• Good Guy

Jan Aš: Autobus




“Vstávej, princezno!!!” najednou mě vzbudil jekot.

“Co blbneš, magore? Nech mě spát,” odsekl jsem ještě rozespale.

“Jak magore? Co magore? Zvedni sakra tu svou prdel a mazej do školy,” jako vždy velmi upřímný Tony.

“Cože, dneska škola? A co je vůbec za den? On není pátek?”

“Ne, princezno! Dnes je čtvrtek. Prober se, jinak zas zazdíš ty svý žvásty o existenciální filozofii, co tě berou víc než pořádnej šlachovitej čurák,” shrnul drsně s poťouchlou jiskrou v očích.

“Toníku, musíš být vždycky tak vulgární? Nemohl bys to občas říct nějak slušněji?” zas jsem ho musel moralizovat a dělat ze sebe ochránce dobrých mravů.

“Hele, a ty musíš bejt pokaždý taková zasraná puritánka? Je už osm hodin a pokud si dobře pamatuju, tak ti to začíná v devět, co?”

“Dej pokoj, nejsem žádná puritánka. Ano, začíná mi to na fakultě přesně v 9:10, tak dnes pojedeme zase spolu?” zeptal jsem se, když jsem se konečně vyhrabal z postele.

“Já jedu už teď, mám to šílený! Navíc ten týpek od C++ je vážně nějakej dement. Dneska s tebou autobusem nejedu, kámo.”

“No dobře, tak se uvidíme večer.”

“No, večer hmm…, no nevím,” ošil se a pokračoval dál: “ už mám ňáký plány, víš?”

“Aha, chápu. Zas nějaký hezoun?”

“Klídek. Hezoun nehezoun, důležitý je, že mu pokaždý stojí jako stožár, když mě vidí vykunděnýho.”

“Ty a tvá přirovnání,” plácnul jsem se do čela, “tomu se nestačím divit.”

“Ty a tvá zasraná morálka. Prober se a taky si to užij!”

“Jasně, až najdu toho pravého, tak si to užiju.”

“Víš ty co? Na tý fildě ti snad vyprali mozek,” odsekl, když už stál u dveří a zrovna se obouval. Pak přidal: “Aby sis nemyslel, že jsem takovej hajzl, tak jsem ti nechal na stole kakao. Pěkně se nasnídej. Já pádím.”

“Moc Ti děkuji, Toníku!”

“Za málo. Čau!” bouchly dveře.


Je to výhoda mít na bytě tak skvělého spolubydlícího, který je rychlý jako blesk, aniž by si všiml mého nočního trapasu. Tony totiž nelpí na detailech, tak si určitě nevšiml, že jsem nespal na prostěradle. Zatímco já musím vždy všechno analyzovat. Jednou mě to umučí k smrti. Proč se nemůžu prostě uvolnit? Jen tak o ničem nepřemýšlet a nic neřešit. Nechat se vést svými city, a ne vždy rozumem. Musím na tom ještě zapracovat.


Tony je fajn kluk, ale je na mě příliš otevřený. Příliš otevřený na všechno, hlavně na ty muže. Já bych to nedokázal, stále se honit za čím dál novějším modelem. Potřeboval bych spíš něco stálejšího, ale to bych se asi musel vrátit do minulosti, kdy ještě takové hodnoty jako láska, důvěra a oddanost byly v módě. Dnes jde prostě o rychlovku bez žádných citů a závazků. Vlastně je to už na stejné úrovni jako spánek, jídlo a pití. Trochu se vyspat, rychle se najíst a mezitím si užít. Dnešní vztahy úplně postrádají tu kouzelnou senzualitu. Tu smyslnost a procítění těch všech úžasných okamžiků. Chybí tomu to…


“Sakra!!! Zase to samé!” vykřikl jsem, když jsem se podíval na hodinky – je 8:45. Ujelo mi to před minutou, ale ještě stihnu ten další v 8:51.


Popadl jsem batoh, kopnul do sebe kakao a z ledničky vyndal chlebíček, který jsem si večer nachystal k svačině. Jenže v tom spěchu jsem zabouchl dveře ledničky s takovou silou, že z ní spadl květináč a rozbil se na střepy.


“Kruci!” zasténal jsem, když květináč skončil na mé noze. Do prčic! Proč já vždycky musím mít takovou smůlu? Auu!


Hned jsem se chytil za chodilo a oprášil jsem si jej od rašeliny. Žádné krvácení, tak to bylo fajn. Jen trochu bolelo. Určitě bude modřina.


Ale teď na to nebyl čas. Bylo už 8:51 a zmeškal jsem další autobus a zbyla mi poslední šance, abych se ještě nějak slušně dopravil na přednášku. Musel jsem spěchat.

Běžel jsem k prádelníku převléct si ponožky. V předsíni jsem se na sebe podíval do zrcadla, obul se a hned se řítil po schodech dolů, jakmile za mnou zapadly dveře.

Vyběhl jsem z domu jako pokaždé s rozcuchanými vlasy, hodil si batoh na záda a prudce jsem se pustil k zastávce, abych triumfálně doběhl dvěstěsedmičku, kterou jsem už viděl v zatáčce. Byl to můj běžný sport dobíhat MHD, vlaky, a dokonce i letadla, protože jsem s tou dochvilností vždycky pokulhával. V tomto jsem byl přeborník, ale nějak jsem to vždy na poslední chvíli doběhl, jako i dnes.


Do autobusu jsem však nastoupil celý uřícený. Pot mi stékal po čele. Pár kapek dopadlo na zem. Tváře jsem měl určitě rudé jako sovětská vlajka, protože jsem z nich cítil horko. Zabral jsem volné místo u okna a zhluboka dýchal, abych se už uklidnil.

“Příští zastávka - U Památníku,“ zaznělo.


Uff! Už tam za patnáct minut budu. Kdybych zas nerozpitvával smyl lidských vztahů u snídaně, tak bych nemusel nikam běžet. Vždyť vstávám na čas, ale jen s tím odchodem mívám problém. To i já nepochopím, co je na mně špatně, že to prostě nestíhám.


Ale pohledného chlapíka, který stál v autobusovém prostoru u dveří, jsem si všimnout stihl. Hned jsem zbystřil a zaměřil svůj zrak na jeho ramena. Byla přesně taková, jaká u mužů mám nejraději, široká, pevná a svalnatá. V tom žlutém tílku mu to obzvlášť slušelo, protože byly odhalené krásně vyrýsované bicepsy. Ještě tomu všemu přidávala kouzlo zaťatá ruka, v níž pevně svíral sportovní tašku. Nemluvě už o kraťasech, které byly natolik uplé, že v nich pánská výbava perfektně vynikala.


Nemohl jsem si pomoct. Zíral jsem na něho jako hladový pes a na sucho polykal. Představil jsem si, že místo své tašky drží v ruce můj natěšený úd, který jen touží po výstřiku. Hraje si s ním nejdřív pozvolna a pak postupně přidává na intenzitě.


Okamžitě jsem se rozvášnil a v trenkách mi začínalo být těsno. V sedadle jsem si udělal pohodlí a roztáhl kolena dostatečně daleko, abych si mohl užívat hezkou podívanou bez zbytečného tlaku.


Zaměřil jsem se teď na jeho široká ústa, která v mé hlavě mířila k mému přirození, aby ho okoštovala. Viděl jsem to před očima, jak by se všechno odehrávalo doopravdy.

Jak jeho šikovné rty dráždí můj nalitý žalud a jazyk kmitá u kořene. Ta neuvěřitelná rozkoš procházela celým mým tělem, a přitom se vše odehrávalo pouze v mé hlavě. Tvrdnul jsem, až se mi můj nástroj začal tlačit poklopcem ven. Nemohl jsem to vydržet a věděl, že to už chce.


“Příští zastávka - Bílá labuť.“


Rázem jsem se vzpamatoval, kde to jsem a co právě provádím. Ještě pár nepozorných okamžiků, tak by ta bílá…, ta bílá labuť ze mě vyletěla. Naštěstí jsem dokázal udržet ptáka v kleci. Jinak bych mohl jet rovnou zpátky pro čisté kalhoty.


