• Good Guy

Já, Inrův dědic (1)


Kapitola I.

Běžím… Naboso se nořím do prohřátýho písku španělský pláže a s jejíma metrama za mnou postupně zůstává i únava nahromaděná za celej pracovní den.

Po něčem tak suprovým se mi bude fakt stejskat.


Kolem sebe slyším jen šplouchání vlnek a z dálky dost hlasitou muziku, kombinovanou řevosmíchem.


Obojí se do širokýho, dalekýho okolí rozlejhá z turistickejch podniků, který jsou nahoře přede mnou, kde je pobřeží nejvyšší, přechází do útesu a stáčí se do moře jako podkova.


Tady u vody jsem teď sám, užívám si bezvětří, pohodičku a kochám se. Přímořskej val, kterej mám po levý ruce, je v těhle místech vysokej asi jako čtyřpodlažní činžák a pokrytej jen hustým křovím nebo strmou skálou, takže ani nehrozí, že by se do mě někdo seshora trefil vajglem.


„Výstřel? Tady?!“ musím ale najednou zašeptat a zastavit se. Zakláním hlavu naho...: „Do hajz…!“ A skoro nestíhám uhnout před padajícím óbrbalvanem.

Mezi lopatkama cejtím pálivou bolest, na levou nohu nejsem schopnej došlápnout, přesto musím pryč.


Vyplivuju hlínobordel, kterýho jsem trochu i spolknul a vdechnul, vrhám se do moře a několika svižnejma tempama se celkem slušně rychle vzdaluju od místa, kam jsem sice před chvilkou uskočil, ale i tam se potkal s oblakem všelijakýho svinstva a dostal několik zásahů od menších kamenů, který ten metrákovej strhnul s sebou.

Nehybně se udržuju na hladině a šokovaně zírám do pološera, jako bych nechtěl věřit, že je něco takovýho vůbec možný.


Mořská voda mě ale fofrem a spolehlivě přesvědčuje, že skutečný to je. Rány jsou totiž asi otevřený, krvácej a sůl není úplně to pravý ořechový, co bych tam zrovna v tuhle chvíli chtěl mít.


A pak taky – začíná se mi dělat lehce šoufl.

Rychlým plaváním kopíruju pláž zpátky až k přístupovejm schodům a po nich pokračuju dál belhavě-sprintérsky známou cestou až do bezpečnýho prostoru za ochrannou zdí našeho ubytovacího komplexu.


Rovnou mířím k první chajdě, kterou obejvá asistent André. Čeká mě sice určitě přednáška o nezodpovědnosti, ale ty šrámy potřebujou ošetřit a tady neznám nikoho jinýho, kdo by byl schopnej mi rychle pomoc.


A to skutečně urgentně, protože se mi komplikuje i dejchání.

Z asistentovny vycházej hlasitý zvuky, typický pro sledování televizního přenosu formule 1, já pomalu přistupuju po terase k pootevřený okenici a tluču na ni.


„Jo! Hned jsem tam,“ hlásí André od bedny.

A má recht – už je u okna, otevírá ho naplno a rozesmátě se ptá, co mi chybí.

Ve zkratkách blekotám o podvečerním běhání a rychle tak vysvětluju, proč jsem byl venku.


Opírám se o dřevěnej rám, abych ustál bezvládnost, která u toho na mě leze... Ale nějak to nepomáhá.


Před očima se mi rozkmitávaj malý průhledný tečky, který se vzápětí měněj v tmavý fleky a ty se slejvaj v jednu velkou černou nekonečnost.


Vnímám jenom to, že už nic nepovídám, a slyším Andrého, jak zpočátku klidně vyzvídá, jestli mi není špatně.


Jeho hlas se ale najednou rakeťácky zvyšuje a zároveň vzdaluje, až úplně mizí kdesi v dálkách věčnejch lovišť.

A tím to pro mě vlastně celý začalo.

Podobnejma živejma vzpomínkama mám přemejšlírnu napěchovanou, je mi ale jasný, že naprosto netušíte, která bije, proto začnu znova a takhle:

Jmenuju se Damián Dendt a vždycky jsem se považoval za celkem obyčejnýho kluka. Necloumaj se mnou mindráky ani potřeba si před druhejma hrát na machra světovýho, kterej všemu rozumí, každýho zná a všude byl.


Jsem normovanej týpek, proto mám i dělám chyby a hodně bych se měl ještě naučit.

Nemusím už ale to, že přímo nenávidím podrazy, aroganci a hlavně přetvářku.

I proto se převážně vyjadřuju jenom tak, jak mi zobák narostl.


Jenomže co jeden nemá rád, se mu nejvíc děje, a skoro od začátku života narážím jenom na křivárny a snažím se s nima bojovat. Stejně jako s těma, co mě považujou za jednoduššího, a to asi kvůli mýmu neškrobenýmu chování.


I když...

Je vlastně pravda, že jsem částečně možná i naivní. Ale jak jsem měl možnost poznat, takovej kousek má v sobě každej chlap, přestože ho většina z nich potlačuje, aby nebyli za slabochy.


Na mysli mám toho malýho kluka, kterej se čas od času v každým mužským probudí a začne vymejšlet blbosti nebo si třeba chce hrát, a to klidně i s hračkama, který byly původně vyrobený jenom pro děcka.


S tím jsem si ale já nikdy nelámal hlavu. Domejšlivý kritiky od těch, co o mně ve skutečnosti nemaj ani šajnu, mě nevzrušujou, protože vím, že v případě potřeby dokážu zabrat.


Takže žádnej stres nemám ani z toho, že jsem na kluky.

Se stejným klidem si občas nechávám obyčejně přemejšlející kebulí prohánět i negeniálnosti, který se dokážou radovat ze života a nadchnout se prostejma věcma.

Jako právě teď, když stojím uprostřed bíle vymalovanýho pokoje a zírám do jeho vysokýho stropu na vyštukovanej pás zlatejch lipovejch lístků. Ten se táhne kolem dokola a svojí kouzelností mě před chvílí omámil tak, až jsem se dostal ke vzpomínání na Španělsko.


Z něho už jsem venku, ale z čeho se vyklouznout nedá, je fakt, že se píše rok dva tisíce a v rozporu s věštbama o konci světa se tahle planeta klidně i s lidskou civilizací dál nerušeně otáčí a zas a znova na ní noci střídaj dny.


A že se tenhle už taky blíží ke svý expiraci a jeho pozdní odpoledne se překlápí do finiše. Provazy slunečního svitu chtěj ještě naposledy vykreslit krásu a detaily míst, na který dopadaj. Několik paprsků se trefilo i do Vltavy a rozházený střípky usínajícího slunce blejskavě poskakujou po malejch vlnkách na její hladině. Proud je unáší a společně omejvaj kamenný bloky říčního koryta, který vede těsně kolem domu.

Přistupuju k oknu a pozoruju řeku i lidskej cvrkot tam dole, kterej se už třese na to, co přinesou noční hodiny. Pro někoho jsou časem odpočinku, pro jinýho zábavou a někdo depresema ani nezamhouří oko.


Já teď ale myslím hlavně na nás! Na ty, co temnotu využívaj k obživě.

Nesčetněkrát to popíchlo moje skrytý klučičí touhy a já si díky nim mohl užívat představy o tom, že jsem charismatickej upír nebo jindy zase divokej vlkodlak, co s měsícem za zádama nastavujou světu krvelačnou tlamu.


K mý smůle ale nejsem postavička z fantasy příběhu ani superhrdina, jenom někdo, kdo se zamiloval do práce, která se prostě většinou dělá až po setmění.

A tady narážím na jeden z mnoha fascinujících aspektů života – některý věci kolem nás totiž nejsou takový, jaký se můžou na první pohled zdát. Protože, i když se nepovažuju za někoho pozoruhodnýho a taky se tak snažím chovat, v očích ostatních je to asi totáč obráceně.


Jsem gou-gou tanečník, občas fotomodel a ode dneška i profesionální garde.

Do pokoje se mi otevřeným oknem tlačí pouliční rambajs a slabej větřík fouká vůně z nedalekýho grillbaru, což je sice příjemný, ale večer se nezadržitelně blíží a volno končí.


Aby mě nic nerozptylovalo, zavírám a z nočního stolku zvedám služební mobil, kterej zapínám. Otáčím se do místnosti a uvědomuju si, že jsem se v ní ještě ani pořádně nezabydlel, a to už jsem tu skoro celej den. Doteďka to ale bylo jedno velký stěhování, během kterýho jsem opouštěl pronajatej byt na sídlišti.


Sedám proto obřadně do měkkýho polstrování malýho hnědýho křesílka s vyšitejma zlatejma lístkama.


Totožný listí je i na jinejch segmentech tohohle skorohradu a on se po něm taky od začátku jmenuje, stejně jako firma v něm – Zlatej Lístek.


Já tu teď sedím v roli jejího nájemníka a zaměstnance, protože zdejší říďa mě včera najal, a to hned po mým návratu z posledního focení ve Španělsku. Z letiště jsem rovnou frčel na předem domluvenej pohovor, uspěl v něm a dneska se do nabídnutýho pokoje i nastěhoval.


Zbavil jsem se tak dojíždění přes celou Prahu a díky tomu budu moct nerušeně pracovat po nocích jako taneční povzbuzovač na diskotéce, která je v suterénu, a přes den doprovázet klienty, co si za svý prachy, ale jen ve vší počestnosti, kupujou společnost prověřenejch a kultivovanejch mlaďochů ze stáje Zlatýho Lístku.


Přiznávám se bez mučení, že jsem z toho natěšenej a zároveň hrozně nervózní. V takový společnosti jsem se nikdy nestačil ani ohřát. A přestože mě všichni kámoši přesvědčujou, že na to mám, neuvěřím jim, dokaď si to nevyzkouším na vlastní kůži.

Na tu jsem už pocejtil všelicos a něčím z toho bych se ani nechlubil.


A právě proto jsem z tohohle fleku tak odvázanej. Vidím v něm možnost se konečně vymanit ze světa, kterej jede podle vlastních pravidel, protože zákony jsou mu naprosto ukradený.


Osud mi teď prostě hodil kost, já ji chytil, držím pevně v zubech a snažím se hlavně sám sobě dokázat, že nepatřím tam, kde jsem se ocitl už v pubertě bez toho, abych měl po ruce někoho ctižádostivějšího, nebo aspoň protřelejšího a otrkanějšího.


Tahle práce pro mě znamená, že snad nebudu muset dál snášet chlípný pohledy a dost často i doteky lidí, co se mě snažili dostat jen do postele a nechtěli pochopit, že kurvu nikdy dělat nebudu. A taky už odmítám odolával marnejm snahám vychovat ze mě feťáka, kterej za dávku udělá cokoliv.


Plácal jsem se v podobným marazmu víc než přes limit a nemůžu si dovolit promarnit další čas. Uvědomuju si, že roky letěj a já nebudu na věky hezkej kluk. Proto jsem, hned po prozření, dost z vydělanej chechtáků cpal do vzdělání a ještě pořád se snažím, stejně jako u maturity, při práci dohnat to, k čemu mě nevedla rodina, protože už dlouho žádnou nemám.

Takže opuštěnej sedím v malým křesle, užívám si jeho měkkej posez, čučím do stropu a přemáhaj mě myšlenky na moji lehce komplikovanou existenci.

Ale pozor – ne proto, že bych se litoval nebo chtěl na okolí filmovat chudáčka bičovanýho sudičkama. Právě naopak – veškerý tohle přemítání mě má nakopnout a dodat mi sebedůvěru.


Jsem totiž sice ještě poměrně mladej, ale už jsem toho zažil tolik, že by mě nemělo jen tak něco rozházet.

A právě tu poslední větu si teď snažím narvat do hlavy a nahradit tam s ní nervozitu, která mnou pulzuje.

Z dopingový prohlídky uklidňujícího stropu mě vytrhává mobil, kterej kvůli vibracím poskakuje po skleněný desce konferenčního stolku.

„Aaa! Už je to tady!“ říkám si polohlasně a ani se na něj nedívám.

Čekám totiž seznamovací hovor s prvním klientem, kterej by mě měl pozvat na sklenku.

Teda, měl?!


Spíš počítám s tím, že posezení někde v báru, kde houstne dým bude následovat, protože se mi z recepce doneslo, že se můj první kunčaft objednal na desátou. A co jinýho by se dalo v tuhle pokročilou hodinu společensky provozovat s přihlídnutím k tomu, že intimní radovánky klientů se společníkama jsou, díkybohu, striktně zakázaný firemním kodexem, kterej tady všichni dodržujou?

Ale omyl.


Displej mi nehlásí příchozí hovor, ale textovou zprávu. A to mi na klidu nepřidává. Podle pravidel by totiž zákazník měl vždycky navázat kontakt hovorem, a ne esemeskou. Prohlížím si proto podezíravě a nahlas písmenka na mobilu:

„Ahoj, Damiáne! Až budeš mít čas, prosím, stav se u mne v kanceláři. Jsem tu dnes do půlnoci. Díky, Richard.“

Krčím ramenama a do éteru prázdnýho pokoje odpovídám digivzkazu:

„Třeba hned.“ A nepřerušeně pokračuju dál v rozhovoru s textovkou, která je od hlavního manažera, sedícího zrovna teď v kanclu pode mnou: „Proč šéfa nechávat čekat, když se zatím práce nehrne?“


Popadám mobil, opouštím pohodlný sezení a vzápětí i pokoj, kterej se za mnou samočinně znepřístupňuje, protože automatickejma zámkama jsou osazený vstupy do všech pokojů.


