“Popláááách! Náááástupp!”
Už zase! Mě snad už z těch věčnejch poplachů jebne! Srdce se klepe jak drahej pes, hlava třeští a každou chvíli hrozí, že se rozpadne nejmíň na tři kusy. Chodbou se šíří řev, otevírají se dveře pokojů na patře.
Ostrý světlo moje oči pořád odmítají, ale drápu se ze svý postele. Hispánskej týpek, co leží nade mnou, se odmítá probudit. Nechápu, že ho ten bordel všude kolem pořád neprobírá.
“Hej, Rodrigo! Kámo!” strkám do něho.
Na poslední chvíli se řadí vedle mě, seržant Berry Drum akorát leze do pokoje. Z toho chlápka jde strach, ještě nikdy nikdo ho neviděl se usmát. Obrovskej, namakanej pedant, kterej na počkání střílí kluky pohledem. Naštěstí jsme v časovým limitu seřazený, vyrovnaný a všechno vypadá v pohodě. Jenže ne!
Proboha, já se snad na místě poseru! Drsňák Berry si už vykračuje před naší řadou a stačí mu jen se dívat. On nepotřebuje řvát jako jiný velitelé. Ale to je teď fuk, protože já mám obrovskej problém. A zároveň nemůžu dělat vůbec nic. Jen zírat nehnutě přímo před sebe. A dělat, že nic. Doufat, že si Berry nevšimne.
On si ale všímá. Vidí moje úporný stání, můj tvrdej klacek, kterej se odmítá podřídit. Moje nadržená kláda, co se dožaduje pozornosti zrovna v tom nejhorším možným okamžiku. Trčící ocas, co ho jsou plný trenky a hrozí, že co chvíli snad prasknou a on se vyvalí ven. Čím víc potřebuju, aby už konečně zvadnul, tím míň se mu chce. Moje vzrušení je tak silný a intenzivní. Vůbec nechápu, kde se to vzalo? Zdálo se mi něco?
Jsme s Rodrigem úplně na konci. Berry nás sjíždí od hlavy k patě, je takový ticho, že je slyšet jen hučení krve v mým nadrbaným péru. Už se promenáduje přede mnou a můj čurák, místo, aby se už strachy smrsknul, nechává mě koupat se dál v tom trapasu. Ono se mu to snad líbí, exhibovi! Mám pocit, že mi trenky skutečně prasknou, protože vzrušení se stupňuje, navzdory strašnýmu, nekonečnýmu studu, kterej prožívám.
Berry přede mnou zastavuje. Jsem rudej až na prdeli. Dívá se mi nehnutě do očí a mám pocit, že celej vleze do mě a vykuchá celý moje neřestný já. Má krásný oči, vůbec nejsou zlý, jenom se z nich nedá nic vyčíst. Stojí tak blízko, cítím z něj teplo, jeho pohled nekončí. Do prdele, Berry, ne!! Naprosto zřetelně cítím, jak mi v ocasu škube a z jeho špičky vytejká mazlavá kapička, která vzápětí páchá na trenkách jasně patrnou lepkavou skvrnu.
“Mariňáci,” zařve, až ve mě hrká, “dobrá práce, tohle jste zvládli!”
Stojí pořád u mě a já čekám, že mě snad za něj chytne, aby se přesvědčil, že si z něho nedělám prdel. Jsem zoufalej, ale musím prostě dělat, že nic.
“V akci by vám ani taková připravenost nemusela stačit,” pokračuje Berry a já mám pocit, že tohle musí už bejt narážka na mě, “za pět minut, ať jste oblečení a nastoupení venku!”
Konečně se ode mě odlepuje a míří na začátek řady.
“To se musí rozběhat,” dodává, teď už spíš pro sebe. A já jsem si najednou jistej, že je to určený mně.
***
Všude okolo něco pronikavě píská. Třeští mi z toho hlava. Ten zvuk mě někam rve, jsem vyděšenej. Probouzím se. Otevírám oči. Ležím doma ve svý posteli a snažím se vymotat z peřiny. Vypínám budík.
Berry zůstává v mým snu a mě zbejvá jen pohled oknem do začínajícího dne. Lampa na ulici zhasíná, je ráno. Hlava míří zpátky na polštář a mě dochází úpornej tlak mezi nohama. Mám ho tvrdýho, jak dubovej klacek. Prohrábnu se a cejtim mokro. Chvíli zkoumám, jestli jsem se už neudělal, ale jenom slintá.
