K noze, lehni a zůstaň! (1)

Autor: Strazlan

1. díl

Koně řehtají a odfrkávají. Všichni hřebci stojí klidně ve svých kotcích, které jsou po obou stranách dlouhé stáje. Noční hodina poskytuje pravidelné soukromí, a ti dva ho využívají k dalšímu ze svých mnoha milostných setkání.

Nahé štíhlé tělo mladého muže se opírá zády o stěnu v zadní části jízdárny, nohy má pokrčené a obepíná jimi svalnatou a urostlou postavu asi třicetiletého podkoního. Ten ho drží v náručí, jemně se zakusuje do hebké kůže na milencových rukách, které má obtočené kolem krku, a zespoda do něho zasouvá svůj dlouhý, tlustý penis. Protahuje mu ho análem pomalu, jemně a poctivě po celé jeho délce, až mu pokaždé velký žalud skoro vyjede ven.

Samec si ho chvíli dráždí o těsnou čerstvou dírku, a pak ho zase s maximální něžností zasouvá až po koule zpátky dovnitř. Jejich zpocená nahá těla se chvějí rozkoší, tisknou se na sebe a svou vášeň podporují slastným sténáním. Mladický ohon se těsní mezi jejich břišním svalstvem a zvlhčuje ho kapkami touhy.

Obří varlata nadrženého koňáka plácají o mladou pevnou vyšpulenou zadnici. Začíná nahlas procítěně vzdychat. Oběma rukama silně svírá smyslné milencovo tělo. Ten ho vášnivě líbá a přijímá svým pružným stahujícím se análem veškeré proudící semeno a sám to své v několika slabších cákancích vystřikuje na hruď milovaného poddaného.

Do jejich explodující rozkoše se dlouhým stájním koridorem nese volání komorníka, který stojí ve vratech:„Princi Williame! Vaše veličenstvo, jste tam?“

To byla ještě nedávno moje neoblíbenější onanovací fantazie. Přehrával jsem si ji večer co večer před spaním a dost často i přes den na hajzlíku, ve sprše po tréninku, anebo zavřený v našem zahradním domku. Vůně jeho dřevěné konstrukce i obložení mi oblbovala mozek, a já si v něm připadal jako ve středověké stáji. Vycákaní tak bylo vždy o něco šťavnatější.

Vloni v létě jsem oslavil osmnáct, ale moje tělo je díky sportu a rodinným genům vyspělejší než u mých vrstevníků, a ti co mě neznají, mi hádají třeba i jednadvacet.

Jsem ale stále puberťák jak poleno. Hormony se mnou mlátí ode zdi ke zdi a život kolem sebe vnímám v úplně jiných, dost často v několika na sobě nezávislých paralelních dimenzích.

A do toho všeho se vedle nás minulý rok nastěhoval nový soused. Mladý chlap do třicítky, na první pohled taky sporťák, pěkně rostlý a hlavně udržovaný. Což mě na něm přitahovalo nejvíc. Do jeho příchodu jsem měl kolem sebe jen chlápky podobné mému tatíkovi, kteří neznají nic jiného, než práci v místní fabrice, po šichtě hospodu a večer fotbal v televizi s další plechovkou piva v ruce. Tenhle způsob života se zákonitě podepisuje nejen na jejich tělesných schránkách, ale i povahách a mentalitě, na základě které vybudovali naši maloměšťáckou komunitu.

Proto chlápek, co se nastěhoval hned do vedlejšího domu, který společně s tím naším tvoří řadu podobných domků v satelitní zástavbě, byl pro mé mladé oči a nepřetržitě nadržený mozek něčím neuvěřitelným, novým a postupem času i nezadržitelně lákavým.

Z okna mého pokoje, které bylo jako jediné na našem domě natočené na ten jeho, jsem celé hodiny vydržel zírat k němu na zahradu. Na ní neustále něco dělal, kutil, anebo jen odpočíval u bazénu. Mockrát jsem ho zahlédnul, jak stříhá živý plot a jeho vypracované svalstvo se u toho šponuje.

Vždycky mi to nahrnulo spoustu krve a kapek touhy do ocasu. Další stovky hladových pohledů jsem na něho vrhal při sekání trávy, které prováděl vždy jen v lehkých kraťasech. Zatraceně tenký textil prozrazoval, že je naostro. Velké nářadí se v něm pohupovalo a převalovalo přes macatá varlata, což mě přivádělo k šílenství a vyvolávalo divoké představy. Naprosto reálně jsem si vybavoval všechno možné i nemožné, aniž bych věděl, co si vlastně vysnívám, protože jsem ještě panic.

