• Good Guy

Láska je odpověď! (3)

Aktualizace: dub 24


Roztřesená věž

„Pořádně! Vraž mi ho tam víc!“


Jsem parádně roztaženej a teču slastí. Fynn mě bere zezadu. Každý projetí a každej jeho příraz mě přivádí do naprostý extáze. Není kolem mě nic, jenom to jedno místo, kudy do mně proniká. Kde ve mně rajtuje. Drží mě silně v bocích, naše těla do sebe chtivě narážejí, cejtím Fynnův pot, kterej z něho kape.


„Nadoraz, úplně nadoraz,“ škemrám a vnímám jen, že všechno moje bytí je teď koncentrovaný do místa rozžhavenýho spojení mezi mnou a jím. Jdu mu zadkem naproti a chci, aby ho ve mně bylo co nejvíc. A pak ještě víc a tvrdějc. Pomáhám si rukama k co nejširšímu roztažení, abych ho dostal na max dovnitř. Fynnovy zaťatý svaly jsou naběhlý, přestává se ovládat, nehlídá svou sílu. Nastupuje jeho tichý mručení, už se nekontroluje. Bezohledně mě mrdá, rukama zaťatej do mý šíje.


Prudce si ho honím, chci se udělat s ním. Fynn se vzpíná a řval by jako bejk, kdyby mohl. Zatíná do mě pěsti, budu mít stopro modřiny. Celou svou živočišnou energii teď směruje v jediným, téměř nepřetržitým proudu do mě. To je poslední impulz, kterej vnímám, protože následuje rozhodující pohyb. Přichází extatický stříkání, při kterým vibruje celý moje tělo a kdy přestává existovat všechno kolem mě. Jsme jen my. On ve mně. A něco nad tím, co vlastně ještě nikdo nikdy nepopsal podle skutečnosti, protože to prostě nejde.

Ani já u toho nemůžu řvát rozkoší, protože bysme přitáhli pozornost kluků, který kousek dál od posedu čuměj do tabletu, ačkoliv jsme jim řekli, ať vybalej stany.

“Určitě si zas pouštěj ňáký kraviny na jůtůbku” otáčím se k Fynnovi, objímám ho. Jsme ještě tvrdý, tiskneme se k sobě, neznám nic příjemnějšího. Fynn se mi dívá do očí a dostávám krásnou, měkkou a dlouho pusu. Je nějakej rozněžnělej. Uvnitř i navenek se usmívám a svět je teď tím nejkrásnějším místem ve vesmíru.

„Skvělý, to jsem potřeboval,“ má nezvykle zjihlej pohled.

Taky by se mu nic nestalo, kdyby přiznal, že se mu to líbí se mnou a že to bylo prostě krásný.

„Koukejte vypnout ten tablet, vy dva loupežníci,“ hrozím dětem tyčkou od stanu, „neměli jste to náhodou mít už vybalený?“

„Spaní pod stanem je dávno out,“ otočí se Matti od displeje. Cukají mi koutky, vážně nevím, kam na ty hlášky chodí.

„Jo? Hlavně, že jste chtěli extra stan pro sebe. No kde teda budete spát, když stan je out?“ opakuju pobaveně a pozoruju Fynna, kterej z trávy vyhazuje větvičky a kamení.

„No na tý věži přece,“ přidává se Carl do diskuze.

„Jo, tamhle na tý dřevěný, jak jste s ní před chvílí tolik třásli,“ tváří se Matti, že jsem úplně nechápavej.

Fynn na místě kamení. Dívá se po mně. Prskám smíchy. To jsou ale smráďata!

„No to víš, museli jsme vyzkoušet, jestli pořádně drží,“ tlemím se, „když pomůžete strejdovi Fynnovi stavět, vezmu vás pak nahoru.“

Postupně stavíme oba stany, kluci běhaj okolo a pomáhaj. Fynn je v dobrý náladě a mně je po dlouhý době fakt skvěle. Ten nápad s pánskou jízdou měl Fynn a ten se stanem pro kluky zas Matti. Bude to poprvý od loňskýho Silvestra, co budeme s Fynnem spolu skutečně spát. Nejradši bych k němu do spacáku zalezl hned. Přitisknul se k němu, položil mu hlavu na rameno a pevně ho sevřel kolem jeho krásnýho, vysportovanýho hrudníku. Proplet se nohama a spal takhle ne celou noc, ale celý věky. Tak strašně mi chybí chlap v posteli.

„Tati, tati, jdeme na věž,“ řítí se ke mně kluci.

