• Good Guy

Adam Šindler: Mariňák (2)

Aktualizováno: dub 18


pinterest.com


Míříme s Berrym k jednomu z humvee zaparkovanýmu před budovou velitelství tábora.

“Budeš řídit,” hází po mě klíčem.

“Ano, pane,” chytám ho tak tak.


Sedíme uvnitř, startuju. Čekám na rozkaz. Berry kouká do mobilu.

“Na co čekáš, vojíne? Jedem!” zvedá oči od displeje.

“Ano, pane. Nevím kam, pane!” zdůrazňuju.


Drsňák Berry si dělá pohodlí a roztahuje nohy od sebe. Je to prostě samec. Je si tak jistej sám sebou, až z toho bolí. Nádhernej chlap, kterej vždycky ví, co dělat. To jeho mužný sebevědomí a neomylná rozhodnost mě dostávají. Mimoděk si hrabe do rozkroku a srovnává koule, aby ho netlačily. Jasnej důkaz, že je má obrovský. Krev se mi hrne do hlavy a bohužel i mezi nohy. Už je to zase tady, v duchu úpím a jsem z toho nešťastnej.


“Na základnu, Matte,” přechází do civilního tónu a zní to najednou strašně divně.

“Rozkaz, pane!” startuju.


Jsem nervózní, ale snažím se to maskovat. Vyrážíme. V klacku mi zase hučí a každá díra na prašný cestě, po který se celý auto zhoupne a zatřese, mi v těsným rozkroku způsobuje další problémy. Péro se mi dere do nohavice, musí to bejt už vidět. Jsem tak nadrženej, že ještě dvě, tři zhoupnutí a snad se vystříkám rovnou do maskáčů. Cejtím Berryho pohled, ale nemám odvahu se na něho otočit.


Konečně přijíždíme ke kontrolnímu stanovišti na základně. Navádějí nás rovnou k muničnímu skladu. Berry vystupuje a jde vyřídit papíry. Já se neodvažuju ani pohnout, ale nakonec sbírám kuráž a vystupuju. Procházím se kolem auta a čekám. Je mi trochu líp.


“Matte, pojď sem, naložíme to,” objevuje se Berry ve vratech.


Bedny jsou těžký, máme ve dvou co dělat. Nakládáme je u regálů na vozík a pak překládáme do auta. Berry je super namakanej. Všímám si jeho svalů a naběhnutejch žil. Já z něj prostě nemůžu. Mám chuť na místě zakleknout a tady u toho auta ho vyhulit. Nechat si narvat jeho ocas do huby a dát si vystříkat mandle pořádnou dávkou hustýho semene.

Ať už mě ten Berry s sebou nikdy nebere!


“Dobrá práce, máme hotovo!”

Po týhle pochvale se roztejkám blahem jak špatně uvařený želé.

“Díky, pane!” dodávám, protože mi připadá, že bych něco takovýho říct měl. Chci nasednout zpátky za volant, ale zarazí mě.

“Počkej, napijeme se spolu.”


Vcházíme do důstojnickýho klubu. Vlastně už to není důstojnickej klub, protože tam dneska už můžou všichni, ale pořád se tomu tak říká. Jsem z toho hotovej! Co si sakra budem povídat? Cejtím trapas na sto honů, připadám si naprosto nemožnej.


Jdeme na bar, Berry se zdraví s dalšíma šaržema.


“Whiskey?” ptá se mě a zní to totálně neuvěřitelně. Berry mě zve na drink!

“Radši jen pivo. Děkuji, pane!”


“Odkud jsi, Matte?” ptá se Berry, snad i se zájmem.

“Iowa, Grinnel,” stydím se, “takovej zapadákov mezi poli s kukuřicí.”

“A co dělají rodiče?” ptá se dál.

“Táta právě pěstuje tu kukuřici a máma umřela, když mi bylo deset.”

“To je mi líto,” pokyvuje.

“A ty? Co chceš v armádě dokázat?”


Moje jediná armádní touha je spustit kalhoty, roztáhnout díru a nechat se od Berryho pořádně vymrdat. Do hlavy se mi žene horkost, určitě se červenám.


“Chci být dobrým vojákem, pane.”

“Dobře. Udělej si nějakou specializaci,” radí mi Berry.

“Ano, pane!”

“Pomůžu ti vybrat nějakou vhodnou, jestli chceš.”


Drsňák Berry Drum mi chce pomáhat s mou vojenskou kariérou! Polykám na sucho, došly mi slova. Nablble se tvářím a připadám si, že jsem právě vstoupil do předsálí ráje.