Přesto jsem tehdy pod vlivem oněch pohledů na sousedovu zahradu zasemenil nespočítaně kapesníků, ručníků i roznošených triček. Litry mrdky jsem si během fantazií o něm taky vycákal na břicho, do postele nebo na stehna u psacího stolu, ale pořád jsem neměl dost. Přitahoval mě jako magnet. Nalepený na skle svého okna, s trčícím ptákem v ruce jsem sledoval jeho dokonalé tělo, ostře řezaný obličej, na němž měl vždy sluneční brýle, a já kvůli nim neviděl, kam kouká.

Až jednoho večera byly moje lačné pohledy z okna ložnice zbytečné. Na sousedním dvorku pusto a v celém domě vládla tma.

Já si v pubertálním mozku režíroval jeho dovolenou, na které sjíždí zástupy mladých kluků, jako jsem já. A už to mi stačilo, abych vycákal příděl mrdky, kterou jsem měl v koulích připravenou na onen večer.

Ale druhý den se moje dovolenková onanovací fantazie rozplynula s pohledem na ceduli pověšenou na trávníku před jeho domem. Ta celému okolí oznamovala, že dům je volný k pronájmu. To jsem nebyl schopný pobrat. Koukal jsem na ni nechápavě a vnímal jí jako sirénu ohlašující přírodní katastrofu, která mě svým neslyšným řevem zamrazila semeno ve varlatech na několik dnů. Fakt jsem se nedokázal vysemenit bez toho, aniž bych koukal na jeho dokonalé tělo. Chtěl jsem ho tak moc, že jsem po jeho zmizení měl pocit, že už nikdy nevystříknu.

Holky mě nezajímají a z kluků mám spíš strach. Teda zejména z toho, co si v jejich přítomnosti dost často představuju, a hlavně přeju.

Proto jsem pořád nedotčený a dodneška vděčný svému tehdejšímu nejlepšímu kámošovi Martymu za to, že mi potají půjčil plastovou umělou vagínu. Ta byla postradatelnou součástí erotické dílny jeho staršího bráchy Patrika. Mého v pořadí dalšího sexuálního favorita.

Marty k ní přidal ještě komentář: „Brácha si toho ani nevšimne. Ty vole, to musíš zkusit. Takový blaho si v ohonu ještě necejtil!“

Nemohl ani tušit. Už jenom to, že v ní před tím několikrát byl ten Patrikův, dostávalo můj klacek do nejvyšších úrovní rozkoše.

A tahle věcička mi pomohla se odblokovat. Zatím nikdy jsem ho nezasunul do ničeho tak měkkého, teplého a příjemného. Hebká výstelka intenzivně dráždila můj citlivý žalud. Oddával jsem se jejímu objetí a nasával vůni kůže na mém pravém bicáku. Po krátké chvíli jsem s hlasitým sténáním ládoval táhlé proužky mrdky do průhledné plastové erotické pomůcky a byl šťastný, že tohle blaho nezmizelo jako soused.

A přetrvává dodnes. Martymu jsem ji nikdy nevrátil a pořád intenzivně používám. Ve vedlejším baráku se od loňského léta vystřídali dva nájemníci, ale nikdy už se na to nedalo moc koukat. V tuhle chvíli je dům dokonce opět prázdný. Asi proto mě pod tíhou daných skutečností začaly zajímat i jiné aspekty okolního světa i života.

Díky oné zkušenosti s loňským sousedem i Martyho zápůjčkou jsem zjistil, co a koho přesně chci. Žiju ale v prostředí, které tomu zrovna moc nenahrává. Sex se tedy musel stát jen mou sice každovečerní, ale pouze sólovou záležitostí. Časem jsem to přijal, ohon jsem měl do čeho pravidelně zasouvat a koule vylévat, tak proč se tím stresovat.

Do hlavy i do srdce se mi totiž začal čím dál víc a mnohem intenzivněji, než kdykoliv v minulosti, zasouvat jiný element - zvířata.

Vždycky jsem je měl rád. Jakékoliv ve mně probouzí prazvláštní pocit. Jakmile se v naší čtvrti nově objeví cokoliv čtyřnohého, netrvá dlouho a jsou z nás kamarádi.