„To není věž, ale posed,“ sleduju, jak Fynnovi tuhne krev v žilách hrůzou, že tam po nás zůstal svinčík, „a kdo uhodne, k čemu to je, může večer slavnostně zapálit oheň!“

Těžko si představit kýčovitější výjev. Sedíme u ohně, od lesa je trochu zima, ale plameny hřejou. Kluky jsme už konečně dokopali do spacáků. Jsem na Fynnovi nalepenej, rukou hladím jeho stehno. Líbáme se.

„Chtěl bych to takhle pořád,“ šeptám.

„Co pořád?“ ptá se Fynn.

„Bejt spolu,“ šeptám ještě o něco tišeji.

„My nejsme spolu?“ diví se a nadechuje se: „Vídáme se přece o mnoho víc, než by ses vídal s kýmkoliv jiným. Je přece výhoda, že se ženský kamaráděj, vůbec nejsme podezřelí.“


Cítím, že romantika u ohně pomalu dohořívá, stejně jako dubová větev uprostřed ohniště. Moje vnitřní štěstí najednou střídá smutek a strach.

„No právě! Já už nechci bejt podezřelej,“ dívám se mu do očí a vidím odtažitou nervozitu.

„Prosim tě, co se ti zas honí v tý tvý makovičce,“ snaží se bejt milej a cuchá mi vlasy, „tuhle pánskou jízdu jsem přece vymyslel pro tebe, abysme byli víc spolu. Co chceš víc?“

„Uvažuju o rozvodu,“ myslím, že si právě hraju s odjištěným granátem.

„Děláš si prdel?“ sedá si o kus dál.

„Nedělám. Chci s tebou žít. Doopravdy žít, ne přežívat po parcích, autech a záchodech.“

„Občas přece jedem na víkend, třeba jako dneska, tak co máš?“ staví se do bojovný pozice, oči vyvalený.


Smutek a zklamání pomalu zaplavuje celou mou bytost. Věděl jsem přece, že zareaguje právě takhle. Tak proč jsem proboha někde na pozadí doufal, že to bude jinak? Přesto už to teď musím dotáhnout do konce. I když je mi zle dopředu.

„Rozvedeš se taky?“

„No ty ses úplně zbláznil!“ vybuchuje, „A to mám jako přijít za Ingrid a říct, sorry, jsem tak trochu buzík, budu se teď stěhovat k jinýmu buzíkovi do bytečku s buzníma polštářkama a hrníčkama se srdíčkem?“


Dali jsme slovu meč a ono zabíjelo, naskočí mi v hlavě verš nějakýho básníka, snad Rakušáka, nevím. Fynn mě právě teď trhá na kusy a do vyrvanejch částí řeže kudlou jako zběsilej. Zraněný srdce bolí, do očí se derou slzy.


„No přesně tak jsem to myslel,“ dodávám a nemůžu se na něj už ani podívat. Zvedám se a odcházím pryč. Nevím kam, je to jen instinkt, zmizet z místa boje a bolesti.

Fynn mi po pár metrech vstupuje do cesty. Objímá mě. Hladí ve vlasech. Líbá na čelo. Jsem gumovej, ale nebráním se.


„Nemůžeš to na mě takhle vybalit a myslet si, že zajásám a půjdu balit kufry,“ snaží se o smír, „já o tom takhle nikdy nepřemejšlel.“

„Fynne, aspoň nekecej,“ otáčím k němu lesklej pohled, „přemejšlel a mockrát. Právě proto, že přemejšel. A nesnes bys s tím jít ven. Přiznat si to a žít tak.“

„Já…, já … „

„Jo, Fynne, přesně tak. Ty, ty. Jde jen o tebe, o to, co by tomu všichni řekli, jak bys vypadal před kámošema z práce.“


Mám pravdu, neříká na to už vůbec nic. Aspoň, že tak. Nejde o mě, ale bejt vůbec s chlapem jako takovým. Navzdory jeho objetí je mi zima. Chci jít spát, ale nepouští mě.

„Dej mi čas, musím si to promyslet,“ hladí mě, „hlavně zatím nic nepodnikej.“

Smradi malý

„Ty vole Fynne, kluci!“ řvu na celej les. Proud světla míří na prázdný karimatky, děti jsou pryč. Tupě mávám světlem do všech koutů stanu, jakoby snad bylo reálný, že jsou schovaný pod batohem nebo setem na badminton.

„Smradi malý! Někde tady musej bejt,“ hučí Fynn, kterej si před tím šel kousek stranou ulevit.

„Matti! Carle!“ volám do všech koutů a baterkou zuřivě mávám okolo sebe.

„Nešli spát na ten podělanej posed?“ ptá se Fynn. Jo, to je pravda. Míříme k němu, jsem strachy bez sebe. Jak mohli zmizet? Celou dobu jsme se nehnuli od ohniště.

„Nejsou tady,“ slyším Fynna z poslední příčky žebříku.

Do prdele!

„Co budeme dělat? Mám zavolat policajty?“ třesu se a polykám na sucho, v puse sahara.

„Klid, musej tady někde bejt,“ drží mě Fynn za ramena a v jeho očích vidím rozvahu chlapa, kterej ví, co dělat, ať se děje cokoliv. Na malej mžik, setinu vteřiny, mi dochází, že ho miluju.


Rozdělujeme se, hledáme a voláme. Na pasece za posedem, kolem skály na kraji lesa, u potoka. Nikde nic.

Jsme zpátky u ohniště. Od doby, kdy jsme je viděli naposledy, uběhly asi dvě hodiny. Jak daleko mohli dojít za tu dobu? Bez baterek jedině po louce, tam je aspoň trochu světla. Ve tmě do lesa by se snad báli. Přes louku je kousek stranou stará chalupa, mají tam v ohradě kozy a ovce. Měli jsme v plánu podívat se tam zejtra, třeba to chtěli prozkoumat už teď.


Fynnovi ta teorie připadá dobrá, zkusíme to. Vlastně bude nejlepší jet autem.

Světla blikaj, ale zámky necvakají. Nezamykal jsem to?

„Co když je unesli?“ svírá se mi žaludek hrůzou.

„Moc se koukáš na filmy.“

„Jo? A na jaký asi?“ nechápu, jak může bejt pořád tak klidnej.

„Sága Norénová, policie Malmö,“ pitvoří se a má pravdu. Můj nejoblíbenější krimi seriál.

„Jak můžeš mít náladu na vtípky?“ vztekám se a sedám za volant.

„Podívej se za sebe a uvidíš,“ slyším ještě Fynna zvenku.

Vzadu v sedačkách zkroucený kluci!

„No já se z vás poseru, co tu děláte?“ lomcuju Mattiho malým ramínkem.

Mžourá na mě. Neví, kde je.

„Nám byla zima,“ mumlá před tím, než znova zabere.

No fuj to se mi ulevilo. Fynn se tváří, že to přece věděl. Oba je stěhujeme do stanu. Do velkýho. Oni dva na jednu půlku, my s Fynnem na druhou. Zalejzám k němu do spacáku, ležíme oba na boku, přitisknutý k sobě. Objímá mě. Cítím jeho vůni a dech na krku. Pro teď jsme jen my. Spolu. Tělem se mi rozlejvá teplo a krásno. Celou noc přitisknutej k chlapovi, blaženost sama. Takhle si představuju ráj. Rozhovor u ohniště, hledání kluků, nic z toho už neplatí. Miluju ho! Já ho fakt miluju.

„Miluju tě,“ šeptám do tmy.

A stanem zní hlasitý chrápání.

Mám ho tvrdýho. Vlastně je to jeden z nejhezčích pocitů, který znám. Ta dráždivá tvrdost, která citlivě reaguje na každej dotek příjemnou odezvou. Na každý přejetí látky, na každý přitisknutí nebo pohyb. Tělem se pak rozleje další vzrušený napětí, který si vyžaduje další dráždění a znova a dokola. Až už to pak nejde vydržet, protože tvrdost se mění v nutkavou chuť dělat to víc, silnějc a rychlejc. A pak už jsou jen dvě možnosti. Buď se vystříkat, anebo zbláznit.


Jemně se tlačím na Fynnovo stehno a po každým stisku se moje tvrdý vzrušení stupňuje. Mačkám se na něj znova, přesně vím, kterým místem je to nejhezčí. Krásnej pocit se mi roztejká po celým těle a chci to za chvíli zase. I přes látku cítím, jak jsem mokrej. Najednou se Fynn otáčí a zajíždí mi pod trenky. Bere ho do dlaně a hladí po celý dýlce. Pak silně tiskne. Ehh. To je síla, funím. Někde hodně vzadu si říkám, že nesmíme vzbudit kluky, ale zároveň se ve spacáku rovnám tak, aby ke mě mohl líp.

Honí mi ho. Rozkoš se šíří celým tělem, do každý buňky. Chtěl bych hekat, ale mám strach riskovat. Jde mu to fakt dobře, přesně ví, co se mnou dělat. Jsem napruženej, Fynn zrychluje a palcem rozmazává mužskou vlhkost. Prohýbám se v pánvi, tvrdý vydráždění dosahuje svý hranice. Cákám do trenek. Dlouho a hodně. Fakt už jsem to potřeboval. Fynn se usmívá pod fousy.

