top of page
  • Obrázek autoraGood Guy

Adam Šindler: Všechno marné!


Ilustrace Kagan McLeod

“To je krejzy fejk, kámo,” chechtají se dva mladíci přes uličku s mobilním telefonem v ruce. 


Pozoruji jejich mladistvé rysy a pečlivě střežené účesy. Jejich čerstvá adolescence přímo srší elektrizující energií, která mě dráždí a vyvolává touhy, jež pojmenovat je mi stydno. 


Nemohu si však pomoci. Cestuji, jako každý den, vlakem do svého zaměstnání. Je přece přirozené, že v prostředcích veřejné dopravy potkávám další cestující. Stejně tak je zcela přípustné věnovat jim pozornost, zvlášť když někteří si o to vyloženě říkají. 


Jako třeba paní, co právě přerušila tok mých myšlenek přijetím hovoru a hlasitým vyřizováním jakýchsi rodinných záležitostí.


Ale kde jsem to skončil? Ano, jistě. U tužeb, jejichž pojmenování mě barví tváře rumělkou studu. Chytit tak mladíka za ty krásné vlasy a přiblížit jeho oněmělá ústa k mému naditému rozkroku! Dát mu pocítit vydatnou dávku mužné, dospělé nadřazenosti! Nechat se poctivě obsloužit robustním přídělem rozkoše, který si jako vážený muž dozajista zasloužím.  


Troufalé a vilné úvahy však přerušuje přicházející průvodčí. Je mi mírně stydno, neboť mé mužství se nedočkavě vzedmulo očekávajíc přísun slasti, která se ovšem zrodila nikoliv ve skutečnosti, nýbrž jen ve fantazii, o čemž ten nebohý úd nemá ani tušení. Pokládám do klína svou aktovku a vyjímám jízdní doklad ke kontrole. Má reputace je zachráněna. 


Pohledem vzhůru zkoumám jeho příjemný obličej, pěkné, ale přísné oči, zatímco načítá záznamy na kartičce. Vidím hezké blonďaté vlasy, silné ruce a velmi pohledné prsty. Dál sjíždím pohledem po jeho štíhlé postavě a seznávám, že uniforma mu padne, jako málokomu, čehož je důkazem ostře vyrýsovaná zadnice, která mi nedovoluje odtrhnout pohled. 


“Děkuji,” vrací mi průkazku a já zklamaně přijímám, že naše setkání nemělo dlouhého trvání. 


No a aby toho nebylo málo, mladíci mezitím vystoupili a mě zůstaly jen rozbouřené hormony! Napětí v mých kalhotech nepolevuje a touha, která se plíživě proměňuje v chtíč, mi neumožňuje se soustředit na nic jiného. Nezabírají ani zprávy na Novinkách.cz, všechno marné. 


Suneme se nádražní halou a pěkných pánských zadnic přede mnou několik jde. Zdá se, že jsem v pasti svých tužeb a dnešní den bude jen velmi obtížné se koncentrovat na cokoliv jiného, než dynamicky vztyčené mužské chlouby produkující slast při rytmických pohybech v rozličných tělesných otvorech. 


Jako v mrákotách vstupuji do naší kancelářské budovy v centru města a ke svému úžasu zjišťuji, že ve mě jisté sympatie vzbuzuje i člen ochranky, který mi jindy připadá dosti otravný. Zřejmě kumulace mého chtíče nějak ovlivňuje vnímání světa kolem mě. 


“Ty už seš tak nadrženej, že se ti líbí úplně každej,” slyším ve svých myšlenkách a jsem pobouřen tím tónem i dikcí mrzké úrovně. Při jistém emocionálním odstupu musím ovšem seznat, že hlas se tak trochu blíží pravdě.


Líbí se mi ten blb Antonín z finančního, ba dokonce i právník Suchánek, kterýžto je už mužem zralejšího věku, ale jehož nekonečné připomínky a nekončící kolečka ke každé smlouvě na mě vždy působí značně dráždivě a to ne v pozitivním slova smyslu. 


Sedím za svým stolem jako na trní, neschopen soustředěné práce. Ledabyle procházím e-mailovou komunikaci stylem mnoho oken otevřeno, málo práce uděláno. Po chvílí vstávám a jdu si pro kávu, nečež u kopírky ztepilý, mužně rozkročený technik vyprošťuje zaseklý toner. Už i jeho špinavé, silné prsty ve mě probouzejí další vlnu neklidných myšlenek a já náhle měním své preference a toužím, aby mi je zabořil v divoké předehře kamsi mezi mé řádně roztáhnuté zadní obliny.


Mám spodní prádlo už zcela promočené od neustálého tvrdnutí mého neukojeného údu, tedy odcházím na toaletu, alespoň trochu látku osušit toaletním papírem. Pečlivě za sebou zavírám kabinku, stahuji si kalhoty a snažím se zbavit mazlavých skvrn na svých trenkách. 


Můj malý přítel si to však vysvětluje po svém a chce se mu vstávat. Tenze je ohromná, nemám zábrany použít slovo mučivá. Varlata natlakovaná neventilovanou touhou a úd nedočkavě vystrkující svou vzedmutou špičku. Stačilo by jen několik nepatrných pohybů a nastalá úleva by mi zřejmě zachránila pracovní den. 


“Chceš si honit péro v práci?” zní v mé hlavě posměšný hlas, hovořící ke mě, jak k nějakému pobudovi z parku. 


Strach a stud mnou chvílí otřásá, neboť mi naplno dochází ta hanba, kdybych byl přistižen, jak ukájím své roztoužené mužství. V pracovní době! Ještě na několik vteřin spočívá má ruka v trenkách, rozhodnutá pokračovat v započatém díle, ale nakonec mozek zavelí a poklopec se zavírá.


V trýznivém napětí překlenu dopoledne a ani nadcházející oběd mé mysli klidu nepřidává. Podrážděně prohlížím webové stránky naší závodní jídelny, neschopen vybrat si pokrm, jenž by aspoň na malou chvíli odvrátil pozornost od nezkrotitelného bouření mého zpovykaného genitálu. 


Přepadá mě nezvladatelné nutkání objednat si pizzu a následně bez obalu zprznit poslíčka, který s ní přijede v upjatém cyklistickém dresu. Přece se od něho jistá povolnost tohoto typu jasně očekává, alespoň je to tak v každém druhém filmu. Marně se snažím z paměti vylovit, jaký snímek jsem v tomto duchu již viděl, ale s velkým zklamáním seznávám, že vždy šlo jen o lechtivé filmy pro dospělé. 


“To se děje jen v pornu, brouku, to bych tady moc nevytahoval,” slyším ironii a posměch hlasu, který se opět bez svolení vložil do mých interních myšlenkových toků.


Soukám do sebe řízek nevalné vůně a záhadné chuti, zatímco těkám po zakulacených hýždích stojících ve frontě a pátrám po velikostech boulí v rozkrocích kolegů, sedících okolo. Mám za to, že by bylo přinejmenším vhodné, aby některý ze služebně mladších kolegů zaklekl pod stolem, citlivě vyprostil můj zmučený falus a svými bohatě nasliněnými ústy pomohl k vysvobození obsahu přehuštěných gonád. 


Obědová fantazie však vede jen k dalšímu utrpení a novým vlhkým skvrnám, jež se pozvolna sáknou přes spodní vrstvy oděvu ve snaze mě společensky znemožnit a kariérně poškodit. Snažím se soustředěným žvýkáním odvrátit myšlení od svého rozbouřeného poklopce, který si, podle mě, teď už zaslouží jen slova opovržení a strategicky řízeného pohrdání. Co jsem komu udělal, že musím tolik trpět? 


“Spíš, cos komu neudělal,” přichází ke mě čirá drzost v podání hlasu, který se rozhodl z mé zoufalé situace vytvořit objekt svého pobavení. 



Nastává hodina odpolední porady a mé zkroušené tělo si žádá oddechový čas. 

“Jsem rád, že jsme tady dneska všichni,” přichází náš ředitel a není sám, “rád bych vám představil nového kolegu, který od prvního posílí náš tým.”


Svatá prostato, to snad ne! Zcela omámen, napůl v mdlobách, sleduji urostlého muže s bujnou, zvlněnou kšticí, jak sebevědomě vstupuje do zasedačky, v závěsu za ředitelem. Natěsno upnutá košile vydává na odiv osvalené paže i hruď. Mužné zápěstí zdobí velké a jistě i drahé hodinky, které na mě vždy působí silně afrodiziakálně, zejména v kombinaci s volantem k výkonnému esúvé. 


Budoucí přírůstek našeho týmu se pohodlně usazuje na volnou židli a na stůl pokládá klíčky od auta! 


Ach ne! Jaké strašlivé hrátky osudu jsem nucen podstupovat, jaká trýzeň je na mě přichystána! Nestíhám již ani svědomitě trpět, neboť místností se line silná samčí vůně, která jen podkresluje, že tento testosteronem nadupaný exemplář se nachází v kategorii alfa a žádné jiné. 


Zmocni se mě! Zbav mě propocených svršků a promáčených spodků a vezmi si mě! Tady a teď! Nastavím ti, čehož si budeš jen žádat a kolektivně to zde nevybíravým způsobem potřísníme! Naprosto ztrácím sebekontrolu, jindy tak obdivovanou, do tváří se mi hrne krev a bohužel i do jiných míst. Zprudka oddychuji a zajímá mě pouze jediné. V jaké výkonnostní třídě se nachází jeho výbava, ukrytá nikoliv však pod kapotou.


“Je ti dobře, Honzo,” ptá se ředitel a trvá mi drahné vteřiny, než pochopím, že mluví na mě. 

“Ano, jistě,” snažím se odpovědět jako člověk při smyslech, “možná jen je tu trochu vydýcháno.”


Kolegové pouštějí klimatizaci a já se propadám do hlubin hanby a ponížení, což mému pohnutému stavu nijak nepřidává. Přírůstek se zvláštně rozhlíží a já jsem k smrti zděšen domněnkou, že již teď si o mě utvořil mínění silně podprůměrné. A to jsme si spolu ještě nic nezačali, zkrátka marnost nad marnost. 



Zsinalý, unaveným krokem opouštím své pracoviště pevně rozhodnut, nehledě nalevo, napravo, záhy po příchodu do místa bydliště, strhat ze sebe pracovní oděv a ráznými, jasně specifikovanými pohyby ukončit celodenní martyrium. 


Opustiv vlakovou soupravu mířím kvapem k naší ulici. Nálada se vylepšuje, vyhlídky jsou solidní. Už za pár okamžiků v klidu a soukromí domova vykonám příjemnou tečku za nezdařeným dneškem, zaplavím ručník svým genetickým materiálem a tělo endorfiny. Můj krok stává se svižnějším a do domu vstupuji již pozitivně naladěn, toužebně nabuzen očekáváním. 


No ale co to?! Zámek dveří cvaká jen jedenkrát a napůl! Je konec, to je naprostý konec! Smrt v přímém přenosu! Dveře se zlomyslně otevírají, aby vyjevily děsivé skutečnosti. Mé tělo se hroutí do bezmocného amorfního tvaru a beznaděj lomcuje mou zničenou podstatou. Jediný pohled na pečlivě srovnanou obuv v zádveří dodává mému vnitřnímu dramatu nežádoucí gradaci. 


“Ty už jsi doma, Marcelko?” švitořím, ale zachvacuje mě neodbytné nutkání okamžitě použít jakoukoliv dostupnou vražednou zbraň.


“Cha cháá, tys ale kus vola!” nejsem si v nastalém zoufalství jist, zda výsměch marnosti mé existence pochází od hlasu nebo od mé manželky.       

421 zobrazení2 komentáře

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

2 Comments


Jiří Přikryl
Jiří Přikryl
Mar 02

krásně dráždiva a rajcovní povídka

Like
Good Guy
Good Guy
Mar 03
Replying to

Díky moc .-) AŠ

Like
bottom of page