Proto jsem před rokem považoval za nepravděpodobnou informaci, že náš tehdejší sexy soused se z města odstěhoval, protože ho prý v centru bezdůvodně pokousal nějaký pes. Nejsme žádná metropole, spíš větší vesnice, tak bych věděl, kdyby tu žil takový zvířecí vztekloun. Žádné podrobnosti k onomu údajnému incidentu se mi nepovedlo zjistit. Jako milion jiných výmyslů určitě i tuhle kachnu uklohnily místní znuděné drbny.

Do detailů znám rodokmeny i chorobopisy každého psa, kočky, papouška i králíka široko daleko. Až mi někdy připadá, že to není normální. Anebo právě naopak – je to pro mě tak moc normální a samozřejmé, až mě to chvílemi samotného děsí.

Nejhrůzostrašnější okamžiky ale zažívám posledních pár měsíců. Mívám totiž pocit, že i dokonce rozumím tomu, co si myslí a zvukově projevují.

O to víc se těším na vysokou, kam poprvé mířím po těchhle prázdninách. Tam mi snad konečně někdo odborně vysvětlí, že jsem prostě jenom stvořen pro práci veterináře a že to všechno kolem je pouhá nevyhnutelná predispoziční úchylka.

Teď se ale nedočkavostí třesu na dlouhé dva měsíce sladkého nicnedělání. Poslední letní prázdniny v domě rodičů, a dokonce bez nich. Přijali pozvání na letní plavbu kolem světa, kterou táta dlouho odmítal, protože vždycky radši seděl s pivem v ruce u bedny. Letos ale konečně podlehl mámině naléhání. Prý, abych si to loučení s dětstvím pořádně a svobodně užil.

A zatím to vypadá, že užiju. Do vedlejšího domu se včera přistěhoval nový nájemník. Po dlouhých měsících je to ale konečně soused s velkým „S“. A možná nejenom s ním.

Od té chvíle mám pocit, že lepší prázdniny jsem na téhle adrese ještě nezažil. Je nádherný a neskutečně sexy. Ještě víc, než byl před rokem jeho předchůdce.

Dopoledne jsem ho párkrát zahlédnul přes staženou žaluzii z okna mého pokoje. Stěhoval a pořád nosil věci z auta do domu. Sice banální a v případě někoho jiného celkem nepozorovatelná činnost, ale při pohledu na něj...?

Wow! Okamžitě mi ztvrdnul a nemohl jsem se odtrhnout od okna. Přesně jako vloni jsme já i můj ohon zažívali opět to samé. Tedy kromě okamžiků, kdy se podíval mým směrem, až to vypadalo, že mi uhrančivě kouká přímo do očí. To jsem zakleknul, přitlačil se na radiátor a urputně se snažil zkrotit divoce kmitající srdce.

Jeho přítomnost, a pohledy o to víc, ve mně od začátku probouzejí miliardu různorodých prožitků. Straší mě to. Je tu teprve pár hodin, ale já už z něho šílím. A to jsme se zatím ani přímo nepotkali!

Co budu dělat?! Co mu řeknu?! Jak se na něho podívám?!, letí mi hlavou, sakra, co si oblíknu?! Zanechávám oběd obědem a kmitám po schodech nahoru do ložnice k šatníku.

Na jídlo už nemám myšlenky.

Boňas letí za mnou.

Jako štěně jsem ho před pěti lety našel přivázaného v nedalekém parku. Byl promoklý, podchlazený a hladový. Třásl se jako pytel blech, tak jsem neváhal a vzal ho domů. Ani po opakovaných výzvách se k němu nikdo nehlásil, a tak naši dovolili, abych si ho nechal. Drobounké, bezbranné a slaďoučké stvoření. Ze začátku jsem mu říkal Bonbónek. Od té doby už trochu povyrostl, proto se z něho stal jenom Bon.

To ale nemění nic na faktu, že se ode mě ještě nikdy nehnul na krok. I před školou pokaždé čekal. První dny dokonce skákal do oken naší třídy, než pochopil, že uvnitř prostě musím nějaký čas sedět. I když mu to dodneška asi nedává žádný smysl. Je ale prudce inteligentní a snadno se učí i přizpůsobuje.

Stejně tak rychle se z něho stal i můj módní guru. Jako správný a nejvěrnější nejlepší kámoš nemá problém mi od srdce a jasně naznačit, že v něčem vypadám jako hovado, něco je zbytečně moc vykroucené, a když mi to celkem sluší, tak odfrkne.

Paráda! Teď to netrvalo ani moc dlouho. Dneska se už totiž víc, než kdy jindy, oba nemůžeme dočkat, až vyrazíme ven. Na pravidelnou obhlídku rajónu.

Sousedova dodávka pořád stojí na příjezdu s otevřenými pátými dveřmi. Každou chvíli se musí objevit, aby si přišel pro další věci. Jenže místo něho se ve vytažených vratech jeho garáže objevuje impozantní černý dobrman.

Překvapení! Doteď musel být asi zavřený v kotci.

„K noze, Boný!“ tiše posílám vedle sebe, a snažím se předejít konfliktu.

Bon ale nevypadá, že by s tímhle týpkem chtěl vyvolávat cokoliv nepřátelského. Což mě trochu zaráží. Dalšího zástupce stejného plemene většinou nemine, aniž by mu alespoň vrčením nenaznačil, že on je tu největší a nejkrásnější.

Z hlubokého inteligentního pohledu i postoje nádherného cizince jasně čtu, že ani on ne a chce se družit. Přesto zůstává stát na místě, ve vratech garáže.

„Neboj! Je to mazel.“ ozývá se z ní smyslný hluboký mužský hlas.

To ty taky, říkám si v duchu krátce na to, s pohledem do uhrančivých očí páníčka. A rovnou se mi podlamují kolena a tuhne ohon. Jediné, co mě trápí, je, aby to ve vycházkových teplákách nebylo moc vidět. Jenomže to mi asi moc nevychází. On se ke mně pomalu přibližuje a nespouští oči z mého rozkroku.

„Jo, to je okamžitě poznat. Hotovej plyšák,“ snažím se proto už nahlas odvézt pozornost a vracím se k hafavoni.

Sexy borec se zastavuje v půlce nájezdu: „Sandr! Přivítat!“

Celou mojí bytostí projíždí pocit, že bych to měl udělat já. Totálně se mi z něho stahují kulky.

Přesto ten povel nepatřil mně. Aniž bych stihnul udělat cokoliv, černý obr je u mě, zvědavě mě očichává ze všech stran a naše seznámení zakončuje jazykem na hřbetu mojí pravé ruky.

„Já... Já.... Zvířata mám rád a oni mě taky, ale jeden nikdy na začátku neví...“ blekotám, ale původně bylo mým záměrem ukázat, že nejsem žádný tydýt a se zvířaty to umím.

„Já si to taky hned myslel.“ Zubí se na mě samec, až moc samcoidně, a já ztrácím i poslední zbytky už dávno zminimalizované sebedůvěry. Musí to být poznat až ze sousedního státu.

„Můžeme jít občas spolu venčit, jestli chceš.“ sebevědomě pokračuje. „Mimochodem, já jsem Heron.“ A podává mi u toho mužnou pravačku. Zdůrazňuju – mužnou! Takovou jsem ještě nedržel.

Rád a dychtivě se jí chytám, třesu s ní a užívám si představy o tom, co všechno by se mnou tahle pracka byla schopná provést, aniž bych se tomu chtěl bránit.

„Adrien. Těší mě!“

„Jo, to je celkem poznat.“ Neustupuje z pozice suveréna, která mu neskutečně sluší.

Po chvíli si bere svoji ruku zpátky, i když je jasné, že mu moje doteky nevadí, a klidně by v nich pokračoval.

Zavaluje mě plejádou tak moc nových, neznámých, dobrodružných, lákavých a příliš dráždivých zážitků, které vměstnává do několika mikrosekund, že už je nedokážu zvládnout. Do slipů jsem vytekl dávno a další příděl erotična, mačismu a jeho pohledů, nebo dokonce doteků bych dál neustál důstojně.

Bon se Sandrem rovněž zahajují seznamovací rituál. Na rozdíl od nás, ale v typickém psím provedení.

Odvádím proto pozornost k nim. Ke psům. K oboru, v němž předpokládám alespoň nějakou sebejistotu.

„Bon!“ vyštěkávám, „Tohle je Bon. Rýmuje se to s Heron.“

Zůstávám ale i nadále nadrženým, vyjukaným a možná i trochu vylekaným jelitem.

Soused mi pokládá ruku na rameno, čímž ze mně nadobro činí bezduchou loutku, a povídá:

„Hezký. Moc hezký. Oba dva. Rád jsem vás poznal kluci, ale musím se vrátit k práci, jinak se nenastěhuju. Uvidíme se zítra. Ukážete mi okolí. Co vy na to?“

Jenom mlčky přikyvuju. Asi se křením jako měsíček nad hnojem. Heron mě s chápajícím úsměvem poplácává po zádech, otáčí se a ...

S další náloží krabic zakrátko mizí v domě i se Sandrem.

Plastovku od Martyho przním hned, jak s Bonem kotvím doma. Před chvílí znova ve sprše.

A teď se na to chystám potřetí v posteli. Heron rozhoupal moji nadrženost a touhu po sexu takovým způsobem, že do utěšitelky celé odpoledne láduju další a další mrdku, až z ní už skoro vytéká ven. Nemůžu se nabažit pocitu, že je to jeho sevřená dlaň, která mi poskytuje útěchu, úlevu i rozkoš, jejíž výsledné cákance mi pak roztírá po zadku, po kterém ten borec touží.

Sním o tom, že prahne po mém těle. Zasouvám ohon do měkkého plastového gelu, myšlenky posílám na Heronovu zahradu a začíná to nevině:

Jde si zaplavat, kapky vody z jeho pevných svalů a napnuté kůže dělají ještě rajcovnější podívanou. Vylézá přes okraj ven a jako náhodou mu nacucané plavky sjíždějí ke kotníkům. Tají se mi dech a slastně hladově polykám. Jako zhypnotizovaný upřeně zírám na jeho nářadí, houpající se mu mezi svalnatými stehny, jejichž občasný pohyb mi dovolí zahlédnout ten skvost. Je sice v klidu, přeložený přes velká vlhká varlata a svěšený mezi stehna, ale i tak je k sežrání, nebo alespoň k olízání. Předkožku má napůl staženou přes masivní žalud a uprostřed toho macka je krásná vlnící se žíla. Všechna ta nádhera je na několika místech zmáčená, a já z toho začínám vlhnout taky.

Heron se po úplném vylezení z bazénu shýbá pro plavky. Znova se mi nabízí výhled na tu úchvatnost, tentokrát v plném rozlišení a bez jakýchkoliv ruchů. Připadá mi, že se mu trochu nalévá, ale nepřestává se mu převalovat mezi nohama a okouzlovat mě svojí smyslností. Stejně jako dvě krásně tvarované macaté koule.

Pohledem laskám poloobnažený žalud, na jehož špičce se leskne kapka. Je to sice asi jenom voda, ale já se v rámci rozdováděného fantazírování ujišťuju, že je to projev jeho nadrženosti.

Plastovku už zase plním mohutnými dávkami předmrdky. Uvolňuju fyzickou touhu takovým způsobem, až mnou projíždějí návalové vlny slasti, rozkoše a nedočkavého utrpení. Brzy vystříknu a hračku zasemením až po okraj. Už je skoro plná z předešlých dvou mrdaček, až to v ní čvachtá.

V hlavě slyším vzdálený zvuk tekoucí vody a vracím se ke snění o Heronovi.

Hned vedle bazénu má zahradní sprchu. Mydlí svoje vysportované tělo, pomalu ho oplachuje a to takovým způsobem, jakoby se předváděl. Líbí se mi to a šeptem ho komanduju a napovídám, jak se má natočit i kam prsty zajet a hrábnout, abych to cítil až ve svém ohonu. Díky své fantazii jsem najednou blíž jeho svalům, sluníčkem vonící kůži i neodolatelnému ohonu. On se ke mně přitáčí. Je vyšší, a mně se opět zmocňuje slabost a extrémní poddajnost. Cítím jeho dominanci i touhu. Opatrně se k němu přitahuju, tisknu své roztoužené rty na jeho prsa a zlehka je líbám. Pomalu se přesouvám k bradavkám a střídavě je špičkou jazyka i zuby dráždím. On si mě pravou dlaní přitahuje za zadek blíž a tiskne si mě na břicho. Trčící tlustý klacek mi tak zasouvá mezi stehna a já sténám blahem.

Zatím tak málo mi stačí. Mohutný výron semene vystřeluje víčko šukací lahve, až dopadá na podlahu mé ložnice. Ještě chvíli si ji opakovaně zuřivě narážím na ocas! Až ke koulím, abych z nich vyždímal všechno!

Ale neulevuje se mi. Heronovo erotično zůstává přítomné a cvičí se mnou až přespříliš. Už teď vím, že ani tenhle výstřik nebyl dneska poslední. Přitom ze mě šťáva pořád ještě vytéká, prodírá se z plastovky ven, stéká mi po podbřišku, tříslech i stehnech až na prostěradlo, do kterého se pomalu vpíjí. Pokojem se rozprostírá její lákavá vůně a já si přeju, aby se dostala až na zahradu a ještě dál. Blíž k Heronovi.

Jasně domek, napadá mě najednou spásná myšlenka. Večer si do něho zalezu. V létě se tam dá přespat na lehátku.