Já věděl, že to bude peklo v přímým přenosu, ale nemohl jsem jinak, prostě jsem to páteční odpoledne musel odjet do Brna, i když jsem se to nejmíň třikrát snažil usmlouvat na nějakej normální čas. Nešlo to, musel jsem si v tom ďáblově kotlíku pěkně hubu vymáchat.
Kdo jezdí vlakem, ví, jak to na pražským hlaváku vypadá v pátek odpoledne. Davy lidí, mraky kufrů, ucpaný tunely, fronty na kafe, dusno, nervozita, stres. Čekání. Zpoždění. Nekončící hlášení kachny. Zpoždění, výluky, důvody na straně provozovatele drááhy nebo opožděný příjezd ze sousedního stáátu.
Pak se konečně rozsvítí číslo nástupiště a do davu jako když střelí. Každej popadne všechny svoje pojízdný kolečka, děti, psy, tašky se svačinou, hole a koncentrovaná lidská hmota beznadějně ucpe všechny chodby a schodiště. Proklouznu náhodně vytvořenou mezerou v protisměru a na nástupišti jdu pokud možno nejdál od shluku lidí, kteří se jako vždycky nahňácají hned do okolí výlezu, jako by nemohli ujít ještě pár kroků a rovnoměrně se rozprostřít po nástupišti.
Až přijede vlak, začnou hromadně sprintovat a funět za svým vagónem, místo, aby si dopředu zjistili, podle řazení vlaku, kde asi zhruba bude jejich číslo. No to ale stojí moc přemýšlení, že!
No a už je to tady. Vlak se pomalu sune, dav znervózní a začíná druhá panická vlna. Kam se hrabou holywoodský thrillery! Tohle by měl někdo natočit. Kolečka rachotěj, děti pištěj, cyklisti hledají svůj oddíl, blbečkové na koloběžkách kličkujou davem, běhá se kolem vagónů a ano, první cestující úspěšně ucpávají právě otevřené dveře.
Někdo uvnitř zatarasil svým obřím kufrem (nikdy jsem nepochopil, co v tom všechno vozej) uličku a tím parazyloval celý nástupní proces. Průvodčí rezignovaně pozoruje, co se zase děje, čelí dotazům a snaží se naládovat jednoho staršího pána po schůdkách do vozu.
Je teda moc pěknej. Na průvodčího. Ne, že by všichni průvodčí byli nějaký obludy, to zase ne, ale zase vyloženě krásný, že by z nich jeden okamžitě poklesl v kolenech a zůstal s hubou otevřenou, to zase taky nejsou. Takže, když už průvodčí docela ujde, dá se o něm říct, že je moc pěknej.
Tohodle potetovanýho blonďáka znám už pár let. Je děsně fajn, i když mladší bejval hezčí. Teď už je trochu oplácanej, ale ještě v rámci přijatelnosti. Míval jiskru v očích, která se ale zdá, že už vyhasíná. Asi lety odpracovanými na kolejích nebo nenaplněným vztahem, kdoví. Každej máme nějakej příběh.
Konečně se posadili i turisti z Asie, který vynikaj tím, že nejezdí s jedním obřím kufrem, ale nejmíň se dvěma. Nicméně se jim podařilo uvolnit uličku, čímž se dává do pohybu čekající fronta a usazování pokračuje. Dredař se psem, rodinka s dětma, studenti vracející se na víkend domů. Proč já vůl nemohl odjet ráno?!
“Promiňte, já tady mám místenku,” stojí nade mnou nějaká holka, sotva jsem se konečně posadil.
“Jste si jistá? Já se totiž pro jistotu dvakrát díval na displej nad sedačkama a žádná rezervace tam nebyla.”
“Mám 98, u okna,” mává mi mobilem před očima.
Je mi to divný, protože jsem naschvál šel do vagonu, kterej není místenkovej, právě abych se vyhnul, že mě někdo vyhodí s expreskou na poslední chvíli.
“A číslo vagónu?” ptám se s nadějí, že se jí rychle zbavím.
“366,” zdá se být rozhozená a párkrát si prohrábne vlasy.
“Jo, tak tady je 365. Máte to vedle.”
Já to tušil. Slečna se omlouvá a prodírá se pryč.
No co je zase tohle? Právě mi někdo kopnul zezadu do sedačky, až ve mě hrklo a slyším ječení harantů. No to snad ne! Proč zrovna já? Rozcapený dětičky, co tři hodiny nezavřou hubu, přinejlepším budou věčně něco žvatlat, přinejhorším začnou za chvíli ječet a vztekat se, možná se i poperou.
Můj sen o klidný jízdě bere za svý. A moje naděje, že si ke mě sedne sexy studentík s modrejma očima a čupřinou ve vlasech taky. Sune si to sem bachyně s kabelkou, dvěma igelitkama, svetříkem v ruce a ptá se, jestli je u okna volno. Ach jo. To mám fakt za trest.
Vstávám a čekám až se bába naláduje dovnitř se všema těma svejma krámama. Ještě ani nedosedla a už vytahuje z první igelitky nějaký žrádlo! No to snad ne, ona si sem přinesla KFC. Já se fakt poseru a pobleju v přímým přenosu. Mastnej smrad se okamžitě line prostorem a já tohle fakt asi nedám.
Rozhlížím se, jestli je někde jinde volno, ale je mi jasný, že ne.
A už jedeme! Aspoň, že tak. Dokonce na čas. Světe div se.
A do práce se dává i průvodčí. Uniforma mu sluší, což nebývá zvykem. Zadek míval teda trochu hezčí a taky menší, ale chápu ano, roky běží, nikdo nemládne. Nakonec ještě pořád to jde. Má vyhrnuté rukávy a je to sexy.
“Ještě poprosím doklad totožnosti,” úřaduje u protější sedačky.
“Co tím myslíte?” startuje po něm obrýlený pán s lístkem vytištěným na A4.
“No jako občanku,” dodává průvodčí.
“Na to máte právo? Mě legitimovat?”
“Ano, tady jste si při kupování jízdenky v e-shopu vyplnil, že se prokážete dokladem totožnosti,” neztrácí trpělivost.
“Ale tu tady asi nemám,” kontruje pán a začne prohledávat peněženku, “mám jen inkartu.”
“Tu jste si mohl zvolit taky, ale nezvolil, takže chci vidět občanku.”
“A když jí nemám?” pán se dostává do vzdorovitého tónu.
“Tak v tom případě váš jízdní doklad neplatí a příští stanici vás vyloučím z přepravy.”
No potěš, to je teda drsoň. Vyloučím z přepravy prej. Prostě dostaneš padáka, vyhodí tě na první stanici, vykopne tě z vlaku, chytrolíne. Buď chceš jet nebo chceš prudit. Bože to je ale smrad! Bojím se otočit, ale periferně vidím její mastný, tlustý prsty, co je každou chvíli olízne a je mi zle!
“Ještě nikdy nikdo po mě občanku nechtěl,” brejloun se nevzdává.
“To není můj problém, že mí kolegové neumějí dělat dobře svou práci. Budete teda vystupovat?”
Hm, je fakt sexy, jak je nad věcí. Nenechá se rozhodit a zůstává pořád tak dominantní, ale jako příjemně dominantní.
“Jo, tak já jí mám teda,” natahuje ruku s občankou.
Naprosto zbytečná scéna končí zkrotnutím brejlatýho chytrolína. To je taky takový charakteristický v týhle zemi. Každej chytrej jak rádio s receptem na všechno.
Au! Zas ten harant kopnul do sedačky. Popuzeně se ohlížím, ale jeho matka čumí do telefonu a vůbec, jsme jí oba u prdele. Bachyně olizuje poslední drobky uškvařený strouhanky a možná ještě vylíže i tu tukem prochcanou krabičku. Ty by sis měla dát mrkev a dvakrát oběhnout nádraží!
S očima v sloup vítám průvodčího, kterej se právě otočil ke mně. Stojí tak těsně u mýho opěradla, že jen kousilínek, a hřbetem ruky se dotknu jeho kalhot. No ale na to není čas, aktivuju displej s kódem pro jeho čtečku.
No do prrr…! Právě přichází další kopanec do opěradla až se mi ruka zatřese a lejzrový paprsek na chvíli zamíří do prázdného boxu KFC na vedlejší sedačce.
“Musíte do mě furt kopat?” zprudka se otáčím a posílený přítomností drážní autority se pouštím do konfrontace, což bych normálně neudělal. Matka zpruzele zamumlá něco směrem ke svými spratkovi a ani se neomluví.
Průvodčí na mě zúčastněně hledí. To je divnej obrat, co? Zúčastněně hledět. To je jak, z filmu pro pamětníky s Oldou Novým, ne? Nechci vypadat jako píšící důchodce, páč nejsem. Dobře tedy, zkusím to ještě jednou.
