Samota
Je neděle. Sedím nahatej u počítače a honím si čuráka. Rychle projíždím stránky, ale nic mě dneska nebere. Vymáčknu na žalud trochu gelu a pomalu roztírám. Krásně se leskne a každý přejetí rukou je příjemný. Zavírám jedny nudný stránky a otvírám jiný. Chtělo by to nějakou rajcovní prasárnu, chci se pořádně vystříkat. Chci, aby ze mě mrdka lítala na půl metru a přišla pořádná extáze. Péro je tuhý a čeká na parádní impuls.
Konečně to mám. Dva potetovaný týpci, parádně osvalený, si užívaj nějakej piknik u lesa. Chčijou po sobě úplně všude, flusaj si do huby, pak si kouřej vocasy a pak si zase chčijou do krku. To je vodvaz, žádný tabu, žádný hranice, totálně svobodnej prožitek bez omezení. Pořádná chlapská frajeřina, nic pro úzkostlivý slečinky. Nakonec si vyprcaj prdele, nechaj vytýct mrdku a znova se pochčijou. Hustý!
Můj čurák je napnutej k prasknutí, stačí jeden jedinej, nepatrnej pohyb a exploduje. Dávám si záležet, abych si to užil, a ještě chvilku to oddaluju. Miluju to napětí mezi nohama, tu chvilku před tím, když už je jasný, že to půjde ven a ještě nejde. Trochu víc ho ještě zmáčknu a udělám ten rozhodující pohyb. Znám svý péro dobře, už vím přesně, co to udělá.
Ááááá… ta božská chvíle, než to vystoupá z koulí nahoru a prorazí si to cestu k ústí žaludu, mi připadá nekonečná.
Nabušený péro exploduje, mrdka mi lítá až na prsa, konečně se to všechno valí ven.
Eh, eh, eh … vzdychám nahlas jako stará děvka a chci, aby to nikdy neskončilo.
Otřu to nejhorší do trička a hodím ho na zem. Koukám, že na podlaze je taky trochu naděláno, ale nechávám to jak je. Odpoledne přijde uklízečka a dá to pořádku, už je zvyklá. Jdu do sprchy. Pod vodou si rovnám myšlenky a plány na dnešek. Mathis mi už třetí den nebere telefon, od toho trapasu s Hansem. Možná za ním zajedu, musíme si to přece vyříkat.
Mathis není doma nebo mi schválně neotvírá. Zastavuju se na kafe v St.Pauli v mým oblíbeným Café-Baru. Chvíli koukám do mobilu, chvíli jen tak zevluju po lidech. Nakonec, když se pohádám sám se sebou, píšu Mathisovi esemesku. Nemám tohle zprávičkování rád, jsem pro přímý řešení situací, ale co mám dělat, když přede mnou utíká? Je nám snad patnáct? Takový tanečky furt.
Už mě to v kavárně nebaví, zvedám se a mířím k autu. Na chodníku proti mně si vykračuje Didi. Vedle nějakýho děduly. Když mě zmerčí, pohodí hlavou a ostentativně se dívá na druhou stranu ulice. Když se míjíme, propuká v hysterickej smích a dědula si v tu chvíli myslí, že je vtipnej. Jenom jestli mu umí tu jeho nadrženou díru vymrdat stejně tak dobře jako já.
Marně zvoním u Mathise a nadávám si do idiotů. Nechápu, proč se tak ponižuju. Když nechce, tak nechce. Rozumem to sice všechno vím, ale stejně mi to nedá. Cítím se mizerně. Sedám do auta a napadá mě zastavit se u Hanse. Třeba už ho to přešlo a měl by na něco chuť.
Parkuju na stejným místě, jako tehdy v noci. Okna mi ale připadají všechny stejný, nevím, který je to pravý. Je to ale určitě třetí patro. Čekám, jestli něco zahlídnu. Asi tam zazvoním a uvidím. Buď mě vyhodí, nebo ne. Beru si z přihrádky doklady a peněženku. Než ale stihnu vystoupit, otevřou se domovní dveře a v nich Hans. A za ním ženská s kočárkem. No to mě poser, on je ženatej! Hans vede kočárek a ona se ho drží za ruku. No tak do tohohle byznysu se ti, chlapče, plést nebudu.
Startuju. Hans se v tu chvíli otočí a pozná mě. Nechává kočárek kočárkem a jde k autu. Tváří se normálně, jako by se šel jenom podívat přes ulici. Zaklepe na okýnko, a když ho stáhnu, strčí dovnitř hlavu.
„Zmizni vocaď a už se sem nikdy nevracej,“ říká a málem se u toho usmívá. Pak se hned vrací zpátky a v půli cesty mi ještě zamává. Hans je prostě klasik a má úroveň, to se musí nechat.
Na nábřeží fouká studený vítr. Tady vlastně fouká pořád, ale večer je to vždycky víc znát. Procházím se kolem vody a je mi divně. Dokola samý lodě, jeřáby a kontejnery. Proč já nebydlím někde, kde je to hezčí a mají tam teplo? Třeba ve Španělsku nebo tak někde. Mrdal bych tam vopálený kluky s temperamentem, co celý dny lítají po pláži a mají věčně tvrdý péra a nekončící chuť na pořádnýho kolíka v prcině.
Místo toho tady dolejzám za bejvalým, naháním ženatýho stopaře a klátím vykroucenou děvku. Takhle když se to shrne, tak to zní děsně, co?
Kdyby tak z nějaký tý lodě vylez pěknej, udělanej námořník. Musel by bejt potetovanej, to na chlapech miluju. Hrudník širokej jako letiště, svalnatý ruce, který když obejmou, tak se člověk na místě rozteče blahem. Určitě aspoň dvoumetrovej. Mohl by bejt mladší, ale musel by už vědět, co od života chce a jít si za tím. Férovej a přímej týpek, co si ví vždycky rady a nemyslí jenom na sebe. S pěkně tvarovaným ptákem, co pořád stojí a kdykoliv musí mít k dispozici rozpálenou díru. S takovým námořníkem já bych byl hodnej a poslušnej, vzor spořádanosti.
Vracím se zpátky do reality. Nad doky dávno visí tma, ani pořádně nevím, kam jsem mezitím došel. Přemýšlím, kam dál, protože domů se mi ještě nechce. Blízko je jeden takovej pochybnej klub, mohl bych si dát něco k pití a trochu to tam omrknout. Udělali to ze starýho skladiště a je to tam dost hustý. Do spodní části se chodí povinně bez oblečení, jenom s identifikačním náramkem. Asi, kdyby tě ušoustali k smrti, aby se aspoň vědělo, v jakých věcech jsi přišel.
Tak tam dneska nejdu. Horní část je trochu normálnější, bez vězeňského režimu. Před vchodem stojej dva nabušenci, kontrolou procházím bez potíží. Zastavuju se nejdřív na baru. Chci si dát panáka, klidně pak pojedu taxíkem. Při pohledu na poloprázdný prostor si uvědomuju, že je vlastně neděle, to tady dneska asi moc zábavy neužiju. Kopnu do sebe dvojitou vodku a čekám, až se trochu uvolním. Okolo skupinka mladejch kluků, vypadá to na turisty. Pak nějaký starší chlapi v boxu. Vzadu cápek v tílku a kšiltovce, vypadá, že je sjetej.
Dávám si další rundu a vyrážím dozadu, kde je vchod do tmavý díry. Svítí se jenom tlumenýma nočníma světlama u podlahy. Míjím kožený sedačky, kde nikdo nesedí. Za nima chodba s kójema, kde je větší soukromí. Když jsou dveře otevřený, může se dovnitř, ať už se tam děje cokoliv. Když je naopak zavřeno, musí se zákaz vstupu respektovat. Slyším pravidelný hekání, blížím se k otevřeným dveřím.
Vypadá to tam jako ve společnejch sprchách z východňárskejch filmů. Všude dlaždice, po stranách kanálky, jenom uprostřed klec. Je v ní zavřenej týpek a nastavuje prdel mezi mřížema. Druhej ho zvenku mrdá, drží se u toho tyčí. Ten venku se ke mně otočí a kejve na mě, ať jdu taky. Nechci.
Dál je všude prázdno, jenom ještě v jedný kóji někdo stojí, opřený o stěnu. Není tam moc dobře vidět. Jdu trochu blíž a vidím takovýho pěkně udělanýho borce s kalhotama pod zadkem, co si honí péro u porna, co běží na stěně. Postava se pohne víc k obrazovce a já čumím jako zjara. Hans. No do prdele, tohle kdybys mi vyprávěl, tak ti nevěřím ani slovo.
Stojím jako opařenej a nevím, co dělat. Koukáme na sebe. Hans udělá krok ke dveřím a vezme mě za ruku. Táhne mě k sobě. Přiblížím se těsně k němu a cítím ten jeho mužskej náboj, je to prostě samec. Chlap, co voní jako chlap a co se chová jako chlap. Je to elektrizující, ovládá mě vášeň. Hladím ho po celým těle, držím ho za ptáka a jemně tisknu koule. Tlačím se na něj, chci mu být co nejblíž. Ustupuje, až se zarazí o zeď. Chci ho líbat, ale po prvním kontaktu se odvrací stranou.
Dotýkám se pod košilí jeho nahýho těla, hladím svaly, přejíždím mu zadku. Nemůžu se toho nabažit, nemůžu přestat. Pak se zaměřuju na toho tlustýho ptáka s nádherným žaludem. Hans mi dá obě ruce na ramena a tlačí mě dolů. Chce, abych mu ho kouřil! Hekám rozkoší nad tímhle prvoligovým čurákem, kterýho mám dovoleno mít v hubě a hulit jako o život. Hans přiráží. U jinýho bych to nesnesl, ale on může všechno.
Dávím se, lapám po dechu, ale nedal bych ho ven ani za nic. Takhle mu ho ta jeho určitě nevykouří, bleskne mi hlavou těsně před tím, než se Hans vzepne a mojí hubu naplní hořkou mrdkou. Je to lepkavý a hnusný, ale pro mě je to v ten okamžik božská mana přímo z ráje.
Hans zapne kalhoty a jde pryč.
Comments