• Good Guy

Láska je odpověď! (1)

Aktualizace: dub 24


Bodový zůstatek

„Vem si ho víc!“

Fynn potichu heká a propíná se v bedrech. Rozepnutý džíny mu padají pod zadek. Cítím, jak je v krku zase o trochu tvrdší a snažím se nedávit. Nečeká, až v ucpaným hrdle najdu to správný místo. Přiráží a funí slastí. Ta jeho bezohlednost, s jakou si jde vždycky po svým, mě rajcuje. V podřepu si ho vyndávám zpod mokrejch trenek a pevně tisknu v dlani. Fynn z hekání přechází do mručení. To znamená jen jedno. Nestíhám se nadechnout. Zrychluje. Bere mou hlavu a mačká ji nadoraz do svýho rozkroku. Drží ji silou nadrženýho bejka. Rajtuje mi v puse, slintám na zem. Rudnu a dělá se mi zle, ale nechci mu to zkazit. Vzpíná se a potlačuje křik. Stříká.

Nečekám, až se vycáká úplně, potřebuju vzduch. Něco jsem z tý dávky spolknul, ale část plivu ven. Fynn se dodělává rukou a celou kabinkou je cejtit jeho typická samčí vůně. Potřebuju se nutně taky udělat, ale zvenku se sem nese známej zvuk. Matti brečí. Podívám se na Fynna, hned je v obraze. Musíme se vrátit k dětem. Otráveně si zapínám narvanej poklopec. Stíhám ho jen jednou pohladit po zarostlý tváři a pak někdo rozráží dveře od záchodků.


„Tati! Tati, Matti spadnul,“ křičí Amy. V závěsu za ní belhá uřvaný Matti a patlá si uslintanou špínu po celým obličeji, takže vypadá jak oběť sklepního násilí, co je prvně po pěti letech venku.

„Tatiiiii,“ vrhá se mi na nohy a brekot graduje do zoufalýho bečení raněný zvěře. Kam chodí na tyhle herecký výstupy, fakt nevím.

„Neřvi, máš jen odřenou ruku,“ tisknu ho smířlivě k sobě a hladím po vlasech. Otevřenýma dveřma vidím, jak Fynn svou typickou tvrďáckou chůzí prochází hřištěm. Přemejšlím, jestli je to póza nebo tak vážně chodí, i když se nehlídá. Dvě maminy, co akorát protlačily kočárky úzkejma vrátkama, se za ním otáčejí. Žárlím. Carl se na Fynna směje a spokojeně se dál houpe. Osud jeho kamarádů se ho nijak nedotýká. Celej táta.

„Od čeho máš ty kalhoty,“ ptá se u pračky Karin a natáčí ke mě do vany zřetelnou bílou skvrnu na nohavici. Na odpověď nečeká: “Už ses zase ušpinil jogurtem?“

„Asi,“ sleduju, jak se mi mimoděk podívala mezi nohy. Nebo si to jenom namlouvám?

Jsem od odpoledne neskutečně nadrženej a přeju si jen, aby už vypadla. Chci si ho vyhonit.

„Potřebuji, abys zítra vzal Amy na očkování,“ sedá si na okraj, „já to prostě nestihnu, zaskakuju za Ingrid.“

„V kolik to je? Chtěli jsme jít s Fynnem plavat.“ Nevím, proč si myslím, že plavání s Fynnem na žebříčku důležitosti přebije očkování naší dcery. Dochází mi to hned, jak to vyslovím.

„Plavat můžete jít snad jindy. V pět na klinice jo?“ sedí dál a nemá se k odchodu, přestože už jsem všechno zúčastněně odkejkval. Hučí mi v něm. Musí to bejt už slyšet, ten tlak se nedá vydržet.

„Představ si, že v DM přestali tisknout bodový zůstatek na účtenku,“ dívá se do rohu, směrem k hromadě špinavýho prádla. Chvíli si prohlíží nehty, pak prádlo, potom se podívá na mě a pak se konečně zvedá.

„Ne, aby ses vyhonil,“ pronáší na odchodu.


Zůstávám ve vaně jak opařenej a horkou vodou to není. Na manželský povinnosti nemám teď ani pomyšlení, i když chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych mohl doma upustit ventil a navíc získat věrnostní body, ale když si to představím, nemám sebemenší chuť.