Průvodčí se na mě dívá s jistým pochopením. A dívá se nějak divně. A dlouho. Naše pohledy se setkávají na dobu delší než nutnou. Něco jako když je množství drogy větší než malé. Jsem z toho trochu rozhozený. A s naprostou hrůzou v očích sleduju, že místo aplikace Můj vlak, mu ukazuju Grindr!
Jak do mě ten spratek zase kopnul, přepnul jsem omylem okna aplikací!
Zčervenám jako vařený rak a upřímně se stydím. Horečnatě přepínám okna a … jo, konečně mu dávám před oči tu správnou apku. Freude, Freude, vždycky na tě dojde, zní mi v palici a je mi trapně na druhou.
Průvodčí neztrácí glanc a lehce se ke mě nakloní.
“V předposledním voze je volné kupé, nechcete se přesunout?”
Vysvobození přišlo jako na zavolanou! Vůbec neváhám, uctivě děkuji, beru svůj bágl a mizím směrem ke konci vlaku. Ten je teda hodnej, co? Že bych se mu líbil? Jsem jeho typ? Tak je fakt, že na svůj věk vypadám zachovale, postavu mám štíhlou a jsem v kondici. A tam dole, tam jsem v extra dobrý kondici.
Vlastně jsem imrvére nadrženej, stříkat můžu třikrát denně a kdybych na to měl čas, dělal bych to. Takhle to stíhám tak dvakrát do tejdne, stěží. A mrzí mě to! Měl bych prostě honit víc, je to zdravej relax a vždycky je mi po tom fajn. Nebo si aspoň občas zašukat, to by bylo úplně nejlepší, ale to zas nemám s kým.
A tady to je! No má pravdu, fakt prázdný kupé. Aby ne, když je to jednička. Proč mě poslal do jedničky? No to je jedno, přinejhorším to doplatím. Furt lepší, než sedět s bachyní a harantama.
Rozkošnicky se rozvaluju v sedačkách, co jsou sice trochu už prosezený, ale zase je mám všechny pro sebe, což je prostě paráda! Sundavám boty a natahuju si nohy na protější místo k sezení a cítím se jako král. Konečně trochu klidu a pohodlí!
“Tak jak se vám tu líbí?” zarachotí posunutí dveří a v nich on.
Překvapuje mě! Kde se tady vzal tak rychle? Sotva jsem dosedl.
“Díky moc, líbí,” spokojeně se usmívám.
“Budete si muset doplatit první třídu,” konstatuje.
“I když jste mě sem sám poslal?” zkouším to hodit na něho.
“Můžete se zase vrátit zpátky, jestli chcete.”
Nevím, jestli to myslí vážně nebo si ze mě dělá srandu, nedá se to na něm poznat. I když se na něho culím, tváří se netečně. Začínám mít podezření, že je to arogantní parchant a ne příjemně dominantní frajírek.
“Kolik vám dám?” rezignuju na pošťuchování a vracím se k serióznosti. Zpátky mě už nikdo nedostane!
“320”
Podávám mu kartu.
“Nemáte hotovost? Mě nejde terminál,” ztrácí glanc a mě se chce smát. Drsnej blonďák dojel na technologickou zaostalost svýho úřadu.
“Nemám, peníze u sebe už dávno nenosím,” mám vítězoslavný pocit, že jsem vyhrál ve sportce.
“Tak to se budete muset vrátit do dvojky,” nedává se a odmítá přiznat, že teď tahá za kratší kus provazu.
“Proč? To není moje chyba, já zaplatit chci a zpátky nejdu ani náhodou,” jsem teď já ten drsnej.
Jenže to co teď následuje, přestává bejt sranda, pánové. Teď jde do tuhýho a to doslova do písmene! To jste ještě nezažili. Na sucho polykám, vytřeštěně zírám a mám pocit, že jsem v nějakým prank videu.
Průvodčí, ano ten potetovanej sympaťák, dvěma rychlýma pohybama zatahuje závěsy, rozepíná kalhoty a bez váhání vytahuje svý polotvrdý péro!
“Tu jedničku si budete muset zasloužit, nedá se nic dělat,” dívá se mi bez uzardění do očí a vychutnává si můj šok.
Polotvrdý péra miluju! Vypadají fantasticky! Krásně naběhlý a přitom pořád ještě visící nebo tak na cestě napůl. Je to vždycky tak krásnej pohled na takovej ocas. A tenhle vypadá taky chutně. A bude do pusy akorát!
Průvodčí se jedním krokem blíží k mýmu sezení, ocas se mu dál zvětšuje a on vyzývavě čeká, co udělám.
Já už na nic nečekám. Pěkně si ho beru do ruky, hladím ho a něžně tahám a sleduju, jak dál roste. Druhou rukou mu stahuju kalhoty uniformy pod zadek. Chci si pohladit jeho pevný půlky.
Ocas bobtná a pulsuje. Záhy skončí v mý puse. Jenom si ho ještě zvědavě očuchám a olížu.
“Eeeeh,” zavzdychá průvodčí, když ho poprvé zasunu a polaskám svým jazykem.
Péro už mu tvrdě stojí, pěkně pomalu a s citem mu ho hulím. Hodně slinit! To je pravidlo pro super kouření. Průvodčí mírně přiráží, ale opravdu spíš symbolicky. Pořád to nechává na mě. Láduju si jeho pěknej ocas do pusy a užívám si ten pocit, kterýmu se nic nevyrovná. Mít péro v hubě.
Zároveň osvobozuju svýho, protože ten se taky už hlásí ke slovu.
Průvodčí si sedá na protější sedačku a já si k němu klekám. Majetnicky se tam rozvaluje, roztahuje nohy a nedočkavě mě bere za hlavu, abych se měl k dílu. Tentokrát už je drsnější, pořád mě drží a zároveň přiráží. Mrdá mi hubu, pánové! To je síla!
A já hulím, až se zalykám, zatímco mi projíždí mandle.
Na chvíli si potřebuju odpočinout, vstávám a strkám mu svoje kapající péro před obličej. On se však k ničemu nemá. Zadívám se mu do očí a přeju si, abych si mu o to nemusel říkat nahlas.
“Ve službě nekouřím,” prohlásí a vážení, on to myslí naprosto vážně.
No tak hlavně, že si ve službě kouřit nechá. A ještě jako úplatek za první třídu! Parchant!
Ale sexy parchant!
Opět pokorně zakleknu a cpu se tou jeho tlustou klobásou, co mi panty dovolí. On heká a přiráží.
“Líbat se ve službě můžeš?” ptám se a vidím, že roztouženě přikyvuje.
Sedám si vedle něho a naše rty se setkávají v dráždivě vášnivým líbání, který je umocněný naší oboustrannou nadržeností. Hezky mu ho u toho honím a on honí mě. Jsme k sobě přisátý, funíme a tečeme blahem, nad všema těma příjemnejma věcma, který spolu děláme.
Líbání s ním je jako v ráji, jakobych ho znal věky a líbali jsme se každej den. Je to tak přirozený a krásně nám to spolu pasuje, je v tom cit a vášeň a souhra. A naše nadržený péra? Ty už jsou těsně před vstupem do business class.
Ještě dvakrát, třikrát pohoním a začne to z něho lítat, zatímco se bude chtít dál zuřivě líbat. Snažím se mu péro držet směrem ven, přece jen je ve službě, tak aby se úplně nezasvinil. On funí, heká a jazykem mi šmejdí až v mozku. Je to vášnivej hřebec! Konečně docáká a já chci chytnout poslední vlnu týhle rozkoše. Zůstáváme u líbání, přebírám si honění svýho péra a během pár sekund se celej sevřu v překrásný extázi.
Stříkám a zároveň se vznáším někde v galaxii blaženosti, kam se jde dostat, jenom oproti jeho polibku. Hladím ho po tváři a nechci, aby naše spojení skončilo, ale už se tak prostě děje. Tenze a vášeň povoluje, díváme se do zarudlých tváří a spokojených očí, do kterých se vrátily jiskřičky.
“Děkuju,” zašeptá mi do ucha tichounce, aby snad nevyšel z role.
Dívám se, jak vstává a uklízí si svoje vycákaný nádobíčko do trenek.
“Ale tu jedničku si budete muset doplatit,” otáčí se ke mě ještě ve dveřích, když už rozhrnul oponu kupé, “co kdyby mi přišel revizor?”
Líbila se Ti povídka? Dej lajk nebo ji sdílej. Chceš náš blog podpořit? Zvaž dobrovolný příspěvek. Díky moc!
Комментарии