Oslava
Stojím nahatej před zrcadlem v koupelně a přemýšlím, co se sebou dneska provedu. Vlasy jako vždycky beru strojkem na 2mm. Mám je pořád krátký, takže je to hned. Strniště si neholím, je sexy. Hrudník mám krásně hladkej od přírody. Jen se stavím rovně, abych se přesvědčil, že svaly zatím docela ještě ujdou a že se na nich zatím neprojevilo, že tomu sportování poslední dobou moc nedávám. Barevná kérka na pravý ruce vypadá skvěle. Prohlížím si jí pořád s takovým zájmem a pokaždý mám radost, že jsem si jí nechal udělat.
Můj pohled teď míří mezi nohy. Tady je volba jasná, všechny ty chlupy musí pryč. Komplet. Sjedu to nejdřív strojkem s nástavcem na jedničku. Nejdřív nahoře, pak pod vocasem a pak koule. Pak to beru klasicky, žiletkovým strojkem. Pěkně to všechno napěním a holím do hladka. Péro od pěny příjemně klouže, líbí se mu to a nabírá na objemu. Nakonec vyholuju koule, ty jdou nejhůř. Jsou velký a kůže se musí hodně napínat, abych se nepořezal.
Tak to by bylo všechno. Pouštím sprchu, a když všechno chlupatý svinstvo mizí v kanálku, dívám se na výsledek. Ptáka mám teď krásně hladkýho a pořád tak napůl trčí, jakoby mi chtěl něco naznačit. Beru ho do ruky. Dívám se, jestli jsou všechny chlupy skutečně pryč, ale vím dobře, že jo. Otázka spíš zní, jestli si ho vyhonit. Dlouho neváhám, vocas mi roste v ruce, a zatímco na něj dopadá voda ze sprchy, je tvrdej. Nechci se tím moc zdržovat, tak nasadím tou potetovanou pravačkou rychlý tempo, párkrát zahekám, prohnu se a stříkám.
Jsem spokojenej. Myšlenkama se konečně soustředím na dnešní oslavu narozenin kamaráda Rolfa. Vyjdu z koupelny, suchej a navoněnej a přemýšlím, co si vezmu na sebe. Chci si vzít jen kraťasy na ostro, když je takový horko, ale pak se přece jen zarazím. Na zahradě bude určitě grilování a pak možná zase skončíme všichni v bazénu. A skákat tam přede všema nahatej se mi nechce. Ale zase se celej den v tomhle počasí pařit? Kašlu na to, jdu na ostro.
Sedám do auta a mířím na druhou stranu města. Asi za půl hodiny už procházím obchodním centrem a hledám, co bych Rolfovi koupil. Jako vždycky jsem nad tím doteď vůbec nepřemýšlel. Je to jedno, prostě něco. Flašku určitě a něco k tomu. Bloumám po výlohách a čekám, až mě něco praští přes nos.
„Nazdar Azzo…“ slyším odněkud před sebou. Otáčím se po známém hlase. No ne, můj ex!
„Čau, co tady děláš?“ koukám překvapeně a zjišťuju, že ten parchant vypadá pořád dobře. Prohlížím si ho a taju jako arktický ledovce.
„Skončil mi kontrakt v Mnichově, vrátil jsem se, „usmívá se a oči mu sjíždějí k mojí kérce, „to vypadá dobře, to máš dlouho?“
„Fakt ses vrátil zpátky do Hamburku? Nesnášíš to tu!“ žasnu dál.
„Nezajdeme na kafe?“
Nikdo vlastně nečeká na odpověď, jdeme skoro automaticky nahoru do kavárny. Říkám mu, že nemám moc času, protože jedu na nějakou akci a vlastně jsem tam už měl být. Ale tolik mě zajímá, co dělá a tak, až nakonec usoudím, že oslava se beze mě určitě chvíli obejde. On taky nemá moc času, ale oba sedíme a kecáme o všem, co se za ten půldruhý rok stalo. A pak už to vážně nejde, zvedám se a platím. Ještě si odskočím.
Stojím u mušle a cítím tu příjemnou úlevu, když všechno vyteče ven. Otáčím hlavu.
Kde je ten Mathis? Šel přece za mnou nebo nešel? Vidím ho, jak stojí ve dveřích kabinky a pozoruje mě. Pak se usměje tím svým nezaměnitelným způsobem a láká mě očima dovnitř. No tak ten je hustej, pomyslím si, ale neváhám ani vteřinu. Západka se otočí, jsme oba uvnitř.
Přitiskneme se k sobě, líbáme se. Moc dlouho, ale ne. Zajíždí mi pod tričko, rozepíná poklopec a jde do podřepu. Bere si můj vzrušenej vocas do pusy s tou jistotou a elegancí, kterou jsem na něm vždycky miloval. Jsem z toho úplně hotovej. Kouří jako bůh, dává si ho hluboko, zrychluje. Je to fantastický. Jsem bezvládně nalepenej na stěně kabinky, zprudka oddechuju a cítím, že se za chvíli udělám. Chci ho varovat, ale je pozdě. Koule se přitahujou nahoru, čurák zkamení a začíná v něm cukat.
Bere si ho až po kořen a nechá ho všechno vystříkat rovnou do krku. Pak mi dá pusu a zašeptá: „Pa, lásko, moje číslo znáš.“ A najednou je pryč. Stojím v kabince na záchodě v obchodním centru, s vystrčeným pérem a vlastně ani nechápu, jak jsem k tomu přišel. Zapínám se a koukám, že na zemi se válej bílý cákance. Tak on se u toho parádního hulení ještě stihnul udělat!
Konečně sedím v autě, je mi skvěle. Noha zvostra na plynu, cédéčko řve jako o život, fakt pohodička. Oslavenci už jsem poslal omluvnou esemesku, za chvíli tam budu. Je to kousek stranou, na východním okraji města, jak začíná les. Myšlenkama jsem sice občas na oslavě a přemýšlím, kdo tam vlastně bude, ale pořád se vracím k dnešní nečekaný kuřbě. Najednou skoro automaticky brzdím, u silnice stojí stopař. Nějakej kluk a docela pěknej. Brzdím dál a vidím statnýho synka v montérkách, asi jede z práce a ujel mu autobus. Zastavuju.
Je to příjemnej blonďák, má radost, že ho vezmu. Na vteřinu se na něho zakoukám, vidím silný ruce a pěknej kus dobře stavěnýho těla a napadá mě něco úplně šílenýho. Přivezu ho klukům s sebou na oslavu. Chvíli se dobře bavím představou, jak se budou některý vystajlovaný primadony ofrňovat a znechuceně kácet, až přivedu manuála v montérkách. A dobře jim tak.
S klukem se chvíli normálně bavím a pak pomalu začínám kout želízko. A cože bude dneska ještě dělat? A že jedu na oslavu a že klidně může jet se mnou, jenom jestli mu nevadí, že je to ryze pánská záležitost, žádný baby. Se zájmem mě poslouchá a tak pokračuju. Že tam budou tuny masa na grilu a že jestli pak bude potřebovat odvézt, nemám s tím problém. Ještě kus cesty něco žvaním a pak se na něj podívám.
Blonďák se na mě krásně culí, až mě to zaráží. Mám to brát jako souhlas? A pak se pohledem vracím k řízení a zahlídnu, že má v ruce svýho tlustýho ptáka a honí si ho. Nejdřív to úplně ignoruju, protože tomu prostě nevěřím, asi už mi hrabe z vedra nebo co. Ale pak se podívám znovu a ten pták tam pořád je. Blonďák se tlemí a dost si užívá, jak jsem mimo.
„Vyhoníme si je?“ ptá se, jako by nebylo nic normálnějšího.
Zastavuju na lesní cestě, už jsme skoro na místě. Rychle si stahuju kraťasy, můj vocas je už zase tvrdej a vlhkej. A ten jeho! Nic hezčího jsem snad nikdy neviděl. Krásný, hladký, tlustý péro, pravidelnýho tvaru s pěkným růžovoučkým žaludem. Zajíždím mu do montérek a vysvobozuju koule, je cítit typická kořeněná vůně. Jsem už zase vzrušenej jako bejk a chci ho vzít okamžitě do pusy, ale zastaví mě.
„Jenom rukou, prosím,“ říká tónem, jako kdyby v kavárně odmítal mlíko do kafe.
Tak teda sedíme u mě v autě, na kraji lesa, vocasy venku. Mám povolíno ho udělat jenom rukou a tak si hraju. Hladím ho, mačkám a roztírám jeho kapky vzrušení po celým žaludu. Mám ho plnou dlaň, sotva toho čůráka obejmu. Zajíždím prstem pod kůžičku, jsem jemný a citlivý. Blonďák je bez sebe blahem, boří hlavu do opěrky a mýho ptáka rychle honí pevným stiskem. Jak sakra hned poznal, co mám rád?
Už to nedávám, vykřiknu a stříkám na volant. Blonďák si ještě rychle stihne vyhrnout tričko a s pořádným hekáním se udělá rovnou na pěkný, pevný břicho. Je po všem. Autem se line pach semene a já najednou nevím co teď. Přiznávám, že už jsem zažil leccos, ale teď ztrácím glanc.
A on se jenom zase usměje a říká: „Tak to asi uklidíme, ne?“
Parkuju před domem Rolfa, můj spolujezdec chce jít na oslavu se mnou. Než zabouchnu dveře, zvoní mi telefon. Je to Mathis. Má divnej hlas a není mu moc rozumět.
„Stalo se něco?“ zajímá se blonďák.
„Asi jo. Kámoš volal, že má vytopenej byt, potřebuje pomoc.“
„Pojedu s tebou, umím opravit skoro všechno,“ říká zas jako by se vůbec nemusel rozhodovat.
Otáčíme to a teprve až za nějaký dva tři kilometry mi dojde, že jsem na toho Rolfa mohl aspoň zazvonit, dát mu tu flašku a vysvětlit mu to. No nic, zavolám mu potom, třeba se ještě vrátíme.
Lezeme u Mathise do schodů a čekám mokrý chodby, vyděšený sousedy nebo nějakej takovej horor. Ale nic, všude čisto a sucho. Tak zvoním a Mathis otevírá. Je vysmátej a vůbec nevypadá zdrchaně. Můj pohled sjede za něj, v bytě žádná voda, koberce suchý.
Kouká na mě a na blonďáka a pořád nic neříká, jenom ten úsměv se někam ztrácí.
„Co se stalo?“ ptám se konečně.
„Nic. To byl jen fór. Chtěl jsem, abys přijel…“ povídá Mathis pomalu a dodává, „promiň, nedošlo mi, že už nejsi sám.“