“Ještě, než začnu svou prezentaci, rád bych zmínil pár organizačních věcí.”
Jak já tyhle akce nesnáším! Výjezdní porady! Prezentace o ničem, hlavně se nažrat a vožrat. Ráno šitý z ostudy a zkažený dobrý mínění o svých spolupracovnících. Bože proč?!
“Prezentace skončíme před dvanáctou, potom vás čeká v salónku bufet,” nastiňuje generál plán dne.
Musí se mu nechat, že je to sice nafoukanej panák, ale dneska vypadá dobře. Místo obleku vypasovaný džíny a pěknej (a určitě drahej!) svetřík. Vyrýsovaná prdel, povytažený rukávy, jo je to kus...
...idiota! Co to sakra vykládá?!
“...prověříme schopnost fungovat v týmu. Detaily zatím nechci prozradit, ale bude se vám to líbit, slibuju!”
Cože?! Teambuilding? To nám zatajili! Do prdele, tak na tohle už vůbec nemám náladu. Nějaký šaškování po louce a hraní debilních her. Do hajzlu, to je čurák! Normálně to na nás nastražil. Kdybych to věděl, tak sem nejedu.
Ještě pořád přemejšlím, jak se z toho tady vyvlíknout. Přemítám o útěku, vymýšlím si nějakou přijatelnou výmluvu nebo rovnou lež. Ale všechny varianty postupně zamítám, jako neobhajitelný. Tady pomůže jenom nemoc nebo smrt. Jeho smrt!
“Děkuji za pozornost a teď prosím kolegu Neumanna, aby se ujal slova,” obrací se ke mě a dodává: “A nezapomeňte se s kolegy podělit o svoje účinné, týmové, motivační metody.”
Tak to přehnal! On toho prostě nenechá! Kolegové bystří, co se to děje? A já toho mám akorát tak dost!
“Pane generální řediteli, nevím, jaké jsou vaše zkušenosti s vedením lidí, ale když se vám celá redakce večer vožere tak, že jsou ráno naprosto nepoužitelný, tak se holt nedá jinak. Kdybyste se jako každej jinej slušnej člověk předem ohlásil, o ničem byste nevěděl. Vaše neustálé narážky považuju za nefér a byl bych rád, kdybyste si je napříště odpustil.”
Ty vole ! Já to řekl! Já to řekl! Ty vole!
Stojím jako zařezanej, kolegové vyjeveně čuměj, telata by jim mohla závidět. Nikdo nerozumí tomu, proč jsem takhle ostře vystartoval po našem novým generálovi. Asi si myslej, že jsem se definitivně zbláznil. Tak jako úvod dobrý ne?
“Byl to jen vtip, nic ve zlým, pane kolego,” má z toho očividně prdel.
Tak on mě prostě jenom provokuje nebo co? Zkouší, co vydržím. Kokot jeden arogantní. Co si o sobě myslí?!
Připadám si úplně znemožněnej, kolegové se škodolibě pochechtávaj, zřejmě mají za to, že se můžu rozloučit se svou kariérou. No nic, jdu na tu prezentaci.
“He, he, Marty, co to bylo?” směje se na mě šéfredaktor deníku, “takhle vyjet po generálovi! Slušnej štyk!”
“Ani mi nemluv, prostě k nám vlez, akorát, když jsem na ně řval, aby začali něco dělat. Od tý doby se po mě vozí.”
“Ser na to, teď jsi slavnej!”
Jsem tématem oběda. Vládne pobavená nálada, jenom já čekám, jestli výpověď přistane teď nebo až za chvíli. V každým případě už tu teď musím zůstat na tu úžasnou kolektivní trachtaci.
“Kdo nemá sportovní nebo volnočasové oblečení, může si půjčit, všechno je zajištěné,” udílí generál instrukce, zatímco pijeme kafe a chce se nám spát, “přesně ve 14.00 nástup před budovou, budeme losovat dvojice.”
Co jsem komu udělal? Jdu k baru a objednávám si vodku, tohle střízlivej nezvládnu. Myslím na ten svůj výstup a nejsem si jistej, že skutečně vtipkoval. Třeba mě jen zkouší, pošťuchuje. Třeba chce vědět, co ze mě pod tlakem vypadne. Jsou takový magoři, co takhle testujou lidi.
Stojíme před hotelem a čekáme na “rozkazy”. Generál přichází v maskáčích. Sekne mu to a dobře to ví. Frajírek jeden. Cejtím se zmateně, mám dejavu. To jsou ty sny s Berrym, nějak se to vrací.