Nervózně jsem se rozhlížel po autobuse, jestli si někdo nevšiml mého transu. Bohudík všichni vypadali nezaujatě a nabušené koule v mých trenkách nikoho nevzrušovaly. Pak jsem se znovu otočil směrem k mému cíli, abych na něj mohl zase zamířit, ale už tam nestál. Musel vystoupit na Bílé labuti, když jsem dával myšlenky dohromady. To je ale škoda, protože se mi moc líbil a mohlo mi to zpříjemnit poslední minuty strávené v autobuse.


Podíval jsem se z okna na rušné centrum a na kolemjdoucí lidi s nadějí, že ho ještě někde spatřím. Bohužel jsem neuspěl a tak jsem pohled vrátil zpátky do autobusu.

Vzápětí mi došel dech. To snad ne! Předmět mého obdivu seděl přesně naproti mně. Vybral si bezvadné místo, na kterém vypadal jako ve výloze. Tentokrát jsem si kromě jeho svalnatých ramen všiml i úžasných chlupatých, dlouhých nohou. Měl pevná a široká stehna a krásná lýtka, přesně taková, která mě brala.


Teď to bylo mnohem snazší, vrátit se ke svým slastným představám. Navíc si v klíně držel mobil, proto pro mě bylo jednodušší vybavit si, že mu místo mobilu sedím na klíně já, a on svírá mě svými širokými rameny.


Cítil jsem se v bezpečí a prahl jsem jen po tom, aby se o mě postaral. Představil jsem si, že si hraje s mým pindíkem a jemně ho masíruje oběma rukama skrz mé kraťasy, které už byly k prasknutí. Postupně zrychluje, hladí ho a mačká. Potom ze mě strhne vše, co mu brání se dobýt k mému přirození. Zase se chopí mého penisu a dráždí ho pozvolna. Jde to hladce, jako s lubrikačním gelem, protože průběžně vytékám vzrušením. Pak zkouší palcem tlačit na můj žalud a dělat kroužkovité pohyby. Myslím, že vybouchnu.


„Dlouhá třída,“ hlásí paní.


Hned jsem se probral a podíval dokola, jestli si nikdo mého vzrušení nevšiml. Někdo vystoupil, někdo nastoupil a udělalo se obecně poloprázdno. Většina míst byla volna, ale na tom naproti mně pořád seděl ten pohledný muž, po kterém jsem toužil v mých myšlenkách. Musel jsem se na chvíli zklidnit, abych mohl pokračovat v závěrečném dějství mé představivosti.


Projížděl jsem ho zrakem celého, abych zaznamenal každý detail. On si mě vůbec nevšímal, což mi jen pomohlo se uvolnit. Bez zbytečných omezení jsem se mohl nechat vést myšlenkami. Jeho ústa, jeho hruď, jeho ruce. Znovu jsem si nemohl pomoct a sklouzl jsem nakonec do jeho klína.


Vypadalo to, že je řádně vybavený a určitě by mi stálo za to na takového hřebce nasednout. Škubl jsem sebou a ucítil příjemné teplo v okolí konečníku. Dojímal mě pocit, že do mě vniknul a já se pevně vzepřel o jeho svalnatá stehna. Začal jsem jemně tlačit konečníkem na sedadlo, zatínat a povolovat svaly. Napodoboval jsem rytmus kopulačních pohybu, až se mi udělalo příjemně. Byl jsem velice uvolněný a myslel jsem jen na něho.


Jeho ústa se blíží k mým. Něžně mě kouše po krku, a přitom nepřestává přirážet. Je už celý ve mně. Prudce zakláním hlavu, zvedám se na rukou a chci, aby ho znovu do mě tvrdě vrazil.


Lehce jsem zasténal, pocítil v trenkách proudící, lepkavé teplo a zároveň si uvědomil, že jsem v autobuse. Jedinou osobou, která si toho všimla byl on. Podíval se překvapeně, zvedl se a přistoupil ke dveřím. Snažil jsem se nezmatkovat a dát batoh přes sebe.


„Právnická fakulta.“


Muž vystoupil, aniž by na mě ještě jednou pohlédl. Vydal se směrem k budově a já jsem ho pozoroval do poslední chvíle v zatáčce, kdy vstoupil dovnitř. Měl jsem pocit, že jsem o něco přišel. Ale neměl jsem teď čas, nad tím se přemítat, protože jsem už taky vystupoval. A se studem v obličeji nejdřív běžel na záchod.


782 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše