Lyžařský výcvik (4)

Autor: twobadtourists.com

Extempore

Další noc mi u postele stáli tři!

Myslel jsem, že jim to včera stačilo, ale jakmile jsem zalehnul, hned bylo slyšet vrzání postelí a šustivý kroky bosých nohou po zemi. Chtěl jsem dělat mrtvýho brouka, ale šáhla po mě něčí ruka.

„Vstávej Tome, máš tu kámoše,“ slyšel jsem Roberta.

Někdo vyprsknul smíchy.

No co to je?, nedokázal jsem ten smích zařadit.

Pomalu jsem se zvednul a snad napůl v transu jsem uviděl tři polonahý těla, který stáli u mý postele, jak sudičky. Kdo je do prdele zas tohle?

Hned, jak jsem se rozkoukal, poznal jsem Lukyho. Ultra blb, co se vždycky snažil Robertovi vyrovnat, ale absolutně bez šance. Luky dělal box a to je, teda podle mě, diagnóza sama za sebe. Teď tu stál, všude samý svaly, pazoury jako lopaty, nervní jako sáňky na podzim.

„Co chceš, Roberte?“ byl jsem už vytočený a moc dobře jsem věděl, co chce.

„Se nedělej, to dobře víš,“ odpověděl Igor.

„Já nejsem žádná vaše matrace, dobrou noc,“ zamotal jsem se do peřiny a otočil se k nim zádama. Přesně v tu chvíli jsem věděl, že jsem neudělal dobře. Během milivteřiny po mě hrábli a strhli mě na zem. Klečel jsem u jejich rozkroků, ze kterých se na mě ze všech stran valily ocasy. Dva tvrdý a třetí povadlej. Luky se asi ještě tolik nevyzná, projel mi mozkem suchý vtip.

„Uděláš, co po tobě chceme a uděláš to dobře a hned,“ cedil Robert, chyt mě pod bradou a mačkal mi tváře. Pak mi vzal vzadu za vlasy a tahal mi hlavu, aby se jeho pták dostal k mý puse.

„Dostaneš po držce a eště ti z prdele naděláme sekanou, tak dělej, kuř,“ byl Robert už vytočený. Asi se Lukymu chlubil, jak to má každý večer skvěle zařízený a já mu kazil reputaci.

„Ty vole …“ polohlasem si povzdech Luky, celý odvařený z týhle scénky.

Šli jeden po druhým, žádný prostoje, ani zdržování střídáním. Robert mi ho strčil až do krku a po včerejším beránkovi nebylo ani stopy. Ten hajzl už byl zase na koni, sebejistý a ve formě. Rajtoval mi s ním v puse, že jsem se nestíhal nadechnout, přirážel si, jak mu to vyhovovalo. Plival jsem sliny ve snaze získat aspoň trochu místa pro vzduch. Naštěstí byl hned. Prohnul se v pase, srazil k sobě půlky, vytáhl ho a dodělal se rukou. Všechno mi vystříkal do obličeje.

„Ááá, na to sem se těšil celej den,“ pochvaloval si.

Reflexem jsem zavřel oči. V puse mi přistál další ocas. Byl měkký. Luky. Celý se třásl, ale to jeho vystresovaný péro v mý puse rychle ožilo. Nedělal nic, jenom poslušně stál a čekal, až se mu o ptáka postarám. Začal jsem nejdřív jemně a s citem, cucal a lízal jsem mu ho jak nanuk, to se mu líbilo. Nakonec nebyl ani tak velký, šlo to dobře. Když už byl pořádně napružený a naběhlý žalud nadrženě trčel, vzal jsem ho hlouběji a zrychlil jsem. Nepotáhnul jsem snad ani třikrát a už to lítalo ven, udělal se mi do pusy. No boxere, budeš mít na co vzpomínat, nastoupila moje cynická ironie, která přijde vždycky, když jsem zdeptaný a v koncích. Sebeobrana.

Ani jsem to nestihl vyplivat a přistál mi tam další. Chvíli jsem měl nepříjemný pocit, že jde Robert podruhý, což bych asi už nedal a skončil v hysterickým záchvatu, ale pak jsem poznal, že je to Igor. Přece jen to nebyl takový rabiát. Ani Igor si ke mně nedovolil nic agresivního, pomalu přirážel a užíval si to. A rozkrok mu voněl nějakým deodorantem! Dokonce párkrát vzrušeně vzdychnul, což hned Robert komentoval poznámkama o rozparáděný děvce, protože strkat ocas buzíkovi do tlamy, to jo, ale dát najevo, že se mu to líbí, to ne, není přece žádnej buzík, že jo! Igor se mi pak taky vycákal do obličeje, aby náhodou nezůstal pozadu.

Sebral jsem u postele pohozený tričko a snažil se všechen ten bílej sajrajt ze sebe utřít.

„Je to všechno? Nebo že bych ještě oběhl nějaký pokoje?“ neodpustil jsem si cestou do sprch.

„Já už tam dneska nejdu,“ fňukal jsem další den před Davidem, když jsem s ním šel pro pití. Už mu bylo celkem dobře, horečka ustoupila, mohl chodit sám. Pořád ale ještě ležel u Havránka. Zavřeli jsme za sebou dveře a David se na mě podíval s takovou účastí a soucitem, až mě srdce zabolelo.

„To je čurák vomamnej!“ zahučel na adresu Roberta.

„Já už tam dneska nejdu, budu klidně spát někde ve sklepě, ale na ten pokoj mě nikdo nedostane,“ opakoval jsem.

„Měl jsem to zarazit hned. Už ten první večer to bylo za hranou. Promiň mi to, prosimtě, promiň,“ díval se na mě tak ztrápeně, až se mi chtělo vrhnout se na něj a tisknout se k němu, nekonečně dlouho.

„To máš fuk, radši mi řekni, co mám dělat teď? Kolik jich tam bude dneska?“ díval jsem se na něho jako na poslední šanci v mým životě, „všichni ve třídě se mi vyhýbaj, nikdo se se mnou nebaví, určitě už to rozkecali úplně všude.“

„Neměli bysme to někomu říct?“ uvažoval David.

„Co?“ vylítl jsem, „jako komu chceš co vyprávět? Dobrý den pani profesorko, tady Tomáše každou noc znásilňujou, on je totiž teplej a tak si každej myslí, že je děvka pro kohokoliv, kdo má ten den tvrdýho čuráka? Tohle jsi myslel?“

Chodil jsem od okna ke dveřím, vytočený a bezradný zároveň. David seděl na posteli a koukal do země. Mě se chtělo brečet a řvát vzteky zároveň, jen jsem čekal, co u mě vevnitř zvítězí a prodere se ven. Otevřely se dveře od záchodu.

„Sorry, pánové, ale asi už jsem slyšel dost,“ řekl Havránek.

Oba jsme na místě ztuhli a natáhli krky jak surikaty. Dívali jsme se na tělocvikáře, který vyšel ze záchodu, jak na zjevení. Vůbec nás nenapadlo, že je celou dobu na pokoji. Zrudnul jsem studem a podlomil jsem se v kolenou. Dosedl jsem vedle Davida. Byli jsme tam jak oukropci, jen politovat. David chtěl něco říct, ale jen otvíral pusu, a vlastně ze sebe nedostal slovo.

„No takže se vydýcháme, zklidníme se a trochu si pokecáme, ne?“ přitáhl si k nám židli.

Přišel jsem na pokoj a mezi dveřma zakašlal. Opět tma, jen noční světlo. Koukám, tady se bude chodit spát už místo večeře.

Zůstal jsem ale stát v předsíňce, dál šel jenom Havránek. Vlezl do mý postele a přikryl se. Moje srdce bušilo tak, že by mohlo mlátit poledne na orloji. Tisknul jsem se ke zdi a snažil se nedýchat, abych celou „akci“ nezvojtil. Nedělo se nic. Jestli dneska nechtějí vyhulit, tak jsem v řiti! Budu za užvaněnýho blba! Než jsem ale stihnul domyslet nějaký parádní katastrofický scénář, ve kterým s ostudou a výsměchem odcházím navždy z naší školy, zvedla se z postele první postava a za ní další. Byli zase tři, Lukymu zřejmě zachutnalo dosud nepoznaný! Díval jsem se zpoza futer na tu scénku jako u vytržení.

Tři postavy u mý postele, se zřetelně stojícíma ptákama, už se ani nesnažili je schovávat a hned je vytasili ven. Robert si ho hladil a mačkal s takovou láskou, až to bylo směšný. Lukymu trčel jako bič, asi jsem ho včera ze stresu vyléčil.

„Začíná ti šichta, buzíku, vstávej!“ suverénně nastoupil Robert a zatahal za kraj deky.

„Máš tady urgentní příjem,“ dodal Igor, honil si ho na špičce a děsně se smál svýmu vlastnímu vtipu.

Havránek odhrnul deku a posadil se na posteli. Jeho ohromná silueta kluky doslova paralyzovala. Hrůzou zkameněli a Robert pištivě zaječel, úplně jak Melíšková, když jí tenkrát na našem výletě poslintala antilopa.

„Tak šichta mi začíná, to máš pravdu,“ zpražil ho Havránek a upřeně se díval na ty jejich tvrdý ocasy. „Vidím, pánové, že vás něco trápí, máte ty potíže dlouho? Jenom večer nebo i přes den?“ Havránek neztrácel glanc, byl to profík.