Telefon na odkládacím stolku vibruje. Fynn. Plavání se zítra nekoná, jdou s Ingrid a Carlem na očkování. To nemůže jít Ingrid sama, vztekám se chvíli, ale dochází mi, že tam vlastně jdu taky. To zas určitě hromadně zařídila Karin, protáčím oči v chladnoucí vaně a rychle přemejšlím, jak se zařídit.


„Jdu si zaběhat,“ houkám směrem do kuchyně a mizím v předsíni.

„Teď? Když jsi vykoupaný?“ sjíždí si mě od hlavy k patě.

„No když nemůžu zejtra do toho bazénu…“ nenechávám se vyvést z míry.


Karin rychle prochází předsíní a výhružně se opírá zády o vchodový dveře, v ruce utěrku. Dívá se na mě jak na jednoho ze svých žáčků, co právě totálně zvojtil písemku. Nesnáším ten pohled. Zeptá se, jestli jsem dojedl večeři? Zakáže mi jít ven? Udělá mi striptýz nebo mi ho tady vykouří? Ta myšlenka mě pobaví, koutky mi zacukají.

„Jak hlídáš toho kluka? Už je zase celý pomlácený,“ výčitka nejvyšší kategorie visí ve vzduchu.

„Je to kluk, modřiny jsou normální,“ čekám, jestli za trest zamkne a vyndá klíče.

„No tak hlavně, že se tím dobře bavíš,“ odsekává a nasraně se vrací do kuchyně.

„Přijdu brzo!“

Minuta šťastnýho smutku

Objímám Fynna. To jeho pevný, silný tělo. Miluju držet chlapa. Rukou mu jdu pod tepláky, rovnou po zadku. Už nemám chuť na nic čekat. Tohle zákoutí na parkovišti je už vyzkoušený. Když ho tady ohnu o zídku, máme přehled o každým, kdo by sem nahoru šel. Potřebuju si zapíchat. Trochu slin na prsty a Fynn tiše vzdychá. Má rád tyhle rychlý akce, vidím, jak mu vpředu kmitá ruka. Je mi v něm dobře. Roztahuje se akorát, pouští mě hluboko. Držím ho pevně v bocích a šukám. Každej příraz se mění ve vlnu něčeho nepopsatelnýho, co nám oběma dělá dobře. Ještě chvíli klátím ten jeho pěknej, pevnej zadek a jde to ze mě ven. Nezůstává pozadu a cáká na zídku, ještě ho tam pořád má.


Tisknu se k jeho zádům a zůstávám uvnitř. Miluju to těsný, měkký sevření. Objímám ho, hladím po prsou a po vlasech. Fynn se pomalu odtahuje a já jsem venku. Pořád je tvrdej a dal bych si to znova. Ale končíme. Otočí se a dá mi pusu. Nechci, aby šel. Beru ho za ramena, tisknu k sobě, ruce propletený za zádama.


„Ještě chvilku,“ žadoním a drbu tvář o jeho fousy.

Chci co nejvíc oddálit, než se zase v naší ulici rozdělíme a půjdem si každý po svým. Jsme spolu a nejsme. Držím ho pevně, jen pro tu iluzi, že je jenom můj. Minuta šťastnýho smutku. Odtahuje se a dostávám poslední pusu.


Před domem se dívám, jak mizí v protějším vchodu. Nechce se mi domů ani náhodou. Vidím, jak se rozsvěcí chodba, Fynn kluše po schodech, poctivě až nahoru. Pozoruju jeho vysportovanou siluetu a dochází mi, že mu vážně záleží na tom, aby byl v kondici. Já jezdím výtahem a není mi to vůbec blbý. Dobrou, Fynne.

Jsem v bezpečí, Karin už spí. Beru si z lednice jogurt a bloumám po kuchyni. Stůl je zase plnej letáků. Nechápu, že ji pořád baví se tím probírat. Kdyby neměla Aldi, asi by skončil svět. Aldi aktuálně, Aldi hračky, Aldi life. Znechuceně odstrkuju hromádku, pár papírů padá na zem. Ani sedět se tu nedá, jsem vytočenej. Otevírám dveře na balkon, dojím si to venku. Pohled zaměřuje kelímek. Určitě byl taky v akci. Pak se ale koukám naproti nahoru. Na střešní terase se objevuje silueta a opírá se o zábradlí. Fynn.


