Didi
Nevím proč, ale najednou se cítím jako školáček před tabulí.
„Ale to přece… to tak není, já ho vůbec neznám, je to jen stopař.“
„Jmenuju se Hans,“ urazí se blonďák a otáčí se k odchodu.
„Kdyby sis radši nechal ty svoje trapný historky pro někoho jinýho,“ zavírá Mathis dveře. Jak se kousek pohne směrem do předsíně, zahlídnu vzadu v kuchyni prostřenej stůl a zapálený svíčky.
„Ale…“ stojím před zavřenýma dveřma a připadám si, jak v telenovele. Dole ještě dusá nasranej Hans.
Seběhnu schody a doháním ho na chodníku. Říkám, ať neblbne, že ho hodím domů. Nasedá do auta, ale celou cestu už nic neřekne. Omlouvám se mu, chápu, že to vyznělo blbě. Ani nevím, proč jsem to tak řekl. Mathis je můj bejvalej, nejsme spolu přes rok a půl, teď se vrátil z Mnichova a asi si myslí, že bychom to mohli zase dát dohromady.
Hans nic neříká. Do prdele to je zase den!
Zastavuju před barákem. Vidím, jak se sbírá, a říkám si o číslo. Nereaguje. Než zabouchne dveře poděkuje za svezení. Dívám se za ním. Má pěknej i zadek, a v těch montérkách je vážně rajcovní. Koukám, do jakých dveří jde, a čekám, který okno se rozsvítí. Dlouho se nic neděje, ale pak přece. Ve třetím patře se objeví postava u kuchyňský linky.
Hodiny na palubce ukazují jednu v noci. Nevím, jestli jet domů nebo se ještě zastavit za tím Rolfem. Je to odtud už jenom kousek, tak se nakonec rozhoduju tam zajet. On za to nemůže, že se mi ten skvělej den tak posral. Nakonec co. Mathis ať si políbí, jaký si dělá nároky? A já? Proč se chovám, jak kdyby mě načapal bůhví při čem. Jsme od sebe, můžu si dělat, co chci. Začíná to ve mně vřít a tak vytáčím jeho číslo. Vytípne to.
Parkuju u Rolfa a zrovna ho vidím u vrátek. Vylezu ven a omlouvám se už z dálky a mávám flaškou.
„Azzo, kde se flákáš? Že tys po cestě zase vojel půl regimentu?!“ říká napůl ve srandě, ale cítím, že ho to štve.
„Sorry kámo, nečekaný události, Mathis se vrátil.“
„Fakt? Vždyť to tady nesnáší!“ diví se Rolf.
„Já se taky divil, byli jsme spolu na kafi a trochu se to protáhlo. Tak se nezlob.“
„No tady už to končí, potřebuju udat akorát jedno mládě, co chce hodit do centra. Myslel jsem, že mu zavolám taxika. Vezmeš ho s sebou?“
Až teď si všímám, že za Rolfem ve tmě stojí další postava.
„No jasně, žádnej problém.“
Postava se pohne a do světla vejde sotva dvacetiletej, štíhlej, drobnej kluk. A hrne se ke mně.
„Ahoj, já jsem Didi,“ podává mi ruku a kroutí se, jak žížala. Má hezký oči, taková malá rajdička.
Didi v autě nezavře klapačku. Jedu fakt rychle, mám toho už dneska akorát. Když zjistí, že bydlím v Hafencity, na Am Kaiserkai, vříská nadšením a chce se ke mně podívat. Odmítám, že možná jindy, ale nedá se odbít. Prosí a škemrá a slibuje, že mě nebude zdržovat. Navíc se mu chce už hrozně čůrat a neví, jestli by to vydržel domů. Namítám, že vychcat se může kdekoliv, kanály jsou všude. Protáhne hubu, ale za chvíli stejně zase otravuje.
Beru ho teda nahoru, ale dopředu říkám, že jsem utahanej a že si dáme jen drink a jdu spát. Didi se tetelí blahem, hrozně se těší, až mu ukážu byt, nikoho z Hafencity prý ještě nepotkal. Na vteřinu mě napadá, jestli to náhodou není vlastně celý jeho cíl. Klofnout nějakýho pracháče, co bydlí v týhle podělaný čtvrti plný nafoukanejch blbečků. A mě navíc není ani třicet a vypadám dobře.
Didi drze pouští rádio a promenáduje se po terase, je u vytržení. Všechno komentuje, ze všeho je hotovej. Sedím u baru, piju pivo a koukám, jak se mi ta malá kundička roztahuje v bejváku. Představím si na jeho místě Mathise a cítím se najednou o moc líp. Zkouším mu znova zavolat, ale má to už vypnutý. Dopíjím pivo a chystám se zbavit Didiho.
V rádiu hrajou Bruna Marse. Didi přilítne zvenku a ječí, jak tuhle písničku miluje. Hned jde po ovladači a vohulí to.
Is it the look in your eyes, Or is it this dancing juice? Who cares, baby? I think I wanna marry you.
Didi zpívá a se skleničkou v ruce si plete můj obejvák s diskotékou. Ztrácím formu, jindy bych ho vyrazil už dávno. Didi tancuje kolem mě. Natřásá se, kroutí prdelí a občas se o mě nenápadně otře.
„Pojď si zatancovat,“ žadoní a myslí si, že je děsně roztomilej.
„Nemám na to náladu,“ snažím se ho odbýt.
Bere mě za ruku a pokouší se mě dostat z barový židle. Ani se nehnu, při mý váze nemá šanci.
Don't say no, no, no, no, no! Just say yeah, yeah, yeah, yeah, yeah, And we'll go, go, go, go, go, If you're ready, like I'm ready.
„Že bych ti aspoň trochu zlepšil náladu?“ chichotá se Didi a přejede mě oběma rukama po rozkroku. Na nic nečeká, jemně nahmatá péro a stiskne. A pak mi ho hladí přes látku, až je tvrdý. Cítím, jak se mi chuť na mrdání roztahuje mezi nohama. Chytnu Didiho za prdel, prudce jí otočím k sobě a stahuju kraťasy až ke kotníkům. Vidím krásnej malej zadeček, rozevírám půlky a ukazuje se hlaďounká, růžová dírka. Ten ti tam bude slušet!
Didi zaječí, jako že née, zřejmě jenom ze slušnosti. Jakmile se ho dotknu, celej se natřásá a kroutí. Jdeme vedle do ložnice, vyndávám ze šuplíku lubrikant. Didi se mi snaží dostat k vocasu, chce mi ho kouřit, ale na to teď už nemám náladu. Potřebuju zasunout a mrdat. Jde na všechny čtyři, prohybá se jak paragraf a špulí díru až ke stropu. Jsem vzrušenej až do konečků chlupů, už vidím, jak mu do tý řiťky napasuju čuráka.
Svěrač povoluje celkem ochotně a jsem hladce uvnitř. Didi piští, svíjí se a sám se napichuje. Ujímám se aktivity a začínám ho hustě vymrdávat. Kundičku má vážně perfektně těsnou, je to jízda. Do toho sám ještě stahuje uvnitř svaly, takže můj vocas je jako v pokojíčku. Didi kvičí, ať mu ho tam narvu víc a mlátí rukama do peřin. Tvrdě přirážím, těla o sebe pleskají, jedu jako zběsilej bejk, leje ze mě pot, ale Didi pořád nemá dost. Vříská, ať ho mrdám pořádně a víc, v ksichtu je rudej a padá z něho jedna sprosťárna hustší než druhá. Už to dál nedávám, nalehnu na něj a s řevem stříkám dovnitř hromadu mrdky.
Posílám ho do koupelny pro hosty a sám si taky dopřeju dlouhou sprchu. Jediný, po čem teď toužím, je zalehnout a spát aspoň dva dny. Nakonec vylezu ven a vidím, že Didi se mi válí v posteli a honí si ptáka.
„Tady někdo zapomněl na mýho pindíka,“ chichotá se jako pětiletej kluk.
„Hele Didi, sorry, ale měl bys jít.“
„To mě takhle necháš? Ty jeden!“ pořád nechápe, že to myslím vážně.
„Padej odsud, dělej.“
Sbírám po zemi jeho věci a házím je na něj. Tváří se tragicky, ale už chápe, že má fakt smůlu. Pomalu se oblíká a čeká, že si to ještě rozmyslím.
„Neslyšel jsi, hoď s sebou!“ jsem už vážně nasranej. Strkám do něho a snažím se ho dostat ke dveřím.
„Já bych ti ráno udělal snídani,“ zkouší to ještě mezi futrama.
„Táhni do hajzlu, buzerante!“ prásknu dveřma.
Konečně se skácím do postele a usínám ještě před dopadem.