“Kdo si vylosuje sebe, papírek vrátí a vybírá si znovu.”
Šátrám v krabici a vůbec se netěším. Koho vyfasuju? On se mi dívá se zájmem do očí. Je to zvláštní. Nahmatávám papírek. Děj se vůle boží! Rozbaluju to. Třese se mi ruka, je mi nepříjemný, jak na mě čumí. Ostatní mě taky sledujou. Dvojice! Jak někde v mateřince.
Generál! Na papírku je jeho jméno! On hraje taky?! Zvednu oči od papírku k němu a prostě nevěřím. Tohle na mě musel někdo narafičit.
“Výborně pane kolego, bude mi ctí!” uculuje se generál a s ním se tleměj všichni. Čeho já se ještě dneska dočkám?
“Bojovou hru pro nás organizují profíci, proto teď předávám velení tady panu Krcálkovi, všechno nám vysvětlí.” Generál se řadí vedle mě.
“Já jsem Ben,” podává mi ruku.
“Marty, teda Martin.”
Vyrážíme spolu do akce a moje pocity jsou všelijaký. Je mi trapně a mám za to, že osud si se mnou nepěkně zahrává. Podle mapky se musíme dostat k prvnímu kontrolnímu bodu.
“Vypadá to, že cesta vede po modrý turistický značce,” všímám si.
“Taky si myslím,” potvrzuje Ben.
Nevím, co si s ním mám povídat, tak mlčím. Nabízí se trochu si vyříkat, tu naši záležitost s motivací týmu, ale na to nemám náladu. Nechce se mi se obhajovat, ani se mu omlouvat.
On se tváří neutrálně, přicházíme k prvnímu kontrolnímu bodu - turistickýmu přístřešku. Dostáváme nějaký energetický tyčinky a pití, fajn servis.
Nová mapka nás vede do skal mimo značku. Zdá se, že hra začíná teprve tady. Prolejzáme úzkejma skalníma soutěskama. Ben jde jako první. Dívám se na jeho zadek v maskáčích a je to fakt hezkej pohled. Dochází mi, že ten chlap je prostě sexy. I když náfuka.
Druhej kontrolní bod je u řeky. Máme se přebrodit na druhou stranu. Nad vodou mezi stromama je upevněný lano s velkým plátěným pytlem.
“To je asi na věci,” dochází mi, “máme si je přetáhnout na druhou stranu.”
“Jo, myslím si to samý.”
Sundaváme boty a kalhoty. Voda je tu mělká, mělo by to stačit. Stojím v trenkách před svým šéfem a připadám si jako totální idiot. On má značkový slipy, tváří se nenuceně. Zabrousím pohledem na jeho bouli a zvědavě se snažím mrknout, co skrejvá pod látkou. Prostě reflex, tomu se nedá vyhnout.
Kameny v řece jsou kluzký, ale vody je lehce nad kolena, dá se to. Ben ale najednou ztratí balanc, vrávorá a nakonec padá po prdeli do vody.
“Bacha!” křiknu a snažím se zachytit ho za ruku.
“Nic to není, jsem v pohodě,” vděčně se mě drží, “akorát mám mokrý spodky.”
“Tohle teď na sobě nesnesu,” stahuje je na břehu ze sebe.
Jsem němej úžasem, nevím, kam s očima. Přede mnou defilé krásně tvarovanejch, lehce chlupatejch, sexy půlek, který si to mířej k pytli s oblečením. Bere si zpátky maskáče, dál jde na ostro.
Do háje, proč jsou tyhle sebevědomý aroganti vždycky tak sexy. To není fér!
Chvíli se dohadujeme, kam dál, ale nakonec ho přesvědčím. V orientaci v terénu jsem lepší. Hlídám směr, ale myšlenky mi brousí pod jeho maskáče. Viděl jsem na jeho prstech snubák nebo ne?
Jsme úplně mimo cestu, ale podle mě je to záměr. Prodíráme se nízkým lesem, jediným vodítkem je oplocení školky. Na jednom sloupku si všímám nenápadně zavěšený krabičky. K čemu to tady je dobrý?
“Bene, dívej, ta krabička. Není to náhodou něco pro nás?”
“Dobrej postřeh!”
Otevíráme ji a jsou tam malé připínací placky s logem naší firmy. Bingo! Na papíru je napsáno: “Gratulujeme k získání trofeje, noste jí viditelně, kolegové budou závidět.”
“Super!” mám radost.
“Dobře ty,” uznale pokyvuje Ben.
Terén je už skoro neprostupnej, naše nadšení chladne. Prodírání se všema těma větvema a křovím je nechutný. Trochu u toho nadáváme, ale pořád to ještě jde. Plot konečně končí, objevuje se lesní cesta, vyježděná traktorem. Za ní je malá dřevěná hájovna. Jak z filmu. Pozemek je oplocenej.
“Podle všeho to má bejt kontrolní bod,” říká Berry a kouká do plánku.
“Asi jo, podívej na ty vrátka s tou šipkou,” nějak se mi to nezdá. Na vrátkách je obří papír s výraznou šipkou a logo firmy.
Nějak se mi to nezdá. Celou dobu bylo všechno utajený a schovaný a teď nám to servírujou pod nos.
“Stůj, je to past,” pronáším jak akční filmová hvězda a cejtím dejavu. Celej se klepu, aktivuje se ve mě Matt.
“Jak jako past?” diví se Ben.
“Počkej a uvidíš,” naznačuju, abychom se schovali za křovím.
Asi po třech minutách, kdy si o mě opět musí myslet, že jsem cvok, se ve dveřích hájovny objevuje myslivec. Parádní klobouk, flinta přes rameno. Rozhlíží se, jde k vrátkům, obchází pozemek kolem plotu a zase mizí dovnitř.
“Vidíš! Sejmul by nás, strhli by nám body,” jsem rád, že se moje tušení potvrdilo.
“Ty voe, dobrý!” plácá mě Ben uznale po zádech.
Nevím, jak je to možný, ale je mi to příjemný. Moc příjemný. Vděčně se na něho usměju, ale teď jde o to co dál.
“Další souřadnice budou někde kolem toho baráku, třeba vzadu nebo tak,” dedukuju.
Šustíme křovím a velkou oklikou míříme zezadu k hájovně. Z druhý strany je příjezdová cesta, krásná asfaltka. Okenice jsou zavřený, takže jsme úplně v pohodě.
“Co tady?” plíží se Ben k bedně se zimním posypem.
“Je to tam!” jásám, “jsme dobrý! A je tu další trofej!!”
Máme radost jako malý kluci. Vzájemná nedůvěra je pryč, propadáme euforii. On mi připadá čím dál víc neodolatelnej, sexy samec. Líbí se mi, že se nevytahuje, po aroganci ani stopy. Najednou je z něho úplně normální chlap.
“Jsem rád, že jsem šel s tebou, jsi takovej pohodovej chlap,” vyráží mi Ben dech.
“Najednou? To já jsem pořád,” směju se, ale uvnitř se roztejkám štěstím, jak poleva na dortu.
“Bene, kurva pomoc! Bene!” křičím na něho z díry mezi skalama.
“Co vyvádíš?! Stalo se ti něco?!”
“Uklouznul jsem a zahučel jsem dolů, nemůžu ven.”
“Je ti něco?”
“Snad nic, mám akorát sedřenou ruku!”
Ben se chytá mladýho stromku na okraji díry, jde do dřepu a natahuje se ke mě. Naštěstí dosáhne dolů.
“Na tři zaber a vydrápej se ven!”
Kmínek drží, dostávám se nahoru. Z ruky teče krev, mám pomlácený nohy, ale jinak funguju.
“Díky, zachránče,” jsem trochu otřesenej, vypadalo to hůř, než ve skutečnosti bylo.
“Hlavně, že sis nic nezlomil, musel bych ti vystavit pracovní úraz,” směje se.
Jsme zpátky v hotelu. Máme všechny kontrolní body a dvě trofeje. Byla ještě jedna, ale tu třetí nenašel nikdo. Do pasti v hájovně se chytila víc než půlka týmů. Díky nejkratšímu času jsme nejlepší! Vítězná dvojice. Užíváme si to a ani nevnímám bolest při čištění odřeniny na ruce. Hrdinové dne! Cíle dosaženo, mise splněna. Vlastně nevím, jestli se mi to jen nezdá.
Po večeři, u piva a panáků vládne živá zábava. U stolu padají historky, každej chce vyprávět, jak mu hra šla.
“Ty vole, co ste v tom lese s tim generálem dělali,” přitočí se ke mě na záchodě kolega z bulváru, “vypadáte, jak nejlepší kámoši.”
“Taky asi jsme,” chechtám se a sám tomu nemůžu uvěřit.
Cestou z hajzlíků pro nás beru na baru další dva panáky.
“Chceš mě opít?” mrká na mě Ben.
“Ne, chci ti jen říct, že na ty lidi normálně fakt takhle neřvu,” snažím se konečně omluvit.
Ben se směje na celej lokál.
“Už to neřeš, vždyť já vím, že jsi prima chlap.”
Prima chlap! Vzrušuje mě, když říká. Není to jen prostý konstatování, je v tom něco víc. Dívám se mu do očí. Chci vědět, co za tím je. Líbím se mu? Má zájem?
Taky se na mě dívá. V očích mu poskakuje malej rošťák. Takovej ten co ví, jak to mezi mužskejma je. Ten, kterej si chce hrát a blbnout. Culím se na něj a celý moje tělo říká: “vezmi si mě, jestli na to máš koule.”
Pod stolem do mě drkne nohou. Za chvíli znova. A zůstává na místě. Naše nohy se dotýkají. Neuhýbám. Pořád něco říkáme, ale ten zásadní rozhovor se odehrává pod deskou stolu. Mezi jeho a mou židlí. Držím a čekám, co bude dál.
Benova ruka přistává na mým stehnu. Uf! Teď je to už naprosto jasný! Jen se chvěju vzrušením, ta vlna proletí celým tělem až do posledního chlupu. Staví se mi do pozoru. Hladím jeho ruku na mým stehně. A prstem zavadím o jeho snubák. Panáček hledá povyražení!
“Kdybych ráno nepřišel na snídani, bušte na pokoj 201,” vstává najednou.
Ozývá se několik nesouhlasných projevů. Přece v nejlepším nejde spát?
“Sorry pánové, mám dost, musím to mít pod kontrolou, chápete,” je fakt roztomilej.
Já tomu šifrovanýmu vzkazu rozumím taky velmi dobře. Chvíli ještě čekám, ale ani ne za deset minut si jdu odskočit a beru čáru cestou ze záchodů. Než vezmu za kliku u pokoje 201, roztančí se mi v břiše úplně všechno. Je to tak rajcovní.
Konečně otevírám. Ben leze z koupelny. Utírá se cestou do postele. Je to nádhernej kus chlapa. Ručník mu zakrejvá rozkrok, ale mě to teď už nevadí. Stejně se jeho tajemství už brzo dozvím.
“Jdeš taky?” hází po mě čistej ručník z druhý půlky postele.
Nevydrží to a za chvíli je u mě pod sprchou. Líbáme se a ocasy okamžitě tvrdnou. Navzájem se hladíme a užíváme si tělesnej dotek. Mám pocit, že exploduju radostí. Tenhle sexy chlápek je teď se mnou celej nažhavenej a chce mě. A já mu za to dám všechno, co bude chtít.
Ben mi namydleným prstem přejíždí mezi půlkama. Pak zabrousí dovnitř. Díra se roztouženě roztahuje.
“Vošukám tě,” oznamuje mi.
Klečím na čtyřech na hraně postele a Ben ho do mě láduje na stojáka. Jeho naběhlý koule mě pleskaj o hráz, jsem ve varu. Střídá rytmus. Chvíli mě dlouze protahuje, pak zase prudce přiráží. Zatínám pěsti, je to fantastický. Celej se třesu rozkoší, je to tak podmanivý. Trochu si ho u toho honím, ale vlastně se chci soustředit jen na Benovo božský mrdání. Tak dlouho jsem to už neměl!
Lehám si na záda a roztahuju nohy od sebe. Ben na mě nalehne, líbáme se a u toho mě šuká. Pak si klekne, přitáhne si mě k sobě a nepřestává mě projíždět.
“Vyhoň se.”
Dělám, jak říká. Přivádím se pravačkou k vyvrcholení, zatímco mi v díře rejdí Ben. Neznám lepší udělání. Mít ho při tom tam. Je to rychlý, je to silný, je to … neuhlídám se a hlasitě hekám. Otřásají mnou horký výstřiky umocněný tvrdejma přírazama mýho nadrženýho šéfa. Ten ho do mě ještě párkrát zprudka vrazí a začíná mě plnit až po okraj.
Cíle dosaženo, mise splněna.
“Mám tu s tebou zůstat?” ptám se s určitou obavou.
“Jasně, že jo, dáme si druhý kolo,” prohodí, jakoby nic.
Hm. Drsňák Ben.
***
Čtení je pro moje čtenáře zdarma, bez reklam, za svou práci nedostávám nic jiného, než Vaši přízeň. Provoz webu mě ročně stojí přes 5.000 Kč, povídky píšu bez nároku na honorář. Budu rád, za jakýkoliv příspěvek na provoz webu (1015905261/6100 - dole QR kód). Díky za Vaše ocenění mé práce :-)
A pokud nechcete poslat pár korun, aspoň sdílejte povídky, řekněte o webu svým kámošům a známým. Šiřte jeho věhlas a slávu :-)