„Dobré ráno!“ šeptá.

„Tati, můžu jí dát křupku?“ tahá mě Matti za ruku.

„Já jí dám travičku,“ přidává se Carl.

Stojíme před ohradou, mají tu malé kozičky. Kluci kolem skáčou a kozy zvědavě prostrkují hlavu mezi laťkami oplocení.

„Utrhni jí radši větvičku, to je pro ně lahůdka,“ zapojuje se Fynn do kozí debaty.

„Ale já jí chci dát křupku,“ vzteká se Matti. K jeho tázavýmu pohledu se přidává i ten Fynnův. Je to tvůj kluk, rozhodni si to sám, visí ve vzduchu.

„No já nevim, kukuřici snad můžou, slaný to neni …“ uvažuju nahlas. Vlastně mu to chci dovolit, aby už byl klid, ale co když to ty zvířata nesměj a otrávíme je nebo tak něco?

„Tak se dojdi zeptat, tatiii,“ škemrá Matti perfektně naučeným tónem, kterej má u mě vždycky zaručenej úspěch.

„Tak jo.“


Procházím otevřenýma vratama na dvůr. Je tu traktor, na okenním parapetu dvě schoulený kočky a pak pěknej starší bavorák. Hm, jakýmupak samečkovi asi patříš. No jo, trojkovej sedan. Obcházím auto a na chvíli zapomínám na svou kozí misi. Ty nebudeš žádnej tlusťoch, jaký jezděj v mercedesu. I když, máš tam automat …

Klepu na dveře baráku, ale nikdo nejde. Mám vlízt dovnitř? Už takhle se cejtim divně, že někomu lezu po dvoře. Černá kočka líně zvedá hlavu, jinak nikde nic. Rozhlížím se bezradně po prostoru a v duchu vidím Mattiho prosebnej výraz. Ach jo. Je tu ještě stodola, jdu k ní.


Sameček! Kousek dál uvnitř stodoly, čelem směrem ke zdi stojí udělanej týpek v montérkách. Zádama se opírá o hromadu fošen. Něco zkoumá v mobilu. Promiňte prosím, dere se mi do pusy litanie na téma frustrovaný syn a bezpečná strava pro mlsnou kozu, ale na poslední chvíli to vzdávám. On se normálně dráždí v rozkroku! Že on v tom mobilu má porno! Na místě tuhnu a ani nedejchám. Proč se mi to pořád děje? Chci zmizet, ale už je mi to trapný. Co kdyby si mě na ústupu všimnul? A pak - jsem děsně zvědavej.


No já se poseru, už ho má venku. Pořádně tam nevidím, ale naznačujou to pohyby rukou. Aspoň kdybych věděl, u čeho si to dělá. Zvuk má potichu, není poznat, kdo mu na tom péčku heká. A pozor! Ležérní posed střídá pevný stoj přímý, rozkročmý. On se tady fakt udělá!


Teď si dává mobil trochu stranou, aby měl před sebou prostor. No a dává mu fest za uši. Heká a stříká. Lítá to z něj obloukem a to pevný, silný tělo tomu přidává rajc.

Využívám chvilku, kdy si ho láduje zpátky pod poklopec a couvám ven. Mám ho tuhýho a musím to rozdejchat.


Do dvora akorát vchází Fynn a děti kolem něj.

„Co se děje, kde seš?“ je nasranej a sjíždí mě od hlavy k patě.

Nevím, co mám teď říkat, tak se jen pitomě tvářím.

„Copak se děje?“ leze sameček ze stodoly, udivenej, kde se mu na dvoře vzala grupa Vlčat od svatýho Jiří.


Něco mumlám a koukám, že má na montérkách v rozkroku velkou mokrou skvrnu, jak si ho tam jenom bez utření zandal zpátky. Když konečně chápe, že jde o kozy, celkem měkne. Dává klukům do rukou speciální kozí granule a všichni jsme spokojený. Až na Fynna. Ten se tváří divně. A sameček je docela příjemnej a zve nás na kafe. Takhle se vycákat, budu taky příjemnej, ale Fynn nemá náladu a tak kafe odmítá. Chvíli se bavíme o tom jeho auťáku. Krásně chlapsky voní, a když si nakonec podáváme ruku, napadá mě, že mu musí bejt pořád po něm cejtit.

Roztřesená věž 2

„Můžeš mi vysvětlit, co je tohle?“ vrazí Karin do obýváku, kde si u televize čtu maily v mobilu. A taky si chci psát s Fynnem. Ten je ale furt nějakej divnej, nesdílnej.

Karin mi mává před očima lubrikačním gelem preventivo, co jsem koupil u Rossmanna v akci za 3.99 €.

„To mám od Rossmanna,“ snažím se držet pravdy, ale uvnitř mě atakuje panika, „byl v akci.“

„Fajn, tak proč ho má Matti v baťohu?“ ztlumí hlas a zaujímá bojovnej postoj.

Polejvá mě horko. Je jen jedna možnost, kde ho mohl vzít.

„No to nemám tušení,“ lžu. Srdce buší, mozek se vaří, co mám do prdele honem vymyslet? Ale Karin je rychlejší a je to profík. Roky školních zkušeností ji vedou neochvějně k tomu, se co nejefektivnějc dopátrat pravdy a odhalit viníka. Než ze sebe stihnu vytlačit nějakej úhybnej manévr, na scénu přichází, na její zavolání, náš syn.

„To jsem našel,” říká celkem nezúčastněně,“ mysleli jsme s Carlem, že je to lepidlo, ale je to jenom mazlavý.“

„Dobře miláčku a kde jste to našli?“ nevzdává se.

„No,“ dívá se Matti na mě a snad i na vteřinu váhá, jestli to říct. Jeho podvědomá snaha mě chránit je dojemná, ale nakonec k jeho upřímný povaze nezapadá a pokračuje: „na tý věži přece … jak s ní tatínek se strejdou tolik třásli.“


Říkal jsem mu přece, že je to posed! Evidentně je to romantik a věž se mu prostě líbí víc. Karin se otáčí zpátky ke mně. Jen krčím rameny. Nemám tušení, kde to vzal, hraju divadlo celým tělem.

Zvoní mi mobil, zázrak shůry. Kolega z práce. Jdu to vyřídit na balkon a za chvíli se vracím zpět. Soudní tribunál je mezitím rozpuštěnej, uf. Karin je s dětma v koupelně, jen na jejím nočním stolku trčí preventivo jako trofej a mě natvrdo dochází, že tentokrát jí prostě neuniknu.

Píšu o tom průseru Fynnovi, ale ty dvě tvrdohlavě šedivý fajfky v konverzaci dávaj jasnej signál, že na mě prostě sere. Je mi ze všeho mizerně. Nějak cejtím, že se mi vzdaluje, ale třeba jsem jen hysterickej a zbytečně to všechno prožívám. No a teď mě ještě čeká noc s Karin. Pátrám v paměti, kdy jsem se naposledy udělal a jestli jsem dost nadrženej na to, abych to s ní zvládnul. Docházím k závěru, že by to jít mělo. Jdu se sprchovat a připadám si, jak odsouzenec, poprava nadohled.


Po mým těle teče voda tak horká, že se z kůže kouří a barví se do červena. Miluju horkou vodu. Horký kafe, horkou vodu, saunu. Dneska ale nepomáhá. Je mi z toho všeho na nic. Mám chuť jí to říct, abych už se konečně zbavil toho stresu, toho věčnýho tlaku. Řeknu jí o rozvodu. Ta myšlenka mi pumpuje srdcem a stahuje žaludek. Všechno tím rozbiju, hučí mi v hlavě. Zničím jí život! Co když už si nikoho jinýho nenajde? Hlava třeští a potůčky horký vody vytrvale tečou k nohám. V koupelně už není přes páru vidět. No a kde jsem já? Já nemám právo žít podle sebe? Svobodně se nadechnout?


Nemůžu dejchat, točí se mi hlava. Rychle mizím z tý debilní sprchy, otevírám okýnko a oblíkám si župan. Karin sedí v kuchyni u stolu a chroupe oříšky, očima hltá zas nějaký letáky. Je mi z ní na blití. Už jen jak sedí a soustředěně žvejká. Ten pohyb, jak otáčí stránku a rovná listy, aby bylo všechno v cajku. Procházím kolem a otevírám dveře na balkon. Protější terasa prázdná. Cejtim se tak sám. Tak opuštěně, tak zbytečně. Slíbil jsem Fynnovi, že s tím rozvodem ještě počkám. Musím tomu dát čas. Vlhnou mi oči a po tváři se sune drobná slza.


Láska je odpověď! - román o mužích, nejen pro muže. Více o knize na webu laskajeodpoved.eu

154 zobrazení
Přihlásit se k odběru nových povídek