První se vzpamatoval Igor, natáhnul si rychle tepláky, a kdyby mohl, nejradši by si to péro ufiknul, aby už nikdy nebyl vidět ani chloupek. Pak se přidali i boxer s Robertem, ale tomu pořád stál, asi ho rajcujou autority. Já pořád v tý předsíňce náměsíčně čuměl na ten výjev, jak z antickýho dramatu. Deus ex machina, zásah shůry ve chvíli nejtěžší.

„To chce rozhýbat, hošani!“

Ostrý hvizd rozřízl strašlivý napětí v pokoji. Havránek se vztyčil a přes ty nabouchaný bicepsy na rukách mu snad nešla ani ta píšťalka dát do pusy. Byl to superman. Esenciální odlitek mužství a charakteru. V duchu jsem vzdychal obdivem a výskal nadšením, ve tváři pobavený výtlem.

„Makééej, třicet kliků, třicet sklapovaček! Dělám, dělám!“ shodil masku překvapenýho a šel do nich. Padli k zemi a cvičili jak o život. Klikovali a sklapovali, až se z nich lilo. Funěli, hekali a tajně pozorovali, co bude dál.

„Tu hubu pořádně až k zemi,“ přišlápl Robertovi hlavu k podlaze, „energie máte dost, takže si to zopáknem, dalších třicet a třicet!“

Pokojem se nesl smrad zpocených těl a vydýchaný vzduch se nedal už snýst. Já pořád omráčeně postával v těch futrech a bylo mi trapně, že se na tu jejich potupu musím dívat. Havránek mezi nima chodil, hvízdal a nedal jim chvíli vydechnout. Jak dodělali další sérii, museli začít dřepy a pak znova kliky.

Kluci už byli úplně vyšťavený, na trénink byli zvyklí, ale tohle bylo na jeden zátah moc. Když už se sotva vlekli, třásli se po celým těle a potůčky potu jim tekly po kůži, tělocvikář zavelel, že to chce trochu vzduchu a tak jak byli, polonahý a bosí, jen v teplákách, je vyhnal ven, obíhat boudu.

Pajdali sněhem, vyflusaný, hekali v mrazu kolem dokola a za nima Havránek a jeho píšťalka. Nenechal je zastavit. Otvíraly se okna, první zvědavci zjišťovali, že se něco děje.

„Co tady děláte, Romane?“ vylezla Šmídová, celá překvapená.

„Hoši se připravujou na zimní soustředění, domluvili jsme se, že si dáme kondiční trénink, aby neztratili formu,“ ušklíbl se, „že jo, Roberte?“

„Ano, pane profesore!“ vlekl se okolo totálně vyřízený Robert.

„Budem to teď dělat každý večer, že jo hoši?“ vychutnával si je.

„A neměli by se trochu oblíknout?“ dívala se na ty polonahý běžce s obavama.

„Však už končíme,“ zapískal třikrát po sobě na znamení, že přišlo vysvobození, „mazej do sprch, padám, padám!“

Stál jsem pořád jak zařezaný, chtělo se mi brečet i smát zároveň a přišlo mi to všechno tak trapný, že bych nejradši někam utek, kdybych neměl nohy ztuhlý jak středočeskou žulu. Dojatě jsem koukal Havránkovi do očí, vlhko v očích, vlhko v rozkroku. Byl to můj Hrdina. Nikdy jsem nic podobnýho neprožil, nepocítil, nepoznal.

„No tak já myslím, že teď už můžeš být v klidu,“ smál se na mě a vypadal celkem pobaveně.

Ten jeho úsměv, to gesto rukou, jak když se mu něco vážně dobrýho povedlo. Byl dokonalý! Absolutní chlapák, co zvolil rovný, čistý řešení.

„Je mi to trapný, ale můžu vás obejmout?“ vykoktal jsem a sám jsem na místě nevěřil, co to plácám!

Bez zaváhání rozpřáhl ty svoje pracky. Naše hrudníky se k sobě přilepily, jako kdyby to tak bylo odjakživa. Cítil jsem jeho svaly, teplo a mužskou ryzost. Připadal jsem si jak v pokojíčku a chtěl jsem, aby mě už nikdy nepustil. Potřeboval jsem honem něco zahuhlat, abych ten kýč rozbil hned v zárodku, ale nedostal jsem ze sebe písmeno. Nikdy na ten pocit nezapomenu.

Když jsme se nakonec přece jenom oddělili, držel mě ještě za ramena a díval se mi do očí.

„Děkuju,“ vysoukal jsem z přiškrcenýho krku a nevěděl, kam se dívat.

A on pak řekl: „Dokud budeš se mnou, už ti nikdo neublíží. Chceš?“