Na chodbě, těsně vedle mejch dveří, je zrcadlo, který vypadá, jako by bylo vsazený do obrazovýho rámu zaštukovanýho do zdi, a tak ho zneužívám, abych zkontroloval vzhled: „Jo! To by šlo.“


A už pohopsávám po schodech dolů do prvního patra, kde mě směr točících se schodů kontinuálně posílá přímo ke dveřím s číslem jedna.


„Ahoj, Richarde! Potřebuješ něco?“ hlásím potom, co mě do nich vpustil bzučák.

Urostlej blonďák s vymakanou postavou, usazenej za stolem mi modrejma očima naznačuje, že mě nečekal tak brzo: „Ne, ne. Chtěl jsem si s tebou jen osobně promluvit. Podle rozpisu vím, že tam dnes až do dvaadvacáté hodiny nikoho nemáš, proto mi přišlo vhodné tě tady uvítat, seznámit s novým pracovištěm a možná i domovem a tak.“ Zastavuje se a zkoumavě si mě prohlíží, snad abych mu dal souhlas.

„Jasně! To bude supr.“


Na šéfově hladce oholenejch tvářích se objevujou ďolíčky. Ty bejvaj jinak většinou schovaný pod maskou vševědoucího a všehoschopnýho alfasamce, kterej zásadně před zaměstnancema asi moc často nedává na odiv svoje pocity a emoce. Pousmání proto zase rychle mizí a objevuje se jeho obvyklý přísný manažerský zakabonění: „Já vím, že jsme o tom mluvili při pohovoru, ale raději opakuji…“


Všechno se ve mně zastavuje, protože to říká tak, jako bych hned první den něco provedl. Chytám se dlaněma za opěradlo historický židle, která stojí naproti němu u stolu, a čekám nějakej ten seřvunk.


On se dál sebejistě kolíbá v tý svý moderní a odpružený: „…nejsme žádný bordel! Vybudovali jsme tenhle podnik na základě korektních požadavků podnikatelů, politiků a aristokratů, kteří v Praze z nejrůznějších důvodů tráví svůj drahocenný čas a chtějí, nebo ho potřebují vyplnit společností mladých profesionálů. Ti klienta, dle předem uvedených požadavků, doprovázejí, kam si přeje a nechce či ze společenských důvodů nesmí přijít sám.“


V pohupování nepřestává ani s koncem proslovu, kterej sice slyším, ale nevnímám. Nesoustředím se na to, co mi povídá, ale na něj.


Jmenuje se Richard Valten a vyzařuje sebevědomí založený na nadprůměrný inteligenci, kterou jsem rozpoznal už během našeho prvního setkání u včerejšího přijímáku.


Tam seděl uprostřed skupinky vyhledávačů novejch tváří, mezi který patří i asistent André ze Španělska. Každej z nich tam měl svýho kandidáta, proto pohledy vrhaný na mojí maličkost nebyly úplně ty z nepřívětivějších. A jejich nevraživost asi přiživovalo i to, že se Richard chystal přijmout jenom jednoho z navrhovanejch adeptů.


Můj objevitel André tam chyběl, což mě společně s přísnejma ksichtama porotců přetrémovávalo. Ale neodrazovalo a já byl odhodlanej se o nabízený ryto klidně i poprat.


Sólorozhodování se už dávno stalo mojí podstatou, a proto mě víc zneklidňovala výrazná profesionalita, dokonalost vystupování i celkovej vzhled lidí sedících za stolem přede mnou, na jaký jsem zatím zvyklej nebyl.


Každej z nich byl oblečenej v jednoduchý, ale na první pohled kvalitní bílý košili s mrňavejma lístečkama na manžetách, která v kombinaci s Richardovým vyjadřováním dávala jasně najevo jeho smysl pro dokonalost i těch nejmenších detailů, kterej má všem zájemcům o práci v tomhle podniku naznačit ústřední krédo – vše pro firmu a její úspěch!


Prostě a jednoduše na mě udělal dojem, kterej přetrvává i v průběhu finále jeho referátu o tom, co a jak bych měl u Zlatýho Lístku dělat.

Během něho se zvedá ze sitcu potaženýho bílou kůží.

Následuju ho a vycházíme na chodbu s tmavě hnědým kobercem, lemovaným po obou jeho stranách pásem lipovýho listí.

Chodba se stáčí od kanceláře mírně doleva ke schodišti. Přes něj vede z druhýho křídla zrcadlově stejná, přibližující se k nám podél litinový mříže. Ta je vytvořená z černejch zvlněnejch tyčí posetejch zlacenejma kovovejma lístkama nejrůznějších velikostí, kdy všechno dohromady to tu má sloužit jako zábradlí. Jenže dojem je spíš nestabilní, a to takovej, že tu někdo do podlahy zapíchal malý proutky, ze kterejch na jaře vyrostly větvě a ty teď jako hustý křoví lemujou otvor pro schodovod.

Na ostatních podlažích je to stejný, krom toho, že na rozpaženejch chodbách tam můžete pokaždý najít víc pokojů a salónků.


Středobodem celýho Lístku je kamenný točitý stoupaliště. Sice by v tak robustním baráku mohlo bejt o kapičku míň decentní, širší a celkově zabírat víc místa, ale i tak je skvostný.


Na schody z každýho patra přetejká koberec, ukotvenej k nim pozlacenejma tyčkama, pod kterejma proudí až ke spodním partiím domu.


Okouzlující efekt nenásilnejch přechodů vzniká i zaoblenejma tvarama chodeb a absencí veškerejch rohů, který jsou nahrazený do kulata vyhlazenejma polosloupama.

Hlavu bych si div neukroutil, jak se snažím zhltat veškerou tu nádheru.


Souhra černý litiny, hnědýho koberce, zlatavejch lístků, pár zrcadel a sněhobílejch zdí dokresluje celkový secesní vyladění, který tady člověka nadnáší.


S Richardem scházíme do nižších pater impozantní šestipodlažní budovy, která je zhruba stoletou, nedílnou součástí pražskýho centra.


V přízemí jsou recepce, bar s restaurací, diskoška a nevídaně vysoký, patřičně ozdobený stropy, pod kterejma mimo jinýho dochází k navazování prvotních kontaktů mezi společníkama a klientama.


V suterénu jsou hned naproti schodišti plechový dveře, za kterejma je vlez do podzemní garáže.


