“ Díky, bylo to hezký,” otočil se ještě ve dveřích, než za sebou definitivně zabouchl.
Dívám se do světla předsíně, kterou zapomněl zhasnout a snažím se ho v myšlenkách přivolat zpátky. Marně. Zbylo po něm jen pár stříkanců na mý hrudi a vůně potu smíchaného s jemným deodorantem.
A ještě něco. Moje tvrdé, nevycákané péro. Protože udělat chlapa, je už za hranicemi jeho vnímání své přísně střežené heterosexuality. Vyhonění ocasu už je moc homo. To už zavání diagnózou nenormálnosti, společenským stigmatem. Cejchem, pod jehož tíhou se leckterý muž lehce sesype na zoufalou hromádku slabosti.
Ano, přiznávám. Být teplý je jen pro silné povahy. Být homouš je pro skutečné chlapy, kteří se nebojí a mají koule si naplno přiznat, že zkrátka milují jiné chlapy a jejich ocasy. Společenské stereotypy se ti často snaží namluvit zženštilý, slabošský obraz přecitlivělých buzíků, kteří se nejlépe cítí v houfu svých kamarádek.
Ne, tak to není. Přiznat si, jaký jsem a otevřít se tomu, je to největší hrdinství na světě. Žít v permanentním stínu své jinakosti je heroický výkon a neobstojí v něm žádná padavka. Jen silní a zralí muži. Možná teď máš pocit, že přeháním, ale nepřeháním.
I když se na první pohled nic neděje a lidé kolem tebe dělají jakoby nic a třeba se tváří i přátelsky, myslí si prostě svoje.
Zbystří a zpozorní, zkoumají tě, porovnávají. A i když jsou třeba úplně v pohodě, stejně jim to na pozadí běží při každém setkání s tebou, při každém telefonu, při každém e-mailu. Co asi děláš večer doma se svým chlapem? Jak si ho vzájemně kouříte, jak si je strkáte do zadku.
Jednou jsem na otázku “jakej byl víkend” nevinně prohodil před mým dobrým, letitým kamarádem, že fajn, skvěle jsme si zašukali. Málem se podělal do výšky. Prohlásil, že tohle už nikdy nechce slyšet a ať si takové novinky nechám laskavě pro sebe. Vnímají tě zkrátka jinak. A ty to moc dobře víš, dobře to cítíš a trvale tomu čelíš. Hrdinství. Jsme teplí hrdinové, praví muži, co každodenně statečně čelí své jinakosti.
Můj dnešní hrdina ke své statečnosti ještě nedozrál. Ještě pořád má doma manželku, které se roky nedotkl, a která buď rezignovala na jakékoliv životní potěšení a je z ní protivná, nevyšukaná ženská, jakých potkáš denně tucet nebo si našla milence. On stále ještě odmítá vzít do ruky moje péro, jakoby to byl klíč do hetero pekla. Ale pozor, už mu ho smím vykouřit! Takové privilegium jsem získal. Já, podřadný hulibrk, smím udělat dobře heterosamci.
Je to ponižující, přiznávám, ale to je přece součást hry, ne? Skolit heteráka, svrhnout ho z jeho piedestalu domněle neotřesitelné sexuality, ukázat mu, že se ve svém černobílém vidění světa mýlí. I za cenu ponížení to za to stojí. Navíc má velký a hezký penis, který se na jazyku jenom rozplývá a hodně stříká. Takových je málo.
Pořád mi ještě stojí a jeho semeno mi pozvolně zasychá v chlupech. Nechce se mi ještě vstát. Namáčím prst do bílé loužičky, přikládám k nosu a olizuju. To je dneska má trofej - vycákaný ženáč. Ten, který žije celý život ve lži. Ne té před manželkou, ale té před sebou.
Zřetelně cítím jeho vnitřní utrpení, potlačené touhy uvnitř jeho srdce tvrdnou a nedovolují mu dýchat. Nenaplněné záblesky představ, které jsou vždy rychle a důkladně zahnány do kouta a zbaveny možnosti vyjít na povrch ženáčova vědomí. Nevybité energii, nateklým koulím a nevycákanému péru nepomáhá ani honění. Po vystříkání nad nějakým péčkem, kde pokoutně sleduje spíš jeho, než ji, se dostavuje stejný pocit trýznivého napětí, jako před tím.
Dívám se do rozsvícené předsíně a přesto všechno, co mi teď letí hlavou, se mi po něm stýská. I když je to podělánek, aspoň nějaký krok udělal. Aspoň na kousek pootevřel zakázané dveře, vstoupil na práh zapovězeného pokoje. Už to zaslouží ocenit. Jeho odměnou je moje důkladné a láskyplné kouření.
Hraju si se svým naběhlým ptákem a píšu mi zprávu.
“Už jsi doma? Stýská se mi už teď...”
Chvíli váhám s odesláním. Není to moc hysterické? Moc buzní? Příliš citové? Ale co, kašlu na to!
“Ještě ne, kouřím v parku,” píše zpátky.
Ale! Nechce se mu domů. Co se děje, že nespěchá za tou svou mařkou? A proč si nešel zapálit na můj balkón? A cože je zrovna v parku? Ani nevím jak se to stalo, ale svírá mě lehká žárlivost.
“Nechce se ti ještě domů? Mě tady pořád stojí…”
“Neudělal ses?” přiletí bleskem.
“Ne, přemýšlím nad tebou.”
“Tak mu dej za uši, je krásnej :-)”
Co prosím? To je naprosto poprvé, co mi pochválil péro.
“Děkuju. Jj udělám se, ale od druhýho je to vždycky lepší, vždyť víš ;-)”
Dlouhé mlčení, přepnutí do režimu offline.
Natahuji se pro trenky hozené na zemi pod postelí a pomalu si vytírám chlupy od semene. Přemýšlím nad tím, jestli to nejsem hlavně já, ten zoufalec. Proč nemám doma chlapa? Každý máme svojí kupu lží, kterými si přikrášlujeme naší životní realitu. Co třeba tahle: “nikoho k sobě nepotřebuji”? Nebo: “zamilovat se je šílenství”.
“Samotnému je mi líp”, “od lásky nelze očekávat nic jiného, než zklamání”, “láska bolí”, “partner nakonec vždycky zradí”, “chci žít svobodně a nezávisle”, “jsem už na vztah starý”, “vystačím si sám”, “je vzrušující lovit chlapy” … … …
Věty cirkulují mým mozkem bez přestání a ve stále rychlejším tempu. Myšlenky jsou stále hlasitější, buší a bubnují do mých center, až se lekám, že mi pukne lebka. Mnu si čelo a spánky, snažím se vypudit je z hlavy.
A moje srdce hlásí: “Nezaháněj je, jsou to jen lži, navíc tvoje vlastní. Uvědom si, že nejsou pravda a ony samy zmizí.”
Drnčení domovního zvonku ruší moje úvahy nad zaschlým semenem. Kdo sem teď leze?
“Přijímáš návštěvy?” usmívá se na mě nejistě.
Vrátil se!
Beze slova za ním zavírám dveře. Stojíme naproti sobě a já nevím, co si myslet. Cítím však cosi velmi příjemného. Mám radost, že ho zase vidím.
“Něco ti dlužím,” říká a sahá mi mezi nohy. Jemně mi ho hladí. Reakce je rychlá a tvrdá. Doslova.
Pokleká.
Gay lives matter, napadá mě parafráze a v duchu se usměju.
Nejistě olizuje špičku, zatímco něžně mačká moje koule. Jeho rty stahují předkožku a žalud mizí v teplých ústech. Můj klacek zajíždí dovnitř, tělem se rozlévá slastný pocit, uvolňuji se. Propínám se v bedrech a zavírám oči.
On opatrně kouří. Bylo by lepší, kdybychom se přesunuli na postel, ale nechci zkazit ojedinělost této chvíle.
“Aááá, moc hezký,” dodávám svému hrdinovi jistotu, že to sice dělá poprvé, ale dobře. Moc dobře. Ahh, ahh, moc dobře.
Bere si ho skoro posvátně, dává si záležet. Vzrušení je na maximu, mám ho vyšponovaného a chci, aby nepřestával. Nepatrným přirážením ho vybízím k rychlejšímu tempu. Chápe hned. Chlap ví, co chlapovi dělá dobře. Nesporná výhoda sexu mezi muži.
Dívám se shora, jak v něm mizí mých naběhlých a důkladně prokrvených osmnáct centimetrů, chvěju se rozkoší, skoro se mi podlamují kolena.
Pak ztrácím kontrolu. Všechno se ve mě vaří, už to chce ven. Dlaní si přidržuji jeho hlavu v rozkroku, aby mi teď, v té rozhodující chvíli, nikam nezmizel. Jemně mi ho přihoní, zatímco nepřetržitě zpracovává jazykem žalud.
A jde to ven. Vlna rozkoše se zvedá, ocas se chvěje počínající extází. Stříkám. Nedovoluji mu mě v tento nádherný okamžik opustit. Moje sobectví v tu chvíli vítězí a on neprotestuje. Chvěju se ve slastných explozích a zaplňuji jeho ústa. On udatně polyká.
Můj hrdina!
***
Čtení je pro moje čtenáře zdarma, bez reklam, za svou práci nedostávám nic jiného, než Vaši přízeň. Provoz webu mě ročně stojí přes 5.000 Kč, povídky píšu bez nároku na honorář. Budu rád, za jakýkoliv příspěvek na provoz webu (1015905261/6100 - dole QR kód). Díky za Vaše ocenění mé práce :-)
A pokud nechcete poslat pár korun, aspoň sdílejte povídky, řekněte o webu svým kámošům a známým. Šiřte jeho věhlas a slávu :-)