Vracíme se zpátky. Už je tma. Mlčíme. V hlavě se mi honí všechno možný, vracím se v čase zpátky a přehrávám si naše posezení v baru. Říkám si, jestli by si mě všimnul, kdybych na něj nevytasil svoje péro. Baví mě představa, že mojí kariéru odstartovala jedna úporná erekce. Holt to chce, aby ocas stál v pravej čas na pravým místě.


“Zastav na chvíli,” probírá mě Berry z mýho hlubokýho uvažování.

Co se děje?!


Dneska je to samý překvapení, koukám. Najíždím ke straně a vypínám motor.

Berry si odepíná pásek a rozepíná poklopec! Oněměle zírám a vím, že tohle prostě nemůže bejt pravda.


“Vykuř mě,” hrábne do trenek a vyndavá napůl postavenou kládu.



***


Probouzí mě zaklepání na dveře. Trhnu sebou a nechápu, co se děje. Do mý kanceláře vstupuje Michal. Milisekundu trvá, než si uvědomím, že jsem pořád ještě v práci. Jak jsem tady mohl usnout!? Michal se zarazí a mě dochází, že mám rozkrok naditej k prasknutí. Už zase!

“Co se děje?” chraptím a snažím se dělat, že nic. Už zase!

“Chceme si jít po práci na chvíli sednout, Lukáš má narozky. Jdeš taky?”



“Všechno nejlepší!” potřásám oslavenci pravicí, když přijdu na řadu a předávám flašku ze zásob pro VIP inzerenty.


Hospoda U Paviána není nic moc, ale máme to z redakce nejblíž, je to hned za rohem. Popíjím pivo a sleduju hovor ostatních. Točí se to kolem práce, jak jinak při těhle akcích. Myslím, že ta důležitější část toho večera se odehraje teprve, až vypadnu.


Pozoruju Lukáše a myslím na jeho velký péro v kalhotech. Michal se zvedá a jde na bar pro nějaký panáky. Dívám se za ním a všímám si pěknýho, vyšpulenýho zadku. Má sebejistej, chlapskej krok, je fakt sexy. A já jsem beznadějně nadrženej. Myslím na seržanta Berryho Druma a připadá mi, že žiju v nějakejch paralelních světech. Jsem ještě vůbec normální?

“No a on tam stál jako kolík a jen tupě čuměl,” směje se Michal a ostatní s ním.

Já na chvíli přestávám dýchat, než mi dojde, že to není o mě a mých úporných erekcí na veřejnosti. Jen pointa nějaký historky, kterou jsem vůbec nezavnímal. Je čas změnit lokál, dneska skutečně nejsem v kondici.


Loučím se a všichni jsou jistě rádi, protože zábava konečně může začít.

Je mi mizerně a jediný, co vím, že domů v žádným případě nejdu. Celej den prakticky nemyslím na nic jinýho a vyhonění už nezabírá. Musím někoho sbalit.


Ještě je docela teplo, tak si sedám na zahrádku poblíž parku. Objednávám si Aperol Spritz a zapínám dobře známou aplikaci. Na břichu cejtím chvění, fakt jsem si to s chlapem nerozdal už dlouho. A leze mi to na mozek. No co ty moje žoldácký sny? A proč jsem v nich tak submisivní? Jaktože z nich tolik teču? A jak je možný, že si to všechno pamatuju do posledního pohledu seržanta Berryho Druma?


Na displeji se objevujou dobře známý místní postavičky. Fascinuje mě, že některý lidi jsou online bez přestání, ať to zapnu, kdy to zapnu. Fotka drinku v horským středisku, pár fotek z fitka, týpek před drahým autem, půlka tváře rozervanýho mlaďase. Jeden vařbuřt v letadle a další někde u večeře. Ach jo, pořád to samý.


Dávám si další Aperol a je mi jasný, že budu brzo nalitej. Refresh a jedu znova. Nastavuju si selfíčko z výletu do hor jako hlavní fotku. Dostávám pár tapsů od několika zoufalců. Co se mnou dneska bude? Zas skončím u osamělýho honění, je to jasný. Přemejšlím, jestli nenapsat Tadeášovi, alias Teddymu, se kterým se jednou za čas scházíme a kamarádsky si vypomůžeme. Má hezký péro, ale je to s ním pokaždý stejný, fakt nouzovka.


“Taky rád jezdíš na hory?” objevuje se ve zprávách černej profil. Je někde blízko, ale má vypnutou vzdálenost. Tyhle tajemný profily mě vytáčej už dopředu. Aspoň, že neposlal jenom “čau” nebo “zdravím”. Na to se fakt moc pokonverzovat nedá. Dobře, zkusím to s ním.

“Jo hory rád, ale dneska je výlet to poslední, co bych potřeboval,” jdu rovnou na věc.


Smajlík a fotka péra. Docela slušnýho, ale kdovíjak to je ve skutečnosti. Dobře nafotit jde dneska i to nejvíc zoufalý.

“Pěknej ocas,” chválím, ale jistej si moc nejsem, “jak vypadáš?”

V inboxu se objevuje další fotka. Sympatickej kluk v kšiltovce a brejlích. Batoh, hory.

Jo to by šlo. Jsem tak nadrženej, že moje laťka je dneska skutečně nízko.

“Jsi tu někde blízko?”


Čekám na odpověď a moje oči mimoděk zamíří směrem k parku. Na lavičce před fontánou sedí nějakej kluk ve sportovním oblečení s mobilem. Ty vole, to by mohl bejt on! Úplně ztřeštěně mě napadá, že ho překvapím. Platím a vydávám se za ním. Je jasný, že centrum mýho myšlení se právě přesunulo z mozku do poklopce.


“Čau, nečekal jsem, že jsi hned tady,” snažím se vystupovat nenuceně.

Kšiltovka se odlepí od telefonu a zvedne se ke mě. V jeho tváři je vidět mírný překvapení, dneska je bez brejlí. Usmívá se. Dobrý znamení.

“Na hory to už asi nestihneme, ale můžem pokračovat u mě. Bydlím kousek odtud.”

“Máš doma pivo?” má příjemnej hlas a je štíhlej.

“Jasně!”


“Dej mi pět minut,” usazuju ho v obýváku a z lednice nesu lahváče, “dám si sprchu.”


Přemejšlím, jestli z koupelny přijít už rovnou nahej, ale nakonec zvítězí varianta s ručníkem kolem pasu. Sedí na pohovce, pije pivo a prohlíží si místnost.

Usazuju se vedle něho. Uvnitř už šílím vzrušením, sex je na dosah. Sundám mu kšiltovku a hladím po vlasech. Sjíždím dlaní až na krk. Otáčí se ke mě, přichází první pusa.


Líbáme se. Zajíždím mu pod tričko, je na dotek příjemnej. Staví se mi.

“Půjdem vedle?” zvu ho do ložnice.


Jeho první pohled patří mýmu naškrobenýmu tričku u postele s charakteristickýma zaschlýma flekama.

“Promiň, to je tu od rána, divoký sny,” stydím se a nesu to do pračky.


Usedám k němu na kraj a pokračujeme. Osahávání, polibky, první sondážní výpad směrem k ocasu. Uvědomuju si, že je nějak divně pasivní. Vůbec se mě nedotýká, není z něho cejtit žádná odezva, ani koordinace.


Ale péro má tvrdý. Svlíkám ho z trika, stahuju kalhoty. Ošahávám ho přes slipy. Pak přichází nejhezčí okamžik. Rozbalování dárku. Stahuju je dolu za oba okraje a osvobozuju jeho ptáka. Pěknej, tvrdej, žádnej obr, ale krásně rostlej. Beru ho do pusy. On ulehá na postel. Já hulím a zároveň se honím.


Hulím pět minut, lížu, cucám a cpu si ho do krku. On ani nevzdychne. Péro sice ukázkově tvrdý, ale je úplně bez života. Jen leží a nic. Po deseti minutách jsem už vyloženě otrávenej. Žádná reakce.

“Nebaví tě to?” ptám se.

Bez odpovědi. Spí.


Do háje! To jsem tak nudnej nebo špatnej? To se mi snad jenom zdá! A co jako teď? Otázka směřuje hlavně k mýmu tvrdýmu klacku. Do prdele, vždyť jsem rozdělanej!

Chvíli ještě přemejšlím, jestli ho nemám vzbudit a vyhodit, ale pak vítězí moje únava a neochota riskovat nějakou scénu. Ať spí, vyrazím ho ráno.


***

Čtení je pro moje čtenáře zdarma, bez reklam, za svou práci nedostávám nic jiného, než Vaši přízeň. Provoz webu mě ročně stojí přes 5.000 Kč, povídky píšu bez nároku na honorář. Budu rád, za jakýkoliv příspěvek na provoz webu (1015905261/6100 - dole QR kód). Díky za Vaše ocenění mé práce :-)

A pokud nechcete poslat pár korun, aspoň sdílejte povídky, řekněte o webu svým kámošům a známým. Šiřte jeho věhlas a slávu :-)



707 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše