K noze, lehni a zůstaň! (3)

Autor: Jules Horn

Oběd jsem do sebe hodil, ani nevím jak, a každá následující minuta mi připadá dlouhá jako celý den. Přecházím z jednoho pokoje do druhého, z patra do patra a pohledem vraždím každé hodiny, které po cestě potkávám.

Úpěnlivě a nedočkavě prosím okna natočená na Heronův dům, aby se v nich už konečně objevil alespoň nějaký náznak. Já jsem už dávno připravený vyrazit na naši společnou obchůzku rajonu. Přesnou hodinu jsme si nedomluvili, proto zažívám tohle varlata trhající peklo.

Konečně! Po jeho zahradě pobíhá Sandr. Vypustil ho dřív, než se obuje. Taky to tak s Boňasem občas děláme. Peláším ke vchodovým dveřím, na které už Bon dychtivě skáče, až by si u toho ocas div neutrhnul.

Otevírám, Boňas se mi proplétá mezi nohama a mizí kdesi na zahradě, ale mě zpátky do domu zatlačuje mohutnost a dominance Heronovy postavy.

Stál přímo za dveřmi a využil momentu překvapení.

Všechno ve mně tuhne, pne a podlamují se mi kolena. Zády se tlačím na stěnu úzké vstupní chodbičky, ani nedutám a Heron se na mě tiskne tak, jak o tom už dlouho sním. Levačkou mě drží pevně za bok a pravou rukou má opřenou o zeď vedle mé hlavy. Mlčí a jen mi náruživě kouká přímo do očí.

Cítím jeho vůni, sílu, touhu, rozpálený dech a napěchovaný rozkrok. Má na sobě lehké vycházkové gatě a ty ochotně prozrazují, že je chlap, jak se patří.

Jsme tu sami. Hned jak Boňas vyběhnul ven a on se mi sem natlačil, přibouchnul vchod, a oba naši psi tak zůstali venku na zahradě.

A to dodává tomuhle momentu cosi, co nedokážu ani popsat.

Propadám se do hlubin vlastního podvědomí. Velmi intenzivně ale cítím každičký jeho dotyk, pohlazení, polibek a zuřivou snahu mě rychle svléknout.

On sám se v rouše Adamově ocitnul, že jsem to ani nepostřehnul. Pozvolna se přesouvám níž, mezi mocně rozkročená stehna, přímo k pevně trčící chloubě nádherného samce.

Nasávám opojnou kořeněnou slast. Mozek se mi točí a ohon divoce pulzuje totální nadržeností.

Všechno to nádherno je ale rázem pryč. Z transu mě vytrhávají zběsilé údery o vstupní dveře. Jako by se něco snažilo probourat dovnitř.

„Boňas!“ Naskakuje mi do myšlenek, které se neochotně vracejí do reality. To rámusení by ale nedokázal způsobit sám.

Automaticky vyskakuju z podlahy, jenže Heron mě mocně chytá oběma svýma prackama, přitlačuje si mě na nahé tělo a do ucha mi šeptá:

„Nech je být. Oni to bez nás chvilku zvládnou!“

Rty se mi samovolně lepí na jeho hedvábnou kůži na krku, na prsou a posouvají se po břiše níž a níž. Jsem magneticky přitahován jeho dokonalým ztopořeným klackem, se kterým bych se dokázal mazlit celé hodiny a hodiny.

To mi však nebude dopřáno už ani sekundu. Menší podélné postranní okénko vedle vstupních dveří se tříští a v mračnu jeho rozlétávajících se střepů do chodby vskakuje Bon, následovaný Sandrem.

Zůstávám stát jako opařený. Bezpečnostní sklo by mělo odolat i útoku kladivem. Proto netuším, jak se jim to povedlo, ale to, že se teď oba pomalým našlapováním přibližují k nám, je skutečnost. Stejně jako jejich zlověstné vrčení a cenění zubů. Takhle jsem Boňase ještě nezařil. Jde z něho strach.

„A dost!“ rezonuje celým naším domem Heronův řev. A nejenom barákem. Jeho hlas se mi zadírá do mozkových závitům, že bych se i já nejradši přimáčknul ke kachlím, sklopil uši a nehnutě čekal, jak moc na mě dopadne pánův hněv. Tak, jako to okamžitě udělali oba hafani.

Ten Heronův za pár okamžiků mizí v rámu rozbitého okna a Bon se s kňuchtáním ztrácí v obýváků, kde zalézá za sedačku.

Tak něco takového jsem u něho už vůbec neviděl. Jsem vyděšený asi víc než psi a je to na mě poznat. Heron mě jemně chytá za koule, silně mi proniká jazykem hluboko do krku a jen co jsem schopný se nadechnout, povídá:

„Necháme to na jindy!“

Nic víc. A stejně stručně za chvilku opouští náš dům.

Boňas z jeho gaučového úkrytu nevylézá ani navečer. Nedaří se mi ho odtamtud dostat žádnou vyzkoušenou funkční metodou.

Bojím se o něho. Všechno je to nějaké divné, a aktuální chování mého dobrmaního mazla mě znervózňuje o to víc.

Jenomže, mrdku už musím mít až v mozku a těšení se na další noc v domku přebíjí všechny ostatní prapodivnosti. Heron bude určitě dorážet dál. Z jeho dnešního útoku jsem pochopil, že se jen tak nevzdává, když něco chce. A mě chce určitě. Teda minimálně podle toho, jak moc měl ztopořeno a připraveno dobývat.

Je opět jasná letní noc s odeznívajícím úplňkem a mým tělem lomcuje nevydržitelná nadrženost. Potřeba a touha cákat dávají mojí výbavě hodně zabrat. Koule mám ztvrdlé, ohon permanentně nalitý a žalud zvlhlý pravidelnými výrony předmrdky. Všechno dnešní semeno ale chci nechat pro Herona. Určitě si v noci přijde pro svoji trofej.

Anebo se možná zase dočkám tajemné návštěvy mého prvního překrásného milence. Bůhví, kdo to byl a kde se tu vzal. Ale byl úžasný.

Vzpomínky na jeho vůni a spanilost se mi násilně tlačí do hlavy, jen co jsem se položil na lehátko v našem zahradním domku.

Boňase jsem nechal trucovat v obýváku za gaučem a užívám si soukromí. Ležím na zádech, úplně nahý, a fascinuje mě silueta mého trčícího ocasu, na jehož špičce se ve světle jednoho z měsíčních paprsků leskne čerstvá kapka mojí extrémní vlhké touhy. Tu přiživuje i atmosféra chatky, nasáklá zbytky včerejších výstřiků.

Hladím se na podbřišku a masíruju ztvrdlé bradavky, což v mém dobyvateli vyvolává slastné záškuby a nové roztoužené výrony. Vzrušení je totální a spermatické náboje připravené k vystřílení.

A jako by energie mojí potence byla cítit do širokého okolí, se za nedlouhou zvenku ozývá známé zavzdychání.

Je tu! Můj krásný němý neznámý.

Vrhám se ke dveřím, v nichž se potkávám s ním... A s ním.

Na chvilku mě to překvapuje a zbavuje rozhodnosti. Ano, jsou tu dva. Úplně stejní, podobní si jako vece vejci. Identicky nádherní, sexy a vzrušení. Dva nazí polobozi, s černými krátkými sestřihy a lehce vysportovanými tělíčky, připomínajícími antické sportovce. Velké lačné oči mě uhrančivě pozorují, až by se dalo říct, že číhají na vyhlídnutou kořist.

Bez váhání se na mě vrhají a vtahují zpátky dovnitř. Končíme na lehátku v propletenci nahých těl. Bezprostřední kontakt našich napružených stříkaček a síť vzepjatých svalnatých rukou, nastolují patovou situaci, v níž ani jedna končetina nechce zaútočit jako první.

Ve vypjatém okamžiku nabitém sexuálními pudy tří samečků najednou mojí pozornost odvádí... Kravina!

Pár dalších mikrosekund, v nichž zírám na siluetu hlavy jednoho z borečků, mě ale přesvědčuje, že i kraviny se můžou zhmotnit.

Jasně zářící světlo měsíce vykresluje kontury jeho ostře řezaných rysů, krátce střižených vlasů a rozkošných malých oušek. A právě jedno z nich ve mně vyvolává pocit, že jsem zbláznil. Na vršku boltce je vyštípnuté do tvaru, který bych poznal kdekoliv, kdykoliv a za jakýchkoliv okolností. Viděl jsem ho už milionkrát.

„Bone?!“ šeptám opatrně do obličeje před sebou.

Ve vystínovaných obrysech rozpoznávám šťastný úsměv, kluk se mi okamžitě něžně vine kolem těla a pokládá si hlavu na má prsa. Už nepochybuju. Je to můj Boňas.

Druhý hezounek už delší chvíli stojí nad námi a šermuje levým ukazovákem. Snaží se mlčky odvést moji pozornost na noční stolek. Přesně tam, kde včera ze sirek porovnal to divné Áčko s vykřičníkem.

Hladím Bona po temeni, protože v téhle poloze to vždycky miloval, a lehce nadzvedávám hlavu, abych zjistil, co chce ten druhý.

Než bych ale stihnul jenom třeba ty zápalky zahlédnout, se rozlétávají dveře a v nich se objevuje Heron. Oba kluci se střelhbitě stahují za lehátko, za má záda, a pěna je proti ním uřvaný křikloun. Trochu toho děsu opanovalo i mě. Zůstávám nehnutě ležet, nohy roztažené a ohon napružený do prostoru. Příchod alfasamce mu nařizuje zůstat v pozoru.

Heron se pomalým krokem přesouvá k nočnímu stolku. Pohledem si hlídá kluky za mnou. Když je na úrovní mého vstřícného rozkroku, klopí oči na moji žadonící chloubu: „Taky tě rád vidím.“ Ale pokračuje dál a zastavuje se až u zápalkové šifry.

Na zcela nahé tělo mu dopadají provázky měsíčního stříbra, které tak z jeho svalů, šlach a žil dělají ještě větší vzácnost.

Polykám na sucho. Jsem úplně mimo z nejrůznějších důvodů. Nemůžu se ani pohnout.

Heron přestává zírat na nás tři a stáčí obličej dolů, na noční stolek, k sirkám. Jedním tahem trochu mění pozici jedné z nich a povídá:

„Sandr byl včera asi hodně zmatenej.“

Nazvedává mě to, upřeně čučím na sirky, ze kterých je najednou velké H s vykřičníkem.

Heron ke mě bleskurychle přiklekává, chytá mě pravou prackou za bradu, až mě vytahuje o trochu výš, lehce přivírá přívod vzduchu a opět sebejistě pronáší:

„Přede mnou tě chtěl varovat.“

Já ale vím, že není důvod. A nebyl ani včera. Krev mi odtéká z hlavy, mírně se dusím a všude kolem sebe cítím jeho mužství, dominanci i osobnost. I přesto je mi jasné, že on nepředstavuje nic, čeho bych se měl bát.

Levačku má už dávno zasunutou v mém rozkroku, masíruje mi varlata a střídavě pokukuje po čerstvých výtocích, které se mi lesknou na uzdičce.

Potlačuju veškerou svoji nadrženost i touhu nechat si od něho mlčky líbit cokoliv:

„Ale proč?! Proč varovat?!“

Ti dva za mou mi přizvukují slabým vrčením.

„Protože on sám ještě neví. Je to pro něho zatím taky všechno neznámý a nový,“ povídá Heron s upřeným pohledem přes moje rameno.

„Co? Všechno?“ vyzvídám dál.

Aniž by se očima vrátil k těm mým, mi za záda posílá rázný povel:

„Sandr, Bon, hlídat!“

Přes zbytek lehátka po mé pravé ruce se hrnou dva urostlý dobrmani ven z chatky otevřenými dveřmi, které za nimi Heron zavírá.

Aniž bych se stihnul pohnout, je zpátky, nalehává na mě celou svojí vahou a do ucha mi šeptá:

„Všechno, co nejdřív musím vysvětlit tobě.“

Cítím silné svalnaté ruce, které mě hladí po celé těle. Dráždí, masírují a laskají přesně tam, kde to nejvíc chci. Žhavé polibky mě zbavují veškerých obav i předchozí nedůvěry. Odevzdávám se mu naplno.

Přijímám masivní dávky jeho předmrdky, kterou mi špičkou ztvrdlého ohonu pomalinku a jemně vtírá do míst našeho brzkého splynutí. Spojení našich napružených těl se blíží ke své slastné korunovaci. Cítím jeho touhu i potřebu dobývat, pronikat a ovládat. Být pánem.

Moje extáze je rajcovně přerušována slůvky, která mi střídavě posílá tu do pravého:

„My dva. My jsme lovci. Lovci démonů.“

A tu zase do levého lalůčku:

„Nebo spíš hledači démonů. Temných bytostí, uvězněných v jejich zvířecích podobách.“

S prvním hlubokým proniknutím sténám a zakusuju se mu do bicáku na pravačce. Opatrně dotahuje a nechává mě, abych si vychutnal celou jeho délku, tloušťku i veškerou vlhkou touhu, kterou ve mně nechává.

„Jen si posluž! Na kousance jsem zvyklej.“

„Pokračuj!“ pobízím ho. Jeho hlas mě vzrušuje víc a víc.

„Až do tebe za chvilku napumpuju svoje semeno, vstřebáš jeho magii a staneš se pravým lovcem. Rozumíš?“

„Ano. Ano.“ Nejsem schopný ze sebe vypravit víc a přirážím si ho dovnitř.

„Sandr a Bon jsou kdysi rozdělení bratři, kteří mají pospolu obrovskou moc. My dva budeme hlídat, aby ji nezneužívali.“

„Zneužít. Jo zneužít!“ už téměř vykřikuju. Přesto plně vnímám, co mi Heron říká:

„Oni sami si doteď nic neuvědomovali. Ve zvířecích formách netuší, co jsou, ani svoji schopnost přecházet mezi lidskou a zvířecí podobu...“

Náhle jeho slova, hlas a všechno ostatní přehlušuje blaženost prýštící do mého nitra spolu s jeho rozžhavenou mrdkou. Monstrózní cákance se mi derou dál do těla a naplňují mě nepoznanou rozkoší i pocity, spouštějící v mé mozku procesy, o jejichž existenci jsem ani netužil.

Tisknu se na jeho široký mohutný hrudník. Vychutnávám si jeho krásu, vůni i způsob, jakým, prožívá svůj orgasmus. Ten můj se v táhlých prudkých stříkancích vylévá mezi naše zpocená břicha.

Heron si mě přidržuje pevně oběma rukama a láduje mi dovnitř další a další proudy semene s takovou razancí, že jeho potenci cítím úplně všude.

Pár minut trvající ráj pozvolna odeznívá v jeho náručí, která se trochu rozvírá, abychom měli víc prostoru, a mohli jsme si být tváří v tvář.

„Dobrý?“ ptá se nejistě, jen co se mu povedlo popadnout dech, „jak se cítíš?“

Nedokážu se ubránit, zakusuju se mu do rtů a jazykem pronikám hluboko do jeho lahodných úst.

„Božsky,“ vypadává ze mě hned po tom.

„A co cítíš?“

Teprve teď mi ta otázka dochází. Má pravdu, a odpověď musí znít:

„Jinakost.“

Ačkoliv mi to připadá šílené, slyším se, jak dodávám:

„Kluci si venku povídají.“ A já jim naprosto jasně rozumím. Už to není jenom mlhavý přelud.

„Bezva! Povedlo se,“ pochvaluje si Heron, vytahuje ze mě ještě pořád trochu naběhnutý i tekoucí ohon a tuhle lahůdkovou záležitost zakončuje plácnutím po mém zadku: „Tak, a teď dávej chvilku pozor!“

Tímhle zasvěcovacím rituálem jsem měl projít už před rokem. Náš tehdejší sexy soused měl stejné poslání i srovnatelně kouzelnou mrdku. Jediné, co mu chybělo, byl Bonův ztracený bratr, Sandr.

Druhý z démonních dvojčat, která byla kdysi násilně rozdělena, aby nenabyla svoji magickou sílu, a nemohla tak ohrozit stávající vládnoucí zlé démonstvo.

Jenom když jsou spolu, se totiž jejich nadpřirozenost probudí, a oni mohou vstupovat do svých lidských podob. Pouze v nich pak mohou naplno využívat magické schopnosti.

Náš loňský soused se dostal do potyčky s Bonem, který ho zahnal dřív, než se mu povedlo se ke mně intimně přiblížit, a odhalit mi pravdu o světě démonů i lovců.

Boňas v něm totiž vycítil cosi neobvyklého, automaticky zlého.

Stejně jako Heron, ale i ten loňský patřil ke skupině lovců, která věří, že pokud se zvířecí démoni zkrotí a jsou pod správných dohledem, není třeba je uzamykat v jejich zvířecích podobách.

Animální démoni mají v sobě i velký kus dobra, které pramení z jejich živočišné podstaty. Toho lze využít k potlačení nadvlády oněch mystických stvoření, která zplodila jenom temnota.

Zvířecích démonů je ale málo, jsou vzácní, proto je potřeba, aby lovci byli dobře připravení a ostražití. Ke zkrocení zvířecí prabytosti je nutné využít ten správný okamžik.

Výhradně v přítomnosti správného lovce se na krátký časový úsek zvířecí démon prvně promění v člověka. Lovec ho musí ovládnout živočišným sexem a zasít do něho svoje sémě, které pak pravidelně doplňuje. Jeho nadpřirozený svěřenec pak vstupuje do své lidské podoby vždy v noci a je připravený se svému pánovi oddávat.

Pokud lovec nevyužije, nebo nestihne onu vzácnou příležitost prvního styku, pak ztrácí vliv nad svým démonem, a ten je už na věky odsouzen existovat jenom ve zvířecí podobě.

Ještě se chvíli mazlíme. Hladíme se po vyburcovaných zpocených svalech a roztíráme po nich všechno, co jsem před chvílí vycákal. Vzrušení nás obou je obrovské. I díky faktu, že do rozbřesku je daleko, ve vzájemném objetí proto vysemeníme určitě ještě jednou, a hlavně také lovecky do našich dvou přenádherných polobohů.

A ohromně se těšíme nejenom na to...