My se u nich ale točíme ostře vpravo, a tím se dostáváme do chodbičky protínající další sektor tohohle baráku. Richard mi ochotně otevírá každý dveře, který potkáváme. S elánem malýho kluka se chlubí, že vládne i tomuhle relaxačnímu prostoru, kde je sauna, fitko, solárko, masážní a kosmetickej salón i podzemní bazén, za kterým je prádelna a dál ještě kotelna.


Se stejným nadšením, s jakým mi to tady ukazuje, mě i seznamuje s bonusem, že všechno tady můžu plně a zadáčo používat. Teda pokavaď některý ze zařízení zrovna nebude zamluvený, což si budu muset vždycky předem zjistit na recepci.

Ale spodek Lístku je touhle dobou už většinou prázdnej, proto s klidem vstupujeme do dveří, za kterejma jsou sauny a masáže.


Vrátka se za náma zavíraj a jako po mávnutí kouzelnýho proutku se najednou z Richarda stává jinej člověk: „Sedni si a poslouchej!“ velí a rukou mě posílá do sedu na lavičku za mnou.


„Co blbneš?“

„Řekl jsem, sedni a poslouchej!“

„Fajn, fajn! Tak povídej!“

„André tě doporučil pro tvoji spolehlivost, tak nesmíš zklamat! Já si tě protlačil, protože jemu věřím. Tudíž – žádné drogy, alkohol ani ponocování!“

„Co?“ tlačím ze sebe a lavice mě pomalu začíná pálit pod zadkem.

„Slyšels dobře!“ nevzdává se.

„No jo, slyšel. Nepiju, nefetuju, není problém. Ale s tou večerkou to při gou-gou asi nepůjde.“

„Ale v práci ano! Já myslel mimo.“ Vyčítavě na mě kouká a na stopro má za lubem víc než jen blaho podniku.

„Já neplánuju nic bokem! Jsem rád, že tuhle práci mám, a jiná mě nezajímá.“

„Dobrá!“ přivírá podezíravě oči, „já jen, že vím o tvé minulosti. Že máš na kontě pár aktů, stripů a možná je tam i něco víc, co se ke mně ani nedones...“

„Ale to už je dávno!“ snažím se bránit tomu, aby vytahoval těch mejch pár puberťáckejch škobrnutí, kterejm se mimochodem neubránilo i dost jinejch tanečníků.

„Já vím. Jen chci, aby to bylo zcela jasné. Bez mého vědomí ani na krok.“

Jeho vyčítavej kukuč se mění na rezolutní a nekompromisně žádající můj souhlas: „Rozumíme si?“

„Óká, óká, já jen nechápu...“


On do mě ale zatíná oči jako sekyru: „Ale to po tobě také nikdo nechce!“

A to stačí k tomu, aby mi došlo, že tady další diskuze končí.

Jenže celej tenhle rozhovor je nějakej divnej a já už asi začínám i blbnout, protože připouštím, že by na tom všem mohlo něco bejt. Do kebule se mi totiž rve varování od Andrého i Donny, kterým mě obtěžkali ve Španělsku, a v duchu si přemejšlím:

Že by byl...? A proto se tak moc snaží mít mě pod kontrolou?


Vypadám u toho asi dost vyděšeně, protože on trochu zvolňuje nejen v přísnosti pohledu, ale i hlasu:

„Já se jen ujišťuji, že je na tebe opravdu takový spoleh, jak tvrdí André. Potřebuji mít v týmu lidi, kteří mají úroveň a neudělají firmě ostudu jen pro nějakou tu tisícovku navíc. Rozumíš?“

„Ale jo! Já jen nevím, jak tě mám přesvědčit. Tady a teď!“

„Nemusíš zrovna nyní a zde! Já vlastně pouze chtěl, abys věděl, že tě budu mít pod dohledem asi víc než ostatní společníky.“


Co bych si o tomhle měl myslet?! A nějaká civilizovaná odpověď mi už vůbec nenaskakuje. Je přece logický, že na začátku musím bejt pod větší kontrolou.

Proto mi v přemejšlírně rezonuje: Musím si před ním dávat bacha!

A jen kejvu na souhlas.


Ani on už asi nemá co říct, protože se pomalu přesouvá zpátky na chodbu, tak se taky zvedám.


Ticho mezi náma přetrvává. Po pár krocích zase naskakujeme na schodiště a zastavujeme se až před Richardovým kanclem. Tady konečně rozloučením ukončuje oboustranný hustý mlčení, přeje mi dobrou, klidnou službu, otáčí se a mizí jako fantom za dveřma.


Strnule stojím, jako bych nechtěl věřit..., ale po Španělsku už musím asi všemu.

Po pár sekundách paralýzy si uvědomuju, že jsem v práci, proto musím zachovat klid a vrátit se rychle do svýho pokoje.

Probouzím mobil, jestli nezobrazuje informace o případnejch zmeškanejch hovorech, protože během toho divnýho pokecu se šéfem bych totiž možná byl schopnej vytěsnit z uší i zvonění.


Zatím nic.

Minuty čekání jsou nekonečný, ale díky nim mám trochu času, abych se vzpamatoval. Nejen z toho, co se stalo před chvílí, jsem totiž pořád trochu rozhozenej a potřebuju se uklidnit.


Někdy mi k tomu pomáhá vzpomínání, a to možná proto, že jsem rád, že už je to minulost.


A tak sedám znova do jednoho ze dvou křesílek, stojících spolu s malým skleněným kulatým konferenčním stolkem uprostřed pokoje, zakláním hlavu a nebráním paměti, aby dělala, co po ní zrovna teď chci:

Stál jsem na vysoký kostce a z její prosklený podlážky mě osvětlovalo několik různobarevnejch, pohybujících se reflektorů i mnou zbožňovanej stroboskop.

V Diskoklubu jsem pravidelně rozjížděl dízu už několik měsíců a za tu dobu si vybudoval nemalou skupinu fanoušků, která každej večer postupně obsazovala svoje oblíbený místa, ze kterejch bylo na střed parketu s místem pro roztancovávače nejlíp vidět.


Stejně tomu bylo i ten osudnej, kterej do mýho života přinesl nejen další okamžiky v roli místní hvězdy, ale i novýho diváka.


Všimnul jsem si ho hned zpočátku, kdy v potemnělým klubu osvětlovaly tváře ostatních lidí jen občasný záblesky strobáče a odrazy sklíček několika diskokoulí, otáčejících se v rozích nad barem za mejma zádama. Takhle zviditelňovanejch obličejů bylo v sále zatím jen pár a pro mě už všechny známý, kromě toho jednoho.

