Vleču se nocí už nejmíň deset mil. Narvanej v plný bojový výstroji, na zádech aspoň padesát liber vybavení. Pochybuju, že jdu správně, protože při posledním brodění rozvodněnou řekou mi asi nateklo do navigátoru. Třeba není tak vodotěsnej, jak se zdálo. Nebo mi došla baterka. Nevím.
Jsem promočenej a zoufalej. Do toho fouká vítr, takže mám pocit, že jestli tady někde nezdechnu vyčerpáním, dostanu stejně minimálně zápal plic. Není tu nikdo, kdo by mi poradil. Je to čistá sólo akce. Každej sám za sebe. Pořád doufám, že bych mohl narazit na Billa, kterej vyrazil přede mnou. Kdyby se taky někde zasekl, mohli bysme to spolu dát.
Drápu se do zasranýho kopce a konečně bych se mohl trochu zorientovat. Podle mapy má bejt někde dole kontrolní bod. Fouká tady ještě víc a v kombinaci s mým mokrým oblečením si připadám jak v mrazáku. Stromy ustupujou, jsem na severní straně pahorku. Padám na zem, aby mě případná kontrola nevyčmuchala. Snažím se trochu vydejchat.
Ostřím do tmy, mraky se honěj po obloze celkem rychle, občas prosvitne měsíc. Ještě, že neprší! Plazím se křovím kousek níž, na volný prostranství nesmím, mohli by mě zaměřit. Občas vystrčím hlavu ven. Kde kurva je ten kontrolní bod?! Jestli jsem se ztratil, je to v prdeli. Můžu zapomenout na všechno, na kariéru, na armádu. Do prdele, já ty kredity za tohle cvičení potřebuju!
Jo! Konečně zahlídnu oranžový světlo. To bude ono. Natáčím mapu a ověřuju polohu. Jo! Předposlední kontrolní bod. Jakej mám čas? Zatím jsem ještě pořád v limitu. Jo! Naděje mi dává novou sílu. Asi 65 stop pode mnou zase rostou stromy, schovám se mezi nima. Poslední stopy po těch zasraně tvrdejch šutrákách.
Konečně v lese a zase po svejch. Každej krok už ale kurevsky bolí. Ztrácím tempo. Nemůžu. Určitě mám už chodidla sedřený do krve, bolest je šílená. Nakonec se dostávám k cestě. Bacha, tady můžou bejt hlídky. Krčím se pod jedním silným kmenem, snažím se ztišit dech a poslouchám.
Hlídky jsou zhruba pět minut od sebe. Musím počkat aspoň deset minut, abych měl jistotu, že tu nikdo nekorzuje. A hele, fakt jsou slyšet kroky. Šustění listí. Akorát, že jdou zezadu. Do hajzlu mám někoho v zádech!
Než se otočím, než stihnu cokoliv udělat, svítí mi do ksichtu baterka. Do prdele!
“Matte, jsi to ty?”
Poznávám jeho hlas.
“Kurva, Bille zhasni to! Chceš, aby nás načapali?
“Ztratil jsem se tam u tý vody, jsem rád, že jsem na tebe narazil.”
“Nesmíme jít spolu!” upozorňuju ho.
“Rozdělíme se až před cílem, máš nějakej čas k dobru, abys mi dal náskok?”
“Jo to mám,” přiznávám neochotně, protože větřím průser.
“Tak odtud padáme,” zvedá se Bill a míří na cestu.
Nejsem schopnej se tak rychle sebrat, mám všechno ztuhlý, jsem zmrzlej. Bill se zastavuje a otáčí se za mnou. Jenže nestihne říct ani “dělej, pojď”, protože ho okamžitě sejme hlídka. Jsou dva a vůbec se s ním nemažou. Bill zkroucenej padá k zemi, poutaj mu ruce za záda. Jeho mise právě končí.
Nemůžu ani dejchat, celý tělo pulzuje drtivým tlakem. Je mi zle. Hlavně klid, dejchej, klid. Jsou teď zaměstnaný jím, nevšimnou si tě. Nepředpokládaj, že byste šli dva spolu. Uklidňuju se, co to jde. Čekám.
Odváděj ho, uf! Do hajzlu, vedou ho pryč, jsem z toho venku! Chvíli ještě čekám a vyrážím dál. Hned za cestou začíná terén prudce stoupat, čeká mě další vejšlap. Funím, leje ze mě pot, každej další krok je čirý utrpení. Musím to už dát. Musím. Už jsem skoro o cíle. Od kontrolního bodu to bude už maximálně míle.
Oranžový světlo je na dosah. Teď opatrně, může tu bejt past. Tiše pozoruju okolí. Vítr už taky zavřel klapačku, je klid. Pro jistotu čekám pár dalších minut, pak se opatrně plazím vpřed. Zkoumám každej centimentr, jestli tu není nástraha nebo …
Past! Pravá ruka zajíždí do díry hned potom, kdy zapraskalo pár větviček, co jí zakrejvalo. Já to věděl! Kdybych šel po vlastních, byl bych v prdeli. Beru zpátečku a velkým obloukem se blížím ke světlu. Je to jen hromada kamení a na něm signalizační světlomet. Pod ním je kovová schránka, tam je můj klíč ke všemu! Souřadnice cíle.
Je to opuštěná bouda. Určitě tu budou hlídky, možná další pasti, všechno to tady tajně pozoruje Berry! Každej můj krok, každý moje rozhodnutí, každej můj vzdech. Ztrácím nervy, bojím se, že to nezvládnu. Nachytaj mě na nějaký blbosti! Třesu se.
Sleduju čas, pořád mám malou rezervu. Nikde nikdo. Mám strach udělat krok. Před dveřma do boudy vidím něco divnýho. Všude kolem je kamení a písek, jenom před vchodem je listí. To je fakt divný. Vlezu tam nějak zezadu, nebo oknem. Plazím se okolo, každou stopu zkoumám všechno kolem.
Paráda! Z boku boudy je prázdný okno, jen vymlácený rámy beze skel. Jenže, kousek od stěny je natažený lanko. Ha! Opatrně zkoumám, jak vede a vyhýbám se mu. Otvor je akorát tak, abych se vešel. Házím dovnitř batoh a soukám se za ním. Jen co žuchnu dovnitř, rozsvěcují se reflektory! To světlo je příšerný! Zakrejvám si oči, zprudka oddechuju, jsem úplně vyřízenej.
Uprostřed stojí postava, snažím se přivyknout světlu, je to drsňák Berry. Sbírám poslední zbytky sil, stavím se do pozoru. Salutuju.
“Vojín McGregor, pane!” chraptím: “Cíle dosaženo, mise splněna, pane!”
Berry si mě prohlíží, musím vypadat strašně.
“Výborně Matte, výborně!”, mluví ke mě tak mile a osobně, až mi to rve uši, “jsi bourák, Matte!”
On se usmívá! To snad není pravda! On se na mě usmívá!
Blíží se pomalu ke mě. Zalejvá mě štěstí a hrdost, dokázal jsem to! Jo! Já to kurva dokázal! “Gratuluji,” podává mi pravici.
Vrhám se k němu, ztrácím zbytky sebekontroly a objímám ho. Nemůžu si pomoct, jsem brutálně rozhozenej. Tisknu se na něj. Jsem tak šťastnej, že už je mi všechno jedno.
Berry se nebrání a plácá mě po zádech. Další vlna štěstí z uznání a přijetí. Teču blahem. Staví se mi ocas. Jsem tak vzrušenej, jako ještě nikdy. Uvolněný hormony zaplavujou celý moje tělo.
A Berry se usmívá!
***
Probouzím se úplně mokrej. Zpocená deka, zpocený tričko, pod trenkama obří slizká skvrna a neskutečně nadrbaný péro. Hlava mě bolí, jsem rozmrzelej až nasranej.
V další vteřině mi dochází, že druhá půlka postele je prázdná. Už šel? Neochotně vstávám, musím se podívat, jestli mi něco neukrad. Procházím kuchyní i obývákem, není ani v pracovně. Kontroluju si peněženku v bundě, ale všechno je v pořádku. Prostě jenom nějakej divnej trouba.
Vařím si kafe a ploužím se po bytě. Vyndavám mobil. Mám tam zprávy z Grindru.
“Blízko jsem, ale ještě pracuju. Dáš mi půl hodiny?” čtu první vzkaz.
Vůbec tomu nerozumím.
“Už jsem skončil, chceš se teda sejít?” následuje druhej vzkaz, za půl hodiny.
Ale to už jsem přece byl v tom parku … Ty vole! To snad není možný!
“Aha, tak asi nic teda …:-(“
Zpráva je odeslaná v čase, kdy jsem tady s ním už popíjel pivo. Ty vole! Já se poseru! Já sbalil úplně někoho jinýho!
Hroutím se do sedačky a usilovně přemejšlím, o tom, jaký jsem hovado. Nakonec se uchlácholím tím, že je to jedno odkud si domů dotáhnu cizího chlapa. Grindr nebo park, vyjde to na stejno. Riziko se holt úměrně zvyšuje s rostoucí nadržeností. Jenom nechápu, že šel! Byl jenom zvědavej? Podle toho, co předvedl, asi jen kombinace zvědavosti a únavy.