Mávám na něho, ale náš balkon je teď ve stínu, nevidí mě. Jeho tvář na chvíli ozařuje plamen zapalovače. V tu chvíli mám po náladě. Je jen jedna příležitost, kdy Fynn hulí. Po sexu. Musel si to udělat s ní. Jsem vzteky bez sebe. Beru telefon, že mu napíšu nějakou jízlivou zprávu. Něco jako, že mu to se mnou nestačilo nebo tak. Po pár slovech to ale mažu, seru na něj. Dívám se, jak šlukuje posledního práska a vrací se dovnitř. Je mi mizerně. Vím, že máme tu debilní dohodu. Ale stejně mě sere, že se nechá ode mě vyšukat a pak přijde domů a vojede jí.


„Jak jste si užili večer?“ neodpustím si v čekárně, když je oba vidím s Carlem před vstupem do ordinace. Ingrid nechápe a Fynn se tváří dotčeně.

„K čemu ta delegace? K doktorovi výhradně v páru?“ přidávám k tomu rejpanec.

„A já se zase divím tvojí ženě, že tu dneska není,“ nadechne se Ingrid, „na významných životních událostech se mají podílet oba rodiče, vytváří to u dítěte správný psychologický vzorec do budoucna.“

Ingrid zase příjemná, jak osina kdesi. A navíc úplně blbá! Karin tu přece není kvůli ní!

„Aha, nevěděl jsem, že tři vteřiny očkování u Dr. Ausbergera jsou významnou životní událostí“, přičemž po mě Fynn vrhá jedovatej pohled dřív, než k tomu přidám ještě něco krutě vtipnýho.

„Navíc, moje žena za tebe dneska vzala tvoje tvůrčí dílny, abys ty tady mohla svobodně vytvářet vzorce!“ nenechávám to v sobě, „a já jsem tím přišel o svoje plavání.“


Ingrid by ráda něco pohotově dodala, ale otevírají se dveře a jsme zváni dovnitř. Můžeme jít všichni najednou. Doktůrek vypadá dost dobře. Mladší týpek, blonďatá patička, pěkný ruce. Docela bych se od něj nechal vykouřit. Možná i něco víc, ale přes plášť není pořádně vidět zadek. Koukám na Fynna a vidím, jak na něj mlsně čumí, ruku v kapse. V tu chvíli už jsem zase naštvanej. Mám pocit, že ho zajímaj všichni okolo, jenom já ne.


„Aby ti nevypadly oči,“ cedím šeptem.

„Tys taky čuměl, tak co,“ vrací mi to.

Akorát, že já bych to ve skutečnosti neudělal. U Fynna si už teď nějak nejsem jistej. Mám z toho neskutečně blbou náladu. Hned, jak je Amy hotová, už na ně nečekáme.

„Tati, vysadíš mě u Betty? Máme spolu úkol z literky,“ hladí mě zezadu po rameni.

„Jasně, miláčku.“

Amy je tak fajn holka, že je mi hned líp. Vysazuju ji ve vedlejší ulici. Mně se domů nechce. Chvíli uvažuju, že bych místo Karin vyzvedl Mattiho z kroužku, ale vlastně to zavrhuju dřív, než stihnu dokončit myšlenku.


„Kam jsi zmizel?“ pípá zpráva od Fynna. Seru na něj.

Mučivý nahuštěno

Zhluboka dejchám. Je tady super vzduch. Dívám se na město pod sebou. Vybírám si jednu z opuštěnejch laviček a nastavuju se sluníčku. Je to tady fakt skvělý, vlastně nevím, proč nechodíme běhat sem. V hlavě se mi mele všechno možný, ale snažím se na nic nemyslet. Stejně to nakonec zase skončí u něj.


Žádný romantický setkání to teda nebylo. Normálně na grindru. Navíc profil bez fotky. Kolikrát už jsem se zařek, že na ně nebudu odpovídat. Vždycky podle řečí sympaťák, ale pak se ukáže a je to nepoužitelný. A ty, co jsou hezký, jsou buď nafoukaný, anebo úchylové. Jenže Fynn byl jen ‚50m away‘ a to mě lákalo. Potřeboval jsem chlapa, co ho nějak napasuju do rodinnýho režimu, a jak jsem pak zjistil, on taky. Když pak poslal fotku, dlouho jsem se bál ji otevřít. Ale byl to hezkej fousáček. Určitě je to falešná fotka, myslel jsem si. Přesto jsem na to rande šel.

Ve skutečnosti vypadal líp a docela si myslím, že to o sobě věděl. Vysokej, udělanej, sportovní týpek. Přišel v kšiltovce, trochu frajírek, ale v normě. Líbil se mi od prvního pohledu. Nechtěl vysedávat v žádný kavárně. Šli jsme si rovnou zaběhat a pak jsme skončili u mekáče na benzínce. Dali jsme si kafe a on po mě vystartoval pod stolem. Jak jsme seděli vedle sebe, zmáčknul mi stehno. V tu chvíli mi ztvrdnul, jak dubovej trám. Roztáhnul jsem nohy a přitisknul se na něho. V očích mu hráli čertíci, chtěli jsme to oba.


Otevírám oči, protože slyším nějaký kroky. Kolem jde mladej kluk se psem, jinak na kopci není ani noha. Jarní sluníčko krásně hřeje, je mi docela vedro. Svlíkám si tričko, trochu se opálím. Chci se podívat, kolik je hodin, ale nechal jsem mobil v autě. To je jedno, prostě tady ještě chvíli zůstanu. Je mi fajn, pryč od všeho. Na nahý tělo dopadají teplý paprsky a já jsem zpátky u našeho prvního rande. Dochází mi, jaký to s ním bylo na začátku jiný. Jak to jiskřilo a jak jsme se pořád smáli.


„Chceš jít na záchod nebo někam ven?“ nadhodil.

Zaskočil mě. Oboje mi přišlo nebezpečný a hnusný. Ale byli jsme tak parádně nadržený, že nám to skoro teklo i ušima. Z každýho pohledu, pohybu i sebemenšího gesta z nás cákalo jen to jedno a mučivý nahuštěno v našich tělech se už nedalo dýl vydržet. Zalezli jsme do křoví na odpočívadle. Bylo to mocný, vášnivý a rychlý. Šli jsme si hned po nich, ničím jsme se nezdržovali. Doteď si pamatuju chladnej vzduch na našich nahejch tělech, se kterýma jsme se mazlili a dělali si spolu dobře. Ještě teď cejtím, jak pevně a přitom rajcovně mi ho stisknul. Jak kdyby mě znal odjakživa a věděl, co se mnou. Stačily jen dva tři nepatrný pohyby a lítalo to ze mě ven. Nechal jsem ho, aby se mi udělal do pusy. Bylo to poprvý v životě, co jsem ochutnal chlapa.

Sluníčko na pár vteřin zmizelo za oblakem. Probírám se ze svýho vzpomínkovýho turné a k řešení se hlásí urgentní problém, nepřehlídnutelně lokalizovanej v mým spodním prádle. Trochu si ho porovnávám, ale je neodvolatelně napruženej. Nedá se nic dělat, budu si muset pomoct.


Nejdřív si myslím, že si ho vyhoním v autě, ale jak se rozhlížím kolem, lesík za lavičkama mi připadá lákavější. Navíc si nezaprasím sedačku. Dlouho nečekám, beru tričko do ruky a jdu. Zalezu do houští a bude to hned venku.


A hele, pěkný místo, za velkým kamenem, kousek od cestičky. Ještě se naposled rozhlížím. Do prdele! Jde ten mladej se psem. Co tady pořád obejduje? Všímá si mě a zpomaluje. Dívá se. Že by měl zájem? No špatně nevypadá a vyhulit by mě mohl. Stojím a čekám. On se šourá víc a víc. Dám si dlaň do rozkroku a trochu si po něm přejíždím. Je to síla, ještě jsem nikoho v parku takhle nesbalil. Pořád čumí, ale najednou stojí. Pak volá na psa, otáčí se a jde pryč. Buď jsem se mu nelíbil, nebo prostě neni na chlapy. I takovejch se dneska pár vyskytuje.


Konečně ho osvobozuju z džínovýho uvěznění. Náraz čerstvýho vzduchu je příjemnej. Je tvrdej a vzrušenej. Držím ho, pulsuje v něm. Jo, jsem nadrbanej! Beru ho přesným, osvědčeným pohybem. Zvedá se orgastická vlna, podlamují se mi kolena. Mozek je vypnutej a všechno dění světa se teď odehrává jenom v mým nadrženým rozkroku. Ehh! Konečně se všechno správně zapíná a akce vrcholí. Třesu se rozkoší, tělo je vyšponovaný na maximum. Ehh! Funím a mocně cákám na kámen. Uff! Je to tak příjemný! Ještě, že je to tak na světě zařízený, že k tomu ve finále člověk nikoho nepotřebuje. Je mi krásně.


U auta si oblíkám tričko. Sedím za volantem a sjíždím telefon, skvělá nálada mizí. Tři nepřijatý hovory a na whatsappu pět zpráv. Shání mě Karin a píše Fynn. Co prej mi jeho žena udělala a jestli bych nemohl být příště ještě víc protivnej. Chce se mi zařvat něco sprostýho a praštit vzteky do volantu, ale zůstávám jen u rozpřažení. Už nemám ani sílu se rozčilovat. Připadá mi, že Fynn je mi pořád víc cizí, přestává to fungovat. Představa, že to s ním skončím, že už nic nebude, mi ale rve srdce. Mám v očích slzy. Vztek, lítost a bezvýchodnost svírají celý mý tělo. Mám prostě pocit, že jsem všechno posral a jsem totálka v prdeli.


„Nezlob se, můžu mít prosbu?“ ozývá se zpoza otevřenýho okýnka u mých dveří.

Zvedám pohled od telefonu a dívám se do hezkejch očí. Trvá chvíli, než mi dojde, že je to ten mladej se psem. Najednou mě to baví, směju se a kejvu na souhlas. Co chce? Otázka jede napříč celou palicí a začínám věřit na blbý filmy.


„Vybil se mi telefon, můžu si od tebe zavolat?“ mluví ke mě rajcovníma rtíkama, který sváděj k bujný fantazii. Beze slova mu podávám mobil. Jde kousek stranou a já čekám, že se rozeběhne a už ho nikdy neuvidím. Ale postává opodál, ale nemluví. Pěknej, šťavnatej kousek, běží mi hlavou a dost úchylně mu civím na zadek.


„Moc děkuju, ale nebere mi to,“ dívá se nešťastně a rozhlíží se nepřítomně po autě. Bude chtít svést nebo svézt? V duchu se směju vlastnímu vtipu a začíná mě to s ním bavit.

„Potřeboval bych rychle do centra,“ přešlapuje na místě, jako kdyby potřeboval na záchod, „nemáš tam cestu?“

„Nemám, ale vezmu tě,“ jsem nad věcí.

Celou cestu nemluví. Já přemejšlím nad tím, co to má znamenat. Balí mě nebo prostě jen potřebuje odvézt? Mám se o něco pokusit, když se teď drží zpátky? Chce to nebo ne? A chci to vůbec já?

Vystupuje na náměstí a asi tisíckrát děkuje. Pak ještě ťuká na okýnko a říká: „Mimochodem, hezky stříkáš!“

Otáčí se a jde pryč.

„Počkej! Kam jdeš?“


Vyskakuju ze dveří, ale on už mizí za kostelem. Stojím tam jak největší kokot a vůbec nechápu, co to má všechno znamenat. Si tady hraje na tajemnýho neznámýho nebo co? Na setinu vteřiny se za ním chci rozběhnout, ale to už je vůbec jak z americkýho dojáku a to prostě odmítám. Takže chvíli ještě čumím a pak se vracím za volant.


Mobil zvoní a zvoní. Karin.

„Můžeš mi objasnit, kde jsi?“ nečeká na odpověď: „Víš vůbec, že máme tu večeři s Ingrid a Fynnem? A že už tu na tebe skoro hodinu čekáme?“

Do prdele! Jasně, že jsem na to zapomněl. Nakonec se mi hodí, že jsem v tom centru.


Láska je odpověď! - román o mužích, nejen pro muže. Více o knize na webu laskajeodpoved.eu

193 zobrazení
Přihlásit se k odběru nových povídek