On stál nehybně opřenej levým ramenem o sloup naproti mně a uhranutě sledoval, jak jsem na barevně blikajícím stupínku v plným nasazení, ale zatím marně pobízel ostatní k něčemu podobnýmu.


Po asi dvaceti minutách strnulýho pozorování mýho výkonu se pohnul a to zase upoutalo mě.


Přisedl k nejbližšímu stolku a přidal se tak k mladší ženě, která ale v klubu nebyla poprvý. Dokonce jsem o ní i něco málo věděl od dobře informovanejch barmanskejch drben. Doloval jsem to z nich pomocí mnou placenejch panáků hned potom, co mě dotyčná oslovila s nabídkou odkupu mýho přívěšku, houpajícího se mi i dneska s řetízkem na krku.


Od ní samotný jsem se dozvěděl, že má starožitnictví a můj nevšední křížek by se dal výhodně zpeněžit, snad pro jeho sběratelskou hodnotu či co, moc jsem ji nevnímal. Odmítnul jsem to, a protože se i potom párkrát ukázala, bral jsem její zájem o můj šperk jen jako pokus o navázání kontaktu. Něco podobnýho jsem totiž zažil už několikrát a dělá to tak většina obdivovatelů, ale každej se pokouší vymyslet originální záminku, která by mu pomohla překonat prvotní zábrany.


Z barmanů jsem pak navíc vyšťáral, že se jmenuje Helena a žije sama. I proto jsem byl ten večer rád, že měla pánskej doprovod a nebude se pokoušet o další marný fyzický sblížení se mnou, protože z jejích svůdnejch pohledů bylo jasný, o co především jí jde. V duchu jsem si říkal, že tak hezká a atraktivní ženská nemůže zůstat dlouho bez...

On ale dopil, položil sklenku na stůl a zvedl se.


Pomalu se posouval k baru a rovnou zaparkoval tam, kam jsem si já pravidelně chodíval pro pití.


První půlhodina mýho tanečního běsnění se blížila ke konci, proto jsem seskočil z kostky a šel se napít. Když jsem přišel až k místu, kde už stála pro mě připravená půllitrová sklenice s minerálkou, přistoupil bez váhání přímo ke mně, podal mi vizitku a vyhrknul jedno jediný anglický slovíčko znamenající – přijď!


Vzal jsem si ji, on provedl vlevo v bok jak na vojenským cvičišti a namířil si to napříč ještě prázdným parketem k východu. Helču u stolečku minul bez povšimnutí, jako by se nikdy nepotkali, a během několika sekund zmizel z dohledu.

Jak za ním zaklapla vnější mříž, hlídaná statnou ochrankou o dvou členech, sesunul jsem oči na kartičku, kterou mi dal. Šlo o navštívenku reklamní agentury bez jména konkrétní osoby a bylo na ní jen rukou dopsaný něco o nějaký akci ve Spálený číslo 16, na Praze 1, od devíti ráno, šestýho dubna.

Vzpomínky se mi začínaj promíchávat a já vidím, jak jsem zasunul tu pozvánku do malý boční kapsičky u kalhot, vrátil se od baru na gou-gou kostku, ale místo na ni jsem vkročil do baletní zkušebny.


Přesně tak jako před několika tejdnama, když tam pořádala konkurz španělská reklamka, která hledala neokoukaný ksichty pro rozdováděnou propagační kampaň, a já coby tanečník se zkušenostma s fotomodelingem splňoval všechny požadovaný kritéria.


Po skončení celodenního výběrovýho kolotoče, plnýho tanečních improvizací, několika hereckejch etýd, na téma – ty hadry jsou tak skvělý, že už je nikdy nesundám –, až po závěrečný zkušební focení na titulní stránku, jsem byl pozvanej navečer zpátky do zrcadlovýho studia, aby mi tam uměleckej šéf a autor celý kampaně Rex, kterýmu nikdo neřekl jinak než big boss, oznámil, že mě bere.


Já to bral taky a rovnou si ho přejmenoval na Tyranosaura, protože mi v tu chvíli nikdo nepřipadal mocnější.

Čekuju telefon, kterej ale zatím pořád nevykazuje známky toho, že by po mně někdo toužil. Proto se snažím pokračovat v uklidňovacím procesu a už zase zírám do bílýho stropu mýho pokoje ve Zlatým Lístku s touhou promítnout si na něm to, co následovalo po podpisu smlouvy:

Pro mě to odstartoval odjezd do španělskýho městečka Torreviera, který leží na pobřeží Středozemního moře, kde se realizace reklamy odehrávala a kam jsem se necelej měsíc po kastingu vypravil i já.


Zamkl jsem svůj pronajatej byt, před panelákem nastoupil do objednanýho taxíku a po rozjezdu se ani neohlídnul, nekonal se srdcervoucí pohled na mizející dům. Proč taky? Byl to prostě odjezd za byznysem jako každej jinej.


Tágo se zhouplo v zatáčce, sídliště se stávalo menší a menší, až úplně zmizelo z dohledu a já, natěšenej na zajímavej kšeft a hlavně ty prachy, nasadil sluchátka zasunutý do diskmana, kterej mi zpříjemnil jízdu k letišti, odkaď jsem díky agenturní letence odfičel do Madridu.

Po třech hodinách klidnýho letu jsme sebou hrcli na cílovou ranvej a za okýnkem zpomalujícího éra se začal rýsovat pro mě neznámej svět.

Všechny moje dosavadní kšefty totiž byly v Česku nebo Německu, proto jsem zaraženě vejral na pohybující se nejrůznější značky nakreslený na betonu přistávací dráhy pod náma a v žaludku měl stádo splašenej krav. No prostě trémák jako bejk.

Tak jsem si v duchu pobroukával: Jen klid! To zvládneš. Seš v týhle práci dobrej, tak o co kráčí?! Když nejde o život, tak jde o…


V tom se z kokpitu ozval hlas pilota, kterej se s náma loučil. Já už v tu chvíli byl stejně u konce s mentální rozcvičkou a cejtil se o trochu klidnějc. Ještěže si člověk může takhle pokecat sám se sebou, což považuju za důležitej prvek každodenní duševní očisty, bez který bych v takovejchhle situacích byl mnohem víc na prášky.


Posílenej sebepovzbuzením jsem se dostal ve stádečku s ostatníma cestujícíma do letištní haly, a jak jsem se tak po ní rozhlížel, očima hltal všechno to neznámo kolem a snažil se, aby mi neuniklo něco důležitýho, jsem přes hlavy proudícího davu zahlídnul svoje jméno.


Vrátil jsem pátrající zaměřovače k místu s cedulí, kterou držel zdviženou asi pětadvacetiletej opálenej kluk. Kromě tý jmenovky mě zaujaly jeho hustý kudrnatý černý vlasy a oříškový oči, který aktivně pročesávaly řeku poutníků mezi náma ve snaze zachytit sebemenší odezvu na jeho zoufalý mávání kartónem Dami Dendt.

Otočil jsem se směrem k němu a s několikrát vyřčeným: pardon, pardon se prodral postavama, který se pohybovaly sem tam všema směrama a v ten okamžik působily jako kompars romantickýho velkofilmu, kterej má za úkol co nejvíc překážet hlavním hrdinům v jejich velkolepým závěrečným setkání.


Ale povedlo se.

Bez úhony svý i druhejch jsem se dostal až ke kudrnáčovi: „Ahoj, já jsem Damián a podle týhle cedule čekáš na mě.“ a oslovil ho tak trochu počeštěnou anglinou.

Což se mi nikdy nepovedlo odstranit, ale germáni to většinou všichni považovali za roztomilý. A v tu chvíli mi připadalo, že s touhle skutečností budu konfrontovanej asi i tam, protože kluk se mírně pousmál a pohledem mě sjel od vlasů až po boty.

Pak se mi podíval přímo do očí: „Jasně, já vím. Znám tě z fotek.“

Ulevilo se mi, protože ohledně angličtiny jsem se nemusel za nic stydět. Ta jeho byla zase drobátko pošpanělštěná a bylo to fakt rozkošný.


Znova se zakřenil a už jen vyštěknul:

„André! Asistent Rexe, teda jako big bosse.“ Při tom mě jemně chytil za pravý předloktí a táhl směrem k výdeji zavazadel.


Tam se mnou trpělivě čekal, až se k nám po samohybným pásu doplouží to moje. Celou dobu na mě normálně koukal, když najednou došlo k něčemu podezřelýmu:

Z vysmátýho klukovskýho výrazu se jak na povel stal vyděšenej, za kterej by se nemuselo stydět ani vystrašený štěně mířící k novýmu páníčkovi.

Zbystřil jsem a snažil se vysledovat, co se stalo a způsobilo ten obrat.


Až po chvíli mi došlo, že zornicema nehnutě cílil na můj ocelovej řetízek s přívěškem, což je klíč ve tvaru kříže s typickým nápisem. Ten je sice trochu nedokonalej, protože íčko na konci je takový nějaký zmršený a vypadá jako kdyby bylo... Těhotný? Nebo spíš vypasený a podseknutý, ale to asi nebyl ten pravej důvod, proč na něj kudrnáč tak upřeně brejlil.


Zdálo se mi to celý dlouhý, přinejmenším skoro deset minut, ale muselo se to odehrát ve vteřině – změna v obličeji až po vymrštění jeho pravý ruky, která mi řetízek hbitě zastrčila zpátky pod košili, odkaď vyklouzl, když jsem se sklonil pro kufr, k čemuž přidal:

„Tohle tady moc neukazuj!“

Znělo to sice vyjukaně, ale důrazně a i přes přízvukovou clonu jsem pochopil přesně, co mi chtěl naznačit. Ale tápal jsem proč.


Krucifix jsem dostal od táty k sedmejm narozeninám a vím jen to, že on ho dostal od svý babičky, a tak asi pochází z neprobádanejch hlubin rodinný historie. S tou vybroušenou ocelí mi udělil ještě skororozkaz, abych ji nikdy nesundával a hlídal jako oko v hlavě, a to za každý situace. Pak jsem se musel naučit básničku, která mi už v tý době připadala divná, ale tátu jsem měl rád, tak jsem mu chtěl udělat radost. Slíbil jsem mu proto ochranu křížku na holej pupek, což byl pro mě i všechny moje tehdejší spolužáky a kamarády ten nejvyšší stupeň přísahy, a poctivě jsem odříkával jednoduchý verše.


Ty jsou pro mě dodneška nepochopitelný a tenkrát byly ještě víc, protože i přes veškerou klukovskou snahu o recitaci mě zajímaly spíš gangy, který jsme na základce vytvářeli a bojovali v nich s ostatníma třídama, a válečná vřava s nima související byla holt nadevše.


Ale jak říkám – chtěl jsem bejt i poslušnej syn, pokoušející se udělat milovanejm rodičům pomyšlení, a tak jsem stál uprostřed obejváku naproti tátovi, kterej přede mnou klečel na jednom koleni, upřeně se mi díval do duše, držel mě oběma rukama za ramena a já po něm opakoval:

„Damiánku, Damiánku,

odemkni sobě šedou schránku!

Jeden ze sloupů napoví,

brána k němu zlatem stkví.

Záři však pouze třikrát skruť,

aby hřála tvoji hruď!“

„Damiánku, Damiánku,

odemkni sobě šedou schránku...,“ odříkával jsem pořád dokola, dokaď si táta nebyl jistej.

Pak mě jeho dlaně sevřely silnějc než předtím: „Damienku, tuhle básničku a klíč nikdy neztrať z očí ani z mysli! A pamatuj, nikdy jejich existenci nesmíš nikomu vyzradit! Je to moc důležité. Až budeš starší, pochopíš.“


To je jeden z mála záblesků, který si vybavuju, a ještě je většinou zahaluje závoj z bílý mlhy. Jsou v nich táta s mámou, která mu vždycky v mejch vzpomínkách stojí věrně po boku, a to i ve chvíli, kdy jsem se učil tu rodinnou říkačku. Byla to tehdy sedmá oslava mejch narozenin, po který se vydali na jejich pravidelnou nedělní procházku do nedalekýho parku. Přišlo mi podezřelý, že se před odchodem loučili dýl než obvykle. Máma mě k sobě tiskla a líbala na obě tváře tak moc, až ji táta musel odtrhnout. Malýmu uličníkovi nedocházelo, že tahle vycházka bude jiná než všechny předchozí.


Ale byla, protože se z ní už nikdy nevrátili.

Zbytek dětství jsem strávil u máminejch rodičů a zakřiknutej ve strnulý křeči prožíval běh tupě plynoucích šedivejch dnů, který byly od sebe k nerozeznání. Prázdnotu mýho světa způsobovalo vědomí, že je smetl opilej řidič na přechodu, kde taky oba hned umřeli. Aspoň tak mi to moje náhlý neštěstí bezprostředně vysvětlil děda, kterej pak nedovolil, abych šel na pohřeb, že bych to prej jako malý dítě stejně nepochopil.

Naši byli fuč, staroušci šli oba rok nato do důchodu a rezignovali nejen na svý životy, ale i na ten můj. Definitivně to pak zabalili takřka současně, na můj vkus taky až moc brzo, když mi bylo těsně po osmnáctce. Takže jsem tady, vlastně už dávno předtím, na všechno zůstal úplně sám. I ten kůl v plotě na tom byl líp, protože vestoje ho přidržujou sousední, se kterejma je spojenej aspoň plaňkama.

No, a tímhle způsobem mě osud dostrkal až na letiště v Madridu, kde jsem stál naproti španělskýmu kudrnatýmu klukovi, kterej mi schovával onen vzácnej křížek do rozhalenky, a mně se proto vybavil klečící táta i to, co mi tenkrát nařídil.


Zapnul jsem rychle košili a s pohledem do hlubokejch oříškovejch duhovek jsem si v duchu požvatlával něco v tom smyslu, proč se zrovna on o přívěšek zajímá.

Jeho oči i hlas se ale po zapnutí knoflíků uklidnily: „Tak pojď! Máme před sebou ještě dlouhou cestu. Ostatní už čekaj v autě.“ A už mě zase táhl za ruku, tentokrát k východu.


Na přilehlým parkovišti stál minibus a v něm sedělo pár lidí. Dvě vlasatý cácory stály na chodníku a vychutnávaly nikotinový opojení.

„Tak končíme, dámy, a odjíždíme!“ křičel na ně André už z dálky.

Poslušně típly o odpaďák, kterej stál mezi nima, a nastoupily. Já hodil bágl do otevřenýho nákladovýho prostoru, André ho zavřel, zamkl a oba jsme se nalodili.

„Lidičky, tohle je Damián z Prahy,“ odbyl v rychlosti, ještě na schůdkách, moje ántré a posunkem mě poslal dál do vozu, „seznámíte se pozdějc, času bude dost.“ Pak se posadil za volant a bus zlehka rozjel.


Pomalu jsem pádloval na záď, kde bylo volnějc. Krok za krokem, úzkou uličkou mezi sedačkama, jsem se pohledem i úsměvem potkával s budoucíma kolegama a celkem s povděkem jen s holkama, samosebou prvotřídníma kráskama.

Pohodiška, klídešek. Tak to má bejt, pochvaloval jsem si, že mě na tomhle tahu nebude nikdo rozptylovat, a usadil se na poslední řadu u zadního okna, která byla celá volná, rovnou instaloval sluchátka a celý čtyři hodiny jízdy do Torreviery se, s oblíbeným plejlistem v uších, nechal opíjet cize vypadající krajinou španělskýho venkova.


Bez mýho povšimnutí jsme najednou vpluli do malýho městečka. Buchty se začínaly nějak podezřele vrtět, tak jsem vypnul muziku, sundal klapky a už se soustředil jen na to, co se dělo uvnitř autobusu, kterej s náma za chvilku rychle zajel do velký klenutý brány.


Ta byla jediným průnikem skrz bílou ručně nahozenou zeď, plnící jednoduchej úkol, a to chránit několik samostatně stojících chajdiček před zrakama zvědavejch domorodců. Onen komplex byl totiž širokodaleko známej jako útočiště pro modelky a tanečnice z naší agentury, která si ho najímala dost často, a proto se k němu chlípně a pravidelně stahovali slídilové.


André nás seznámil s touhle skutečností a taky s tím, že nám na recepci rozdá pepřový spreje, kdyby se náhodou některej z těch čumilů pokusil o víc.

Potom otevřel busovy dveře a my se z něho všichni konečně, celý rozlámaný a přesezený, vysypali ven, každej si vzal svoje saky paky a skupinově jsme se vypravili za odcházejícím asákem. Vykulený pohledy ostatních mi prozrazovaly, že jsem nebyl sám, kdo tam byl poprvý. Proto jsme se ho přirozeně drželi jako ovce pasáčka, kterej nás táhl do recepčního bungalovu. Ten byl o něco větší než ty ubytovací a asi o polovinu menší než restauračka, stojící vedle něj uprostřed celýho resortu.

Uvnitř nám pak, kromě slíbenejch kasrů, přidělil i domky a já s bombastickým překvapením zjistil, že mám jeden celej sám pro sebe. Divil jsem se, protože doprovodnej technickej tým většinou tvořej jenom chlapi a mohli bysme v něm tak bydlet dva nebo i tři. Normálně se totiž agenturáci netrápěj se soukromím ani pohodlím obyčejnejch manekýnů.


Ale moje nadšení bylo větší než logika, tak jsem si niterně pochvaloval povzbuzující začátek.


Další překvapení se dostavilo vzápětí. Díval jsem se na dřevěnou placičku, připevněnou ke klíči chromovým řetízkem, a nevěřil vlastním očím. Byla do ní totiž vyrytá jedenáctka, což s datem narození jedenáctýho listopadu považuju za svý šťastný číslo.


Bylo mi jasný, že se o to zasloužil André, protože jako asistent produkce tam byl jedinej, kdo to mohl vědět.


Ostrý hrany předchozí euforie proto začínal obrušovat záhadologickej výzkum, kterej jsem na místě zahájil, abych vydedukoval, co tím sledoval.

Jenže mi vyšly jen nicneříkající závěry a já si z nich mohl vylosovat všechno možný i nemožný.


Zaměstnával jsem přemejšlející centrálu a nesměle k němu zvedl oči. Pohledy se nám protnuly a on mi hned poslal jednoduchý gesto, který jsem si vyložil tak, že mi jedenáctkou chtěl udělat radost, proto jsem na oplátku jeho směrem vyexpedoval děkovný kejvnutí.


Po něm nás rozsadil do sedaček rozházenejch naproti němu a odtajnil harmonogram čtrnácti dnů, který byly před náma. Poslední na řadu přišla pozvánka na společnou večeři, za kterou sklidil upřímný ovace, protože nejen mně jedlíkovi, ale i vyzáblejm manekýnám, který jakoby chronicky odmítaly potravu, totiž po cestě pořádně vyhládlo.


Hromadně jsme se rozutekli k chatkám.

Espézetka každý byla nakreslená bílou barvou na její červenou sedlovou střechu z pálenejch tašek a díky tomu pěkně viditelná odkaďkoliv.

Jedenáctka se choulila úplně vzadu, otočená terasou ke zdi a směrem k pobřeží, vzdálenýmu necelejch sto metrů.


Vybalil jsem si, po sprše oblíknul čistou košili a odešel na véču.

Prvotřídně strávenej podvečer s poznáváním přítomnejch modelek u dobrýho jídla – to se na každým focení jen tak nepovede. Krásky byly v pohodě a já se cejtil neohroženě. Všichni jsme si to užívali jako turisti na dovolený s kamarádama, akorát bez alkoholu a nadměrnýho ponocování, protože ráno jsme nesměli mít pytle pod očima a fasády prozrazující nějaký to povyražení.

Ale i tak to bylo príma.

Jenže tenhle dovolenkovej nádech se rozplynul hned následující den ve čtyři ráno.

Kokrhající budík na mobilu by se div neuvibroval do bezvědomí, jen aby mě dostal z postele. Byl v tom nevinně, protože jsem mu to sám před usnutím nařídil, abych mohl bejt o půl pátý na pláži, kde se začínala fotit sportovní série.


V mořský hladině se zrcadlil obzor, ozdobenej pohádkovostí vycházejícího paprskáče, což vytvářelo neobyčejný pozadí.

Tohle za ten brzkej budíček stojí, běželo mi hlavou s příchodem na plac, kde už byl nastartovanej celej štáb i s osvětlením. Baby se zkrášlovaly a ke mně se hnal André s první náloží ramínek.


Stopnul jsem proto obdivování scenérie a už mě místo slunečního kotouče oslňoval jenom blesk mistra fotografa a reflektory rozestavěný za ním.


Cvakání spouště foťáku je pro mě už dobře známá písnička, ale u moře měla úplně jiný aranžmá. Byla to jedna z mnoha odlištností, který celou tu zakázku dělaly zajímavější, a já byl čím dál tím víc rád, že jsem ji urval.


V exteriérech jsme zmákli i jídla. V podání místních producentů jenom lehký a rychlý občerstvení, dopravený až k nám v proutěnejch koších z naší restaurace v časech, kdy ostatní snídaj, svačej i obědvaj. Ale v tom vedru to nevadilo a hlad nebyl tím, co by nás trápilo.


V kombinaci s krátkejma pauzičkama se celý odpoledne makalo na fotosérii koktejlovýho oblečení, který ve světle vysokoposazenýho opalovače vypadalo skvěle.

Kolem osmnáctý hodiny focení končilo. Technici sbalili svý serepetičky a my, před objektivama celej den poskakující, odešli zpátky do neustlanejch postelí. Teda aspoň v případě tý mojí. Holky nevím, jestli stihly ráno ještě ustlat, ale vsadil bych se, že ne a stejně jako já po návratu z pláže a zeleninový míse k večeři padaly bezvládně na matrace, aby na nich nabraly síly na další den.


A bylo to potřeba, protože každej z nich se od toho prvního lišil jen střihem a barvou předváděnýho oblečení. Všechny přinášely brzký vstávání a skoro třináct hodin v hektickým pracovním tempu.


Celodenní pobyt na rozpálený pískoplantáži byl u všech příčinou nechuti a hlavně deficitu energie k nočnímu životu.


Ale já si přesto nemohl pomoct a brzo přidal do svýho programu postpracovní běhání pro udržení kondice, protože coby tanečník jsem zvyklej na pravidelnej trénink a po dvou dnech bez pohybu začal nastupovat absťák.


Věděl jsem, že pokaždý bude stačit jen půlhodinka něčeho svižnějšího, abych se rychle vrátil do svý kůže a do pohody.

Jen mě překvapovalo, že jsem byl jedinej.


„Modelky asi radši nebaštěj!“ breptal jsem si, když jsem poprvý mířil k bráně a přitom pozoroval obyvatele jednotlivejch domků. Krasavice se ukládaly ke spánku a v posledním, za nezavřeným francouzským oknem na terasu, seděl André u televize s naplno puštěným zvukem, takže jím sledovaný exhibiční jízdy před Velkou cenou Španělska byly slyšet až ven.


I díky tomu jsem měl jistotu, že vybíhám beze svědků, a byl proto v klidu, že nebudu poslouchat dobře míněný rady ohledně dostatku kvalitního spánku a jeho blahodárnosti.


Přesto jsem u dalšího běžeckýho odchodu radši zvolil taktiku neviditelnýho, a to elegantním přeskokem přes zeď, která nás oddělovala od zbytku světa.


Překonával jsem ji v místě, kde k ní bylo přirovnaný naštípaný dříví, kterým krmili oheň při venkovním grilování. Bylo totiž přímo u mojí terasy, kterou, a tím pádem i zeď, zakrejvala mnou obejvaná chatkojedenáctka.


Opouštěl jsem uzavřenej prostor a vplouval do víru zvuků nevázanýho veselení, probouzejícího se v ulicích malýho přímořskýho městečka, spolu se spoustou německejch turistů.


U vody bylo sice většinou už prázdno, ale i tam dolejhaly smích, křik, troubení aut a hudba z několika otevřenejch tanečních klubů na útesu.


A tohle všechno – nenahlášený odchody i hluk šířící se ze skalnatýho vršku – se mi mohlo stát čtvrtej podvečer osudným.


V šest odpoledne rachota skončila a já opakoval svůj každodenní skororituál – po návratu z focení se kompletně svlíknout, natáhnout běžecký kalhoty a jen tak bez trička, v lehkejch plátěnejch trepkách vyklouznout na terasu, z ní vyskočit na dříví, přelízt zeď a pak už jen seskok dolů, do žluťoučkýho sypání, který všude vytvářelo ostrůvky s řídce rostoucí vysokou trávou, jako připomínku toho, že jste u moře, kdyby náhodou někdo necejtil ten čerstvej mariňáckej vzduch.


Já ho větřil a on mě magneticky přitahoval na vyšlapanou cestičku, která vedla kolem pekárny, za ní stojícího kostelíku se zvonicí a dál po štěrkovaný stezce s mírným sklonem k vodě.


Pak ještě pár kroků a už byly jen schody vytesaný do skály, která lemovala celý pobřeží. V místě přístupu na pláž byla asi sedmimetrová, ale od něj pozvolna stoupala na obě strany až do vejšky zhruba padesáti.


Já už před kamennou schododráhou nasadil poklus a zastavil se až dole v písku, kde jsem hned sundal boty, nechal je tam rozhozený ležet a otočil se k tý velký, voňavý slaný louži.


Chvíli jsem jen tak stál s rukama v bok a vychutnával pohled na uklidňující mořskou pláň i to, jak se na jejích vlnkách pohupovaly úlomky zapadajícího slunce.

Pak následoval hlubokej nádech, naplnění plic mořskejma dálkama a bosky poklusem doleva, směrem k útesu, ze kterýho se v tu chvíli už ozejvaly první rytmicky zesílený decibely startujících diskoték.


Vpravo byl totiž povrch pláže už jen kamenitej a přecházel v přírodní vlnolam, připomínající rozházený kostky obří stavebnice, která tam zůstala neuklizená po mláďatech, když je hra přestala bavit. A taky to byla část pobřeží, na který se fotilo, proto jsem byl rád, že se tam ani běhat nedalo, abych dopřál relax nejen tělu, ale i mozku a při tréninku nemyslel na žádný povinnosti.


Ukázka z knihy Michala Reho - Já, Inrův dědic. Více zde ...

227 zobrazení
Přihlásit se k odběru nových povídek