Ranní rychlovky nemám rád, jsem pak celej den, jak praštěnej, ale teď nemůžu jinak. Musí to ven. Beru ho pevně a tvrdě honím. Jsem hned. Zatínám půlky, propínám se a nestíhám ani zahekat. Horký cákance dopadaj na mý břicho. Tlak konečně mizí, přichází úleva. Utírám se do spacího trička a házím ho na zem. Jdu k oknu a ještě mi z něj ukapává. Pořád je polotvrdej, nechce to vzdát. Vůně semene se nese ložnicí.
“Příště ten příchod na poradu prosím přesně!” komentuju směrem k mýmu asistentovi, kterej přichází do zasedačky dvě minuty po začátku. V ruce akorát kelímek s kafem, za to nic na psaní poznámek. Už kolikrát mě napadlo, že tenhle Radek je fakt jenom lempl, co všechno odkejve a ale k práci se má, jak lačnej k sraní.
“Sorry šéfe, byla tam fronta,” připadá mi, že má ze mě akorát dobrej den.
“Fronta! V akci by tě sejmuli jako prvního,” slyším sám sebe a nemám ponětí, kde jsem to vzal.
A nechápe to ani zbytek redakce. Akorát, že to nikdo nedává najevo. Každej se tváří jak mramorová socha, kdo ví, kdo mě vůbec skutečně poslouchá.
“Takže jdeme na to, žádný zdržování, uzávěrka nepočká. Co máme jako otvírák?”
“Znovuotevření galerie moderního umění,” reaguje Sylva.
Já snad špatně slyším!
“Galerie jo? A to ti připadá zajímavé?” jen těžko potlačuju jízlivost v hlase.
“Dělal na tom architekt Slaneček, otevírá se to po třech letech tahanic s krajem, mě to zajímavý připadá,” oponuje Sylva.
“Možná, ale na otvírák je to málo,” nesouhlasím, “má někdo něco jiného?”
Ticho. Všichni sedí jak zařezaní. Sylva je uražená, dívá se stranou. Připadají mi jako parta spících medvědů.
“No tak se už konečně proberte!” začínám ztrácet trpělivost. Mohl bych to rozhodnout sám, vím dobře, co máme, ale chci to z nich vymáčknout.
“Já bych tam dal ten rozhovor s Tomášem Marným,” odhodlává se konečně Michal. Docela sympaťák, dneska v sexy vojenským tričku. Dělá u mě teprve půl roku, ale zatím se moc neprojevuje.
“A proč?” trénuju ho.
Pozoruju nejistotu v jeho modrých očích, zvedá z klína obě ruce a pokládá je před sebe na stůl. Má krásně svalnatý ruce, pěkný chlapský prsty a široký dlaně. Dochází mi, že jsem si ho vybral, protože je prostě hezkej. Sexy chlap. Takoví to maj v životě jednodušší, to se holt nedá nic dělat.
“Má neotřelý názory, vyšla mu knížka, lidi ho kupujou,” začíná Michal trochu nesměle, ale cítím z něho jistotu.
“A?” nedávám mu to zadarmo, i když se mi ten nápad líbí.
“Noo, rozhovor je určitě atraktivnější, než repka,” dodává Michal a napjatě sleduje mojí reakci.
“Jaké k tomu máš fotky?” zkoumám dál.
Podává mi přes stůl tablet. Sakra ty jeho ruce jsou neskutečný. Těma kdyby mě vzal…!
“Obrázky jsou obstojné. Dobře, dáme to tam. Tuhle fotku zařaď na titulku,” ukazuju na záběr spisovatele v zahradním altánku.
Michal je spokojenej. Sylva vypadá nezúčastněné, ale uvnitř zuří. Radek si něco šmrdlá v telefonu. Asi ho brzo vyrazím.
“A teď vztyk,” chci je trochu probrat a velím k akci, “nápady na příští číslo?!”
“Premiéra Madam Buterfly v městským divadle,” začíná Sylva.
“Aukce moderního umění,” přidává se Michal.
“Letní kino,” probírá se Lukáš. Hubenej, nevýraznej kluk, co se vždycky drží stranou.
“Souhlas, jenom k té aukci domluv s obchodním prodej inzerce,” dodávám směrem k Michalovi.
“Končíme! Rozchod! A uzávěrku ať mám na stole včas,” propouštím je, “Radku ty tu ještě chvíli zůstaň.”
Všichni urychleně mizí ve dveřích.
Dívám se na Radka a snažím se najít způsob, jak začít.
“Jsi tu spokojený?”
“Jasně,” neváhá s odpovědí.
“Máš nějaké starosti?” pátrám dál.
“Ne, vůbec,” dívá se na mě upřeně. Konečně zájem v jeho očích.
“Připadá mi, že tě ta práce nebaví, proto se ptám. Jen tak proplouváš, nemůžeš si přece vystačit s aktualitami a novými knihami… dej tomu trochu víc.”
“Dobře,” odpovídá a vrací se do svý polohy bez života.
“Rozumíš, co ti říkám? Čekám větší nasazení, zájem a aktivitu. Nečekej, co ti kdo zadá, začni se víc snažit.”
Na záchodě potkávám Lukáše. Rozpačitě se usmívá. Co taky v těhle situacích. Nevidíme se dneska prvně, tak zbejvá jen se usmívat nebo honem něco říct, aby to nebylo tak trapný. Aby se odvedla pozornost od toho, že tam oba stojíme s rozepnutejma kalhotama, držíme si péra a chčijeme. Ryze intimní věc, ale vynuceně sdílená v podstatě s cizím člověkem. Každej nejradši dělá, že to nedělá.
Chvíli váhám, jestli něco neprohodit, ale nakonec to nechávám plynout. Proudy moči skrápějí mušle a oba svorně děláme, že to neděláme. A modlíme se, aby to už bylo za náma.
Mám chuť se podívat, ale odvaha si zřejmě vzala dneska dovolenou. Tady nejsem takovej střelec jako před chvílí v zasedačce. Lukáš oklepává a o krok ustupuje. Láduje si ho zpátky do kalhot. Využívám jeho pohybu a periferně se přece jen mrknu. Má velkej, tlustej klacek. Takovej neduživej hubeňour a tak hezký péro! Je to vůbec možný? Někdy tu přírodu nechápu, podle čeho se to sakra rozhoduje? Jakej komu naroste.
***
“Čest, odvaha a odhodlání!” hřímáme sešikovaný na place, aby byl drsňák Berry spokojenej. Ten se ale tváří tvrdě a nedostupně jako vždycky.
“Vtlučte si to do těch vašich palic! Čestně, odvážně a odhodlaně - takhle každej mariňák myslí, jedná a co?” pokládá řečnickou otázku, “BOJUJE!”
Berry Drum mě zajímá čím dál víc. Od toho trapasu s mým neodbytně trčícím ptákem při nočním poplachu uplynulo už pár dnů a od tý doby zkoumám, jestli mě odepsal nebo co si vlastně myslí. Ale jeho poker face mi nedává žádnou šanci poznat pravdu.
Vím jen jedno. Ta příhoda něco změnila. Prolomila se hranice, vyjevilo se něco, o čem jsem se bál si nechat jenom zdát. Moje nadržený péro odhalilo podstatu věci. Seržant Drum mě rajcuje a já ho chci. Chci ho hulit až do zmodrání, nastavit mu svou díru, podržet mu, kdykoliv mu ztvrdne. Budu mu sloužit a klidně si i nechat šlapat po ksichtě, když to bude vyžadovat.
“Charakter, důvěra, schopnosti! Věřit sobě a druhým. Jsme v tom spolu a nikoho jinýho, než sebe nemáme!” vyřvává dál a to jeho “jsme v tom spolu” způsobuje neodbytnej tlak v mým rozkroku. Do prdele, Matte dejchej, ať není zas další průser.
“Vojín Matt McGregor!” řve přímo na mě.
“Ano, pane!” šponuju se a krev mi tuhne v žilách. Už mi zase stojí nebo co?
“V 18.00 se hlaste u mě! Přesně! Je to jasný?!”
“Ano, pane! V 18.00”
Je mi na omdlení a nevím, jestli hrůzou nebo radostí. Co po mě chce?
***
Čtení je pro moje čtenáře zdarma, bez reklam, za svou práci nedostávám nic jiného, než Vaši přízeň. Provoz webu mě ročně stojí přes 5.000 Kč, povídky píšu bez nároku na honorář. Budu rád, za jakýkoliv příspěvek na provoz webu (1015905261/6100 - dole QR kód). Díky za Vaše ocenění mé práce :-)
A pokud nechcete poslat pár korun, aspoň sdílejte povídky, řekněte o webu svým kámošům a známým. Šiřte jeho věhlas a slávu :-)
