
Oliver nervózně bubnoval prsty o volant, zatímco jeho nový přítel Erik se díval z okna na ubíhající greathamskou zalesněnou krajinu. Byli na cestě k Oliverovým rodičům na oběd a atmosféra v autě byla napjatá.
"Miláčku, nemohl bys trochu zpomalit?" zeptal se Erik s náznakem úzkosti v hlase. "Tyhle venkovské silnice jsou mnohem užší než ty ve Švédsku."
Oliver si povzdechl. "Eriku, jezdím po těchto silnicích celý život. Vím, co dělám."
"Já vím, jen se snažím být opatrný," odpověděl Erik trochu dotčeně.
Ticho se mezi nimi opět rozhostilo. Oliver cítil, jak mu po zádech stéká pot. Nebyl to jen strach z představení Erika rodičům - bylo to něco hlubšího, napětí, které se mezi nimi v posledních dnech hromadilo.
Když vjeli do lesa, Oliver nečekaně odbočil na úzkou lesní cestu.
"Co to děláš?" zeptal se Erik překvapeně.
"Potřebuju si na chvíli oddechnout," zamumlal Oliver a zastavil auto uprostřed hustého lesa.
Vypnul motor a otočil se k Erikovi. "Poslouchej, vím, že jsme v poslední době trochu... na ostří nože. Ale opravdu chci, aby dnešek dopadl dobře."
Erik se na něj podíval se směsicí lásky a strachu. "Já taky, Oli. Ale někdy mám pocit, že mě nebereš vážně. Jako bys zapomínal, že jsem taky dospělý člověk s vlastními názory a zkušenostmi."
Oliver se zatvářil dotčeně. "To není pravda! Jen... jen se snažím, aby všechno klaplo. Víš, jak jsou moji rodiče konzervativní. Nechci, aby si o tobě mysleli něco špatného."
"A co si myslíš ty?" zeptal se Erik tiše. "Protože někdy mám pocit, že se za mě stydíš."
Oliverovi se v očích zaleskly slzy. "Jak jsi na tohle přišel?! Eriku, miluji tě. Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo."
"Tak proč se mnou jednáš jako s dítětem?" vybuchl Erik. "Proč mi nedůvěřuješ, že zvládnu jednoduché věci jako řídit auto nebo mluvit s tvými rodiči?"
Oliver otevřel ústa, aby odpověděl, ale pak je zase zavřel. Místo toho otevřel dveře auta a vystoupil ven.
Erik ho následoval, rozrušení z něj přímo sálalo. "Kam teď jdeš, Olivere? Musíme si o tom promluvit! V klidu! Nechci se hádat.”
Oliver se k němu otočil, v očích měl směs bolesti a hněvu. "Co chceš, abych řekl? Že mám strach? Že se bojím, že tě ztratím, protože jsem takový idiot?"
Erik k němu přistoupil blíž. "Nejsi idiot, Oli. Jsi jen... nejistý. A to je v pořádku. Ale musíš mi důvěřovat. Musíš věřit v nás."
Oliver se na něj podíval, v očích se mu mísily slzy s touhou. Bez varování přitáhl Erika k sobě a vášnivě ho políbil.
Erik na okamžik ztuhl překvapením, ale pak polibek opětoval se stejnou intenzitou. Jejich ruce se rozeběhly po těle toho druhého, jako by se snažily zmapovat každý centimetr.
Oliver přitiskl Erika ke stromu, jejich těla se o sebe třela v horečnatém rytmu. A pak už těsná objetí nestačila, jejich trička se rozlétla na všechny strany, jak se snažili dostat co nejblíž k sobě.
"Miluji tě," zašeptal Oliver mezi polibky. "Omlouvám se, že se necítíš dobře. Chci se o tebe starat a rozmazlovat tě a nedochází mi, že ti tím ubližuju."
Erik jen dojatě pohlédl, jeho ruce se zabořily do Oliverových vlasů. Pohyby odhalených hrudníků byly čím dál naléhavější, vášeň mezi nimi rostla jako požár v suchém lese. Brzy se jejich pozornost přenesla k vzájemnému laskání rozkroků, které hrozily, že masivní erekcí brzy rozcupují látku kalhot.
Záhy leželi na měkkém lesním podrostu, pod sebou narychlo vybalenou piknikovou deku, jejich nahá těla propletená v milostném objetí hořela chtíčem a vzrušením. Vzduch kolem nich byl plný vůně borovic a potu, jejich steny se mísily se zpěvem ptáků.
Oliver se na vteřinu vymanil z Erikova objetí. “Chci tě v sobě.” Erik se na okamžik zarazil, protože to bylo poprvé, co takové přání od Olivera slyšel, ale ten nápad se mu okamžitě zalíbil. Usmál se a zahrnul Olivera další vlnou polibků.
Vnikl do něho. Pomalu a něžně. Oliver se chvěl nedočkavostí a neukojenou touhou. Vlhký lesní vzduch chladil jejich rozpálená těla, jenž přímo vřela pod přívaly rozkoše. Okouzleni slastí a vzájemnou láskou splývali s okolní přírodou v jednu nádhernou, rozzářenou bytost.
Erikovo tempo se zrychlovalo a Oliver tiše sténal. “Ano, miláčku, ano, to je nádhera!” Pak se zadívali do očí tak, jako nikdy před tím. Cítili to spojení, jednotu a láskyplnou vzájemnost. Ještě několik horkých polibků, ale pak už ve velmi rychlém sledu následovala exploze rozkoše.
Když dosáhli vrcholu, křičeli svá jména do korun stromů, jejich hlasy se nesly lesem jako modlitba.
Poté leželi v objetí, zprudka oddychovali a hladili se navzájem.
"Odpustíš mi?" zeptal se Oliver tiše.
Erik se k němu otočil s blaženým úsměvem. "Právě se stalo, lásko. Ale slib mi, že mi budeš víc věřit. Že mi dovolíš být sám sebou, se všemi mými švédskými podivnostmi."
Oliver se zasmál a políbil ho na čelo. "Slibuji. A slibuji, že se pokusím být méně... anglický."
Oba se rozesmáli a pak se znovu políbili, tentokrát jemně a něžně.
"Myslím, že bychom se měli vrátit na silnici," řekl Erik po chvíli. "Tví rodiče budou čekat."
Oliver přikývl a začal sbírat jejich rozházené oblečení. "Máš pravdu. A víš co? Myslím, že bys měl řídit ty."
Erik se na něj překvapeně podíval. "Vážně? To ale nemusíš …"
"Opravdu," usmál se Oliver. "Věřím ti."
Oblékli se, oprášili se od jehličí a vrátili se k autu. Tentokrát Erik usedl za volant a Oliver se posadil vedle něj.
Když vyjížděli z lesa zpět na hlavní silnici, Oliver vzal Erika za ruku. "Děkuji ti," řekl tiše.
Erik stiskl jeho ruku. "Za co?"
"Za to, že jsi se mnou. Za to, že mi pomáháš být lepším člověkem."
Erik se usmál a soustředil se na cestu před sebou. Věděl, že je čeká ještě dlouhá cesta - nejen k Oliverovým rodičům, ale i v jejich vztahu. Ale teď, po tom, co se stalo v lese, věděl, že to společně zvládnou.
Když přijeli k domu Oliverových rodičů, oba se na sebe podívali s nově nalezenou jistotou. Oliver se naklonil a dal Erikovi rychlý polibek.
"Připraven?" zeptal se.
Erik přikývl. "S tebou vždycky."
Ruku v ruce vystoupili z auta a vydali se ke dveřím, připraveni čelit všemu, co je čeká, společně.
Líbila se Ti povídka? Dej lajk nebo ji sdílej. Chceš náš blog podpořit? Zvaž dobrovolný příspěvek. Díky moc!
Moc hezký příběh.