích a vděčně šeptla:

„Bene!“ oči se jí podlily slzami a natáhla k nám ruku.

„Kluci, co táta? Je v pořádku?“


A to mě uzemnilo ještě o něco víc. Proč Bene?!


S touhle nevyřčenou otázkou jsem zůstal zkoprněle stát na místě, zatímco El se sebejistě vydal k ní a ona ho v tu chvíli znovu oslovila:

„Bene, hochu! Děkuju za nás oba.“


Stále jsem nechápal.


Postaral jsem se, aby dostala něco na uklidnění. Po špatné zprávě to bylo víc než potřeba.


My dva jsem pak mlčky vyšli z kliniky a pomalu se přesunuli do nedalekého parčíku.


Na zbytek dne jsem dostal volno. Sám jsem byl v šoku, který jsem si odmítal připustit.

El ho tušil, a snad i proto mě táhnul ven z nemocnice, pryč od toho všeho, doprostřed uklidňující zeleně, kde jsem se posadili na lavičku.


Tam mě dopodrobna seznámil s tím, proč mu máma tolik děkovala.

Poslouchal jsem pozorně. Nevěřil vlastním uším, ale jemu ano. Mámina vděčnost dokazovala, že mluvil pravdu a zahnal zloděje, který se k nám to dopoledne vloupal. Mámu praštil do hlavy, až ztratila vědomí a s tátou se popral. Jeho srdce to ale nevydrželo a už během rvačky zkolaboval.


Kdyby El nečekaně nepřišel jako na jazykovou hodinu, ve skutečnosti za mnou, protože netušil, že mám zrovna službu, a toho šmejda nezahnal, bůhví, jak by to dopadlo i pro mámu.


Sice tehdy, ani přes veškerou jeho i máminu snahu, našemu jazyku moc nevládnul, tedy alespoň co se mluvení týkalo, přesto byl schopný na jejím mobilu stisknout nouzové tlačítko, a rychle tak přivolat záchranku.


„Ale proč El?!“ bylo to jediné, na co jsem se pak zmohl.


Pousmál se a já se v tu chvíli chtěl jenom utápět v jeho úsměvu. Přinášel mi úlevu a pomáhal nezbláznit se.


Vysvětlení jeho přezdívky následovalo. Sice rukama, nohama a občasným pokusem o nějaké to slovíčko, ale pochopil jsem.


Byl nejmladším ze čtyř bratrů. Z nichž ten nejstarší nosil jméno Benedikt a okamžitě se mu začalo přezdívat Ben. Když se tedy narodil El, oficiálně Benel, nebyla kvůli jejich rozlišení jiná volba.


Úkol jejich výzkumné výpravy krátce na to skončil. Párkrát jsme se ještě božsky pomilovali, ale víc z toho nezůstalo. Benel mi tehdy zmizel ze života jako přenádherný sen po ránu a já se ho marně snažil přivolat zpátky. S největší pravděpodobností mi naschvál nechal jenom falešné telefonní číslo. Byl mladý, energický a veselý. Chtěl si užívat a ochutnávat stále nové a nové. Chápal jsem to a byl mu i tak nevýslovně vděčný. Za všechno. Díky němu jsem už přesně věděl, co je v životě důležité, kdo jsem a že v civilizovaném společenství není nutné něco takového skrývat.


207 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše