Exkulpace
„Teda kámo, tam dole jsem se slušně vymlel! Chyběl kousek a rozbil jsem si hubu vo ten strom,“ zaslechl jsem ve dveřích našeho pokoje, jak Robert líčil Igorovi první den na sněhu. Igor něco zabručel, ale jak jsem vešel dovnitř, oba ztichli.
Přivlekl jsem se k posteli jako zmlácený. Vlastně jsem zmlácený byl! Prdel plná jelit a krvavých šrámů, koupat jsem se šel až úplně poslední, aby to nikdo neviděl. A ke všemu se se mnou nebavila ani klika od dveří. Tyhle dva se mi zdařile vyhýbali, celý den dělali, že mě neznají a David dostal ještě v noci horečku, takže ho ráno vezli k doktorovi. Koukali i teď. Dělali sice, že je nezajímám, ale cítil jsem, že si mě potají prohlížejí. Co je jako na mě jinýho, než včera?, rozčiloval jsem se v duchu.
„Nevíte, kam dali Davida?“ prolomil jsem to trapný ticho.
„Leží u Havránka,“ řekl Igor.
„Cože? Proč u Havránka?“ nechápal jsem.
„Nemaj tady žádnej volnej pokoj na marodku a na špitál to prej není, tak si ho vzal k sobě Havránek. Prej má imunitu jako víno, tvrdil,“ zasvětil mě Igor.
Robert koukal někam do zdi a dělal, že je na pokoji sám. Zvedl jsem se a šel za Davidem.
V Havránkově pokoji byl jen David. Zachumlaný pod dekou, koukaly mu jen zpocený vlasy. Nespal.
„Jak ti je? Máš horečku?“ sednul jsem si k němu na kraj postele.
Kousek se uhnul a přikývl.
„Je mi zle, pomůžeš mi na záchod?“ zeptal se za chvíli.
Držel se mě kolem ramen, já jeho kolem pasu. Tělo měl vláčný a horký, celý se třáslo. Můj kamarád trpěl a já si připadal jako v ráji. Mít ho tak blízko, držet ho, mi připadalo jako ten nejkrásnější sen. Naše těla na těsno vedle sebe, doteky, objetí. Bylo mi ze sebe na zvracení, připadal jsem si jako ten největší hajzl, který zneužívá situace, ale to vzrušení nešlo potlačit, užíval jsem si každý krok.
„Zůstaň tady se mnou,“ prosil, když jsem ho posadil na mísu.
„To snad zvládneš sám, ne? Budu hned za dveřma, kdyby něco,“ bránil jsem se.
„Počkej tady, prosím,“ udělal takový smutný oči, „musím ti něco říct.“
„Něco se ti stalo?“ zarazil mě ten jeho zvláštní tón.
„Havránek si ráno honil péro,“ zašeptal a ve ztrápeným obličeji se objevil náznak úsměvu.
„Ty kecáš!“ vyrazil jsem ze sebe, „to jako před tebou? To neni možný, tomu nevěřim.“
„Fakt. Jak mě sem dali, tak už asi nemohl usnout nebo co. Všim jsem si, že něco dělá pod dekou. Vždycky se chvíli hejbala a pak zas nic. Díval se, jestli spím, ale já se trochu díval.“
„Normálně máš halušky z tý horečky, vůbec ti to nevěřim,“ posmíval jsem se mu.
„Vážně. Pak už to asi nemohl vydržet, tak vstal a šel se dodělat sem na záchod. Pod pyžamem mu stál ocas jako bejk, vůbec ho neskrejval. Rychle se natočil zádama k mý posteli, ale já to stejně viděl.“
„Davide, to je hustý, děláš si ze mě jen prdel,“ začalo mě to vzrušovat. Dřepl jsem si na bobek a opřel se o kachličky. Snad možná pro to, abych zakryl, že mi z toho houplo.
„Nekecám, vždyť mě znáš ne? Zavřel se tady a bylo to asi rychlý, protože jsem hned uslyšel jedno tlumený heknutí a za chvíli byl zpátky v posteli.“
Naše pohledy se teď setkali na jednom místě. U umyvadla se zrcadlem, u kterýho jsem teď dřepěl. Hned mi naskočil obraz, jak se k tomu umyvadlu náš parádní tělocvikář postavil, rozkročil se a vyndal zpod pyžama tvrdý, nadrbaný péro, tlustý a dlouhý. Jak si po něm zkušeně přejel, jak nechal klesnout kůžičku a jak se objevil vlhká špička jeho krásnýho, chlapáckýho ocasu. Jak ho nadrženě a rychle, párkrát mocně protáhnul, aby to bylo co nejdřív venku. Jak těsně před výstřikem heknul, ale musel se kontrolovat, aby to David neslyšel. Jak se mu z ocasu vylila mrdka všude kolem…
Počkat! Všude kolem! Vstal jsem a pustil jsem se do prohlížení umyvadla.
„Co děláš?“ divil se David.
„Počkej, jestli nekecáš, určitě tady něco nechal,“ tvářil jsem se záhadně, Hercule hadr.
A pak jsem jí uviděl. Dole na zrcadle. Zaschlá mléčná skvrna. A vedle ještě jedna, menší.
„Stříkal až na zrcadlo, jsou tady fleky,“ hihňal jsem se jak blb, „tak fakt nekecáš. Ty vole, to je ale hustý, chápeš?“
Přinesl jsem Davidovi ještě čaj, ale mezitím se už vrátil Havránek. Prohlížel jsem si ho, jak kdybych ho nikdy před tím neviděl. Zvláštní, jak se pohled na jednoho a toho samýho člověka může během okamžiku úplně změnit. Všimnul si, že se divně dívám a tak jsem narychlo vychrlil nějaký dotazy k zítřejšímu programu. Položil jsem hrnek u postele, ale David už spal.
U nás na pokoji tma, jen noční světlo. Šli spát nějak brzo, divil jsem se, ale vlastně jen tak napůl huby, protože jsem měl beztak hlavu plnou Havránka a jeho nadrženýho ptáka. Holt je to chlap, jako každý jiný, co se tomu tak divím, že jo. Sednul jsem si na postel a moje bolavá prdel se zase přihlásila ke slovu. Nahmatal jsem někde pod polštářem pyžamo a převlíknul jsem se. Jen jsem se zavrtal a otočil ke zdi, zaslechl jsem nějaký zvuky z postelí od kluků.
Měl jsem někoho u postele! Trhnul jsem s sebou, odhodil deku a zprudka se posadil. Stáli tam oba. Robert a Igor. A oba jen v teplákách, do půl těla svlečený. Rozbušilo se mi srdce, v krku knedlík, dostal jsem z nich strach.
„Vykuř nám je,“ slyšel jsem Robertův divně přiškrcený hlas.
Trhnul jsem s sebou, chtěl jsem utéct, ale nedali mi šanci. Igor mě strčil zpátky na postel, ani jsem se nestihnul odlepit od matrace. V jeden moment si stáhli tepláky pod zadek a přistrčili mi před obličej svý stojící čuráky.
„No tak se nedělej, buzíku!“ přidal se Igor.
„Tobě se přece vocasy líběj ne?“ hladil si ho Robert.
„Seru na vás, kreténi,“ nikdy bych nevěřil, že takhle odmítnu dva nádherný čuráky, který se mi kývou před pusou.
„Buď přece dobrej, Tome,“ hrabal se Igor v koulích.
„Jestli chceš dělat problémy, tak tě prostě zase svážeme, seřežeme a posloužíme si sami. Akorát tě to bude trochu víc bolet,“ naznačil Robert posunkem, že mě vojedou.
Béčkový horor jel dál. Robert mě vzal za hlavu a přistrčil jí k svýmu ptákovi. Cítil jsem tu vůni nadrženýho ocasu, zpocených koulí a rozkroku. Nějaký vnitřní reflex, mimo mojí vůli, zařídil, že jsem v podstatě automaticky otevřel pusu. Robertův tlustý ocas pomalu mizel uvnitř. Ozvalo se tiché zavzdychání. On netušil, že to půjde tak hladce a teď je z toho rozhozený, blesklo mi okamžitě v hlavě.
Jemně, pomalu a s citem jsem mu dělal dobře. Byl tak zaskočený, že všechna jeho agresivita zmizela. Přirážel opatrně, jakoby se bál, že si to rozmyslím a vyndám mu ho ven. Nedočkavě se mezi nás natlačil Igor. Trochu Roberta odstrčil a ten jen nerad opustil mojí odbornou péči. Igor chutnal trochu jinak, ale byl taky jako beránek. Párkrát jsem potáhnul a pak si ho zasunul hlouběji do krku. Igorovi se podlomily kolena.
Sedli si oba na kraj postele. Já si k nim kleknul a střídavě jsem je kouřil. Měli tak hezky vysportovaný těla, že nebýt to takový debilové, dost by se mi líbili. Byli tak nadržený, že to šlo dost rychle. Robertův ocas mi v puse ztvrdnul tak, že hrozilo, že už nepůjde ven. Trochu jsem ho pohonil rukou a to už byl bez šance to ustát. Vzepjal se jak dostihový kůň před taxisem.
„Kurva, už to de,“ hekal Robert a ten jeho macatý ocas mu dostříkal až ke krku.
„Dělej, já chci taky,“ nechtěl Igor zůstat pozadu. I tady to teď už bylo rychlý. Sevřel jsem jeho tuhý žalud jemně mezi rty a přidal na tempu. Vyndal jsem ho na poslední chvíli. Igor se prohnul jako luk, zarazil pěsti do matrace a ten jeho čurák s naběhlýma žílama explodoval. Vyteklo z něj tolik mrdky, že si jí musel střádat snad dva tejdny. Měl jí po celým břiše i na prsních svalech.
„Hodnej kluk,“ poplácal mě Robert po tváři, jak kdyby chválil nějakýho psa. Oba se spokojeně vrátili do svých postelí.
„Vypadá to, že už zase budem kámoši, že jo?“ neodpustil si ani Igor ironickou poznámku.
Nedalo se nic dělat. Můj trčící ocas se chtěl taky vymrdat, zatím z něho jen teklo, až se mi na kalhotách od pyžama udělala mokrá skvrna. Vyndal jsem si ho ven, že ho rychle odbavím, ale zarazil mě Robert.
„Ty vole, kámo, jdi si ho honit někam jinam!“
„Jo, my tady na nějaký teplý honění nejsme vybavený,“ nezůstal Igor pozadu.
Hajzlové!