Lezu do sprchy a nadávám si do kreténů. Oddávám se horký vodě, koule mám těžký, péro naběhlý. Několika pohybama ho stavím. Jsem tak vydrážděnej, až to bolí. Nastavuju obnaženou špičku proudu, je to příjemný. Honím.
Dostávám se do rauše, ocas je tvrdej. Každý přetažení je silnější a rychlejší. Je to mocný, hekám. Zrychluju. Zatínám půlky, proudy ze sprchy násoběj rozkoš. Pravačka kmitá, už na nic nečekám. Poslední dvě zahonění a stříkám. Podlamujou se mi nohy, levačkou se opírám o kachličky. V péru cuká a lítá to z něj ven. Sténám, je toho hodně a trvá to dlouho.
Uf, konečně je to venku! Je mi krásně.
“Co je to tu za bordel?” málem se přerazím v chodbě za vstupem do redakce o nějaký bedny.
V kanclu sedí jen zmuchlaná Sylva a duchem nepřítomnej Lukáš.
“Kde jsou ostatní?” jsem nepříjemnej.
“Ještě nedorazili,” odpovídá Sylva.
No jistě! Se prostě včera nalili a teď jsou nepoužitelný. To zas bude den!
“Tak až přijdou, ať ukliděj ty krabice z chodby!” nařizuju a mám po náladě.
Pak slyším zámek, bouchnutí dveří a hlasy. Spiklenecký chechtání. Michal s Radkem.
“Bylo by dobrý chodit do práce včas a odvezte laskavě tu remitendu,” sjíždím je hned, jak se objevujou.
Oba celý nateklý, Michal krvavý oči. Jsem vzteky bez sebe! Asi proto, že oni si užili, zatímco já jsem naprostej lúzr, kterej si neumí sehnat ani pořádnýho chlapa. Nešukal jsem měsíce, zdaj se mi debilní sny a jsem frustrovanej. Nevystříkanej zoufalec, bez objetí, bez lásky.
“Do oběda tu chci mít svodku z četky a ten editorial,” řvu do pléna, “a nestůjte, nečumte, hněte už těma línejma zadkama, do prdele!”
Periférním zrakem vidím, že ve vedlejší chodbě stojej dvě postavy. Otáčím se tím směrem a začíná se mi dělat zle. Stojí tam náš majitel! A s sebou má nějakýho chlapa. Aby to tak byl ten novej generální ředitel! Do hajzlu, kolik toho slyšeli?
Jdeme si vstříc, třeseme si rukama, zvu je do svý kanceláře. Je to ten novej generál!
“Vidím, že máte neotřelé motivační metody,” nečeká na nic a snaží si pěkně rejpnout.
Je to celkem pohlednej chlap, vysokej asi jako já, štíhlej, namakaný ruce a neskutečně sebejistej. Až arogantní. Kurva, do prdele, museli přijít zrovna v tu nejblbější chvíli?!
“Občas to docela zabírá,” snažím se bejt vtipnej, ale jsem rudej až na zadku.
“No tak se těším na ty výsledky,” nedává mi to generál zadarmo.
Připadám si teď jak na buzerplace s drsňákem Berrym. Nemůžu ani dejchat, jsem mimo. Co se mi to teď všechno děje, to přece není normální?!
“Náš kulturní magazín dosahuje pod vedením tady pana šéfredaktora Neumanna skvělých výsledků,” zachraňuje dojem majitel, “náklad udržujeme na solidní úrovni.”
Děkuju!
“Sylvi,” strkám hlavu ze dveří a jsem jak beránek, “přines nám tři kafe, buď tak hodná.”
“Mimochodem, přišel jsem vás taky pozvat na výjezdní zasedání manažerů,” navazuje generál, “můžete svoje motivační způsoby prezentovat kolegům, ať se taky přiučí.”
Hajzl! On s tím prostě nepřestane. Arogantní hajzl!
***
Čtení je pro moje čtenáře zdarma, bez reklam, za svou práci nedostávám nic jiného, než Vaši přízeň. Provoz webu mě ročně stojí přes 5.000 Kč, povídky píšu bez nároku na honorář. Budu rád, za jakýkoliv příspěvek na provoz webu (1015905261/6100 - dole QR kód). Díky za Vaše ocenění mé práce :-)
A pokud nechcete poslat pár korun, aspoň sdílejte povídky, řekněte o webu svým kámošům a známým. Šiřte jeho věhlas a slávu :-)
Comments